NAD Lysou horou oblaka jdou, NAD Lysou horou oblaka jdou,
oblaka sirá, oblaka bílá plynou, plynou – – Smrt jako dítě ztracené v pohádce za horou, za horou se skryla. Staletá lípa z hořící výše těžký chlad stesku tiskne k zemi, marný a němý – Ach ne! Ne! Vždyť teď vydechla tiše, vydechla sladce, vydechla přesladce umrlčinou! Nad Lysou horou oblaka jdou, oblaka sirá, oblaka bílá plynou, plynou – – Umdlená bolest před chvílí loučení za horou, za horou se skryla. Krása všech dnů se ohlíží tiše, sirotčí slzou v hrdé tváři láska jí září – Co chce? Ach, lípa vydechla tiše, vydechla sladce, vydechla přesladce umrlčinou! 5 Úkladná hloubka ze stínu štká, ze stínu teskní, ze stínu kdesi volá, volá – – Temná je propast bolesti ubité, hluboká, hluboká až děsí. Jako by láska propastí zela, závratí táhne k sobě, k sobě k objetí v hrobě: Ach pojď! Ráj svůj když duše tvá měla v kráse mé skryté, kráse mé odkryté neodolá. Úkladná hloubka ze stínu štká, ze stínu teskní, ze stínu kdesi volá, volá – – Milost již vábí, propast se ozývá hluboká, hluboká až děsí. Strach se již smířil, vzdor se již kloní, mocný mír táhne cestou domů pod kořen stromu. Ach, shnil těla hřích, lípa zas voní, srdce si zpívá, srdce se usmívá, neodolá. 6 Blažení mrtví pod zemí sní, pod zemí svojí, pod zemí Boží shnilí, shnilí – – Zemdlených dětí dost ještě s věrností pod zemí, pod zemí ach, složí! Objetí jejich na přivítanou neděsí stopou bídy jejich na obličejích – Ach ne! Srdce se na cestě branou umrlčích kostí umrlčí úzkostí neomýlí! Blažení mrtví pod zemí sní, pod zemí svojí, pod zemí Boží shnilí, shnilí – Vás, moje děti, vás v němé věrnosti pod zemí, pod zemí též složí – Objetí naše na přivítanou za živa dosud bídou naší z očí nám straší – Zdaž vám srdce se na cestě branou umrlčích kostí tou naší úzkostí neomýlí? 7 Nad Lysou horou oblaka jdou, oblaka sirá, oblaka bílá plynou, plynou – – Naděje cestou ztracená v pohádce za horou, za horou se skryla. Tesknící láska sražená s výše zachvívá pláčem v temné zemi mrtvými všemi. Ach ne! I vám vstříc vydechne tiše, vydechne sladce, vydechne přesladce umrlčinou! 8

DĚVČÁTKO našlo potkana DĚVČÁTKO našlo potkana
za stodolou, srst byla z něho zedrána a dítě se ho ujalo, do rukou vzalo, zpívalo: hajej, hajej, hou, hou! Děvčátku oči zářily nad zdechlinou, blažeností se třpytily a jako úsměv v samotách stříbrné písně hlas se táh’: hajej, hajej, hou, hou! Potkane, scíplý potkane, ty’s už jen hnůj, mor jenom z tebe povstanepovstane, a přece kdybych světem vlád’, do srdce by mi smutek pad’ pro divný osud tvůj! 9

