OHNIVÁ VLNA
(1920–1921)
Plzeň
Nákladem K. Beníška
[3]
LETNÍ DEN.
Hoj, to je den!
Na všech ploškách svých je krásně vybroušen,
že jako zlatý obláček, jenž nic už neváží,
tvoje srdce zmámené až k nebi odráží.
Hoj, to je den!
Jako by byl z plástve medu celý vykrojen!
Vzduch je čerstvě nadojen, a letní pohoda
na jazyku sládne ti jak rozmačkaná jahoda.
Hoj, to je den!
Jako bys byl znenadání do naha vysvlečen,
proměnil ses v mladém ránu v zápasníka muže,
jemuž sype červenec na tělo růže, růže...
Hoj, to je den!
To jistě jeho cípy drží tisíc mladých žen,
a proto je tak průhledný, a proto každá chvíle
přetančí tak lehounce a střevíčky má bílé.
5
Hoj, to je den!
Od východu k západu je krásně rozprostřen,
slunce nad ním opsalo svůj velký, zlatý kruh,
a každý stojí uprostřed, každý je mladý bůh.
6
BÁSNÍK.
Kdybych dnes byl rybářem na probuzené řece,
to jinak by tě, osude, vzepřely moje plece!
Já neměl bych už srdce těžké břemenem cizích žalů,
byl bych jenom krásná souhra číhajících svalů,
byl bych pevný jako muž a lehounký jak dítě,
po světě bych rozhodil úsměvu zlaté sítě
a jako rybář lásky na své jitřní lodi
ulovil bych vše, co pro radost se hodí.
Nebo bych chtěl být dělníkem, jenž na železné páce
do jitřního úsvitu bubnuje útok práce,
jenž slunce vidí skrze dým a potem cítí zem,
a jako mladý zápasník je natřen olejem.
Pak po zápachu poznal bych své ruce i své tělo,
7
a na večer, kdy v samotách by zapříti mne chtělo,
já věděl bych: hle, to jsem já, zde končím, začínám,
a to je tvrz, v níž srdce mé se brání temnotám.
Ale já jsem básník – a to je srdce, jež bdí,
srdce jež roste ze svých ran
a nikdy nezradí.
Břemena bratrů má ramena drtí,
jsem tisícem životů živ, a umírám tisícem smrtí,
za cizí poutníky na dveře tluku,
za němá srdce nastavuji ruku,
za cizí viny se kaji,
jsem hořící duše, vyhnanec země,
touhy všech lidí se křižují ve mně,
mé oči se za všechny ptají.
Jsem plavčík, jenž z koše se do temnot dívá
a když se připozdívá,
věří a zpívá,
jsem posel, jenž chvěje se bázní,
aby nezbloudil.
8
Z tisíců neznámých srdcí jsem se narodil,
protože musil přijíti sen
pro tisíc zrazených mužů a ponížených žen,
protože život je tvrdý a dlouhý
a je třeba touhy,
protože lidé jsou pod svou tváří krásní
a je pro ně třeba ptáků a květin a básní.
9
ČERVENEC.
I.
Mladý den,
jako by tisícem ramen vyzdvižen,
krásně se vyklenul nad spící tajemství domů.
A hned celé město
vzkynulo smíchem jak požehnané těsto,
a vystřikuje jako řeka, chycená v nádrži,
až se skoro obáváš, zda domy to všechno udrží.
Slunce je ryšavý buřič, a řeční na nároží:
že už na všech stranách města velké ohně hoří,
do oken hází letáky, od srdce k srdci se vine;
a město v zlaté díži léta až pod nebesa kyne.
A náhle,
zaznělo to tak líbezně a táhle,
na všechna prostranství snesly se stříbrné tóny,
10
jako by každý dům byl chrám a rozhoupal všechny zvony.
To na zelené stráni,
která je měkkou poduškou, vyndanou k provětrání,
povaluje se Červenec a na křídlovku troubí.
A z hloubí
každého člověka
– a dnes jsou všichni dárci, a nikdo už z pýchy nečeká –
vystupuje láska, ukrytá mlčící tváří.
