BLÍNY.
Blín u cesty – a suchýsuchý.
[5]
Životem.
Když vkročí člověk do světa,
zří v snech pro sebe růže kvésti,
kdes, že pro něho vykvétá, –
mní, doufá, věří příští štěstí.
Tak plá v něm v příští víra plná,
že štěstí potká dojista,
však strne, když zřízří, světa vlna
jaký mu život přichystá.
Tam svět na něho tretky frásí,
by oslnil ho vlnouvlnou, hází,
v co druhdy doufal, vše ho zklame,
až v sled se octne ve lži samé.
Ó, co tak člověku svět slíbí,
a co mu v posled v úděl dá...
sen mládí, jenž se nejvíc líbí –
v sled ve zmar světu upadá.
7
Co z mládí v srdci? Lásky píseň –
co v duši? – Víra v štěstí květ,
a v stáří, – v srdci dumy, tíseň,
a obraz, jak jest klamný svět.
***
On z mládí věří snům i všemu ,všemu,
svět že ho volá v náruč svou ,svou,
však pozdě zří, že všecko lže mu,
když léta snění uplynou.
Pak teskní, kvílí, pláče, volá –
kde záchrana, že v světě sám. –
Odpověď dá jen skála holá
ozvěnou sterou skalinám.
Jak procitne po snění mnohém,
nač vzpomene, vše tíží, hněte,
dá svého mládí všem snům S Bohem
a zvolá: „Marný’s klamný světe!“
Co zbývá? Jen po těžké práci
čekali s klidem na tu dobu,
až ho po trpké resignaci
odnesou k novým snům do hrobu.
8
Podzim.
Je měsíc listopadu,
je první jeho den,
a příroda se chystá
spát dlouhý, zimní sen.
A žluté listí stromů
chce v dálku odejít,
a mlžná jeseň svijí
si šedivou svou nit.
Jí, přírodu chce všecku
zapřísti v chladný hrob,
by zapomněla na vždy
svých květných jara dob.
9
Vzpomínka na první ples.
V sadě zas nově vše zkvétá
růže, již v odkvětu bez;
na prchlá vzpomínám léta,
na první v žití svém ples.
Taneční pořádek visí
na zdi – naň upírám zrak,
vzpomínky na ples se mísí
v mysl mou, jak v azur mrak.
Vzpomínky na mládí zlaté,
kdy pro svět jsem ještě žil,
dnes však již plesy ty klaté
na vždy jsem opustil.
Vzpomínám na mnohé zjevy,
tehdy mi rozmilé tak,
přátele, pány i děvy,
maně dnes na tisíckrát.
10
Jak všecko na světě bledne,
umírá – bledne má líc,
dneska to srdce mé ledné
nevzplane láskou již víc.
Vzpomínka přec mi však milá
volat: „Ach, mládí mé, kde’s?“
Vzpomínka na mládí zbyla
s vzpomínkou na první ples.
Dnes pro mne plesová hudba,
když zajdu v samoty, v les,
kam mne má zavála sudba –
ptáků hlas, borů – můj ples.
Přece rád vzpomínám zase
na onen čarovný sál,
když se tam otáčel v kráse
mé lásky – ideál.
V sadě zas nově vše vzkvétá –
růže, již v odkvětu bez,
na prahu vzpomínám léta,
na první v žití svém – ples.
11
Na moři.
(Píseň.)
Nad mořem blýskla
hvězdička prve –
mně z oka tryskla –
slzička krve.
Vzpomněl jsem časů,
jak s milkou kdysi,
za hvězd jsem jasu
zřel horské rysy.
Ty rysy milé
Šumavy naší,
jež chmurné chvíle
z duše mé plaší.
VidímVidím, že štěstí
plál mi kdys čas ten,
dnes truchlou zvěstí:
„Býval’s kdys šťasten!“
12
Proto mi bolno;
vidím jen moře.
Kdys v srdci volno –
dnes je v něm – hoře!
13
Hlas nitra.
