Démon láska (1893)

Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
DÉMON LÁSKA
[a] DÉMON LÁSKA
ŘADA TŘINÁCTI OBRAZŮ MAXE PIRNERA.
CYKLUS ROMANCÍ NAPSAL JAROSLAV VRCHLICKÝ.
ÚVOD NAPSAL KAREL B. MÁDL.
POMOCÍ ČESKÉ AKADEMIE PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
V PRAZE. NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC.
[c] VŠECHNA PRÁVA REPRODUKCE TEXTU A OBRÁZKŮ VYHRAZENA.
REPRODUKCE TYPOGRAVURNÍ A TISK OBRAZŮ R. PAULUSSENA VE VÍDNI. PAPÍR A TISK TYPOVÝ ALOISA WIESNERA V PRAZE.
[d] – Co jest tedy, o Diotimo, Eros? – Velký Démon, o Sokrate. Neboť vše démonské leží mezi bohem a smrtelníkem. A Diotima, jež nevyrovnatelným spůsobem Sokrata o podstatě lásky poučuje, dokládá, že tento Démon, kterého Poros s Peniou splodili, je v témže dni kvetoucí a kypíci, dobře-li se mu vede, hned ale také zmírající, avšak zase znovu se oživující, přinášeje bohům co od lidí a lidem co od boh( pochází. Sokrat(v rozhovor s moudrou Diotimou, jak jej v Platonově „Hostině“ čteme, dal vůdčí myšlénku umělci a jméno jeho dílu. Velký Démon jest láska: půl božství blažené, z pola lidský trud a bol rozdávározdává, kamkoli přijde; mořem štěstí obklopí jednou svoji oběť, v hanbu, v náruč zločinu i smrti sráží druhé den co den, od počátku po všechny časy dokud v prsou člověka tlukot srdce neustane. Sladkou touhu budí a nad vše bolestnější strádání jsa všeho první pramen, umění i života, dvou mocí odvěkých, jež nelze od sebe rozloučiti. (ivot se vším svým rušným pohybem a věčným kolotáním, štěstím vřelý a bolem zároveň vroucí, je říší umělce, který ji přehledá se svého povýšeného místa, na něž jej síla jeho nadání pozvedla, a jako suverení vládce vybírá odtud a volí, tajemnou mocí nutkán a veden, co by svým subjektivismem pronikl, nově oživil a pak v dílo své vtělil. Z nesmírného okruhu, v němž Láska je zpruhou všeho cítění a konání, vyjmul Max Pirner po právu umění a poesie třinácte scén své řady. Onen Démon strádající a kypící jak neviditelná bytost je prochází. Láska, cit odvěký a ze všech nejmocnější i nejúrodnější, zavznívá v nich světlou písní i duši rozedírajícími akordy.
I Čtyřikráte ozve se první v této řadě obrazů vždy v stejných intervalech. Poprvé zní s idylickým přídechem, když v rozpuku je láska mladičkého studenta. Pak v plném rozkvětu je jeho láska, kdy v šeru večera ve stínu rákosin dva mladé žhavé rty se v políbení setkaly. A potom když mladá žena sklání se s okem zářícím nad mužem a kolem nich zní jásavé hlasy drobné rodiny. Idylou počíná řada Pirnerových obrazů a souzvukem, jímž nádech humoru prochvívá, končí ji starý párek, který do svěžího luhu si vyšel. I jejich láska ještě kvete. Toto smírné zakončení řady je čin poetické spravedlnosti a umělecké rozvahy. Bylo ho třeba, aby M. Pirner cele a úplně řekl a předvedl všechnu moc velkého Démona. Bylo ho třeba, aby uzavřel a v jeden kruh scelil vír, který v člověku Láska rozpoutává, jako zase bylo třeba těchto čtyř obrazů, aby ve zbouřenén proudu ostatních vytknuty byly chvíle osvěžujícího oddechu. (tyřikráte, třeba jen na krátký okamžik, rozevře se temno mračen, a jejich těžkou chmurou problýskne zlatý paprsk zářivého světla. Z prvu se vlny vášní pohnuté dosti mírně zvedají a v první trojici obrazů, s obou stran mladou láskou sevřené, dvakráte ozve se táhlý ton