PÍSEŇ MOUDRÝCH PANEN.
Je tichá noc, je chladná noc, jen oči naše pálí. Kdy přijde ten, jenž přislíben? ach, naděje nás šálí. Je lásky čas, je hříchu čas a nevrátí se více. My čekáme, my spoříme, my zaspíme jej bdíce. 5

RESIGNACE.
Dívej se zbožně, jak se šero sklání nad zahradou, jež teskna podzimem: „...Včera jsme byli květy obsypáni, dnes třesem se a zítra pohynem...“ Naslouchej zbožně, ticho jak se sklání a v kupě mrtvých listů šelestí: z nich každý byl by v němém umírání tajemných věcí býval předzvěstí. Zrak vzpomínky se k mému duchu sklání – víš přec, jak božsky s větve krouží list? Mohl bych žíti v samém vzpomínání na svaté chvíle, povznesen a čist! A snad mi štěstí nade rty se sklání, však marně žízním jak muž v podsvětí: v mír oddanosti, v mužné odříkání se stišilo mé duše prokletí. 6

ADAGIO.
Již bílé dálky splývají s bělostných ledů lemem, dva vodopády zpívají o rozloučení němém, o pohledu, jenž vytušil, že prvý jest i slední, že každá touha, každý cíl se přiblíží a zvšední – – Ach, klesá, klesá ledů lem do dlaní noci bílé, a mezi mnou a letmým snem jsou míle, míle, míle – 7

POHÁDKA.
Zítra – den úmrtní. Dnes padá, padá sníh a líbá smutný park, jenž osaměl a stich’, a líbá oba nás, kteří se neptáme, zda dole jez či fjord. Na dálku šeptáme pohádku tesklivou o zmrzlých milencích: Nikdo jí neslyší, jenom náš bílý sníh. Na bílou moji růži padá, padá sníh, a všechno, všechno bílé: růže, láska, hřích. Závojem bílých polibků se dívám v dál: Byl jednou jeden princ... a někdy byl to král. 8

O ŽIVÉ VODĚ.
Jak mám tě, duše, rád, snad netušíme sami, však ví to vodopád a vědí alpské klammy. Jak voda, chová svět rozkaz i rozkoš plakat, jak vlna dovádět, bouřiti tempem staccat, plát duhou opálu, zeleným jasem svítit, bít čelem o skálu a se skály se řítit, nastokrát v před se drát těsnými roklinami. – Jak tě mám, duše, rád, snad netušíme sami. 9

RUSALKA.
Zavru-li oči, vidím tmou tančiti výhně rudé, zpívám si píseň vítěznou, jak slavné jaro bude, až při mém tanci velký Pan dech všemohoucí stají – až listí šum a větrů van mě v spánek skolébají, až rozestrou se, plny tuch, sny tiché jako v hrobě – až zaplesám jak malý bůh a jako malé robě, až vonnou nocí tisíc hvězd nade mnou třást se bude – až vzejdou dni jak slunce jest a jak ty výhně rudé. 10

S BOHEM.
Chceš? odejdu a komukoli v klín složím otrávenou hlavu – chceš? půjdu sám, ať na vrcholy či propastmi a na popravu, ať přes milenky, přes mrtvoly, či bez jména se ztratím v davu a to, co v hloubi duše bolí, mu budu zpívat pro zábavu: že každá láska náhodná je a tvoje láska byla blud, že věrnost pro děti je báje a věrnost tvá jen slepý pud – chceš? tiše zmizím z tvého ráje, odejdu cizí, lačen, chud. 11