Svět praví ke mně: „Tanči, pěj!
neb jsem tak krásný, vábný tak,
přec sobě jednou říci dej!“
Však nitro káže: „Naopak!“
A praví: „Marný celý svět;
jest mrazem popálený květ,
však veselí ve práci dlí,
která tvé tužby ukojí!“
14
Naději.
Nač lkát a vzdychat, naříkat a kvílet,
když ještě naděj zbyla svěží v duši,
nač slova sílat modliteb i vzdechů,
když larové i skřítci jsou prý hluši.
Co do vzdechů, jež Chopinovým rovny,
co do slzí i bolných nářků,
byť třeba žal tě mučil nevýslovný,
když zříš, jak svět jest plný nevděků.
Však naděj dokud Tobě svitá,
té drž se, jako Daphné – Apollo –
v té osudu je hříčka o Tě skrytá.
Ač naděj často jak bludička září,
tu hasne, svitne, plává na polo,
přec život dlouží, boly s trudy maří.
15
Poslední prosbaprosba.
Jak rosa padá ve květy,
když v zoři tone svět,
Taktak slét mi v duši tesklivou
ten poesie květ.
Jím, nežli přijde smrti čas,
chci vystlat sobě hrob,
svou písní prostou, vysněnou,
za zlatých mládí dob.
Pak jedinou jen prosbu mám,
kéž v tichém hrobě mém
Bůh milostně ji vyslyší,
a splní s máje dnem.
Ať z jara ptáče zalétne
v ten křížů tichý sad,
a pěje píseň rodných niv,
již slýchal jsem tak rád.
16
VZPOMÍNKY.
Jen vzpomínka; však blahá-li –
vždy milá.
17
Čarovná hvězda.
(Jaroslavu Vrchlickému.)
Nám hvězda jasná na obzoru svítí,
ji zřídka kdy lze na obzoru zřít,
toť Musa Tvá – ji věnčí slávy kvítí,
a Tobě, mistře, z laurů věnec svit.
Ó hvězdo čárná! V svět ty záříš dálný.
Tebe zřít zřídka, občas, za sto let,
Tobě se koří, mistře geniální,
hluboce vlast i celý dálný svět!
19
List Adolfu Heydukovi.
(Ke dni 17. června.)
Již běhu rok zas zapad v moře tajů,
již pozdní jaro – svátek, pěvče, Tvůj –
tož přijmi přání z matky českých krajů
ode mne vřelé, s ním i pozdrav můjmůj.
Ó šťastný pěvče! BěhBěh, ač setřás časučasu,
Ti v snivou kadeř dávno sněží bílé,
přec písně Tvoje plné čarojasu,
jak z mládí dob nám zvoní roztomile.
Tvá láska k vlasti, dražší nad vše žití,
i písně Tvoje, jež neznají zmaru,
ať ještě dlouho v Tobě nám jen svítí,
a Bůh ať dá Ti plnou míru zdaru.
A v sled až v introitu zavzní píseň
za Tebe, pěvče, pohřbu, poslední,
až osud střese všední rmut i tíseň,
jež za života přec se v duši dní.
20
Ti vděčná vlast se vděkem složí květy
s lupeny laurů, nesmrtelné slávy,
jimž Vyšehrad již nedá rezavěti,
jež kol tvé skvít se věčně budou hlavy.
21
Vzpomínka.
(Bohdanu Kaminskému.)
Když všecko v žití zradilo Tě,
když v mládí klesli drazí v hroby,
Ty šel jsi dál, své boly krotě,
jen nadějí ve lepší doby.
Jen samota ti klidu dala,
v Tvém píseň srdci vznítil žal,
když léta mládí umírala,
Ty’s v samotách snil, básníval.
Jen vzpomeň bratra tehda smrti,
jak vyšel’s sobě v tichý sad,
když kosou té, jež všecko drtí,
rázem mu život pouvad’?
