Trny mé duše.
BÁSNĚ.
KNIHTISKÁRNA V. POPELKY. NAKLADATELSTVÍ V TÝNĚ NAD VLTAVOU.
1900.
[1]
VĚNOVÁNÍ.
Za velikou péči – již’s mi věnovala,
za vštípenou lásku k drahé otčině,
za výchovu vzornou, již’s mi dala –
za příkladnou lásku v srdci matčině –
za strasti i boly, starosti i žaly –
jež Ti skutky moje často uplétaly,
za vrásky, jež strasti v čelo vryly –
za vše, co kdy ruce Tvé mi učinily,
za častou bolnou zakusenou tíseň –
má matičko, mou první přijmi píseň.
Za vštípenou lásku k zubožené vlasti,
za všeliké těžké, otcovské ty strasti –
za dar, jímž mne Musa obdařila –
za písně, jež v srdce moje vlila –
za příkladnou otcovskou Tvou lásku –
za tu strastmi v čelo vrytou vrásku –
za veliké péče – řídký zjev –
můj přijmi, otče, nepatrný zpěv.
19./3. 99.
[3]
– – – – – – –
„Máš ty, lide český,
ústa samý zpěv –
leč kdy cizák v zemi,
ať z nich hřímá hněv.“
R. POKORNÝ.
(Vlasti a svobodě.)
[5]
POESIE.
Vše ožilo juž znova,
zas jaro přišlo k nám –
já jenom stále smuten
zde bloudím sám a sám.
Již sady v roucho pestré
se šatí jarní nám –
já smuten ale stále
o žití přemítám.
Mně stále v nitru bolno –
a tajný hlas mi dí:
„Hleď! V přírodě tak volno, –
nuž na procházku jdi!“
7
Však přírodou-li kráčím,
ač jara krásný čas,
ač ptáčky v zpěvu zočím
a pestré luhy zas,
Přecpřec děsně mne to pálí
ve hrudi bouřlivé
a dí: „Věz, – žití šálí
a nevěř ve sny své!“
Tu sám sebe se táži,
co jest ten tajný hlas,
jenž klidu nedopřeje
ni v jara krásný čas.
Jenž nedá klidu ve dne –
ni v noci nedá spát –
a k čemu mládí káže,
vždy radí: naopak.
8
Nitro dí: „Toť poesie,
jež ti za dne klid nedá –
a jenom tu a tam v noci
klamný sen ti svůj podá.podá.“
***
Ó poesie síla,
toť Apollova lýra,
jež tajemné své zvuky
do duše mojí sílá.
Jednoho činí malým,malým
ta lýra tajemná,
tomu jen přáno slyšet,
jak Musa na ni hrá.
Druhého větším činí,
ten zří i Musu hrát, –
předem mu cestu razí,
jíž se má ubírat.
9
Však, když se skloní bůže
i s Musy družinou,
do duše poetovy
když vdechne sílou svou:svou.
Když Musy s Apollinem
tak sstoupí na tu zem –
ten v nějž svou sílu vdechnou,
jest teprv geniem.
10
MILCE.
(Slečně Márince B.)
Jak svět jest veliký,
jaká moc boží,
tak pro Tě ohnivě
mé srdce hoří.
I když se jedenkrát,jedenkrát
celý svět sboří,
mé srdce neschladne,
leč láskou shoří.
Až budu pod zemí,
až tělo shnije,
v duchu přec srdce mé
pro Tebe bije.
11
PÍSEŇ SVOBODY.
Jak třtina osamělá, jež se větrem klátí,
jak loďka malá v vlnách Oceána,
tak píseň svobody se nyní budí,
ta, o níž mnili jsme, že navždy pochována.
Z úst do úst dnes již svobody zní píseň,
náš ochranný se probouzí juž lev,
ten poroby nás zbaví, střese tíseň,
a naše zastkví se zas korouhev.
12
VEČER V PARKU.
Měsíc se vyhoup’. – Večernice září
nad parkem starým, tichým z večera.
Po cestách domů vracejí se staří,
již nemilují chodit za šera.
Klekání zvoní. – Mlhy vystupují,
ti čeřících se vlnek duchové,
příjemné vánky letní nocí dují
a růže dýší vánky nachové.
V tu dobu snivou, plnou poesie,
tu milující kráčí alejí,
jim srdce štěstím, láskou vroucí bije,
kojeno blahou v příští nadějí.