Nyní jsou všichni krásní, svým vlastním světlem září,
a obloha je slavobrána, kterou ještě dnes
všichni, kdož v ně uvěřili,
vstoupí do nebes.
11
II.
Tisíc mladých mužů a tisíc mladých žen
zdvihlo na ramena letní den:
a nyní je celý jediné vlání,
jediné mladé pousmání,
jediné houpání šatečků bílých
na nohách útlých a rozmařilých.
A slunce, jak padá do dlaní,
hned v dukáty se promění,
jež neděle máma hází svým dětem,
aby se vesele proběhly světem,
který je dnes jak slavná pout,
že chtěl bys ho celý obejmout.
A každý lesík je zelený krám,
tam lásku si koupíš, půjdeš-li sám,
za jeden pohled zlatý:
neboť dnes,
když vejde v les,
i tulák má oči jak svatý.
12
A nebo si lehneš do trávy; zábavný podnik je louka,
mandelinka je výstředník, jenž po stéblu k nebi se souká,
čtyři orchestry cvrčků tam bez ustání hrají
a zlaté prapory slunce nad každým vchodem vlají.
Vzduch je dobré víno, jiskřící do zlatova:
až se ho duše tvá napije, povstane mladá a nová,
zahledíš se k oblakům, uvěříš, že pluješ,
a na konec se do své duše
bláhově zamiluješ.
Nebo na louce potká nás
opilý Červenec:
nejkrásnější holka řekne mu o tanec,
a my se stisknem kolem něho v hradbu živých těl,
by se o nás mladý smích až k nebi odrážel.
Pak nejsilnější z mužů ho vyzve na zápas:
červenec se změní v zlatý letní jas,
nikdo z nás ho nezachytí, nikdo nepřemůže,
13
to nebude už červenec, však usínající růže.
A tehdy slavná, tichá noc
mu přijde na pomoc.
Hvězdy nám nasype do očí,
v závrati touhy nás zatočí,
– och, měsíc má zbloudilou, smutnou tvář!
Pak naše srdce prosící
a na dlani temnot se chvějící
položí na oltář.
14
JÁ.
Já vím, že nikdo ve světě širém
mně není podoben.
Jsem jako tkadlec, jenž z prostoru a času
po svém a pro sebe tká si den.
Myšlenky, jdoucí světem, na vlnách mého srdce
jinak se pění.
Jsem za noci jiná tichost a ve světle jiné dění.
Den radostný, který nic neváží
a od srdce k srdci se odráží,
v jiný se rozstříkne smích
na zubech mých.
Jiný je vzdech, jejž z tonoucí lodi
vysílám do dáli,
radost má nikoho nesytí
a žízeň má nikoho nepálí.
Jiný je stín, jejž silnicí jda
rozsévám po kraji,
pod sluncem Evropy do vlastní tvrdosti dozraji,
15
jiný je vzduch, jejž tělem svým vytlačuji,
sám nejsem nic a sám si dostačuji.
A potká-li mne jednou vyvolená žena
a v údivu své lásky padne na kolena,
to proto, že z bolesti světa
jsem uhnětl vlastní žal,
že nikdo jako já se na ni neusmál,
že z milionů mužů na světě
jenom v mém náručí zvadne nebo rozkvete.
16
TĚLO.
Opatrně a krásně,
jako se skládají líbezné básně,
kosti tvé sílily a vrstvilo se maso,
aby ses zrodila, živá a horoucí kráso,
tělo člověka,
jež v útrobách hmotu přetavuješ v duši
a do něhož světla a zvuky buší
jak boží kladiva!
Tělo, ty zázraku smrtelný,
lodičko, spuštěná na míjející dny,
tajemná chemická laboratoři,
v níž osudu věčná lampa hoří,
ohromná centrálo, vysílající zprávy,
kříženče nicoty a boží slávy,
tajemství mystické na dně masa,
symfonie tisícihlasá,
všední dive, hřmotný a něžný,
člověče světoběžný,
hleď, z nejhlubších útrob tvého těla,
17
myšlenka k bohu vyletěla,
a láska tvá, hnaná stroji tvého břicha,
vzepiala se do vesmírného ticha
jak hořící květ,
a stvořila znovu svět.