Tu když jsi hleděl v rudý západ,
Ti první kvítek v duši pad’pad’,
Ty’s první písní zdrtil nudy,
ta smrt Ti k štěstí bylobyla snad? – –
22
Vzpomínky na matku.
(Jarosl OttoviJarosl. Ottovi.)
Již schladly ony drahé ruce
navždy, jež dětsvímdětstvím vedly tebe,
jež v štěstí pro Tě žily v muce,
však dnes jich nezříš víc kol sebe.
Je léto tady, všecko voní –
ty květy růží, jasmínu,
mráčky se modrým nebem honí
i v měsícovém zástinu,zástinu.
Vše jako bylo. – Však té není –
té dobré, laskavé tak paní –
již odešla, jak ptáků pění –
nám v podzim prchne z nenadání.
Však viď, že raděj bys teď viděl
kol sebe vlastní hoře, žal,
jen kdyby matičky zjev jednou
Ti aspoň z hrobu povyvstal.
23
Proč nechce Bůh ji ještě vzkřísit,
tu dobrou – maně připadá mi –
a boly Tvé tak aspoň stišil –
By’s obsypal ji pomněnkami?
24
Sobě.
I.
Bych v celé řadě pěvců
měl býti poslední,
to kojí přec mé srdce,
když chmury v něm se dní.
Já vím, že není přáno
každému prvním být,
a hlavu slávy laury
si v posled ověnčit.
Však cíl musí být velký,
vždy výš po cestách všech,
neb bez cíle co práce –
bez cíle žití běh?
II.
Pěvcem ještě dneska nejsem,
snad jím nikdy nebudu,
jsemť tak jako jiní lidé
vydán bouři osudu.
25
Nesen žitím semo tamo,
náhody a chvíle plen,
jen když se to žití mění
v sladký poesie sen.
26
Mládeži.
V Tobě jest síla, doroste náš mladý,
jen pomni, co náš druhdy národ byl,
jen pomni oné Čechů velké slávy,
kdy táboritský, chrabrý Žižka žil.
Nuž vzhůru v pole! V srdcích dědů vznět,
buď dorost božích bojovníků mladý,
by jména Čechů obával se svět,
by ztrestán vrah byl i brat za své zrady.
Tož buďte mladí, bojovnícíbojovníci boží,
se nelekejte cesty třeba strmé –
ať cestou v nohy bodá trní, hloží,
na cíli však ať svět před námi trne.
Pak časy staré nadejdou nám zlaté,
a Svobody se bůh zas na nás usměje,
a city vzbudí, vznítí v srdcích svaté
a vánek volnosti zas vlastí zavěje!
27
Z dálné, volné, nové vlasti.
Přál bych bratřím svojim v dáli,
aby pěli jak teď my,
beze trudů, bez obavy
krásnou píseň Svobody!
New York, 4. 5. 99.
28
Ratolest lásky.
(Slečně Márince Bezděkové.)
Já přísahám, že nikdy v žití,
ať kamkoliv se verš můj nes’,
jsem nechtěl tolik lesku vlíti,
a třpytu kouzla v něj, jak dnes.
– – – – – – – – –
J. S. Machar.
29
Ty ptáš se, zdali láska má
jest vroucná, či jen klam,
ty poslyš, co mé srdce dí,
co z duše povídám:
„Jak slunce s výše nebes plá,
jak svět jest daleký,
tak moje láska upřímná
plá tobě na věky!“
30
Zimní.
Kol všude sníh se klade,
vše jímajímá stesk i žal,
jak srdce dívky mladé,
již milý oklamal.
Však mnoho nepoleká,
že venku sviští mráz,
mně v srdci věčně zkvétá
mé první lásky čas.
31
II.
Pohroužena duše má je,
v ticho jindy šumných vod,
na prožité myslím máje,
na ni, její klam a svod.
Zašumí však píseň lásky,
jak ty ztichlé vody zas,
a mně trudné sejdou vrásky
v upomínce na ten čas.
32
Nad svým hrobem.
