KRAJ voněl přesladce jak věnec na hroběhrobě,
KRAJ voněl přesladce jak věnec na hroběhrobě,
dech spící bolesti se kouzlem písní chvěl,
květ v rose krásy své snil tklivě o tobě,
snad anděl toho dne ráj zavřít zapomněl.
Šla bílá oblaka, jas dívčí nahosti
z nich plál jak nebe z vln, šla vlna za vlnou
a skryté perly snů ti v němé radosti
vstříc z hlubin zářily tvou krásou stříbrnou.
Hvozd skvěl se jiskrami, plál dívčím mlčením,
stud touhy skryl se v plášť z hvězd neviditelných
a z tajných zrcadel, jež s těžkým zarděním
stesk lásky odkrývá, tvé krásy vyšel smích.
A do slz, které skrýt se nepodařilo,
než s očí shrnula svůj závoj královna,
tvé milosrdenství svou něhou zářilo
o Neviditelná a Všudypřítomná!
*
32
Den vtáhl do ulic a zástup vycházel,
z tmy domů páchl hrob a bída zahořklá,
z děr lidských veteší pot s krví trpce čpěl
a touha zrazená zas na svůj pohřeb šla.
Chlad bídy vyhnal z vrat i bolest zajetí,
jež tupě civěla jak zdechlá krysa z vln,
snil marně zlomený keř o svém poupěti
a s marnou tklivostí šla stáda lidských srn.
Šel den jak slepý pes a střechy chátraly,
stům oken nicoty již dávno zhasl zrak,
jen s hrůzou po světle z tmy oči pátrálypátraly
jak šlakem trefený, jenž čeká na zázrak.
A tvrdá bludiště, jež hřměla němotou,
své šero měnila v chmur nekonečný hvozd,
by mohla v jeho tmách smrt zjevit krásu tvou
a proti vzpouře dnů tvou stavět vznešenost.
*
33
Šla krása vyhnanstvím, šla šedou cizinou,
šla nahá jako stud, jak úsměv bez těla,
jenž z ráje promítl se tajnou štěrbinou,
jen duše zaslechla krok svého anděla.
Než mohla vykřiknout, z tmy zmatku zahlédla,
jak hvězda ukrývá se v tajný její skvost,
jak studem zardělá a tísní ubledlá
v tmách bludišť shasila svou tichou spanilost.
Tu z oken zakletých a z hlubin sklepení
svět vstával vzbuzený jak odlesk z hlubiny,
les rostl z kamení a v divném zjevení
zdi bídy změnily se v tiché smrčiny.
A šedou ulicí jak rajským průsekem
po mechu stříbrném šla stáda lidských srn,
třpyt věčné naděje vzplál v jasu pravěkém
a úděs bolesti jak poklad svítil z vln.
34