NÁVRAT MARNOTRATNÉHO.
Hodino návratu, hodino líbezná!
Otcovský dům je zas dokořán,
a duše, jež vrací se z daleké pouti,
je zmámena něhou svých ran.
Na dlani domova noc je tak tichá.
Neklidné srdce už nepospíchá
a usedá nesměle v kout.
Věneček prostých vzpomínek vije,
pod matčinu písničku celé se skryje
a dá se až do dna zas obejmout.
Lampa je na stole. Kam padá zář,
věci jsou věrná a laskavá stráž,
jako by v noci zlých přání a tuch
kol tebe splétaly stříbrný kruh.
V zahrádce pod okny reseda voní;
jsi doma, a svět tě už neleká.
30
Chvíle jak skleněné korálky zvoní
a láska je pro tebe navléká.
Stůl hovoří: Zda-li pak ještě víš,
jak jsem tě opíral, bezbranné dítě,
jak pro lásku tvoji jsem prostíral skrytě,
než-li ji přibili na její kříž?
Nějaký svatý a pokojný stín
políbil zmučené čelo:
není již touhy, není již vin,
kdos vysvětil znovu tvé tělo.
Jsi maličký, ztracen, a nežádáš více.
Domov má nad tebou stráž.
A srdce je bílá holubice,
již nesou na oltář.
31