PARK BLÁZNŮ.

PARK BLÁZNŮ.
Poutníče s nitrem sopečným, ó slyš: až v popel strávíš mozek svůj a míchu, pak – shořelý – se ke mně navrátíš. Mnou vchází se ku zbloudilému smíchu, k svěšeným hlavám, k prázdným posunkům, k prokletým vinou otcovského hříchu. Mnou v blahoslavený se vchází dům, kde císař horuje se spasitelem, v pláč němých duší, v starců nerozum. 22 Rozšumím křídla nad živým tvým tělem, až setlelé tvé city klesnou v rov, až vědomí tvé zvadne... V koutku stmělém sám budeš sedati a beze slov a prohlížet své bílé tenké ruce a zrakem bodati v mých listů krov... Mnou sládne vše, co bolívalo prudce, dám chorým lék, dám nuzným blahobyt, mnou tam se vchází, kde je konec muce, kde bez křečí lze oči zatlačit, kde chladne hlava, jež je ohněm štvána, kde ďábel bez viny, kde Kain je skryt... Poutníče, na slova hleď, jež jsou psána, nevcházej posud, hleď a čti a stůj: Kdo vkročí sem, za tím se zavře brána – za kým se zavře, na věky je můj. 23