VINETA.
Spí město stopené v mlh šedý oceán, nad vlnami se chví stín kmitavý dvou věží, a mně se náhle zdá, že stojím na pobřeží, že dole u nohou mi věčnost-moře leží, až ke mně přílivu že temný vzdor je hnán. Vypluly tóny z vod. Ó v dóm to zvony zvou svým zvukem dunivým. Z dob dávných dumy jdou, můj ret by chtěl se chvět dětinskou modlitbou – – Ret sevřen. Bez víry se skláním v moře mlh. Ret mlčí. Jenom zrak krůpějí slanou zvlh. Já, němý, k žádnému se bohu nepomodliv, zas dolů v podmořský, v zakletý tichý dům jdu, nejdu, nesen jsem, kam zanáší mě odliv, tam na dno k těžkým dnům, v zamžených domov dum. 12

JÁ NEPLÁČI...
Když nad rovem se vykopaným pohřebních zvonů píseň chví, – když obličejem milovaným zaškube jiskra šílenství, – já nepláči... však cítím temně: cos, co je silnější než já, to zmítá mnou, to pláče ve mně a z prsou mých a z očí štká... 13

ŠÍLÍCÍ MALÍŘ.
1. VEČER.
Mám od dívání horké oči. Západ, v něm barvy, rudorudé barvy zřím. Zrak hmatá zázraky, jichž nelze chápat, a já svým vlastním očím závidím. 2. OBRAZ.
Pohled vítězný a pronikavý, vroucí tak, že hmotu v sobě taví, pozemsky však milující zem s hrdostí, jež ví: tvé dítě jsem, prozářený rozkoší a steskem, prošlehující svým krásným bleskem lepou škrabošku až v nahý cit – pohled takový chci zachytit! 14 který tiše zírá kolem sebe; do něhož se schvělo jižní nebe, nadechnuté fialovo hvězd, chladná sivost na obzoru měst procitajících – Svůj štětec nořím v slávu všehomíra; obraz tvořím, muže-dítě s hledem takovým, v okamžik že věčnost zakotvím. Vyvoleny jsou mé prsty slepé, vidoucí to žití velkolepé vtěliti, jež prolilo se v hmat, věkům příštím chtějíc požehnat. – – – A již cizí pohled, zlý a vroucí, zvědavý a zcela vševědoucí, z obrazu se hrouží v duši mou: zraky mé kéž v něm se rozplynou! 3. VLÁDCE.
Sny vyvanuly. V nových měších zkysly mdlé kvasy pověr. S duše setřen pel. Z milosti vaší, královské vy smysly, jsem světlo, tma, jsem smrt i stvořitel. Mé slunce ve mně. Z jitra vstát mu velím a bílé roucho mešní oblékám. Vykročiv na práh, s průvodem svým celým já před svým vlastním božstvím poklekám. 15 4. VÝZVA.
Básníci noci, po modrém květu tápali jste, spiti horečkou touhy; denní záře syti, mák do snů míchali jste jitřící, ráj chorý zbájili jste, hýřící v orgiích vylhaných, kde vzkvetly barvy ve stínu dusných vašich tuch. Jak larvy kol hrobů ploužíte se temnotou, bláznovstvím raněni a slepotou a posvátně se modlíte a těžce blahoslavíte nevidomost věštce, lákáte slepé v slepých bohů chrám – blouznivci noci, jak nelítostně vámi pohrdám! 5. MODLITBA.
Přijď, vonná noci, k svému milovníku, své ucho nakloň šeptání mých díků, neb mám tě rád. Hleď hluboko v můj hled, když v lokty tvé svou hlavu skláním zpět, a pobožně když nastavuji dlaně, své černé perly sypej, prosím, na ně; nech, bych se díval, díval – Mám tě rád, přijď se mnou, dítě, oko v oku hrát. 16 6. ÚSKOK.
Když světlo s křišťálových ramen se v zrcadlový lilo sál a shlcen ve žlutý když plamen i dech i vzduch i prostor tál, když roztřesená záře ve sklo svou vylekanou tiskla líc, mně náhle po noci se stesklo, jež po mně lkala lákajíc, ježjež, třpytem vyplašena, venku klepala tiše na dvéře, bych rozpomněl se na milenku, na černý zrak i kadeře. A já jsem šel a chvěl se v přání, by posvětil mě tichý žár, a já jsem šel a z nenadání sáh na mne temna dravý spár, to jakás ruka boha, ženy či záhuby mne škrtila, to jakás vlna v neviděný