ZA MRTVÝM REKEM.
ZNĚLKY.
1920
Věnováno ve prospěch fondu
„Lidové hvězdárny Štefánikovy v Praze.“
[1]
NITRANSKÁ KREV.
Jak oheň plane, jako vulkán kypí,
a nezná strachu, ráda zasměje se
při práci, v boji i v svátečním plese –
v ní skřížily se poctivé dva typy:
domácí, hrdý, se vzdory a vtipyvtipy,
a husitský duch, k Bohu jenž se nese,
buk, kterým divá bouře neotřese,
s tou tichou dumavostí naší lípy.
Vři, krvi vzácná, nikdy neumdlévej,
dál hněvem plaň a v písni vzdorné výskej
a svěží sílu v srdce slabá vlévej!
A nežli zhasneš v jednom bojovníku,
tvůj rudý žár po celém kraji tryskej!
Rebelů krvi, přijmi výraz díků!
3
VILKO ŠULEK.*)
Mladosti prostá, silná věrou svojí,
ty za světlem jdeš prudce, beze strachu,
na duši nedáš padnout vrstvě prachu,
úkladů nedbáš, které vrah ti strojí.
A jest-li cesta před tebou se dvojí,
ty nestaneš, leč v mocném křídel vzmachu
se pustíš tou, již hroby vroubí brachů,
ran nedbáš, zasazených v krutém boji.
Šuhaju drahý, naivní ty reku,
tys nepočítal řady lítých vrahů,
jen pušku chyt jsi v ušlechtilém vzteku,
a když tě vedli kati k šibenici,
bys houpal se tam jiným pro výstrahu,
ni záchvěv bolesti v tvé neviděli líci.
———
*) ViIko Šulek, příbuzný gen. Štefánika se strany matčiny, popravený Maďary u Hlohovce r. 1849.
4
MATKA.
Když v těžké chvíli jsi mu život dala,
tys nedbala, co z něho jednou bude;
jen v duši přála jsi mu štěstí chudé,
jej v sladkém bezvědomí vřeles pobozkala.
Když vlna osudu ho v dáli hnala,
tvé za ním létly oči pláčem rudé,
a jeho obraz při tobě byl všude –
on láska, touha, pýcha tvá byl stálá:
Čím výše stoupal, tím ses více třásla
o svého synečka, zda k tobě se zas vrátí,
a naděje tvá pomaloučku hasla.
Až jako bleskem radost šlehla rázem,
jež srdce divým vírem prudce schvátí.
Tys ruce vztáhla – syn pad mrtev na zem.
5
OTEC.
Víc nelze přáti si, než křemen býti
a krystal stvořit tvrdý, zářivý,
v němž zmocněno se všecko oživí,
co v hmotě původní jen matně svítí.
Být farář chudý – tucet děti míti
a smát se, když vlas trudem šediví,
mít vzdorné čelo, jež se zprotivízprotiví,
i do domu když kati vrazí lítí,
v okovech býtbýt, a přece nespoutaný,
v otroctví zplodit orla-mstitele,
och – taký život věru není planý;
toť osud v pravdě hodný závidění,
nechť jinak v cestu trní nastele –
Víc přáti si snad ani možno není.
6
DĚTSTVÍ.
Úsměvy matky a otecko přísný,
s rozenci hry a s kamarády,
chatrče, škola a kostel – ty spády
na návsi, v hoře, kde pásával klisny,
ty květné louky a život neúlisný,
však sladký a plný smíchu i vády,
ty děti veské, jež měly ho rády,
v tom žil jsi už tehda tajnými sny.
Měl ptáky rád a mráčků bílé pěny
a duše v slabém těle křídly bila,
když k hvězdám vzlét zrak jeho zanícený.
A vrchol Bradla tiše, vážně hleděl,
v hruď mladou z něho proudila se síla....síla...
Že shledají se někdy, vrch ten věděl.
7
VE ŠKOLEŠKOLE.
Jak hošek z pohádky šel v doupě draka
a za sebou jen vlekl nitku rudou,
by v chvílích těžkých, které jistě budou,
zpět cestu našel z domu vlkodlaka.
Stop mnoho vedlo v doupě to, kam láká
ten netvor mládež z měst i horskou chudou,
leč nazpět pouze málo stop jde půdou,
nad níž hle! havran zlopověstně kráká.
I vstoupil bez bázně a celá dlouhá léta
ho jedem krmili, by duši zahubili.
Leč mládeneček srdcem, umem vzkvétá
a jednu myšlenku ta mladá hlava hostí:
Jak šťasten bude národ zotročilý,
až ruka jeho netvora ho sprostí!
8
DO SVĚTA.
Do modré dálky jeho zrak se vpil,
do dálky vztáhl roztoužené ruce
a křídla duše rozpiala se prudce,
v svět širý jinoch kroky zaměřil.
Vír měst ho vábil, ale neshltil.
Byl hluchý ke každému hlasu svůdce.
On nikdy nedal zlomiti se muce
a štěstím prchavým se neopil.