SLUNCE bilo do kamení SLUNCE bilo do kamení
v ohni nebe stálo, bledým květům v omámení jedu nalévalo. Střely světel nad olšemi bodaly a rvaly, mrtví skrytí v puklé zemi znova umírali. Věčnost prahla na nebesích, v srdci stesk byl těžký, zahynuly písně v lesích, chromý čas šel pěšky. Němou tísní závrať léta nohy podrážela, vůní ztraceného světa lípa zaúpěla. Kulhá čas, ať úzkost běží – co to oči vábí – – V prachu cesty tělo leží zašlápnuté žáby. * 10 Ticho lesů neumělo úzkost zapuditi, jenom čas své chromé tělo chladil v rose kvítí. Žhavým nebem chmury táhly nad umdlenou pouští, rybník jako přízrak náhlý zatřpytil se v houští. Obloha tam nahlížela jako do zrcadla, jako by tam panně s čela zlatá hvězda spadla. Rákosí se rozesmálo, zavoněl dech máty, z dívčích tváří světlo plálo, zazvonil smích zlatý. Milosrdná vůně trávy vstupovala v chřípí – čím se jiskřil pohled žhavý, čím to štkal dech lípy? * 11 Pole sirá, pole holá, louky pokosené, zašlé jaro marně volá srdce unavené. Louka marně rozkvetla by, úsměv marně touží, zašla snivá píseň žabí jako voda v louži. Vždyť se čas už zdvih’ a běží – co to oči vábí – – V prachu cesty tělo leží zašlápnuté žáby. 12

STEZKA se prudce kroutila, STEZKA se prudce kroutila,
hořela země celá, zmije se tiše ukryla, tráva se nezachvěla. Padalo nebe únavou, uvadla vůně v květu, uhasl ostříž nad hlavou, žárem snad shořel v letu. Smrky se mdlobě vzpíraly, bez jitra den se zrodil, osleplou touhu do dáli chromý pes stesku vodil. Marná jest krása obzoru, s výsosti slunce volá, stezka se kroutí nahoru a stráň je strmá, holá. 13 TlŠE zakvílelo smrčí na vrcholu, od severu táhl milosrdný chlad, jiným směrem zase čas se valil dolů, pod nový zas obzor stesk svůj oheň klad’. Po odraných lesích od Hukvald šly stíny, jako sešlý hřbitov stál bor setmělý, osudu a lásky chmurné zříceniny v hrdé pýše žalu skrýt se nesměly. V parách tonul východ, jih se tavil vedrem, cudným tichem bídy počal sever štkát, jako by sta srdcí v bídy hradu štědrém chtěla ve své lásce hrob mi přichystat. 14 Z MLČÍCÍ trávy zářil květ, náprstník čekal snivý, tak čeká láska na pohled, zázraku se tak diví. Zlatá zář květů skloněných úzkostí lásky zbledla, jako by náhle duše v nich milenku spící shlédla, jako by v mdlobě zradily cudný slib věrně daný střežit sen lásky spanilý, tajný stesk bílé panny. Z mlčící trávy zářil květ, náprstník skvěl se bledý, tak jako den, jenž uvidět dá lásku naposledy. 15