mne jícen bezdný shltila, já bez smyslů se zapotácel a vzlyk se vydral z hrůzy mdlob, já pod nohama půdu ztrácel, kams v podmořský se řítě hrob. I zaříkal jsem zaříkadly své oči, z kterých třeštil děs, tu černé vlny poopadly a pohled zachytil se kdes, 17 kde zcela matně dvěma body pruh souše kynul jediný; záhadná noc mi z temna vody vyslala milé delfiny, že vznášel jsem se na jich hřbetu, šploucháním vlnek kolébán, ó země, země, země je tu, jsem pohybů svých, smyslů pán: Teď noci zrak mi opět svítí, ten nedohledný, plný zrad, a nyní teprv chci ji míti a zle ji zlíbat tisíckrát. 7. BOJ.
Nerozžíhejte mi bledolící svíce, nepřejte mi unaveně dobrou noc, rozšířeny bděním moje zřítelnice nad sokyní světla mají čaromoc. Na stráži tu sedím, zbabělé by snění nepřelhalo důvěřivý, mdlý můj hmat, pohledů mých silou v zář se temno změní, zelený zřím ostrov z noci vyrůstat. Bez majáků čelit podmořským chci bouřím, v bezdno pádům smrtícím se vzepřít sám, dokud oko svítí, oka nezamhouřím, neustoupím v míru, živ se nepoddám. 18 8. DVOJNÍK.
Je to půlnoc, je to přízrak, je to můra, je to křeč? rozpálené moje údy, žíhavá ta bolest v nich, tisíc rudých očí sjíždí po mých rukou do prstů, v hlase, jenž chtěl triumfovat, zadrhl se vztekle smích. Chechtá se mi z důlků slepých temno v předu, v zadu noc, třeští dech a pulsy pádí, choré nervy stočeny jsou v jedno klubko temnotou, již chtěl jsem zmoc’. Šíle, volám pomoc, k předu běžím, sražen bleskem klesám zpět. Vzadu, v týle cítím na se upřen hled. Cítím, jak se kdosi dívá, obracím se, nevidím, cítím, jak se pohled vrývá v páteř mou a tělem mým lomcuje a vtéká do žil, skelně zas mi na šíj hledí, v týle sedí, a když rukou chci jej hmatat, dutý vzduch je hluch a něm. O bezcitnou biji zem, hroutím se a řítím v bezdna těžkou vlnu, děs jen z nitra cítím, vlastní duši klnu, 19 temnota mi rve moje oči z těla, vytřeštěným do krve zrakem mým se na mne zahleděla. Nade mnou teď, noci, volej evoe, já už nejsem já – – – – – – – – – – – – – – – – Světlo, světlo! 9. LÍTOST.
Barvy v oči bolí, slzy v duši žhnou, poledne prý v okna svítí, ale já jdu rudou tmou, přitisknuty ruce v rozpálené čelo, aby hrůzou otrávené srdce moje neumřelo. Druhý zrak mne děsí, v bílé poledne jako za tmy v šíj se zatne, sotva oko prohlédne, stojím nad zahradou nad mrtvou jak stepí, budu plakat při západu, do barev se dívat slepý. 10. VÝKUPNÉ.
Před křížem svíjí kající se křesťan: kdo tělem hřešil, na těle buď trestán. Já zhřešil, pane, v pohanské své pýše smrtelné zraky povznášel jsem výševýše, než pomíjející smí vznésti tvor, já zbožňoval jsem nečistý svůj zor 20 a velkým svědkům odvěkých tvých děl, slunci a noci, já jsem poroučel jak rabům svým, já nesmrtnosti duše, tvým nejsvětějším darům, víře, tuše i snům a spánku, modlitbám a taji se rouhal drzeji než ďábel v ráji: a nyní jako had jsem zdeptán v prach, jak nízký plaz teď blahoslavím nach tvé veleby a blesk, jímž svatý hněv do bílé výhně bolu vlil mou krev. Zas, hříšné barvy! Zlořečená v lebce nač světla planou! Přijmeš, bože, slepce, jenž z hlavy sám si hříchu vyrve plamen, přec přijmeš na milost? Ó řekni amen! 11. VEČER.
To dobrota je nejvyšší. Já v obět jsem bohu mstiteli dal oči své, bůh slitovník se slitoval a do běd vzpomínku seslal na mých světel dvé. Mé oči mrtvy jsou. Však uvnitř západ, v něm krásy krás a barev barvy zřím. Zázraky vpíjím, jakých nelze chápat, a slepým svojim očím závidím. 21