18
OHNIVÁ VLNA.
To je můj den!
Dnes nevyjdu, tichý a bázlivý, dveřmi ven,
ale vyrazím okno, a rovnou do něho skočím,
aby mi najednou vystříkl na horká ústa a k očím.
Skočím do něho rovnou ze své peřiny,
protože je mi třicet let a škoda je každé vteřiny,
protože léto je dnes husté jak malinová šťáva
a protože ten, kdo přijde dřív, také více dává.
Dnes nevyjdu z domova vraty; bylo by mně to líto,
protože cítím, že dozrává čas, a něco je pro mne skryto,
protože dnes se podívám do očí svému štěstí,
a bude-li se zdráhati, srazím je odvážnou pěstí –
Mé srdce je bláhová lodička, dívka se na ní houpá.
19
Protože je však skoupá, protože je hloupá,
bojí se, že by si zmačkala běloučké své šaty,
a proto prý se mnou neskočí a půjde raději vraty.
Ale já už jsem na řece, já už po ní pluji
a opatrných panen více nemiluji.
Řeka je světelná, hluboká, a jedna veliká vlna,
která jde od země k nebesům a zázraků je plna,
na bílém hřbetě mne nese.
Och, jistě že dneska ztroskotám
o mladou ženu v lese!
Bude tam jako léto spát na hebké podušce mechu.
Já se k ní přikradu po větru, stočím se po jejím vzdechu,
slunce mi oči pozlatí, červenec půjčí svou masku,
a já ji náhle přepadnu a na srdce políbím lásku.
Ona se bude zdráhati, snad si i na trávu klekne;
20
neboť když žena zápasí, snadno se po slunci smekne,
a nahé rameno v trávě
zasvítí křehce a hravě,
– rozmáčkne třebas i jahody.
Pak už je žena jen ohnisko letní pohody,
všechny květy v ní kvetou, všichni ptáci v ní zpívají,
všechny borovice kleknou a její jméno vzývají.
Obloha vzepne se ve vzdušný stan nad jejím prudkým tělem,
a ona je celá stříbrný tón ve vzduchu omámeném,
a vzduch je teplý jak mléko a z jejího prsu se roní.
Pod dlaní všechna se rozsvítí, pod ústy všechna voní.
Och, jak je krásná a milostná! Vlnění obilných plání
doznívá lehkou ozvěnou v boků kolébání,
a všechna horká křivka přezrálého léta
21
s jejím pružným klínem se v jednu slávu splétá.
Les dívá se jejíma očima; a když je pozdvihne ke mně,
to z hluboka k nebi povzdychne usínající země.
Den jest kol ní jak zlatý kruh, a ona jest v jeho středu.
Světlo, jež stéká jí po těle, má nasládlou hustotu medu.
Zlatí ptáci se slétají na její ramena,
a země jest pod tíhou jejího mládí horká a zmámená.
Čas plyne, potůček konejšivý, u jejích oblých nohou,
všechny tvé plaché myšlenky se napojiti mohou,
a v hladině se odrážejí bílá oblaka,
jež plují a plují a plují
nad hlavou tuláka...
Jaké je ticho, jaké je ticho pod jejím úsměvem!
Země je vlídným doupětem, země je domovem,
22
někdo tě béře za ruku, a ty až do hlubin víš,
že letní noci jsou nesmírné, ale že nezbloudíš.
Někdo ti, poutníčku, ustlal dnes
na svém mladém klíně,
neptal se, odkud přicházíš, neptal se po tvé vině,
jenom když stál jsi už na srázu
svých těžkých a zoufalých chvil,
jediným úsměvem pochopil vše a celý tvůj život políbil.
Ó ty, již jsem potkal v čase žní,
července mého ženo!
Budiž tvé jméno i tělo tvé i srdce pochváleno!
Slunce mi oči zlatilo, a mezi svěžímísvěžími listy
můj úsměv klečel před tebou, až zdál se tichý a čistý.
