Výstavní Pegas [II.] (1908)

Veršované satiry, Josef Lukavský

Diplomatická verze Ediční verze
JOSEF LUKAVSKÝ:
VÝSTAVNÍ PEGAS
VERŠOVANÉ SATYRY
NÁKLADEM VLASTNÍM – 1908 – TISKLA DĚLNICKÁ KNIHTISKÁRNA V PRAZE
[1] (Výstava. Opičí náměstí. Monument Pegasa zakryt oponou. Výstavní výbor, žurnalisté a Pegasisti čekají před zástupem zvědavců. Trubači zahlaholí fanfáry a na improvisované tribuně deklamuje slavnostní řečník:)
PEGASOVO ZROZENÍ.
Po mnohém boji veřejném i tajném, kdy všechny živly byly zlobným Kainem, o které v světě nikdy nouze není, nastalo nejvážnější okamžení – velebná chvíle odhalení přišla. Hvězdička vyšla, hvězdička milá na výstavním nebi. 3 Už prý to bylo tuze zapotřebí, konečně aby její reflex bílý, jenž vždycky vrhán bude k pravdy cíli, osvítil temno usměvavým světlem a zjasnil cesty v tento český Betlém. Kdo hlavu měl, dvě ruce a dvě nohy, svolával ďábly a svolával bohy na pomoc proti nepříteli zlému, nenarozenému. Jak Lohengrin kdys řekl svojí Elze, tak slavný výbor řekl svoje nelze, by Pegasovi zatnul žílu žití. Nezdarů dalších bylo jako kvítí. Boj o život se vedl tiskem, slovem, že Pegas stále stál jen před hřbitovem, až noviny, ta obávaná metla překážky s cesty velkolepě smetla a Pegas dostal za přestálé strachy od státu, země, od národa prachy, by důstojně se ku obloze vztýčil a žíravinou vtipu nemoc ničil, jež otroctvím a hlupstvím bývá zvána a po Čechách je velmi milována. Nastavte uši, muži, ženy, panny, otevřte očí viditelné brány, na rety úsměv připravte si milý – troubení nechte v uši zníti chvíli. – (K „Pegasovi“:)
Komoni statný, oři fin de siékl, jenž jsi se těžce do života vlekl, vzepni se mocně, zatřepetej křídly, ukaž, že ještě humor v Čechách sídlí, bičuj a nešetř, vysmívej se s chutí – k ústupu ať tě nikdo nepřinutí. Vítám tě starým čarodějným ritem: Pegase! Přestaň se svým inkognitem! (Opona spadne a publikum jásá vstříc bizarní karikatuře „Pegasa“.)
4
STŘELNICE.
Že jsme vskutku výbornými střelci, může historie vyprávět – korunky prostřeli malí, velcí, dales nesou za to pyšně zpět.
ÓDA KU CHVÁLE VÝSTAVNÍ DÁMY Č. 71.
Vám, sličná paní přebujných forem, světlohnědých vlasů, erotik smutný zpívá píseň svoji melancholickou, měkce sešeřenou, jak Vaše touha věčná, neúkojná po snědé kráse vábných Habešanů z daleka přišlých k vůli Vaší něze a žhavé vášni, kterou umíráte dychtiva prudkých vzmachů cizí síly, v níž hřímá moře, dálky, temné světy, pralesů taje, pouští uragany vznešené, hrdé, slavné, majestátní, jak Vaše snění... Ó, paní, neznámá světu, mučenice vášně sladká a něžná, plná sytých vůní, rozechvěná hůlkami hnědých nohou, roztoužená prsténky mastných vlasů, roznícená plecemi vychrtlými, rozvášněná pohyby smyslnými, Vám zpívám píseň obdivu a slávy, Vám k poctě vzývám Musy lehkodeché, Vám zapaluji žhavou urnu v temna ohavné doby, jež Vám nerozumí. 5 Pruderní ženy, filistři a mravní jsou jenom v pokrytectví neunavní, své činy kryjí za své rozhořčení, nemohou s nimi jít na světlo denní a nevzpomenou v zanícení blahém, že každý mésti má před vlastním prahem. Požitky jejich podobny jsou nule, neřídí-li je prudká chuti vůle, na bílém těle pouze krásu vidí, opojnost černé krásy nenávidí, divoký řev jim nezní rajským zpěvem, šílenost vášně chtí mít pod oděvem a nepochopí řeč, že ceny nemá, kde touha neřekne své anathema... Hle, Všední a Hloupí, jak zlekaní jsou ve studu svého činu a před Vámi jak v bázni ustupují, když jako lvice vítězná a hrdá bojovat jdete sama, neochvějná s divokým kmenem temných synů pouště něhou svých paží, září vlhkých zraků, polibků jedem, plameny své krve, jež vzdoruje i parfumu jich krásy i bacilům dědičných zatížení i efemerním soudruhům jich pleti, odvážná všeho, zcela oprostěná předsudků, zvyků, ohledů své země, mohutná ženo, mocná kurtisáno, kráčící v stopách sladké Afrodity, bohyně vášně, kterou milujeme, potomci chudí, snílkové a bardi hellenských knežek... Ty chápeš mou píseň! 6
LETNÍ DUŠIČKY.