PARK BLÁZNŮ.
Poutníče s nitrem sopečným, ó slyš: až v popel strávíš mozek svůj a míchu, pak – shořelý – se ke mně navrátíš. Mnou vchází se ku zbloudilému smíchu, k svěšeným hlavám, k prázdným posunkům, k prokletým vinou otcovského hříchu. Mnou v blahoslavený se vchází dům, kde císař horuje se spasitelem, v pláč němých duší, v starců nerozum. 22 Rozšumím křídla nad živým tvým tělem, až setlelé tvé city klesnou v rov, až vědomí tvé zvadne... V koutku stmělém sám budeš sedati a beze slov a prohlížet své bílé tenké ruce a zrakem bodati v mých listů krov... Mnou sládne vše, co bolívalo prudce, dám chorým lék, dám nuzným blahobyt, mnou tam se vchází, kde je konec muce, kde bez křečí lze oči zatlačit, kde chladne hlava, jež je ohněm štvána, kde ďábel bez viny, kde Kain je skryt... Poutníče, na slova hleď, jež jsou psána, nevcházej posud, hleď a čti a stůj: Kdo vkročí sem, za tím se zavře brána – za kým se zavře, na věky je můj. 23

LIDSKÁ KOMEDIE.
Proti zlosynu, jenž v chrám se déře z pekel, nepomáhá s hůry boží mene tekel ani spravedlivost svatých proroků. Proti rudé krve žíznivému chtíči marně kříž a berla kouzelná se týčí; čelu vládců vpálen osud otroků. Tragikomedie lidským světem vládne, samé zlozvuky a ryzí vášně žádné, z andělova nitra štěká zrádný pes. Ani láska bláznů není bez andante a v mém srdci dřímá bestie i Dante, očistec, inferno, ráj a bůh a běs. 24

ČERNÁ JÍZDA.
Ledy se řítí, mosty se třesou. Skety, ať běsi vás neunesou! Ledy se tříští, stříkají pěny, na břehu diví se muži a ženy. Ledy se srážejí, já letím na kře, nevolám nikomu sestro ni bratře. Ty jenom, cizinko, pozor měj! Noc je a nezřím ti v obličej; krásná či nekrásná, patříš nám, půlnoci, mně a hlubinám. Se mnou kdo, hrůzy jen zakouší: Život i spása jsou na souši. 25 Kolkolem ledové rakve se ženou, já letím drahou předurčenou. Nikdy už pevné se nedotknu půdy, o pilíř, o břehy roztříštím údyúdy, nebo mě do řeky vichřice smete: na hrobě fialka nepokvete! Ale jak ty jsi se vyšvihla sem? Vznesla tě pěna? vyvrhla zem? sklouzla jsi s mostu v obětíobjetí vod? Víš, že teď ženem se o překot s mraky a s moranou, pozděj či spíš tůň že nás pohltí mrazivá – víš? Na břehu kupí se báby a hlupci: kupčíci lásky a svátostí kupci. Já letím smrti vstříc kolem vás po kře, volám vám: kuplíři, manžele, lotře! bůh bude milostiv ďáblovu synu: s posledním rouháním na rtech ať zhynu! 26

