JÁ.
Já vím, že nikdo ve světě širém
mně není podoben.
Jsem jako tkadlec, jenž z prostoru a času
po svém a pro sebe tká si den.
Myšlenky, jdoucí světem, na vlnách mého srdce
jinak se pění.
Jsem za noci jiná tichost a ve světle jiné dění.
Den radostný, který nic neváží
a od srdce k srdci se odráží,
v jiný se rozstříkne smích
na zubech mých.
Jiný je vzdech, jejž z tonoucí lodi
vysílám do dáli,
radost má nikoho nesytí
a žízeň má nikoho nepálí.
Jiný je stín, jejž silnicí jda
rozsévám po kraji,
pod sluncem Evropy do vlastní tvrdosti dozraji,
15
jiný je vzduch, jejž tělem svým vytlačuji,
sám nejsem nic a sám si dostačuji.
A potká-li mne jednou vyvolená žena
a v údivu své lásky padne na kolena,
to proto, že z bolesti světa
jsem uhnětl vlastní žal,
že nikdo jako já se na ni neusmál,
že z milionů mužů na světě
jenom v mém náručí zvadne nebo rozkvete.
16