OPIČÁRNA.
Zahradu nemáme zoologickou.
Neznámému žalováno buď,
kde zrak zvířat uzřel by tvář lidskou,
jež má často nadzvířecí chuť.
Z matematiky je známo ale,
kdo nic nemá, vypůjčí si rád,
a že nazdarujem, neustále,
učiníme do Německa vpád.
Tam je zvířat pravé množství vždycky,
Michl s nimi žije harmonicky,
proto v něžném, spřáteleném tonu
spása nalezne se v telefonu.
11
„Spas nás v naší tísni okamžitě,
národ potřebuje zábavu,
za pár opic žhavou láskou sní tě
dřív než uzavřeme výstavu.
České zlatky proměnit lze v marky,
příležitost k tomu vyzývá,
my si potrpíme na jarmarkyjarmarky,
při nichž řev a jásot zaznívá.
A že ti dost s nadšením vstříc jdeme,
půl Stromovky zatím vyřežeme,
abys zlatem znamenat moh stopu,
kde jsi řádil se svou tlupou opů.“
Žádáno a také vykonáno.
Za pár dnů již Prahou letí zvěst,
signum krásy výstavě že dáno,
opičí ráj na výstavě jest.
Nejen ty, jež od Fleků již známe,
Glaubicovské překonány jsou –
pravé říšské opice tu máme,
jež nám za peníze hostujou.
Ženy strach z nich nemohou mít žádný,
nestíhá je také kocour zrádný
a pro efekt hlídají jich stánky
černočerné krásné Nubičanky.
A že lid má peněz nad potřebu,
pramálo že řádí berní šroub
a že dávno odvykli jsme chlebu,
i že kurs náš politický stoup’,
svoje prachy raděj dáme Michli,
aby už byl se sousedem klid,
nežli v hloupou chudých dětí krychli,
již nám čert sám ráčil nadělit.
Němeček se do vousisek směje,
tolik hloupých stále v Čechách že je,
kteří sotva kde seženou halíř,
už ho vloží na germánský talíř.
12