Synů nemám; těch mi není
Milostivým nebem dáno:
Za to k mému potěšení
Dcer mi hojně požehnáno.
Často sám se divím tomu,
Když se kochám v jejich kruhu,
Jak as pošlo z téhož stromu
Ovoce tak různých druhů?
A to nejen podlé lící,
Ne dlé zevní podobnosti –
To se může rovně říci
O jich duchu, o jich cnosti.
Kadeř rusá, oči modré,
A ta jemnost bílé pleti –
Věru na to děvče bodré
Jesti mílo pohleděti.
Tam zas havraní ta kštice,
A ten zrak, co ohněm dýše,
A ty temnorudé líce –
Mužatky jsou zjevy spíše.
Onu cudná zdobí pýcha,
Tuto žert a jemná tklivost,
Jinou krásí duše tichá,
Jinou smích a švitořivost.
Mnohá nemá žádné vnady,
Ba ji hyzdí rodné chyby;
Známo však, že dítek vady
Rodičům se často zlíbí.
Ba to bývá mnohdy zříti,
K dítkám slabým, ku nemocným
Ze se oni více cítí
Spiaty lásky poutem mocným.
Tak i já se vinen dávám,
Ve své že rodince milé
– Slabý otec – překochávám
Mnohé dítko zmrzačilé.
Než jak různobarvé kvítky,
Ježto jedna louka rodí,
Tak mně moje vlastní dítky
Všecky stejnou radost plodí.
A by lásky rozdíl který
Nepřicházel ani v slovu,
Jednostejně moje dcery
Jmenem sladkým „písně“ zovu.
A když umdlen prácí denní
Duch můj touží po úlevě,
Nalezá vždy zotavení
V jejich mnohotvárném zpěvě.
Ba i když se v tiché noci
Na mne hrnou trudu tísně,
Vděčný jsouce svému otci,
Mysl mou mi jasní písně.
Proto má vždy touha byla,
Než-li budu sníti v hrobě,
Aby každá pojistila
Jedno lidské srdce sobě.
Že pak moje skromné děvy
Neumí než trochu zpívat,
Musí pouze svými zpěvy
Srdce ta si vydobývat, –
Nuže jděte, písně milé!
Svět Slovanský dost je velký;
A v něm žijí duše čilé,
Jimž se zmílí české pělky.
Jsouce všecky cudné děvy,
Nebojte se kluzkých řečí;
Po krajích, kde vládnou zpěvy,
Nehrozí vám nebezpečí.
K zvuků vašich jemné zbroji
Mé též požehnání mějte;
Chráněny tak mocí dvojí,
Slovanskému světu pějte!