KOLO VZPOMÍNKY.
Já hrdý vyznavač radostné vědy a velkých slibů povrhovatel, přec jednou rád bych a též naposledy hustému davu prorokovat šel. Až spitého mne zvukem slov i leskem, lid oklamaný zvedne na svůj štít, pak srdce pukne v hrudi mé; chci bleskem nad vřavou vln jak stožár sžehnut být. Tak by to bylo nejkrásnější: k sledu ni tuchy nemít, že se blíží zmar; za ruku nikoho se nepovedu, až půjdu v kraje sešeřených jar; bez vážné zpovědi a bez vzpomínek a bez výčitky chci jít v temnotu, bez doprovodu vil a lesních žínek, bez pláče, bez faunského chechtotu. 27 Neb v onu nikým nepřežitou chvíli já vkládám peklo nejčernějších muk: nad chorým skloněn lékař uslyší-li dech bezdechý, neslyšný srdce tluk. Poslední atom toho okamžení, než duch se zjasní novou svobodou, ďábelským kouzlem ve věčnost se mění, ve věčnost věků. Já kdys pod vodou žil za vteřinu hrůzyplnou sudbu a delší, než se může vřítit v sen. Kdo umírá, neslyší rajskou hudbu, neslyší z pekla zatracenců sten, však slyší, cítí, chutná, hmatá, vnímá své živobytí v jeden okamžik, v sloup očima se obracejícíma zří nazpět, co se mezi hrob a vznik příběhů hluchých střemhlav slepě vrhlo, zří na sta možností a tisíc vin, vše, od čeho se srdce neodtrhlo, zří vědomý a nepříčetný čin. Čas zastaví se. Promění se scena. Již na loži se chorý nevidí, kolkolem bařina je rozestřena bez kněze, bez kvilu a bez lidí, sám stojí po kotníky v rašelině a padá, padá, padá hloub a hloub, nadarmo pátrá po pomocné třtině, by pevnou nohou v pevnou půdu stoup. Tu náhle – kde se vzaly tu se vzaly – pláň celá hrůzami je pokryta: 28 Medusy slizké, trpasličí svaly, bezkrevné zjevy z hlubin Cocyta. A kolem tonoucího tančí kolo běsové odevšad, jen z Lethe ne, a polo strhují a vábí polo údy a prsty horce slepené. Nad ložem kdosi zoufale se sklání, že někdo jiný došel hodinky, a pláče: ó, jak tiché umírání... Já jmenuji to: kolo vzpomínky. Ne, nechci vzpomínat a propadat se v tůň bezhlesnou tak pomalu a tup, nechci, by bratru, milence ni matce kles do náručí bezvládný můj trup, však pro idoly, které jsou mi ničím, a v hodinu, jíž napřed nechci znát, kéž slávy lhané horečkou se zničím! Do lidu prorokovat půjdu rád. 29

SMRT ARISTOKRATA.
Jen věže gotické mé pýše rozumějí, mým krkolomným snům a pádům v beznaději. Jim jsem se zpovídal: když bledá touha štíhlá se vzpiala obloukem a zachycena tíhla zpět k pevné půdě zas; když zlatých přání hrot do klenby azurných se nemožností vbod’; z mé duše zlekané když černý vzlétl žal se skřekem krkavčím a křídly zamával, až slunce zhaslo mé. Gotické věže pyšně se nesly k oblakům, a pokorně i hříšně spěl za nimi můj zrak: A s pohledem jsem rost já sám a s pohledem má zpurná pobožnost. V noc tichou vystoupím na věže lákající, bych z rukou věčnosti svůj prvý přijal křest; hloub hlavu nakloním, bych nedotkl se hvězd, své ruce rozestru nad zemí dole spící, pak svůdně vratký krok – A dokonáno jest. 30

HILDĚ.
Tvoje víra – nejjemnější příze lesních vil: dárkem tím se ukonejší závrať let a chvil. Po strmé dnes šel bych římse, přes nejvyšší trám: po tvém boku nebojím se ani sebe sám. 31

