Byl divný rok ten osmačtyřicátý,
svobodě zevšad chvalozpěvy znějí,
lid pro ni v boj – tak dí – by vrh‘ se svatý,
a mnohý nezná, nežli jméno její. –
Hod svatodušní. Na Václavském trhu
„slovanskou mší svatou“ kněz Boha vzývá;
lid v svatém nadšení a mysli vztrhu
„Gospodi, pomiluj ny“ zbožně zpívá.
Mši obcují „Slovanští hosté“ všicci,
národní garda, student v lesklé zbrani,
však marně ohlížíš se po šlechtici,
vojín i úředník mše té se straní.
Když po mši – bylo právě o poledni –
lid v tlupách na zpáteční dal se chůzi,
„Kde domov můj“ dojemně pějí jedni,
a „Hej Slované“ prozpěvují druzí.
Tu ze strážnice jako blesk se na ně
zbrojenců valná vyrojila četa;
ó přeběda! již setkaly se zbraně,
a teče krev; po blahém míru veta!
Nesmírný hluk a poplach po všem městě –
a „Zrada! Zrada!“ rozléhá se všady;
k nezvyklé práci strou se lidu pěstě,
na mnoha místech rostou barikády.
Toť vzpoura, roditelka strašných zjevů!
V dva tábory se tříští srodné síly,
puštěna uzda vražednému hněvu,
lid na vojsko a vojsko na lid střílí. –
Na barikádě u mostecké věže
se vzácná zrakům jeví podívaná:
na jejím temeni korouhev střeže
a druhům velí bohatýrská panna.
Ký lepý zjev! Chrabrost jí z oka zírá,
frygická čapka hlavu lehce clání,
pás krvorudý outlé boky svírá
a na něm divné písma vyšívání.
Ač, kdože jest neb odkud, nikdo neví,
přec s ochotou jí všichni poslouchají.
Či zjev to luzný Orleánské děvy?
Či vtělená v ní Svoboda se tají?
Všech budí obdiv i sám pohled na ni,
a takým kouzlem bojovníky jímá,
že od její se boků nehnou, ani
když nepřátelská na ně střelba hřímá.
Zas, poslyš! hymna junáckého sboru
„Kde domov můj“ velebně vzduchem vane,
a po té, jakby k válečnému vzdoru,
zaznívá důrazněji „Hej Slované!“
A děla hřmějí s protějšího svahu
hlaholem bouře v junácké ty zpěvy;
ach! střela jedna vyhlédla si dráhu
upřímo k srdci bohatýrské děvy!
Na barikádě zavzněl ryk a lkaní;
korouhev roztříštěna k zemi padá,
a panna mrtva skácela se na ni! –
Ach, osiřela rázem barikáda!
Co dříve tušili, teď plni žasu,
když bohatýrskou mučennici zvedli,
na krvorudém, jenž ji svíral, pasu
„Svoboda“ vtkáno zlatým písmem shlédli.
Když pak i vojsko vší se mocí jalo
útokem na jich barikádu hnáti,
kles‘ mnohý v prach; ostatním nezbývalo,
než na milost se vítězovi vzdáti.
Však dříve jdou a ve hrob chladný kladou
té drahé zesnulé tělesnou schráni;
vždyť pevně věří, Svobodu že mladou
k nedalekému jen hřbí z mrtvých vstání.
Pak zbraně snášejí a ukládají
– poslední hold – na děvy čerstvém rově;
a mrtvý po Praze i po všem kraji
klid rozložil se jako na hřbitově.