V době války mezi tmou a světlem těžko lidem karakterním žít v našem láně zrádcováním zkvetlém, kde se smí jen tmářství velebit. Černé kutny, černé duše máme, do Říma si rádi zašilháme, policajtsky stihnem, každou škodnou, za odpustky dáme zemi rodnou. Světýlko, světýlko mrká, mrká, klerikál do Říma vrká, vrká, na svůj národ splétá kličky za olej a za svíčičky... Praha, zlaté město nad Vltavou, po světě je dávno proslulá, že nemyslí nikdy vlastní hlavou a že z moudrosti se vyzula. Černí ptáci z Hradčan, Vyšehradu uplatňují svoji moc a vládu, mimo duše chytají i těla, aby církev řádný profit měla. Světýlko, světýlko mrká, mrká, reakce v sutaně vrká, vrká, inkvisice, hrozby, kličky za olej a pro svíčičky. 7 O Češích je známo kolik věků, že jsou pro nadšení nadšeni a že na tu vzdušnou hypotheku vloží zkázu svou i spasení. Proto často dobře kalkuluje, kdo s nadšením lidu spekuluje a kdo umí v připravenou chvíli vlasteneckým ohněm svítit k cíli. Světýlko, světýlko mrká, mrká, spekulant spokojen vrká, vrká, že tak snadno chytá v kličky hejly, straky, vrány, sýčky. Pro barvičky kolik let se rveme – je to politický postulát, místo říšských své národní chceme, když nemáme samostatný stát. Černožlutá je nám příliš smutná, trochu žlučí, trochu čertem chutná, ale k vládě z naší strašák vane, že z lilií červená krev plane. Světýlko, světýlko mrká, mrká, Husitů nárůdek vrká, vrká, místo boje pálí svíčky praotců svých za dušičky. A když už tak světýlek jsou chtiví – – výstavní si výbor chytře řek’ – chceme býti k lidu milostiví, nacpeme mu trochu světýlek. Aspoň zraky zaslepíme světly všem, kdo se nám do výstavy pletli, a že „výborní jsme vlastencové“, z Anglie ať ohňostroj k nám plove. Světýlko, světýlko mrká, mrká, John Bull tisícovky strká, strká do kapsičky u vestičky za olej a za svíčičky. 8
FONTÁNA.
Před dávnými lety nadšení jsme měli, fontána mu byla světlou aureolou, dnes fontána stlívá kdesi na Štvanici a nadšení zmírá kdesi pod pergolou.
ZATÍŽENÍ.