Až zabloudíš, mé zlaté dítě,
po létech na můj tichý rov,
snad zastavíš se v letu hbitě,
vím – nebudeš mít pro mne slov.
Nad tichý hrob můj samotáře,
zalétne z rána ptáče jen
s paprskem první slunce záře,
by splnilo můj žití sen.
Zřím hrob svůj tichý, opuštěný,
jen tráva zdobit bude kraj,
zde budu tlít bez slzí ženy,
naslouchat šumu čarotaj.čarotaj,
těch smrtných vrb a písně ptačí,
což přáním vroucím bylo mým
za života – když večer zračím
smrtsmrt, kterak jde, jak pára, dým
33
kol oken mých, když sedím tiše
nad prací svojí v samotě,
a zalétám ve hvězdné výše
po denní těžké klopotě.
Ty zapomeneš, jak to bývá
ve žití všedním vždycky již,
že ten, jejž člověk v lásce mívá,
mu v srdce sřítí žalu tíž.
Přec stav se, prosím, nad mým rovem –
věz, vidím tě i chladnou zemí
a lkám tím vánků šeptmým slovem
nad zmařenými nadějemi.
Vím – zapomenout úděl lidský,
i věrných nevzpomenout v hrobě,
tak stává se, ach, vždycky, vždycky
po přestálé té žití době.
Až zbloudíš, moje zlaté dítě,
po létech na můj tichý rov,
snad zastavíš se v letu hbitě,
vím, nebudeš mít pro mne slov!
34
Nevěrná.
Ach, už zase s jiným
kráčí moje milka,
jaká trapná láska
jest to pro mne snílka.
Nemá pro mne času,
s jiným chodí stále –
ty prokletý světe.světe,
klamný ideále.
O ty sladká družko,
poesie milá –
ty přec nejsi klamná,
ni jak láska lichá.
Ty žežulko milá,
jaká jsou to muka,
tvůj hlas jim ku štěstí,
mně ku zmaru kuká.
Ach, když zas už s jiným
kráčí moje milka,
jaká trapná láska
jest to pro mne snílka.
35
Píseň.
Mé duše struny rozvlnila
dnes píseň lásky kouzlivá,
o níž již ona dávno snila –
dnes teprv jí pne křídla svá.
Co říci mám, bych pravdu podal,
snad přísahy? – Těm nevěřím –
i slibů slova – často věru
se ztrácí časem jako dým.
Snad vzdechy lásky při měsíci –
marné že, vím, ty byly byby,
by marně v píseň duše snící
se struny lyry zvlnily.
Snad o štěstí bych chtěl Ti pěti –
vím – marně pěl bych píseň tu,
vždyť marně ptáče z rána v sněti
svou sílá píseň k blankytu.
36
A konečně – ta víra v štěstí –
toť víra ve běh příštích dob –
vždyť nevěřím o fatu v zvěsti,
jen vím – nás všecky čeká hrob.
*
Ty naše duše již před léty,
než spatřily tento náš svět,
znát musily se s též planety –
tam láskou k sobě zahořet.
My svoji jsme již na vždy, drahá,
jak šťastni jsme, když v lásce sami –
tak v štěstí nerušeném klidu
se procházíme pod hvězdami!
37
Do památníku.
Ty poupátkem se zdáš mi růže býti,
v snech božských Tě tak zřím po bouři dne,
a přeji z duše, ať se živobytí
Ti v růži krásnou, štěstí, rozvine.
[38]
OBSAH.
BLÍNY.
Životem. – Podzim. – Vzpomínka na první ples. – Na moři. – Hlas nitra. – Naději. – Poslední prosba.
VZPOMÍNKY.
Čarovná hvězda. – List A. Heydukovi. – Vzpomínka. – Vzpomínka na matku. – Sobě I. II. – Mládeži. – Z dálné, volné, nové vlasti.
RATOLEST LÁSKY,LÁSKY.
Zimní I,I. II. – Nad svým hrobem,hrobem. – Nevěrná,Nevěrná. – Píseň. – Do památníku.
E: jf; 2006
39