melancholie. Tiché jest odříkání sličné dívčiny vyhlédající s výše klášterní zvonice na dalekou hladinu moře, jehož jímavý klid po bouři právě usnulé je jako zrcadlem stišeného jejího nitra. Podruhé zazní onen truchlý zvuk v obraze staré panny. Jaro její přešlo, i Ieto zmizelo a bez lásky z(stala. Ale hned obraz mezi nimi zvěstuje příští násilné vlnobití. Ta dívka v lehkém nočním rouše, v oku šílenství, jež poklekla na zasněženém hřbitově a křečovitými prsty rozedírá hrob, kde děcko její dříme, ohlašuje ty, které závratný vír do své hloubi cele strhnul. Než ještě jedenkráte objeví se ovzduší tiše jímavého smutku, naplňující vše kolem mladé matky, kterou smrt skosila s její novorozencem. Pak ale Démon Láska vždy krutěji svírá svoje oběti. Jedné podťaI kořen morálního života a nad lahví vína skonči její ztracené žití. Konec všedního románu vypravuje výjev na stupních kostela, z něhož svadebčané vycházejí. Co potom následuje, jsou tři údery ze všech nejsilnější, tři momenty plné rozrušující tragiky. Do vod jezera, za hluboké noci, vrhá veská dívčina své děcko; v šeru kleneb chrámových mladý vojín ranou z pušky násilně přetrhl nit zničeného života; na pranýři, na místě potupy, v bolestném studu a bez obrany proti posměškům a necitnému utrhání klesá poslední oběť velkého Démona. Jeho říši, jeho vládu, někdy sladkou a milou, však častěji žaluplnou a krutou, předvádí umělec v řadě svých obrazů. S vědomým úmyslem pominul M. Pirner, oč před ním tolikráte jiní se pokoušeli: se štětcem II v ruce pustiti se v závod s umělcem, který slovy v jednotném ději vyličuje moc Lásky. Konečným a při tom jediným cílem jeho bylo vytvořiti v mezích svého umění obrazy viditelných tvarů a barev. Proto nerozvíjí tu románový děj některé historie dvou milenců, nevypravuje slasti a strasti jich lásky, ale staví před nás obrazy, díla malířského umění, v sobě uzavřené, vždy o sobě celé a samostatné, vždy novou strunou znějící, a co v každém chtěl říci, pověděl také cele. Jako pravý umělec nezaujímá M. Pirner vůči svému předmětu stanovisko chladné objektivnosti. Naopak. Všady projevuje se jeho subjektivní myšlení a cítění. Jeho zřetelné stopy postřehneme v povaze zvolené látky, a ještě mnohem důrazněji vyniká na povrch v učiněném výběru, v počtu a vzájemném poměru výjevů světlem proniklých a zášeřím i tmou obklopených. Karakter thematu, nálada jednotlivých scén, převaha melancholie a tragiky nad prostým, křišťálově průhledným štěstím v životě láskou pohnutém je při tom výslednicí tvořivé práce, na níž má stejný podíl životní názor filosofa, vzlet básníka a cit a úvaha malíře. Projděme tuto řadu, obraz za obrazem, a vysvitne, že M. Pirner jest umělec malíř, kterému je člověk o něco více nežli předmět o několika barevných skvrnách, bytost jen potud živá, pokud se zevním fysickým pohybem prozrazuje. Jeho umělecká snaha hledí postihnouti a pochopiti, co v této bytosti se děje, u vědomí, že její vnitřní život vyvírá na venek v jejím výraze, pohybu a jednání. A činí tak se zdarem, neboť odtud jde, že všichni jeho lidé, štěstím ozáření aneb zkrušení v žalu a bolesti, jako bezděky svěřují, co duši jejich plní, co přivedlo je v okolnosti v té chvíli, kdy umělec je postřehl a jich zjev zachytil. Je patrno, kterak s nimi zároveň cítí, jaký hluboký soucit má s