Komu není při zrození dáno, v lékárně do smrti nekoupínekoupí, a co se stromu je oderváno, na strom jistě více nevstoupí. Ale čím kdo zatížen je v žití, může ještě pro potomky míti, což dospělí stejně jako děti každodenně mohou uviděti. Jeden zatížen je darem tonů, zpíváním si ukracuje den, druhý, stižen kletbou gramofonů, z očistce rád byl by vykoupen, třetí sbírá známky, jak kde vyjdou, na čtvrtého denně křeče přijdou, pátému je v duši smutno stále, šestý usmívá se neustále. 9 Někdo zatížen je stálým psaním nedbaje, že nebude se číst, jiný zatížen bakšiše braním, z cizí mísy stále touží jíst. K tomu přijdou zatížení další zrádcováním, lží, šplhačstvím, falší, s nimiž lidé jako dary svými prolézají třeba potrubími. Kdo je hvězdičkami zatížený, opouští přesnadno rodný štěp, a ten, koho zatížily ženy, dobrovolně lehá na oštěp, někdo daltonismem hrozným trpí, lípu nerozezná vedle chrpy, jaký div, že častokrát se najde, kdo zatížen renegátstvím zajde. Mimo lidi také často věci pojednou zlá nemoc zatíží, v budovách tak snadno jako v kleci čmelíci jsou děsnou obtíží. Jednou se jim říká nepotismus, jindy zoveme je servilismus, také často lze jim říci tmářství, ale nejčastěji otrokářství. Zatížením trpí celé země, u nás šlechta je tou nemocí, již si ošetřujem’ velejemně a nechcem’ si od ní pomoci. Celé věky šlape naše práva fideikomisem nazvaná kráva, která shltla v spravedlnost víru a dala nám práva na papíru. Že i státy nejsou imunními, kdo by o tom pochybovat chtěl, proto důsledně jsou pasivními majitelé kapes, duší, těl. Zatížení nikde není malé, stejné v Alpách jako na Urale.Urale, k jehož vyléčení stačí ruce schopné zvednout prapor revoluce. 10
LOTERIE.
Jak Štěstěna slepá, nový podán důkaz, i jak Spravedlnost pomáhá jí s chutí. Chudina vyhrála NADĚJI na výhry, výhry samy převzal výbor k prohlédnutí.
OPIČÁRNA.
Zahradu nemáme zoologickou. Neznámému žalováno buď, kde zrak zvířat uzřel by tvář lidskou, jež má často nadzvířecí chuť. Z matematiky je známo ale, kdo nic nemá, vypůjčí si rád, a že nazdarujem, neustále, učiníme do Německa vpád. Tam je zvířat pravé množství vždycky, Michl s nimi žije harmonicky, proto v něžném, spřáteleném tonu spása nalezne se v telefonu. 11 „Spas nás v naší tísni okamžitě, národ potřebuje zábavu, za pár opic žhavou láskou sní tě dřív než uzavřeme výstavu. České zlatky proměnit lze v marky, příležitost k tomu vyzývá, my si potrpíme na jarmarkyjarmarky, při nichž řev a jásot zaznívá. A že ti dost s nadšením vstříc jdeme, půl Stromovky zatím vyřežeme, abys zlatem znamenat moh stopu, kde jsi řádil se svou tlupou opů.“ Žádáno a také vykonáno. Za pár dnů již Prahou letí zvěst, signum krásy výstavě že dáno, opičí ráj na výstavě jest. Nejen ty, jež od Fleků již známe, Glaubicovské překonány jsou – pravé říšské opice tu máme, jež nám za peníze hostujou. Ženy strach z nich nemohou mít žádný, nestíhá je také kocour zrádný a pro efekt hlídají jich stánky černočerné krásné Nubičanky. A že lid má peněz nad potřebu, pramálo že řádí berní šroub a že dávno odvykli jsme chlebu, i že kurs náš politický stoup’, svoje prachy raděj dáme Michli, aby už byl se sousedem klid, nežli v hloupou chudých dětí krychli, již nám čert sám ráčil nadělit. Němeček se do vousisek směje, tolik hloupých stále v Čechách že je, kteří sotva kde seženou halíř, už ho vloží na germánský talíř. 12
OCHUTNAVÁRNY.
Pamatovat budou na tu dobu slávy ti, kdož vložili sem peníze a ruce. Ještě za rok vzdychnou, zaklejí, až přijdou dopisy, žaloby, směnky, exekuce...
NÁRODNÍ BLAHOBYT.
