PROLOG.
Buclatý hošík, pravé rokoko,
stál s toulcem u mne, smál se z plných plic;
však smích ten zvonil pouze na oko,
lstí plály jiskry jeho zřítelnic,
a když jsem k němu trochu blíž se klonil,
to démon byl, a tamtam, kde toulec zvonil,
tam smrti kosa hvízdala a v rej
se kostlivců kol předla epopej.
Ó rozškubané růže v rozkvětu,
ó střevíčky ve tance přeletu,
ó ňader vlny pod muslínu sněhem,
ó líčka tance ovanuta žehem,
ó lilje ruček, rtíků poupata,
ó vějíře a zbytky starých kytic,
jak veliká to žeň a bohatá
pod zrakem starých a vrasčitých Litic,
jež spřádají a přetínají v ráz,
co kvetlo štěstím, sypou sníh v tvůj vlas
a v oko slze, v duši smrti mráz!
1
A přec to krásné, buclatý můj hochu,
se dáti smíchem tvojím svést,
z tvé každé číše napiti se trochu
a bloudit labyrintem tvojich cest!
Pak v stáří posled, vyváznem-li šťastně,
tvé malovati nebo psáti básně,
jak prožili jsme je, si vzpomínat
a s úsměvem zavříti žití knihu
a vzpomínkou být šťastni, byť jen v mihumihu,
Tvých darů blaho cítit, ne však tíhu –
a v hrobě o lásce si nechat zdát.
2