DO SVĚTA.
Do modré dálky jeho zrak se vpil,
do dálky vztáhl roztoužené ruce
a křídla duše rozpiala se prudce,
v svět širý jinoch kroky zaměřil.
Vír měst ho vábil, ale neshltil.
Byl hluchý ke každému hlasu svůdce.
On nikdy nedal zlomiti se muce
a štěstím prchavým se neopil.
Ledovců úběl byla jeho snem,
šíř moří hlubokých ho k sobě táhla,
v propasti hvězdné zrak svůj nořil něm.
Jej nechápali, byl i v posměch brán,
leč duše stále velkou touhou práhla:
svobodným viděti svůj rodný lán.
9