Velký Václav (nech ho ležet, pane) slavný příklad potomkům svým dal, pěkných volů stádo spočítané poslušně, když Němcům posílal. Během času povinnost ta přešla, volů doma spousta zůstala, a tak z toho do budoucna vzešla pro nás všecky škoda nemalá. 13 Svoji ku svým! To se snadno řekne, nepociťujem-li nadbytek a tak víme, že by bylo pěkné daní zase dávat dobytek. Máme zrovna exempláře skvělé – kdo má oči, ten je uhlídá – měně v duchu jsou a více v těle, jak to čas a dobré bytí dá. Rohy mají od přírody řádné, mnohý plusem ještě parohy, vybírání hravé je a snadné pod blankytem české oblohy. Stačí pohled na národní žlaby, v nichž se třpytí zlaté papání, marně k němu chce se dráti slabý, silný vždy ho trká, odhání. Pivovary, záložny a banky rohatými obleženy jsou, ať už Václavy anebo Janky ze zvyku se také jmenujou. A tak je to pěkná podívaná od Krkonoš dolů k Šumavě, jak Čechie, cudná Slavská panna, nahá je od paty ku hlavě. Její krásu, bohatství a statky rohatí si klidně rozdělí, místo aby na národní jatky jsme je bez váhání věšeli. Vývoz proto nutno znova začít, k povinnosti dávné uznat vztah – – – ale strach mám, že už nelze stačit vyvézt voly vzrostlé po Čechách... 14
SJEZD DĚTÍ TEMNA.
Všichni černí, co jich česká země chová, o čtrnáct dnů dříve měli karneval – zmatené jich skutky a bláznivá slova budou arciť v Čechách strašit ještě dál.
NEDONOŠENÉ DĚTI.
Bum! Bum! Ctěné publikum! Vážné ženy, vážní páni, tlačte se sem bez ustání nový zázrak uvidět. – Pro crém, pro láji chudou embrya zde v lázni budou toužit prvně spatřit svět. Kdo se ještě nenarodil zcela, ten se tady dodělá, a kdo má jen půl duše a těla, bude je mít docela. Bum! Bum! Ctěné publikum! Vzdávejte nám vroucí díky, děláme zde Kubelíky s muzikantským talentem. Sotva oči otevře to, řve forte i allegretto, a hned s ním do světa jdem’. Kdo virtuos není ještě zcela, reklamou se dodělá, když je dobře urostlého těla, umělcem je docela. 15 Bum! Bum! Ctěné publikum! Pro poslance zvláštní skříně máme ve své oficině, v nichž se snadno dozrává. Hlava může býti prázdná, když je ruka těžká, rázná, s níž se nejlíp vyhrává. Politikem nemusí být zcela, kdo se u nás dodělá, v parlamentě k počtu stačí těla s dobrou hubou docela. Bum! Bum! Ctěné publikum! V tom jsme hotovými mistry, hřát skelety na ministry k potěšení národů. Jak o vládní krisi zvíme, hned kabinet sestavíme bez obtížných porodů. Frak obléknout stačí věru zcela a dál se nic nedělá, nutno šetřit vždycky svého těla na půl nebo docela. Bum! Bum! Ctěné publikum! Slovo cti vám na to dáme, že vám tady doděláme, co z vás každý bude chtít. Zednáře i jezovity, lidi bez citu i s city za pár hodin zde lze mít. Zaplatit a žádat stačí zcela – bez toho se nedělá portrét čerta nebo archanděla, což je stejné docela. 16
KARNEVAL.
Nebuďme střízliví, nebuďme suší, radostí, jásáním naplňme duši, výskněm’ si vesele na celý svět. Na smutek času dost, až bradou vzhůru pohlížet budeme kams do azuru a bude pokosen nadějí květ. Vyžijme minutu každičkou do dna, každá je k rozkoši schopná i vhodná, v každé se nalezne zářivý svit. 17 Ženy a polibky s poháry vína řetězem extrémů ať dnešek spíná, každý vem’ kurážně, co můžeš vzít. Karneval života dokola bouří, maškary tancují v puchu a kouři, neváhej pustit se v divoký rej. Urvi, co k urvání v radostném smíchu, oddej se požitkům sladkého hříchu, všecko když dostaneš, rád všecko dej. Pryč se vší starostí pro světlou chvíli, v níž blázen mudrcům do cíle střílí, by koncept pořádku důkladně zmát’. Dost času čepici přes uši stáhnout, dost času po klice hřbitovní sáhnout, pokud lze srdečně všemu se smát. Rafije půlnoci daleko dosud, zatím řiď dovedně každý svůj osud, hostiny života nevzdej se sám. Rolničkou zazvoň si, výskni si k tomu, z rozkoší hellenských nelze jít domů v truchlivou všednost, bídu a klam. Bludičky kolem nás tancují polku, chyť v pasu vášnivě každý svou holku, jedno, zda vypustíš života dech. Tanči a výskni si ženo má sladká, rozkoší cesta je proklatě krátká – proto mne na ňadrech umříti nech. 18
DIOGENŮV SUD.