těmi, kdo klesli pod tíhou vášně anebo i životem zaplatili žhavé její obejmutí, kterak chápe jejich trud a jak věrným je tlumočníkem jejich blaha. V tomto intensivním proniknutí látky, v té vřelé účasti, jakou předmět umělce naplňuje, leží zajisté příčina, proč všechny ty výjevy Láskou zbuzené a vyvolané dovedou upoutati zájem náš a proč budí v našem nitru ohlas svojí nálady. Celistvá umělecká jednotnost každého obrazu o sobě všady dochází jasného výrazu. Ať jediná jen postava, ať celé skupiny objevují se na jeho ploše, každý rys tváře, záblesk oka, pohyb těla, vše směřuje k jediné metě, spřádá se na vzájem a soustřeďuje jak v ohnisku paprsky v jediném bodě. Všechno okolí jako průvodní chor podporuje a sesiluje tuto snahu. V něm vyznívá do šířky každý motiv; hlavně v krajinových výhledech. Roční počasí se střídají; sluný den a první šero vlahého večera, mrazivá noc a hluboká temnota nad jezerem, táhlá rovná pláň vody, nebo pochmurná III kobka chrámová, kterou se rozplývají obláčky dýmu po výstřelu z pušky. Vše jeví se jakoby v jedno a nedílně srostlé s výjevem, jejž obklopuje. Dech poesie prostupuje toto dílo obestíraje se všad jeho články, rovné hluboce procítěným básním, v nichž motiv Lásky vždy v nové a nové obdobě a v novém zjevu k slovu a výrazu přichází. MysI poety, dnes tak vzácná v říši výtvarného umění, jimi prochvívající, povznáší je stejnou silou, jako ryze umělecká míra v jich výběru, vroucnost pojmutí, rozvaha i dovednost v jejich utváření. M. Pirner združiv jednotlivé články cyklu, sestaviv je vedle sebe v určité pořadí, dovedl toho, že vyslovují jedním dechem a jediným slovem, co je k sobě v spojitý řetěz víže, co je nejprvnější ideou této řady, co je hybnou pružinou všeho cítění a konání vší galerie postav, procházejících těmi obrazy, jež vytvořil umělec velkého a hlubokého citu, který v poetickém tvoření pohlíží zároveň okem filosofa na svět. A právě v těchto třech momentech leží všechna podstata a síla uměleckého zjevu M. Pirnera. Co říci na konec? „Vymysliti a nějakým spůsobem k bytí přivésti to, co ještě nebylo. jest básněním. Proto je základem všeho uměleckého tvoření poesie, a kdo v něm jsou mistry, jsou všichni básník “ – praví Diotima.
KAREL B. M(DL.
IV
PROLOG.
Buclatý hošík, pravé rokoko, stál s toulcem u mne, smál se z plných plic; však smích ten zvonil pouze na oko, lstí plály jiskry jeho zřítelnic, a když jsem k němu trochu blíž se klonil, to démon byl, a tamtam, kde toulec zvonil, tam smrti kosa hvízdala a v rej se kostlivců kol předla epopej. Ó rozškubané růže v rozkvětu, ó střevíčky ve tance přeletu, ó ňader vlny pod muslínu sněhem, ó líčka tance ovanuta žehem, ó lilje ruček, rtíků poupata, ó vějíře a zbytky starých kytic, jak veliká to žeň a bohatá pod zrakem starých a vrasčitých Litic, jež spřádají a přetínají v ráz, co kvetlo štěstím, sypou sníh v tvůj vlas a v oko slze, v duši smrti mráz! 1 A přec to krásné, buclatý můj hochu, se dáti smíchem tvojím svést, z tvé každé číše napiti se trochu a bloudit labyrintem tvojich cest! Pak v stáří posled, vyváznem-li šťastně, tvé malovati nebo psáti básně, jak prožili jsme je, si vzpomínat a s úsměvem zavříti žití knihu a vzpomínkou být šťastni, byť jen v mihumihu, Tvých darů blaho cítit, ne však tíhu – a v hrobě o lásce si nechat zdát. 2
I.
V ROZPUKU.
