Na Starém městě na mostecké bráně
hlav popravenců trčí dvojí řad:
šest k východní, šest ku západní straně,
jak seřadil je ve dví mistr kat.
V železné krabice, kol mřežované,
jak v překlopená hledí přilbice,
kat hlavy vsul; dešť na ně shůry kane,
a se stran šlohá peruť vichřice.
Šest prvých mračně hledí ke klášteru,
kde má své sídlo jesuitů řád,
s nímž nebožtíci měli půtku steru,
nechtíce církev svou jim ve psí dát.
Šest druhých k hradu zří, kde kula v skrytu
jim okovy křivd smečka vědomá,
když v službách víry, země blahobytu
je Bělohorská stíhla pohroma. –
Noc prvou na věži hlav oněch stříci
sám uvolil se mistr popravy;
i used’ mezi nimi na lavici,
a k nohám položil meč krvavý.
O dnešním dumá krve prolévání,
již Staroměstské pilo náměstí;
a klne v duchu svému povolání,
jež hanbu jen a zášť mu zlověstí.
Sám vychován u víře pod obojí,
k níž doposud co věrný syn se znal,
div nezoufá, že vlastní rukou svojí
tolika bratřím život udolal. –
Tu poslyš! Ze sousedních věží kolem
„dvanáctá“ na orlojích začla bít,
a mezi lebkami to začlo spolem
příšerně harašit a lomozit.
I zahučí hlas s oné lebek strany,
jež jesuitské čelí koleji:
„Tam kletý řád, jenž hubí naše lány,
a pustoší květ našich nadějí.“
„Jenž na nás ve školách i s kazatelen
hnusného nevražení chrlí dech,
a plody, v nichžto duch náš slovy vtělen,
jak zhoubné pýří ničí v plamenech.“
„Jenž v paláce a chýže svého panství
zatíná zhoubonosná tykadla,
nejlepší duchy vrhá do vyhnanství,
neb pod smrtící ostří stinadla.“
„Však přijde pomsta, jež je šmahem zdrtí;
s radostí zírám v příští století,
kde vezmou za své nedověstnou smrtí,
kraj světa rozptýleni, prokleti.“
„I sluha otrocký, jenž vlastní rukou
těl našich páchal krvelačnou seč,
co živ, buď stíhán krutou duše mukou –
buď proklet on, i proklet jeho meč!“ –
Jak hlahol bouře v nitru stmělé
příšerným jekem zněla lebky řeč,
že hrůzou na celém se zachvěl těle
a pohnul kat, i pohnul jeho meč. – –
A po té zas v protější lebek řadě
haraší rej, a hučí dutý hlas:
„Tam na královském osnovali hradě
náš ortel Lichtenštejn a Marradas.“
„Cizinci oba po řeči i rodu
nám za ohavné kladli zločiny,
že v zápas dali jsme se za svobodu –
za volnost víry své a otčiny.“
„Ti žalobou a lichometnou řečí
královský na nás rozdmíchali hněv;
vlasť utýranou vrhli v nebezpečí,
a v pospas dali českých synů krev.“
„Ó, krev to naši! Oni na šlachtatu –
nás v hnusnou smrt jak dravou štvali zvěř;
a těla naše odkázavše katu,
jich hlavy vztýčili zde na pranéř.“
„Však vstane časem kostí našich mstitel,
bez trestu neprolita naše krev!
Potomkům našim vzejde vykupitel,
a zhoubce naše stihne dlužný hněv.“
„Buď v bezdno klesnou nepaměti hluché,
a erb jich setlí někde povalen;
neb až lid síly dojde lepoduché,
jich teprv dostaví se soudný den.“
„I sluha otrocký, jenž vlastní rukou
těl našich páchal krvelačnou seč,
co živ, buď stíhán krutou duše mukou,
buď proklet on, i proklet jeho meč!“
Tak burácejíc druhé lebky hřměla
v katovo ucho hrůzyplná řeč;
smrtelný třas se zmocnil jeho těla,
a mocněj u nohou mu hnul se meč.
Jak smyslu zbaven, po příšerné věži
kat rozhlíží se kol; pak vzchopen vstal,
a meč, jenž nekliden mu k nohám leží,
v ráz uchopiv, šílencem zastenal:
„Slyšel’s ten ryk? – Ó, nezměrného bolu!
Nám nelze na světě dél meškati,
my spolu žili jsme, nuž zhyňme spolu!
Jsmeť, brachu, oba věčně proklati.“
A vzmachem, mocnějším než při popravě,
meč oknem hodil v lůno Vltavy;
a za ním sám pak „s Bohem!“ život zdravě,
se vrhnul střemhlav ve proud hltavý.
A řeka sevřela je v náruč svoji,
společný upravíc jim na dně byt;
v tom zaduněla „jedna“ na orloji,
a všady nastal opět hrobu klid.