Ledovců úběl byla jeho snem,
šíř moří hlubokých ho k sobě táhla,
v propasti hvězdné zrak svůj nořil něm.
Jej nechápali, byl i v posměch brán,
leč duše stále velkou touhou práhla:
svobodným viděti svůj rodný lán.
9
DO BOJE.
Zavřeskly polnice, zařvala děla,
vichřice zadula, blesk záští šleh –
v dědinách tichých i ve městských zdech
srdce se lidská úžasem chvěla.
Hlouběji poklesla otroků čela,
do duší jejich temný mrak leh...
Občas jen těžký, tlumený vzdech
zrazoval touhu, jež v srdcích vřela.
Neklesal on však – ba přivítal vřavu,
nevzdychal, vrhl se odvážně v před,
vichrům a blesku nastavil hlavu.
Myšlenkou zápasil, srdcem i krví,
v závratné výšiny vzepial svůj let
sokol náš nejlepší, bohatýr prvý.
10
BOHATÝR.
Hoj, byl to zápas hodný bohatýra!
Jej nemátlo, že daleký je cíl,
ni vědomí, že v těle málo sil –
zrak jeho smělý ku předu jen zírá.
Co jeho národ doma v mdlobách zmírá,
on letí světem na tisíce mil,
by volnost svého lidu pozdravil,
a nedbá choroby, jež tělo jeho svírá.
Kam zalétl, tam všude vstali reci
a z těl svých ke svobodě zvedli most...
Jak věrný byl té velké svaté věci!
Jej hrozby, ani sliby nezlomily,
to heslo: „Láska, práce, poctivost,“
je výraz jeho bohatýrské síly.
11
DOMŮ.
Boj dobojován, vavřín zdobí skráně
a dušíduší, neznající lásky jiné
než k národu, se mocná touha line:
Ji uvidět a matce zlíbat dlaně.
Leč nutno zajít k hochům v cizí straně,
z nichž každý touhou po domovu hyne,
jim říci, že i jejich trýzeň mine,
že přišel čas i pro ně, složit zbraně.
Vše skončeno a tělo utýrané
zas ožilo i v duši nové síly:
Tak přece doma mezi svými stane!
Již zas ho nesou oceánu vlny –
K Ní zaletí jen na kratičkou chvíli
a domů, k matce spěje touhy plný.
12
PÁD.
Nechce však vkročit na půdu vraha,
z nadzemských výšin chce domů se snésti,
procítit v oblacích opojné štěstí,
kterým se končí vítěze dráha.
Přelétli Alpy. Hle – zem jeho drahá!
Větrem stroj těžce cestu si klestí –
Dunaj a za ním město mu věstí.věstí:
Doma jsi, doma! – Leč vítr se vzmáhá.
Vichřice roste, stroj prudce se zmítá.
Poddat se nechce vítězný rek.
Zdola již zástup ho jásavě vítá.
Přistáti musí! – Stroj drží se stěží,
v propast jej náhle vichru strh vztek...
U trosek hořících mrtvý rek leží.
13
PROČ?
Pad mrtev – mrtev domu na prahu,
kraj rodný vtisk mu smrtné políbení...
To srdce nebije, v těch očích svitu není –
pláč letí od Tater až za Prahu.
Proč smrtí zaplatil svou odvahu?
Proč všecko jeho velké utrpení
se jenom hrozným skonem v oddech mění?
Proč osud schystal tuto nástrahu?
Je marný pláč a marné volání.
On proto pad, že nemoh letět výše
a život by mu přines zklamání.
On pro boj bohatýrský stvořen byl
a bohatýrsky na rodné pad líše –
a kalný proud ho dneška nezalil.
14
POSLEDNÍ CESTA.
Sešel se jeho lid z celého kraje –
sedláci, ženičky, děvčence s květy,
sokoli z legií s němými rety –
příroda vítá jej nádherou máje.
Ve vzduchu zářícím bzukot včel hraje – –
zde rostl a běhával před mnoha léty,
sem nyní, dostihnuv poslední mety,
vrací se mrtvý rek, hrdina z báje.
Vrchol hle, Bradla v tichosti shlíží
na zástup mládeže, starců dav svadlých –
Truchlivý průvod se pozvolna blíží.
Kvetoucí třešně v té záplavě bílé
nevěsty sokolů jeho jsou padlých,
duše jichž vznáší se zde této chvíle.
15
VZHŮRU!
Krok za krokem se dlouhý průvod plíží
a těžce, zvolna kráčí příkrou strání.
Jak jinak stoupal on, jenž neznal stání!
Jej vůle nesla výš nad zemskou tíži.
A dolů klesl nutností, jež kříží
nám naše cesty. My vždy vzhůru hnáni
být musíme, a dolů bez váhání
se sami vrháme, nás kletba stará tíží.
Nuž jděme krokem jen, kam bleskem vzlétal
náš bohatýr, leč sami neklesejme,
by podél našich cest květ bílý vzkvétal,
by duše naše byly lásky zdroji.
I s bleskem, vichřicí se v zápas dejme,
a padneme-li, padněm mužně v boji!
E: av; 2006
16