Ten jarní déšť je roven děcka pláči, teď sněhu slzy a teď slunce smích! Kde z koleje se cesta na rynk stáčí, tam náhodou se sešli v alejích. Ó bože, k jejich štěstí chvilka stačí! Jak stalo se to, že jí podal rámě? Jak stalo se, že přijala je hned? Šli spolu. – Bylo jim, jak náhle v chrámě před bohem stáli by, jich mlčel ret a zlatou pohádkou byl kol jim svět. Šli spolu. Kéž ta cesta konce nemá! Než vítr metá déšť jim v tvář i zrak, nechť ruce chví se, ústa nechť jsou němá, však srdce jichjich, to zázračný je pták, jenž v jásotu se ztrácí do oblak! 3 On cítí čár štíhlého toho tílka i ručku teplou na svojí se chvít, a jakby síťku hodil na motýlka, tak její srdce v ústret svému bít. Je plna rajské hudby jim ta chvilka. A ona po očku se k němu dívá na bezvousou tvář, kučeravý vlas. Ať v ručejích déšť dubnový kol splývá, jim všecko květ a vůně, třpyt a jas; dnes málomocný před nimi je čas. Vždy žehnat budou deštníku, jich štěstí jenž kryl až v malý dům tam na předměstí. 4
II.
V ODŘÍKÁNÍ.
Nad mořem klášter vysoko stojí, pod ním se vlny divoko rojí, v něm srdce lidská ve věčném boji! Jeptiška mladá přes zeď se dívá do dálky šeré, nad ní zvon kývá, poslední Ave! do šera splývá. Nebe je šedé jak holubí křídlo, moře je šedé, kam oko hlídlo; srdce je šedé – bolestí zřídlo. Na nebi ob čas ptáče se mihne, a mořem ob čas plachta přec tihne, srdce to – pouze vzdechem se zdvihne. 5 Na nebi ob čas hvězda se bleskne, nad mořem píseň z hrudi zní teskné, srdce – to skřekem zoufalství steskne! Darmo! dí vlna pod skálou v hloubi. Nikdy víc! oblakoblak, západ jenž vroubí. Amen! lká srdce, jež s prázdnem se snoubí. Tak stojí socha a v dálku se dívá, bez zvuku zvon se houpá a kývá, ona stín v stíny mizí a splývá... 6
III.
ŠÍLENÁ.
Dítě! Věř, v tvé není moci vyhrabat, co v hrobu noci věčnosť skrývá. Domů jdi, mně líto tebe, ostrý vítr žhne a zebe, šílenství pták ve tvém oku zpívá. Srdce! Věř, v tvé není moci vzkřísit, co propadlo noci vinou vlastní. 7 Tiše spi, věř, v pouti žitím mezi trním, mezi kvítím pouze lidé bez srdce jsou šťastní! 8
IV.
STARÁ PANNA.
Květ růží a květ jasmínu ó jak mi hořce voní! Těm patří, již tam ve stínu se v lásce k sobě kloní. Mně patří aster smutný květ – Mně zhořknul svět! Tak v myšlénkách jdu alejí, zrak hluboký a spráhlý a svadlých listů závějí smích za mnou zvoní náhlý a slza padla v aster květ – Mně zhořknul svět! Já musela se ohlednout, šli zrovna za mnou těsně. Zrak jich zřím posud štěstím žhnoutžhnout, jak v tvář by patřili Vesně. Já tiskla k ňadrům aster květ – Mně zhořknul svět. 9 Od chvíle té, kam jen se hnu, ten šept a smích vždy slyším a pláču, pláču, pláču v snu a víc se neutiším! Ve vase uschnul aster květ – Mně zhořknul svět! A vím, že budu chodit dál v svém staromodním kroji i po své smrti v srdci žal a smích ten v duši svojí a v ruce uschlých aster květ – Mně zhořknul svět! 10
V.
ROZKVĚTU.
Pamatuješ? Srpna žhavý večer padl na řeku, světlušky se vznesly z trávy, hvězda bleskla v daleku! Jak náš člun vjel do rákosí, toto vzdychlo, šeptlo cosi – pamatuješ? Padla vesla z mojich rukou a tys klesla v náruč mou! CítímCítím, v hudbu sladkozvukou kterak se nám ňadra dmou! Ztichl šepot ve rákosí, jen mé oko toužně prosí – pamatuješ? 11 A juž tvoje hlava světlá na mou hruď se chýlí níž, jako růže bílá zkvětlá, duše na rtech k sobě blíž jak dvě zářné kapky rosy..... Pod jezem tam u rákosí – pamatuješ? Žel, ty chvíle v žití jednou taký srdci strojí hod! Jako lekníny se zvednou z hloubi zamyšlených vod! A zas klesnou do rákosí..... Srdce věčnou ránu nosí – pamatuješ? 12
VI.
