ZESTÁRLY deště, hory snad zemřely,
ZESTÁRLY deště, hory snad zemřely,
únavou mraky začaly hnít,
vody se dále rozlévat nechtěly,
v mlhách se topil udřený klid.
V podvečer pátku mraky se ztrhaly,
neplodnou bídu prozradily,
po horských stráních těžce se belhaly,
žebrácké stany postavily.
Čekaly v bídě své uštěpačné
na nesmyslné dobrodiní,
až Boží duha s úsměvem začne
rozlévat krásu po Kněhyni.
Z dáli noc táhla, když na západě
vyšlehly jícny za obzorem,
sršely střely v ohnivé řadě,
vylétly jiskry nad táborem.
Zaplály hory; mraky se jiskřily
údery blesků fialových,
závojem oblud červánky svítily,
nad hrobem jásal růžový smích.
28
Divné to bylo. Duše mi pravila,
že byl den dlouhý, že již je čas,
aby už odtud na návrat myslila,
umdlený plamen aby už shas’.
Pohřbila mládí, lásku i hoře,
sčítala hvězdy na nebesích,
přelétla touhy sedmeré moře,
zvážila bídu, rozkoš a hřích.
Zřeknutí, úzkost, bída i zrada,
všecko ji tvrdě přezkoušelo,
s úsměvem smíru šla by už ráda,
kdyby ji tělo nedrželo.
Řekl jsem: Jsi už zedrána do krve?
Přežil jsem sebe? Ach, chtěl bych jít –
Ale co naplat. Teď s námi teprve
Bůh začne dělat, co bude chtít!
29