Ale já nejsem lesní bůh,
jsem jenom smutný dobrodruh,
jenž od východu k západu své těžké srdce nese,
a někdy o polednách zbloudí
v hořícím letním lese.
23
Snad zítra,
až nad zemí vykřikne třeskutá polnice jitra,
já zase půjdu a zradím,
protože jsem poraněn svým mládím.
Ale v noci, až uvidišuvidíš, že hvězdy slavněji planou,
to moje duše z daleka ti mává na shledanou,
a za jitra, až políbí tě vítr na ňadrech,
to nebude už vítr, to bude lásky dech.
Já navždy tě v sobě uzavřel v líbezné hodině.
Snad tehdy zrálo mužství mé a blížily se žně.
A nyní, nyní už nezapomenu,
neboť to bylo mé poledne, a tělo mé potkalo ženu,
a nejkrásnější polibek, který jsem uschoval,
zemi a létu a naději
jsem na tvých ústech dal.
Ty budeš se mnou, ty budeš ve mně,
ty ve všech hlasech zazpíváš ke mně!
Najdu tě v oblacích, jež plují a plují,
a ve všech ženách, které mne pomilují,
24
ve hvězdách, v trávě, v poledním úpalu cest
na brutálně křičících křižovatkách měst,
ve všem, co mne potká a co se usměje,
políbím s pokornou vděčností
tvé růžové šlépěje.
A jednou, až po dlouhé pouti stanu na vysoké hoře,
a uvidím lesy, města a srdce,
slitá v jediné moře,
tehdy před mlčícím soudem padnu na kolena,
a celou duši svou, jež žíznila po štěstí,
celým svým životem, celou bolestí,
zavolám k městům a k lidem a v hluboký černý les
– to srdce mé bude už ptákem, letícím do nebes:
Budiž pochválena,
července mého milenka a žena!
25
VÍM, ŽE JSI.
Vím, že jsi.
Kdybys nebyla,
noc by se pod vlastní tíhou do temnot zřitilazřítila,
a já bych na křižové cestě pod srdcem svým kles
a nevstoupil do nebes.
Vím, že jsi.
Kdybys nebyla,
i nejchudší vůně by srdce mé zabila,
a úsměv můj byl by jak žebrák, jenž klečí na nároží
– ejhle, syn boží!
Vím, že jsi.
Kdybys nebyla,
každá ruka by trnovou korunou čelo mé ovila,
a já bych rukama lásky lásku svou zardousil,
by nikdo už živého z hrobu nevzkřísil.
26
Vím, že jsi.
Kdybys nebyla,
z nejhlubší bolesti touha má tebe by stvořila,
a hvězdy bych přinutil, by očima tvýma se staly
a nad duší mou vyhnanou zaplakaly.
27
TŘICETILETÁ.
Na trávě stojím, nohy mám bosy;
srdce mi oněmělo.
Ovocem voním pod kapkami rosy,
nejsem již žena – jsem tělo.
Jak bolestná rána hoří mi ústa,
touha mi nařízla tvář.
Jsem k bolesti plná a k bolesti pustá –
což moh’ by být život lhář?
Ohnivá vlna mne na hřbetě nesla,
zněla jsem jako zvon.
Pod vlasnívlastní tíží jsem třikráte klesla,
než našla jsem nejčistší tón.
Nyní chci do srdce lásku jak nůž,
nejsem již tělo – jsem žena!
Z milionů mužů jest jeden můj muž:
chci býti umučena.
28
DVĚ TVÁŘE.
Rozpálen chladem,
přesycen hladem,
v rukou růži a nůž,
ohlušen tichem,
umučen hříchem
– zrazený muž.
Mrazivý plamen,
slova jak kámen,
nikým nestržena,
v dálku se dívá
klame a zpívá
– zrazující žena.
29
NÁVRAT MARNOTRATNÉHO.
Hodino návratu, hodino líbezná!
Otcovský dům je zas dokořán,
a duše, jež vrací se z daleké pouti,
je zmámena něhou svých ran.
Na dlani domova noc je tak tichá.
Neklidné srdce už nepospíchá
a usedá nesměle v kout.