MRTVÁ.
Řádila bouře celou noc divě po sadě, po lese, v poli a nivě. Řinčela okny, hvízdala krovem, ulétla k ránu s bohatým lovem. Nejkrasší růže zlomena v saděsadě, vedle ní poupě v spanilé vnadě. Na lístkách deštné krůpěje leží. Růže a poupě, obé tak svěží! 13 Matka tak mladá, dítě tak sladké, zdeptáno obé ve chvíli krátké( Oko, jež stíhá matku i robě, ptá se jen: Bože, proč obě, proč obě? 14
VII.
ZTRACEN.
Jen slza byla v žití po něm sled, co přišel v světsvět, a proto pil též slzy naposled – Lacrimae Christi! Sem zabloudil, kraj chystal se juž spat, vál nocí chlad a v trávě viděl rosné kapky plát – Lacrimae Christi! Dvou krásných očí úsměv jemu sklál v prach ideal, jenž v rudé slzy srdce teď mu tál – Lacrimae Christi! A zlomil štětec svůj a plátno strh’ a v dálku prch’ a duše víno v kal a bláto zvrh’ – Lacrimae Christi! 15 V rozlité víno zapomněn a klet, svůj odkaz v svět, psal její drahé jméno naposled – Lacrimae Christi! 16
VIII.
OPUŠTĚNÁ.
Zní zvony. Právě poledne, jak zlatá báj dnes den, v spěch ku chrámu se ohledne – Konečně vyšli ven! Zří bledičkou tvář nevěsty, jíž sypou kvítí do cesty; jíž celý svět jak sen! Tak mohla sama jíti dnes po boku toho muže, jí mohl ves ten zvučet ples – Ó zašlapaná růže! Zní zvony, v chrámu zhasla zář a dozněl svatý zpěv! teď zřela hrdou zrádce tvář, v ní zaburácel hněv; on chladně, příkře, v oku led ji změřil ještě naposled – v skráň hnala se jí krev. 17 A neví, neví milovat jak mohla toho muže, jej líbat, hrát s ním a se smát – Ó zašlapaná růže! Zda viděl její bledou skráň? Zda cítil její vztek? A sotva mohla vztáhnout dlaň po děcku, mimoděk jež chtělo (v děsné závrati to zahlídnula) podati jim kytku fialek! A dítě neví, matky hlas při zjevu toho muže proč chvěl se, třás a v slzách has..... O zašlapaná růže! 18
IX.
V RODlNĚ.
Co láska poví sladkými slovy, každý den v nový splítá se věnec čarovných dnů,dnů. Žena a dítě hned na úsvitě lehce a hbitě k životu vedou tě z bludiště snů. Závratným letem hřmíš celým světem každým zpit květemkvětem, v posled se vrátíš k domovu zas. Čím tobě změna? Dítě a žena nejvyšší cena, pro kterou rád jdeš ve zápas! 19 Nech ať se sněží! Jen když ti leží ve dráze svěží na ňadrech dvojí luzný ten květ! Žena a dítě! Hned na úsvitě zlíbat je hbitě, většího štěstí, věř, nenajde svět! 20
X.
AŽ K ZLOČINU.
Vzala své dítě, v divokém běhu tisknouc je k ňadrům chvátala k břehu. Mlhou kmit luny pruh bílý.– V řece to sténá a kvílí! Skočila v člun a veslem dva tepytepy – do víru osud žene ji slepý, dále a dále, k jakému cíli? V řece to sténá a kvílí! Temno a noc je do kola kolemkolem, vítr jen zahýká skálou a polem, nikdo ji nevidí v hrozné té chvíli. – V řece to sténá a kvílí! 21 Dítěti stiskla hrdlo a vzmachem vrhla je do vln ve vzlyku plachém; Bůh jen sám vidělviděl, jak šílí! V řece to sténá a kvílí! A teď se v dálku dívá a dívá, co vlna ta zpívá, co s ní to splývá? A sama se nad hrob dunící chýlí – V řece to sténá a kvílí! 22
XI.