Je už to tak dávno, co žil Diogenes, jehož moudrost v sudě poznal Alexandr. Diogenes umřel, jeho moudrost také – za to sud je zaklet v doživotní vandr...
TO ZDE JEŠTĚ NEBYLO.
V skočnou polku veselí pustila se Praha, jedna mysl všecko spjala a jediná snaha vyzouti se ze všednosti, roztancovat české kosti, by se všeho dobylo, tohle u nás, ať jsem čertův, to zde ještě nebylo. 19 Pod blankytnou oblohou volnosti se vzdejme, závisť z duše zapuzujme a všeho si přejme. Vládnoucí i ponížení pro nějaké okamžení zapomněli, co bylo – tohle u nás, ať jsem čertův, to zde ještě nebylo. Bláznit každý dovede, to je známou věcí, a všem ptákům radostno je vylétnouti z klecí, rudí, žlutí, černí, bílí zabláznit si musí chvíli – velemoudrá Sibyllo, tohle u nás, ať jsem čertův, to zde ještě nebylo. Probuzeno nadšení k bývalému žití, jedna radost ze všech očí plápolá a svítí. Tlustí, tencí, velcí, malí zahodili svoje žaly, veselí je zvábilo – tohle u nás, ať jsem čertův, to zde ještě nebylo. Ben Akibo, zůstaň ve svém hrobě, tohle by tě jistě zabilo, dřív než moudře zabručel bys sobě: Tohle v Čechách ještě nebylo. 20
HOUPAČKA.
Jako všeslovanská politika houpací se kolo otáčí – hází námi, trhá, točí, smýká, jak se Teutonovi uráčí.
POCHOD FLAŠINETÁŘŮ.
Jděme stále, jděme k předu s odhodlanou silnou duší, neváhejme trhat bližním muzikální houpéhloupé uši. Pochodem, stateční jako tvrz, nadšeně točme jen vrz a vrz, pokud nám vystačí síla. Ať se zas před námi chvěje svět, ať zví, co dovede flašinet a jeho veliká díla. 21 Dokažme, že mezi námi mistry mohou zvát se mnozí a že zničí uměním svým nejslavnější virtuosy. Pochodem, stateční jako tvrz, nadšeně točme jen vrz a vrz od rána až do večera. Genius v hadrech se pozná hned, jak rozezpívá svůj flašinet, stejně dnes tak jako včera. S námi každý k předu kráčej, kdo máš nervy jako dráty: Jene, Michli, Vašku, Frici, Mařko, Hildo, Káčo, Katy. Pochodem, stateční jako tvrz, nadšeně točme jen vrz a vrz na dvorech i na ulici. Wagnera zabijem, jako nic, Smetanu, Dvořáka ještě víc a nikdo nesmí nic říci. Celý svět jest v naší moci, i bubínky lidských uší, do nichž naše tony stále půl zadarmo mocně buší. Pochodem, stateční jako tvrz, písk a písk a zase vrz a vrz, toť věru nebeská hudba. A přijde doba, kdy flašinet řídit a vést bude širý svět, toť jeho poslední šudba. 22 OBSAHUJE:
Pegasovo zrození3
Střelnice Óda ku chvále výstavní dámy č.715
Letní dušičky7
HoupačkaFontána Zatížení9
Loterie Opičárna11
Ochutnavárny Národní blahobyt13
Sjezd dětí temna Nedonošené děti15
Karneval17
Diogenův sud To zde ještě nebylo19
FontánaHoupačka Pochod flašinetářů21
Illustrovali: F. P. Malý, K. Muttich, K. Nejedlý. Štočky z grafického ústavu Jana Štence.
E: pk; 2005 24
Bibliografické údaje

Nakladatel: Lukavský, Josef; Dělnická knihtiskárna
(Nákladem vlastním - 1908 - tiskla Dělnická knihtiskárna v Praze)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 40