Píseň.
Mé duše struny rozvlnila
dnes píseň lásky kouzlivá,
o níž již ona dávno snila –
dnes teprv jí pne křídla svá.
Co říci mám, bych pravdu podal,
snad přísahy? – Těm nevěřím –
i slibů slova – často věru
se ztrácí časem jako dým.
Snad vzdechy lásky při měsíci –
marné že, vím, ty byly byby,
by marně v píseň duše snící
se struny lyry zvlnily.
Snad o štěstí bych chtěl Ti pěti –
vím – marně pěl bych píseň tu,
vždyť marně ptáče z rána v sněti
svou sílá píseň k blankytu.
36
A konečně – ta víra v štěstí –
toť víra ve běh příštích dob –
vždyť nevěřím o fatu v zvěsti,
jen vím – nás všecky čeká hrob.
*
Ty naše duše již před léty,
než spatřily tento náš svět,
znát musily se s též planety –
tam láskou k sobě zahořet.
My svoji jsme již na vždy, drahá,
jak šťastni jsme, když v lásce sami –
tak v štěstí nerušeném klidu
se procházíme pod hvězdami!
37