K SMRTI.
Zašel sobě do kostela. Klenba chrámu šerem stmělá nad ním čněla jak strop velké mohyly. Do zadu sed a k své skráni pušku sklání, duši v moři zadumání nechal tonout na chvíli. Polosvětlem tím kadidla táh dým. Viděl celou mladost svoji, druhy, družky v hlučném roji, ve závoji tu, již zvát svou ženou chtěl; z chrámu průvod, ples a kytky, vady, bitky, 23 vnady žen a divé pitky, znova hynul, chřad’ a mřel. Pološerem tím táhlo vše jak dým. K modlitbě chtěl sepjat dlaně, chtěl se vzchopit odhodlaně, ale maně prstem stisknul kohoutek, temná rána chrámem zněla... Osiřelá v ní se duše, motýl, schvěla v říši míru nazpátek. Klenbou šerem tím táh jen z pušky dým. 24
XII.
NA PRANÝŘI.
Ulicemi povyk víří. Dívka stojí na pranýři. Sedrána a polonahá, věru smrt juž na ni sahá. Dole hlučný dav se tísnítísní, sleduje ji šklebnou písní. Pokřikem a vysmíváním, nadávkou a drsným láním. Kmotr, tetka, malé dítě, s úsudkem tu každý hbitě. Tímto ruchem, touto vřavou se skloněnou k ňadrům hlavou 25 Básníkbásník zamyšlený kráčel. Ku pranýři jak se stáčel, Soucitněsoucitně zřel k nebi vzhůru, vzdychnul: Klidně do azuru, Sestrosestro, hleď v svém utrpení! Umělcův los lepší není. Nechť dav tleská nebo víří, jak ty stojím na pranýři! 26
XIII.
V ODKVĚTU.
Sprchly růže, viďviď, má stará, svět kol zírá holá bída, kde jsou, pověz, květy jara? Viď, jsem starý invalida! Nebude to, věř, juž lépe, prška se sluncem se střídá, na dvéře smrt pozaklepe – nejstarší ten invalida. Nu, nu, starý, proč tak smutný, pohleď v zrak mi, to přec vydá, láska nejlepší lék chutný... I ne, je též invalida! 27 Myslíš, že je lepší sklínka? Aj, tys piják, vida, vida? – Nejlepší je doušek vínka, jež je starý invalida. Dosti žertu, zasmějme se, dokud láska ten svět hlídá, všecko se i stáří snese – rád chci býti invalida! 28
EPILOG.
(MAXU PIRNEROVI.)
V mistrově dílně – obraz poslední on svého cyklu skončil – Amor stál. A malíř pravil: Nu, přec pohledni, co zla jsi v světě rozpoutal a stkal! Však ferina se smál: Měl bych se mstít a za to v Tvoje vlasy sníh stáří vsypat, v srdce nudy led, tak pomluvil’s mne! Avšak jaké krásy a poesie tím Jsi stvořil svět! Co dělati? – Buď Tobě odpuštěno a šťastná láska v žití buď Tvé věno! 29 OBSAH.
I. V rozpuku II. V odříkání III. Šílená IV. Stará panna
V. V rozkvětu VI. Mrtvá VII. Ztracen VIII. Opuštěná
IX. V rodině X. Až k zločinu XI. K smrti XII. Na pranýři
XIII. V odkvětu
[31] Vydáno bylo: 25 výtisků na čínském papíře, 475 výtisků na měditiskovém papíře.
E: lk + sf; 2002 [32]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Topič, František; Česká akademie věd a umění; Wiesner, Alois; Paulussen, R.[?]
(Nakladatel F. Topič knihkupec. Pomocí České akademie pro vědy, slovesnost a umění. Reprodukce fotogravurní a tisk obrazů R. Paulussena ve Vídni. Papír a tisk typový Aloisa Wiesnera v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [a-d]+IV+31