SYN MĚSTA.
Dnes, město mé, och, dnes to vím,
jak do hlubin těla i duše jsem tvým!
V očích mi hoří tvá světla, i v nich jsou výkladní skříně,
a zmatkem tvým jsem opilý
jak po dobrém, šumivém víně.
Tvé orchestry v krvi mi řinčí, tvé reklamy v srdci mi planou,
a já už nemám duši ustaranou,
protože se svým úsměvem, se svýma nohama
jsem taky krásná reklama
pro továrnu boží.
Já nevím již, město mé, kdy jsme si pohlédli do očí;
však bylo to, jako když srdcem mi zatočí,
spatřil jsem lidi a domy a nebe
a tebe,
a nyní mne neseš jak milostná řeka –
44
je tisíc dní před námi, a každý na něco čeká,
a já už nikomu na světě nezávidím,
protože oči mé vstaly dnes z mrtvých
a já tě vidím.
Nezávidím ti, markýzi rokokový,
protože ty už nejsi, a já jsem živý a nový,
a ve mně tisíc zvonů na poplach života zvoní.
Nezávidím ti kočár se čtyřmi bílými koni,
mám boty z hověziny, a jdu si hřmotně a těžce
v krásné rovnováze
po své dráze,
po padesáté severní rovnoběžce.
Ni tobě nezávidím, sladký Tintoretto!
Snad v Benátkách jsi viděl líbeznější léto,
a pod mladou modří oblohy, když z jantaru byl den,
snad bylo krásné objímat ramena nahých žen.
Já miluji však těžce, jako těžce žiji.
Každý den jest nepřítel, s nímž o lásku se biji,
a do mých polibků a do mých plachých snů
valí se kotouče dýmu z ohromných komínů.
45
Ale já vidím věci, kterých tys’ neviděl:
radost a bolest v zástupu, útoky tisíců těl,
elektrické měsíce, svítící do ulic,
železné ptáky v oblacích, stesk rovných kolejnic,
bláznivé oči rychlíkové lokomotivy,
– hleď, to jsou naše zázraky a divy,
a já si zpívám chválu z plných plic.
Och, jak mne večer hladí po žehnoucí tváři!
Des Esseinte, ty starý voňavkáři,
jenžs’ umřel na pižmo a levanduli!
My zatím na Transatlanticu ke všem čertům pluli,
čichali jsme svět a polýkali saze,
a nyní je nám blaze,
že píšeme rok devatenáct set dvacet
a přistáli jsme v Praze.
Och, bláznivé večerní město! Jaká to závratná jízda!
Jedeme bezednou nocí, vesmír nám na cestu hvízdá,
země je rukou boží vržený míč –
a my jsme tu stisklí a poplašení
46
– život je věčné, tajemné dění,
a my jsme uprostřed všeho, taky vášnivý proud,
sami sebe neznáme,
sami na sebe čekáme
a jdeme se obejmout.
Město, co bylo bys beze mne!
Jsem hlubinou tvého spánku a úsměvem tvého dne,
ty srdcem mým biješ a hrdlem mým mluvíš
a beze mne s nocí se nedomluvíš,
jsem kus tvojí duše a kus tvého masa,
jsem tvoje skutečnost, jsem tvoje krása,
stiskni mne, pozři mne, a já vím,
že zítra se znovu narodím.
47