Věneček prostých vzpomínek vije,
pod matčinu písničku celé se skryje
a dá se až do dna zas obejmout.
Lampa je na stole. Kam padá zář,
věci jsou věrná a laskavá stráž,
jako by v noci zlých přání a tuch
kol tebe splétaly stříbrný kruh.
V zahrádce pod okny reseda voní;
jsi doma, a svět tě už neleká.
30
Chvíle jak skleněné korálky zvoní
a láska je pro tebe navléká.
Stůl hovoří: Zda-li pak ještě víš,
jak jsem tě opíral, bezbranné dítě,
jak pro lásku tvoji jsem prostíral skrytě,
než-li ji přibili na její kříž?
Nějaký svatý a pokojný stín
políbil zmučené čelo:
není již touhy, není již vin,
kdos vysvětil znovu tvé tělo.
Jsi maličký, ztracen, a nežádáš více.
Domov má nad tebou stráž.
A srdce je bílá holubice,
již nesou na oltář.
31
MILLION.
Million srdcí jde světem; million toužících těl,
jež čekají, schoulena bázní, kdo by jim otevřel.
I v ulicích potkat lze lásku. I na křižovatkách cest
dva osudy, jako had s hadem, v sebe se mohou vplést.
Million srdcí jde světem; million horoucích žen,
million moří lásky, jež nemají břehů ni jmen.
Na všech nárožích stojí neviditelní žebráci,
však člověk je tvrdý a skoupý, a krásného slova neztrácí.
Z millionů samot je utkána každá mlčící noc,
a každá chvíle, jež míjí, je výkřikem o pomoc.
32
Lidské oči jsou ptáci, letící do daleka.
Každé srdce má domov, v němž někdo je nadarmo čeká.
Každá cesta je rozcestí, na němž bloudíme,
a chceme-li nejhlouběj milovat, nejhlouběj mlčíme.
33
PODAROVANÝ.
Z nesmírného prostoru –
a nebylo tam dveří ani nejmenšího otvoru –
duše má vrátila se ke mně,
a jako nemocná, jež spouští své průsvitné nohy,
dotkla se země.
V nesmírném prostoru bloudila za dlouhé noci.
Tělo mé nechala bez lásky, bez pomoci,
a se zavřenýma očima je složila jak loutku
do nejtiššího koutku,
a odešla do krásných zemí, kde jsem snad kdysi byl,
myslíc si tisíce věcí, kterých já nemyslil.
A zatím moje ústa,
jež bez ní byla vypleněná a pustá,
dýchala komnatou –
och, důvěrný šelest věcí, ukrytých tmou!
34
Ale nyní se navrátila ke mně,
vstoupila do rukou mých,
mým očím vrátila touhu a ústům vrátila smích,
a protože to nebylo ještě dosti,
připojila je k celému tělu
nepokojem a zvědavostí.
Tehdy jsem otevřel oči, a bylo to shledání,
jako bych vracel se s daleké cesty, jež trvala tři sta dní,
byl to návrat, na nějž jsem čekal
a na nějž všechno čekalo.
Ihned se počalo kolem překrásné divadlo,
jež viděl jsem poprvé a viděl po tisící
– je to vždycky zázrak, když probouzí se spící –
a jemuž pro tichost chvílí dáno jméno rána,
protože všechna srdce i těla
jsou dokořán zotvírána.
Spatřil jsem slunce, jak zlatými provazci
svazovalo stromy,
35
svazovalo komíny a domy,
v nichž byli ukrytí diváci jako já,
a v jediné město sepjalo domy a stromy,
a nad městem zvonily zvony
a přeletovali ptáci,
živá slova lásky, jež od boha k lidem se vrací,
jak tisíce bílých praporců jitřní vánek vál,
a ústy, puklými v zlatou jizvu láskylásky,
den do oken se mi smál.
Světelné paprsky se proplétaly a chvěly,
jako by se objímaly průsvitnými těly,
a procházely mou zornicí,
aby v mé duši odpověď vyvolaly,
stříbrně zvonící.
Neviditelná tělíska oknem se na pochod dala
a slavnostně vtrhovala
do mých chřípí,
abych mohl říci, že venku dnes voní lípy.