ŘINOUCÍ TŘPYT.
Vem křišťálnou a nastav misku v třesavý paprsk vodotrysku, pěnící vodu přikloň k rtu, své šláře prosvitavé rozviň, vlas rozpusť k půlnočnímu křtu a v mlhy stříbrné se rozplyň. 32

HUDBA NOCI.
Bard, plující na lodi Luny, o chladný udeřil štít, neviditelné struny začaly stříbrně znít; na čluny polité jasem přivábil táhlý zvuk vasalů se zlatým vlasem kovově třpytný pluk. Královna s hrdého křesla kynula kněžicím; bělostná píseň se vznesla, kam obětní táh dým, průhlednou rouškou klesla, kde míhal se oštěpů hrot, kde rytmem se hroužila vesla do ticha věčných vod. Bard přes štít na lodi Luny dusící hodil flór, zakymácely se čluny – zpřetrhaly se struny – – – – – 33

SVĚTLÁ JÍZDA.
Na vždy jsem s bohem dal tísnivé cele, v dálku mí koně jsou rozjeti, vari, vy přátelští karatelé, triumf můj dychtiv jest obětí, nadarmo ječíte, na mém že čele s šílenstvím křižuje prokletí, mimo vás užaslé, hrdě a směle, podobna ptáku a vichru a střele, metou má kvadriga proletí. 34

EVANGELIUM.
Vysoko na hory lidskou svou spásu jsem ved’: „Klekni a uctívej prostor i krásu – můj svět! Vesmír mi k snění a v zápas i v léno je dán; hmotu co prozářit mohu, mé jméno je pán. Zrozená k velkému štěstí! svou vůli, svůj cit v oku mi rozsvěť a zázraku půli máš mít. Blaženým ostrovům v tajemnou dáli pojď vstříc, z milosti vlastní se staneme králi – a víc.“ 35

NAD SILS MARIA.
Na staré housle píseň zahrej novou, jež panenštější nad ledovců běl, by odboj můj, jejž hříchem dole zovou, se dionysským posvěcením stkvěl, bych plamenem, jenž z mého nitra šlehne, i celý svět i sebe strávit moh’, by, stará země popelem až lehne, sám v boha proměnil se neznaboh. 36

PÍSEŇ ŽIVOTA.
Je zrcadlící noc a tiché světy planou nad touto zemí zbožňovanou. Má živá řeka bdí a z hloubi toku dýchá; je plna hvězd a nepospíchá. Jdou jasné vteřiny, jdou ve slavnostním kole: nahoře věčnost, věčnost dole. 37

POD OBRAZ ROSSETTIHO.
Co na slunečních hodinách stín matný času chvátá, ty vrůstáš, světlá, bez hnutí ve věčna svatou říš, ty mluvíš touhou němých rtů, Beatrix o beata, pod přimhouřeným pohledem jež nový život zříš. Já, zbožný pohan, modlitbou tě vzývám světské slasti: sen víček zaplaš blažených, jež vnitřní září mdlá! Království světa tohoto k tvým nohám chce se klásti, nad věcmi v stříbru příslibů vita nuova plá. 38 OBSAH.
Str. Píseň moudrých panen5 Resignace6 Adagio7 Pohádka8 O živé vodě9 Rusalka10 S bohem11 Vineta12 Já nepláčinepláči...13 Šílící malíř14 Večer14 Obraz14 Vládce15 Výzva16 Modlitba16 Úskok17 Boj18 Dvojník19 Lítost20 Výkupné20 Večer21 Park bláznů22 Lidská komedie24 [39] Str. Černá jízda25 Kolo vzpomínky27 Smrt aristokrata30 Hildě31 Řinoucí třpyt32 Hudba noci33 Světlá jízda34 Evangelium35 Nad Sils Maria36 Píseň života37 Pod obraz Rossettiho38
E: jf; 2005 [40]