13
Když zašli, hle! – tu kráčí cestou tmavou
básník, to snílek nebo samotář,
ve hvězdy hledí, v luny tvář smavou,
jež tajemnou svou v alej vrhá zář.
14
ZTRACENÉ LÁSCE.
Hledím na kraj krásný, snivý,
slunka leskem zlacený,
vzpomínám na čas své lásky
zašlý, navždy ztracený.
Vzpomínám na lásky chvíle,
na snů, ideálů čas,
který sklán nevěrou milky,
jako kosou zralý klas.
Ač jí srdce obraz cizí
chová pevně povždy jen,
mně však přece nevymizí
první lásky zašlý sen.
15
JEST TO MOŽNÉ?...
Ó – rci, ty bože, jest to možné,
bych ožil s jarem zase znova,
by ret můj místo: „Dies irae“
pěl zase sladké lásky slova?
„Ó jest to možné,“ nitro praví,
„bys okřál s jarem v duši znova,
vždyť snílek často také villu
si staví blízko u hřbitova.“
16
DO PAMÁTNÍKU.
1. Když seznal jsem přítele.
Svět jest hrobem v máji,
zevně krásné kvítí, –
však když hlédneš blíže,
hnus a klam jest zříti.
Přátelé jsou zmije,
masku zevně mají,
pod níž klam a podlost
skryty chovávají.
17
2. Štěstí.
Co štěstí? – Motýl těkavý,
jenž zabloudí k nám jen –
jenž na krátko se zastaví
a mizí jako sen...
A zase letí dál a dál,
tu sedne, mizí v dáli,
jak by jej mocný vichr hnal
přes pole, luky, skály.
18
SMRT.
Noc vánoční. Bůh nocí kráčí
jen jednou za celičký rok,
tu potká smrt a jí se táže:
„Kam šine Tvůj se dneska krok?
Přec svatá noc! – Vše klidně dřímá,
jenom Ty bloudíš stále jen,
proč nedopřeješ ani dneska
všem lidem spáti klidu sen?
Vždyť každý aspoň jednou za čas
si odpočine z práce své –
rci, kam se teď tvá noha šine,
co k práci Tebe dneska zve?“
19
Smrt:
„Jak obyčej. – Já neznám klidu,
mám tichý krok a hlásek vlídný,
milenkou většiny jsem lidu,
vždyť kácím jen ten život bídný!“
20
KDYŽ OPUSTILI JSME PŘÍSTAV.
Hledím, jak kol se kulovitě klenou
obloha s výše s hladí dole pěnnou:
Jedeme dále,
zem mizí stále,
v srdce mne bodá
ostnatý trn.
Všude jen voda,
toť divná óda –
slyšet jen hukot
pěnivých vln.
21
NOC.
Když všecko spí, jen luna bledolící
se snivě na kraj usmívá,
jen básník bdí a hlavu svoji snící
do dlaní skládá, si ji opírá.
Co duší jeho v této chvíli
tak mocně, přetajemně chví –
co bolů jeho nitro cítí,
to jedině jen básník ví.
22
MNĚ SMĚŠNÝM JEST...
Mně směšným jest, když kráčím zvolna v davu
po osvětlených večer Příkopech,
zřím milující k hlavě klonit hlavu
a šveholit o štěstí, lásky snech.
Jsou šťastni. – Ano. – Ale nepomyslí,
co do toho, když dnes se líbají,
dnes věrnost sobě, lásku přislibují
a zítra juž se ani neznají.
Ni nepomyslí, ač svět stále stejný,
ač tatáž obloha i stejná zem,
že člověk stárne ve každinké chvíli
a spěchá dál, až stane nad hrobem.
23
MÁJOVÁ.
V šeru boží kvítí,
na něž slunko svítí,
co jich má ten svět –
písní lásky dýší,
jak by v květů skrýši
kryl se Amoret.
I slavíček v houští
do lásky se spouští
v čarném zazpívání,
jeho píseň tklivá
kdekoho vyzývá
k pění, k milování. –
24
MILUJI....MILUJI...
Miluji matku, otce, bratra, známé –
Miluji samotu i plesy zvučné –
Miluji hrady, moře, hory samé –
Miluji hudbu, borů šumy hučné –
Miluji zemi, přírodu i háje –
Miluji ženy, něžné, útlé tělo –
Miluji naše krásné české kraje –
Miluji vše, co půvab by jen mělo –
Miluji přírodu i luhy z jara –
Miluji rozkoše žití všery –
Miluji zem, v níž dřímá Vesny pára –
Miluji ptačí zpěvy nad růžemi –
Miluji blaho, rozkoš, štěstí světa –
Miluji vše – co osudem mi zkvétá.