Neslyšitelná slova přicházela ke mně
a sedala nesměle v kout,
protože bála se obejmout
36
onoho hřmotného člověka,
jenž schválně se schovává v poduškách,
jako když na nic už nečeká.
Ach, slova jsou někdy hluboká!
Nejkrásnější je odpověď, jež na otázku nečeká,
nejkrásnější jsou slova, jež vstupují bez tváře
a která ti neznámý na srdce složí
jak květiny na stupně oltáře.
A jak jsem ležel, nocí a spánkem voně,
viděl jsem bílou silnici a na ní vůz a koně:
Děvečka pevných stehen, na krku červený šátek
vyšla z vrátek
a nadojila mléko, když jsem ještě spal,
zatím co venku v pološeru
pták cvrlíkal.
Vy těžké ruce, vonící teplem chléva,
jimž ve dlaních se mladé světlo slévá
v krůpěje mléka,
37
vy ruce, jež jste pro mne přerušily
své tiché zkřížení,
jak říci vám mám, že láska má nadarmo čeká
na vaše znamení?
Víte, že nikdy se nepoznáme,
že nikdy se nestisknem,
že v bludišti světa snad ani se nepotkáme,
abych vás podaroval alespoň úsměvem?
Pak viděl jsem pekárnu s chuchvalci bílého těsta
a drsný smích hochů v útrobách spícího města.
A zatím co duše moje,
plná cizí touhy a nepokoje,
procházela se hvězdami, jež na stvolech stříbrných plály
a na něž mé myšlenky usedaly
jak motýli zmámení,
38
hodiny odbily čtvrtou a daly znamení,
že je třeba,
aby se vložily do pece bochníky chleba.
Vy ruce, zrozené mlčícím městem
a olepené těstem,
jako by na dlouho přilnouti chtěly,
jak vám kdy poděkuji, že jste za mne bděly,
že jste mi připravily krásné shledání
a daly mi chléb, jenž poklidem voní
a všechna zlá přání zahání?
Och, vy mé ruce neznámé,
snad jednou se přeci shledáme!
Však půjdeme mimo sebe cizí
a okamžik radosti navždy zmizí,
protože nejhlubší láska je němá
a rukou nemá,
by objala neznámé bratry
a políbila je na rty.
39
Před měsíci,
když na loži ležel jsem těžký a spící,
z Ceylonu vyplula loď
do nesmírné pouště vod.
Za nocí kolébal lodníky
horký dech spící Afriky,
v němž někdy se teskně rozechvěl
dech usínajících palem a zápach černých těl.
Ale lodní hřídele
duněly vzpurně a vesele
tropickou tmou.
A zatím co ležel jsem, zbaven vlastní síly,
loď s krásnou bezpečností blížila se k cíli,
přivážejíc kávu, kterou budu pít.
Úsvitem dalekého rána
sta rukou se napjalo jako pevná lana,
a byly to ruce hnědé a bílé,
jichž nikdy nestisknu za tyto chvíle,
a kterým ruce mé
neulehčí nikdy noci ani dne.
A bylo třeba nespočetných zázraků,
telegramů, vlaků, jeřábů a majáků,
40
havířů, topičů, kupců,
černochů, plantážníků
– nikdo z nich nečeká ode mne díků –
abych byl svědkem slávy,
že v osm hodin z rána
mám na stole hrneček kávy.
Och, vy tisíceré děje,
jimiž je těhotný každý den
a každá noc se chvěje,
jak mám vám poděkovat, že jste mne neminuly,
že temnotou jste šly a po mořichmořích jste pluly
až k mému stolu,
na němž se nyní křižujeme spolu
s radostným úsměvem?
Vy ruce daleké, ruce beze jmen,
ruce všech mužů a ruce všech žen,
jak políbit vás mám,
že jste mne zachytly tak ostražitě,
když jsem se rozběhl jak vzdorovité dítě,
mysle, že stačím si sám?
41
Ústa má neznají cesty k vám,
a já vím,
že myšlenky moje na křižovatkách zbloudí,
pošlu-li je k vám s poselstvím.