VEVERKA na smrk vyskočila, VEVERKA na smrk vyskočila,
překrásný zahořel den, radost se v sluji probudila, pojď, daleká lásko, pojď ven! Hlubiny modré jsou mezi horami, pralesy touhy zašumí nad námi, budou nás vésti oblaka bílá – Veverka na smrk vyskočila. Oblaka bílá dívčí krásou plesají z pohledů tvých, na úbočích se mlhy pasou, vítr tě poznal a ztich’ – Daleká kráso, stříbrná, spanilá, proč jsi svou nahost slzami zakryla, ctí tvou se země rozradostnila – Veverka na smrk vyskočila. 16 OMĚJI, modrý oměji, hrdý a vysoký, o čem sníš? Přijde-li k tobě, schovej ji, květe modrooký, ach, ty víš! Překrásný květe na stráni, ona nemá šaty jako ty, slzami nahost zaclání, půjč jí úsměv zlatý samoty! Kdyby se mohla ustrojit do stříbrné krásy pavučin, či se v studánku proměnit, k tobě by sedla si pod modřín. Sedne-li v plaché důvěře tobě pro ozdobu do mechu, pohlédneš ve své nádheře na lásky chudobu bez dechu. 17 Krásný jsi, modrý oměji, hrdý a vysoký, sám a sám – Až přijde, přijde, k tobě ji, květe modrooký, uschovám. 18 ULÉTLA’S do oblak, skryla ses do kvítí? Ach, jak ses mohla tak líbezně schouliti jako dech čarovný do srdce fialky, prstýnku královny uprchlé do dálky! Tvůj zrak se zatřpytil kouzelnou hlubinou a já jej zachytil jak úsměv skulinou. Klekl bych u tebe, vzal bych tě do dlaní, viděl bych do nebe na lásky svítání. Hvězda v tvém úsměvu na slunci nehasne, tichá jsi za zpěvu v plachosti překrásné. 19 Kořeny modřínu vroucně tě objaly tak jako dívčinu zakletou do skály. Jako když princezna záclony rozhrne, vyhlížíš líbezná v kráse své stříbrné. Do stříbra, do mechu spanilá sedla jsi a láskou ve spěchu rozkvetla do krásy. Studánko spanilá na Smrku nahoře, jak jsi se třpytila v nahé své pokoře! Pavouček může ti stříbrný závoj tkát, já jen stesk zajetí mohu ti v písni dát – 20 NA ZŘÍCENINÁCH mrtvoly leží, kostlivě trčí z rozpadlých věží, do oblak straší orvané hnáty, z pustiny zkázy vynořeny. Bolesti léta kukačka kuká, kdy na kost zetlí vztažená ruka, kdy život srazí bouře a ztráty, kdy se břeh shroutí pod kořeny. Rekovné stromy tvrdě se brání, čestně se drží dobytých strání, bouře je bije, země se hroutí zestárlá, vetchá, podrobená. Za stromem strom se podražen kácí, láme své údy, korunu ztrácí, vytržen visí, pahýly kroutí, jak ho dní hrůza poznamená. A kdo se z reků ohlédne kolem vítězným polem, smrtelným polem, kostry svých bratrů uvidí lysé a už z nich žádný nepovstane. 21 Zrádní jsou dravci, zrádná je zmije, země, již reků statečnost kryje; prchnout či vzdát se? Kdo ohlíží se po smutku slávy nepoznané! Omšelý strome nad chladnou strží, kořeny tvé se ve vzdoru drží, napolo vyrván, podemlet, spálen, dolů se chýlíš – toužíš snad tam? Nikdo tě v pádu nepodepírá, s úšklebem lysá smrt na tě zírá, od země zrazen, od bratří vzdálen, braň se i v pádu, nevzdej se sám! 22 NEBOJ se, neboj, pojď se mnou dál, vítr nás pozdraví na vrcholu, bázlivě jsem tě na cestu vzal, půjdeme spolu. Unavíš-li se, budu tě nést, až v snu se zchoulí růže tvé bledé, láska i cesta bez konce jest, do ráje vede. Jako květ stříbra v podzemních tmách pro nás jen od věků láska zrála, do krásy rostla na samotách, k nebi se pjala. Tisíce mrtvých nevzalo jí nic z její sladkosti v kruté touze, krví se touha nenapojí, plamenem pouze. Od hrobů s touhou nesplněnou tisíce srdcí se nabízelo, než mohla vložit spanilost svou na tvoje čelo. 23 Mizí-li stezka tam, kde jen květ bez stínu vyrůstá pod výsostmi, v pohledu lásky bude se skvět mrtvými kostmi. Láska i cesta bez konce jest, hroby se kolem ní otvírají, kostry se bělají u zašlých cest na pouti k ráji. Bázlivě jsem tě na cestu zval, oči tvé řekly však na vrcholu: Neboj se, neboj, proč by ses bál, půjdeme spolu – – 24 SLADKO je tady pod nebesy, už jen slunce je nad námi, v hlubinách mlh se třpytí lesy, oči se třpytí dálkami. Před tebou květ se v trávě krčí v dětské blažené chudobě, přesladce dýchá tiché smrčí, dlouho již snilo o tobě. Pro tebe les se tiše sklání, touha zdvihá se k výsosti nádherou míru po vyznání lásky přijaté s radostí. Máme jít dále, zůstat tady, na svět zapomenout a snít, uhořet láskou, umřít hlady, v bílý popel se proměnit? Vzdáti se touze, nedbat času, neptat se smrti na nocleh, či hledat jméno pro tvou krásu, které smrt jen má na ústech? 25 Kde jsi jen! Jsi-li na Kněhyni, vyhlédni z lesa na chvíli, ostříži touhy vzlétli nyní, aby tě dříve spatřili – – Darmo však dravci upírali s výšin zraky své slídící, neviditelná vábíš z dáli, překrásná, skrytá, mlčící. Zakletá vábíš z dálky šedé pod nejnižšími mlhami, za ruku tam tě bída vede, vidět tě jest jen slzami. 26 TETŘEV vyletěl, křídly bušil v letu do černého smrčí, úval se již ztměl, včela v lesním květu mlčí – Smrku spanilý, stín jde od Čeladné, červánky se rojí – – Aby zářily za toho, kdo padne v boji. 27