25
PAMÁTCE KAROLINY SVĚTLÉ.
Nám zhaslas’, hvězdo na obzoru jasná,
Tys’ právem byla pýchou českých žen –
Tys’ znala vkouzlit v slova čarokrásná
i chmurný, smutný, podzimový den.
Žes’ vlast svou drahou nad vše milovala,
své do věků Jsi vryla slavné jméno –
vlast vděčná Tobě z laurů věnce svila –
a dí: „Buď věčně ctěna, slavná ženo!“
26
ŽIVOT.
Zas Vesny doba vrátila se krásná,
zas na květech se jarní rosa třpytí,
zas obloha tak azurově jasná
a na ní slunko jasem zlata svítí.
Já však jak v podzim přemítám o žití,
že život celý, který člověk žije,
jest jako mrazem upálené kvítí,
jest monotonní tragedie.
27
V LESE.
Ó jak jsem znovu pookřál,
když v hloubi lesa sám jsem stál
a v duchu viděl nymphí zjev,
nad sebou slyšel ptačí zpěv.
Ó věčný, věčný za úděl
bych v lesů hloubi pobyt chtěl;
ve stínu lesů dlíti sám,
unášen k nebes výšinám,
by sladký uspával mne vánek,
bych sladce spal zde žití spánek
pohroužen v sny; a v slední den
byl Musou k hvězdám unesen.
28
PÍSEŇ.
Ach, můj zlatý bože,
jaké jest to hoře,
má milka juž s jiným
kráčí po oboře.
Ach, můj zlatý bože,
srdce žalem puká,
k jejich lásce sladce
žežulinka kuká.
Ach, můj zlatý bože,
ta nevěra lásky
života i srdce
mého drtí pásky.
29
STÁLE VÝŠ.
Jak orel stále výše
letí k nebes výšinám,
tak spěje básníka duše
k nadsmyslným končinám.
Na zemi klid nenalézá,
spěje, touží stále výš –
tam, kde nad hvězdami trůní
klidu, pravdy slavná říš.
Vzmachem poesie básník
nad oblohou hledá klid,
který v duši jemu snese
hvězd tajemný noční svit.
30
Orel létá k dálným výším,
kde mocněji slunko plá,
až ho oko bystrozraké
pušky ranou s výšin sklá.
Tak i básník v duchu výše
tajupln a v duši hrd,
zalétá, až neúprosnou
v hrob ho sklátí kosou smrt.
31
VZPOMÍNKA NA NIAGARU.
(18 28./5. 99)
Co to šumí? Vody, vlny,
jež se řítí ve hloub skal?
Kletbu věští bělochovi
za Svobodu, kterou vzal
rudochům, z nichž mnohý zoufav
v vlnách život dokonal.
Niagary mocné vody
šumí, hučí žalu píseň,
prosí bohy jménem rudých,
by otrockou sňali tíseň.
Šumí, hučí bolnou píseň:
„Libertas perdita cara“ –
otec všerých vodopádů,
světoborný Niagara.
32
VÍNA ČÍŠ.
Kdo chceš v pravdě blažen býti,
musíš dobré víno píti,
v plnou pohlížeti číš,
toť jest pravdy svatá skrýš.
Víno pije, zapomeneš
trudů žití vezdejšího
a vzneseš se ku nadsvětí
žití, světa nejlepšího.
33
SVÝM VERŠŮM.
Nuž s Bohem! Kvítky prvních veršů
mých, jděte tedy do světa;
však víc Vám přeji štěstí míti,
nežli mně v žití vykvetá.
34
OBSAH.
Poesie. * Píseň Svobody.Poesie. * Milce * Píseň Svobody. * Večer v parku. * Milce. * Ztracené lásce.Večer v parku. * Ztracené lásce. * Jest to možné? * Do památníku: Když seznal jsem přítele. * Štěstí. * Smrt. * Když opustili jsme přístav. * Noc. * Mně směšným jest. * Májová. * Miluji... * Památce Karoliny Světlé. * Život. * V lese. * Píseň. * Stále výš. * Vzpomínka na Niagaru (18 28./5. 99). * Vína číš. * Svým veršům.
***
E: jf; 2006
[35]