Otvírám tedy okno, do světa slavnou bránu,
a dávám vstupovati ránu,
v němž jste i vy a vaše neznámá láska!
Otvírám oči a světlem je naplňuji,
jež i vás laská,
otvírám uši, a sluch můj zmámený
slyší, jak vzpíráte mladý den
tisíci rameny.
A v každém hlomozu, v každém zvuku
přes prostor tisknu bratrskou ruku,
a vy to víte, och, vy to víte
a jako milostná křídla
nade mnou šelestíte.
Nuž – srdce své otvírám!
42
Bude-li něčeho třeba vám,
vztáhněte se a vemte,
neboť i dávat je veliký dardar,
za nějž se modlím do zlatých par
bratrského jitra!
Ruce mé neznámé, ruce beze jmen,
ruce všech mužů a ruce všech žen,
vpadněte do mého nitra!
43
SYN MĚSTA.
Dnes, město mé, och, dnes to vím,
jak do hlubin těla i duše jsem tvým!
V očích mi hoří tvá světla, i v nich jsou výkladní skříně,
a zmatkem tvým jsem opilý
jak po dobrém, šumivém víně.
Tvé orchestry v krvi mi řinčí, tvé reklamy v srdci mi planou,
a já už nemám duši ustaranou,
protože se svým úsměvem, se svýma nohama
jsem taky krásná reklama
pro továrnu boží.
Já nevím již, město mé, kdy jsme si pohlédli do očí;
však bylo to, jako když srdcem mi zatočí,
spatřil jsem lidi a domy a nebe
a tebe,
a nyní mne neseš jak milostná řeka –
44
je tisíc dní před námi, a každý na něco čeká,
a já už nikomu na světě nezávidím,
protože oči mé vstaly dnes z mrtvých
a já tě vidím.
Nezávidím ti, markýzi rokokový,
protože ty už nejsi, a já jsem živý a nový,
a ve mně tisíc zvonů na poplach života zvoní.
Nezávidím ti kočár se čtyřmi bílými koni,
mám boty z hověziny, a jdu si hřmotně a těžce
v krásné rovnováze
po své dráze,
po padesáté severní rovnoběžce.
Ni tobě nezávidím, sladký Tintoretto!
Snad v Benátkách jsi viděl líbeznější léto,
a pod mladou modří oblohy, když z jantaru byl den,
snad bylo krásné objímat ramena nahých žen.
Já miluji však těžce, jako těžce žiji.
Každý den jest nepřítel, s nímž o lásku se biji,
a do mých polibků a do mých plachých snů
valí se kotouče dýmu z ohromných komínů.
45
Ale já vidím věci, kterých tys’ neviděl:
radost a bolest v zástupu, útoky tisíců těl,
elektrické měsíce, svítící do ulic,
železné ptáky v oblacích, stesk rovných kolejnic,
bláznivé oči rychlíkové lokomotivy,
– hleď, to jsou naše zázraky a divy,
a já si zpívám chválu z plných plic.
Och, jak mne večer hladí po žehnoucí tváři!
Des Esseinte, ty starý voňavkáři,
jenžs’ umřel na pižmo a levanduli!
My zatím na Transatlanticu ke všem čertům pluli,
čichali jsme svět a polýkali saze,
a nyní je nám blaze,
že píšeme rok devatenáct set dvacet
a přistáli jsme v Praze.
Och, bláznivé večerní město! Jaká to závratná jízda!
Jedeme bezednou nocí, vesmír nám na cestu hvízdá,
země je rukou boží vržený míč –
a my jsme tu stisklí a poplašení
46
– život je věčné, tajemné dění,
a my jsme uprostřed všeho, taky vášnivý proud,
sami sebe neznáme,
sami na sebe čekáme
a jdeme se obejmout.
Město, co bylo bys beze mne!
Jsem hlubinou tvého spánku a úsměvem tvého dne,
ty srdcem mým biješ a hrdlem mým mluvíš
a beze mne s nocí se nedomluvíš,
jsem kus tvojí duše a kus tvého masa,
jsem tvoje skutečnost, jsem tvoje krása,
stiskni mne, pozři mne, a já vím,
že zítra se znovu narodím.