ZESTÁRLY deště, hory snad zemřely, ZESTÁRLY deště, hory snad zemřely,
únavou mraky začaly hnít, vody se dále rozlévat nechtěly, v mlhách se topil udřený klid. V podvečer pátku mraky se ztrhaly, neplodnou bídu prozradily, po horských stráních těžce se belhaly, žebrácké stany postavily. Čekaly v bídě své uštěpačné na nesmyslné dobrodiní, až Boží duha s úsměvem začne rozlévat krásu po Kněhyni. Z dáli noc táhla, když na západě vyšlehly jícny za obzorem, sršely střely v ohnivé řadě, vylétly jiskry nad táborem. Zaplály hory; mraky se jiskřily údery blesků fialových, závojem oblud červánky svítily, nad hrobem jásal růžový smích. 28 Divné to bylo. Duše mi pravila, že byl den dlouhý, že již je čas, aby už odtud na návrat myslila, umdlený plamen aby už shas’. Pohřbila mládí, lásku i hoře, sčítala hvězdy na nebesích, přelétla touhy sedmeré moře, zvážila bídu, rozkoš a hřích. Zřeknutí, úzkost, bída i zrada, všecko ji tvrdě přezkoušelo, s úsměvem smíru šla by už ráda, kdyby ji tělo nedrželo. Řekl jsem: Jsi už zedrána do krve? Přežil jsem sebe? Ach, chtěl bych jít – Ale co naplat. Teď s námi teprve Bůh začne dělat, co bude chtít! 29

KDYBYCH aspoň jeřabinu KDYBYCH aspoň jeřabinu
za obraz tvůj mohl dáti! Nech mě aspoň na vteřinu na tvář tvou se zadívati! Zapomněl jsem na své pouti na tvou pomoc, na tvou lásku, nedej v hanbě zahynouti, svatá Anno na obrázku! 30

VYLEZLA zmije z úkrytu, VYLEZLA zmije z úkrytu,
v očích jí úsměv blankytu rozžehl rubín. A květ se nad ní nezachvěl, nedotknutou se krásou skvěl jak duha z hlubin. Střez, hrdý běse, divný květ! Až Paní ráje přijde zpět, tvou hlavu zdrtí. Zahyneš smrtí přeslavnou, to Ona potře hlavu tvou – Oh, smrti! 31

