ČERVENEC.
I.
Mladý den,
jako by tisícem ramen vyzdvižen,
krásně se vyklenul nad spící tajemství domů.
A hned celé město
vzkynulo smíchem jak požehnané těsto,
a vystřikuje jako řeka, chycená v nádrži,
až se skoro obáváš, zda domy to všechno udrží.
Slunce je ryšavý buřič, a řeční na nároží:
že už na všech stranách města velké ohně hoří,
do oken hází letáky, od srdce k srdci se vine;
a město v zlaté díži léta až pod nebesa kyne.
A náhle,
zaznělo to tak líbezně a táhle,
na všechna prostranství snesly se stříbrné tóny,
10
jako by každý dům byl chrám a rozhoupal všechny zvony.
To na zelené stráni,
která je měkkou poduškou, vyndanou k provětrání,
povaluje se Červenec a na křídlovku troubí.
A z hloubí
každého člověka
– a dnes jsou všichni dárci, a nikdo už z pýchy nečeká –
vystupuje láska, ukrytá mlčící tváří.
Nyní jsou všichni krásní, svým vlastním světlem září,
a obloha je slavobrána, kterou ještě dnes
všichni, kdož v ně uvěřili,
vstoupí do nebes.
11
II.
Tisíc mladých mužů a tisíc mladých žen
zdvihlo na ramena letní den:
a nyní je celý jediné vlání,
jediné mladé pousmání,
jediné houpání šatečků bílých
na nohách útlých a rozmařilých.
A slunce, jak padá do dlaní,
hned v dukáty se promění,
jež neděle máma hází svým dětem,
aby se vesele proběhly světem,
který je dnes jak slavná pout,
že chtěl bys ho celý obejmout.
A každý lesík je zelený krám,
tam lásku si koupíš, půjdeš-li sám,
za jeden pohled zlatý:
neboť dnes,
když vejde v les,
i tulák má oči jak svatý.
12
A nebo si lehneš do trávy; zábavný podnik je louka,
mandelinka je výstředník, jenž po stéblu k nebi se souká,
čtyři orchestry cvrčků tam bez ustání hrají
a zlaté prapory slunce nad každým vchodem vlají.
Vzduch je dobré víno, jiskřící do zlatova:
až se ho duše tvá napije, povstane mladá a nová,
zahledíš se k oblakům, uvěříš, že pluješ,
a na konec se do své duše
bláhově zamiluješ.
Nebo na louce potká nás
opilý Červenec:
nejkrásnější holka řekne mu o tanec,
a my se stisknem kolem něho v hradbu živých těl,
by se o nás mladý smích až k nebi odrážel.
Pak nejsilnější z mužů ho vyzve na zápas:
červenec se změní v zlatý letní jas,
nikdo z nás ho nezachytí, nikdo nepřemůže,
13
to nebude už červenec, však usínající růže.
A tehdy slavná, tichá noc
mu přijde na pomoc.
Hvězdy nám nasype do očí,
v závrati touhy nás zatočí,
– och, měsíc má zbloudilou, smutnou tvář!
Pak naše srdce prosící
a na dlani temnot se chvějící
položí na oltář.
14