47
PŘIJÍMÁNÍ.
Temno je veliká vlna, a vyšplíchla mne až sem,
kde všechno dýše svatým pokojem.
Odnesla mne, bezbranného, mezi čtyři stěny,
o něž je můj život krásně podepřený,
odnesla mne tiše za můj stůl,
bych se velkým soustem noci nezalknul.
Tak – nyní jsem rozsvítil lampu.
Kreslí mi zlatý kruh,
a já si usedám doprostřed jako nějaký bůh,
prostora tiše se zavírá jako ulita
a světlem milostným je všechna oblita.
Konečně, duše má neklidná, konečně jsme sami
pod hvězdami!
Noc je ohromný stan, my bdící kočovníci,
tady jsme my, a dole je město spící,
tady jsme my, a v družném hovoru
odoláme všem nástrahám a zlu.
48
Och, nyní se věci vzbouzejí a vysílají zář!
Skříň je stará paní, má usměvavou tvář,
pamatuje ještě, když jsme byli malí
a zámek-hubičku jí polámali.
Psací stůl je stále hloupé štěně
na svých čtyřech tlapách, jak se tulí k stěně,
a se zdi na nás shlíží známý obraz moře.
Och, kolikrát jsme v jeho vlnách utopili hoře,
kolikrát jsme po něm pluli, když byl život chudý,
kolikrát na zlatých plachtách jsme odvezli své nudy!
A nyní ruka truhláře, jenž urobil můj stůl,
z dřeva se ke mně vztahuje – hodiny bijí půl –
hledá moji pravici, a skrze němou noc
člověk neznámý mi spěchá na pomoc.
Nuže, starý brachu, byl’s mrzout či mladý hoch?
Na co jsi asi myslil, když hobloval’s tento roh?
49
Měl’s lásku nešťastnou či hodnou milenku,
s níž v neděli jsi tančil někde na venku?
Nu, tak dobrou noc! A jsi-li ještě živ,
bůh ti odplatiž ten krásný div,
že tady za stolem jsem jako v pevné tvrzi,
že tady zažehnám, co bolí a co mrzí.
A nyní ticho, věci! Dívejte se mi v tvář!
Nyní já jsem kněz, stůl roste na oltář,
a v prostoře mého pokoje se rozvíjí slavný děj.
Hoj, noci, pojď také k nám, och noci, rozuměj!
Teď rozevírám knihu. Přes prostor a čas
mluví s mojí duší velký a bratrský hlas.
Hovořím s krásným člověkem. Byl tak laskavý,
že všechno, co srdcem vykoupil,
nyní mi vypoví.
On trpěl také jako já; však ze své bolesti
ukoval meče zářící druhým pro štěstí.
On se také radoval; však tichou radost svou
očistil peklem a temnotou.
50
A nyní ji béře jak světlý chléb, v rukou svých ji láme,
aby z ní vystrojil každý den
hostinu pro neznámé.
Vezměte všichni a pojezte, totoť jest srdce mé,
sedmerým mečem bolesti
pro vás probodené.
Och, zazni, noci, jak ohromný zvon:
neboť teď mezi nás sestoupil On,
a jsme s ním sami, jsme s ním sami,
kočovníci pod černým stanem
a pod hvězdami.
51
Letní den5
Básník7
Červenec10
Já15
Tělo17
Ohnivá vlna19
Vím, že jsi26
Třicetiletá28
Dvě tváře29
Návrat marnotratného30
Milion32
Podarovaný34
Syn města44
Přijímání48
[53]
Autor vydal
ZJASNĚNÉ OČI
Básně. R. 1918
NOVÝ SVĚT
Studie o moderní české literatuře.
R. 1919
VĚZEŇ
Prosa. R. 1920
STRACH Z DUŠE
Essaie. R. 1920
[55]
Kniha byla vytištěna
v dubnu 1922 tiskárnou
Beníško a spol. v Plzni
pro nakladatelství
Karla Beníška
v Plzni
Upravil
Josef Marek
E: jf; 2005
[56]