KRAJ voněl přesladce jak věnec na hroběhrobě, KRAJ voněl přesladce jak věnec na hroběhrobě,
dech spící bolesti se kouzlem písní chvěl, květ v rose krásy své snil tklivě o tobě, snad anděl toho dne ráj zavřít zapomněl. Šla bílá oblaka, jas dívčí nahosti z nich plál jak nebe z vln, šla vlna za vlnou a skryté perly snů ti v němé radosti vstříc z hlubin zářily tvou krásou stříbrnou. Hvozd skvěl se jiskrami, plál dívčím mlčením, stud touhy skryl se v plášť z hvězd neviditelných a z tajných zrcadel, jež s těžkým zarděním stesk lásky odkrývá, tvé krásy vyšel smích. A do slz, které skrýt se nepodařilo, než s očí shrnula svůj závoj královna, tvé milosrdenství svou něhou zářilo o Neviditelná a Všudypřítomná! * 32 Den vtáhl do ulic a zástup vycházel, z tmy domů páchl hrob a bída zahořklá, z děr lidských veteší pot s krví trpce čpěl a touha zrazená zas na svůj pohřeb šla. Chlad bídy vyhnal z vrat i bolest zajetí, jež tupě civěla jak zdechlá krysa z vln, snil marně zlomený keř o svém poupěti a s marnou tklivostí šla stáda lidských srn. Šel den jak slepý pes a střechy chátraly, stům oken nicoty již dávno zhasl zrak, jen s hrůzou po světle z tmy oči pátrálypátraly jak šlakem trefený, jenž čeká na zázrak. A tvrdá bludiště, jež hřměla němotou, své šero měnila v chmur nekonečný hvozd, by mohla v jeho tmách smrt zjevit krásu tvou a proti vzpouře dnů tvou stavět vznešenost. * 33 Šla krása vyhnanstvím, šla šedou cizinou, šla nahá jako stud, jak úsměv bez těla, jenž z ráje promítl se tajnou štěrbinou, jen duše zaslechla krok svého anděla. Než mohla vykřiknout, z tmy zmatku zahlédla, jak hvězda ukrývá se v tajný její skvost, jak studem zardělá a tísní ubledlá v tmách bludišť shasila svou tichou spanilost. Tu z oken zakletých a z hlubin sklepení svět vstával vzbuzený jak odlesk z hlubiny, les rostl z kamení a v divném zjevení zdi bídy změnily se v tiché smrčiny. A šedou ulicí jak rajským průsekem po mechu stříbrném šla stáda lidských srn, třpyt věčné naděje vzplál v jasu pravěkém a úděs bolesti jak poklad svítil z vln. 34

V BEZKYDÁCH těžko uvěřiti, V BEZKYDÁCH těžko uvěřiti,
že jsi to ty, před tebou chtěl jsem srdce skrýti do samoty. Bezkydy cudné jsou a krásné, bolesti ráj, srdce tam ve tmách neuhasne, to že tvůj kraj? Nemohu tobě uniknouti až do hrobu, potkávám všude na své pouti tvou podobu. Proč ze všech krajů na mne zíráš, nevím, co chceš, takovým lidem neotvíráš, mne nepřijmeš. Přeslechl jsem snad, mocná paní, varovný hlas, zapomněl jsem snad na vyzvání odejít včas? 35 A přece, když se srdce stydí za chudobu, i z hrobu vycházeti vidí tvou podobu. Matka má dávno zpráchnivěla tam v Zálabí, proč mi ji podoba tvá celá vždy přivábí? Proč nosíš s sebou její krásu, proč slyším, ach, stříbrné kouzlo toho hlasu až v Bezkydách! 36 OBSAH
Hřbitov na Borové5 Ráj9 Cestou do Frydlantu (1.–3.)10 Ondřejník (1.–3.)13 Smrk (1.–7.)16 Západ28 Svaté Anně30 Zmije31 Bezkydy (Variace 1.–3.)32 Vlasti35
[37] Jaroslav Durych BEZKYDY * Vydal před Vánoci roku 1926 Dr. Ot. Štorch-Marien jako 142. svazek své edice „Aventinum“ ve 250 číslovaných výtiscích na holandském ručním papíře Van Gelderově * Knihu typograficky upravil Karel Dyrynk a vytiskla ji typy „Cloister“ s akcenty Preissigovými Státní tiskárna v Praze * Tento výtisk jest 90
E: mk; 2005 [39]