MODLITBY VÍRY A LÁSKY
BÁSNĚ
SLUNEČNICE, KNIHOVNA ‚NOVINY‘
ROČNÍK TŘETÍ, SVAZEK DRUHÝ, NÁ-
KLADEM GROSMANA A SVOBODY
V PRAZE 1912
[3]
VĚŘÍM V BOHA.
Věřím v Boha, otce všemohoucího,
veliký Vesmír všeobsáhlý, nesmrtelný
a nezničitelný.
Stříbrnou kapkou rosy jsem na slunci Jeho se třpytící,
setřáslou jako květ na zem’ vichřicí
Jeho volného dechu.
Nahé semeno hořčičné z krajin zámořských přiváté,
Jeho kamennou vůlí na skalách holých ujaté
ve sporém mechu.
Zrnko písku jen poletující po poušti země
ve žhavém samunusamumu horečné touhy a teskného snění.
Ke všem prosbám mým, modlitbám, strhané struny zakvílení
patří Jeho tvář nehnutá lhostejně, němě – – –
5
Věřím v syna Jeho, život svůj, jenž se počal v tajemné dílně
pramatky – látky,
která starýma, svráskalýma rukama pilně
upřádá zářivé niti
pro každé žití.
Věřím v život svůj, jenž se narodil v purpuru krve ze ženy matky,
která k smrtísmrti zděšena, úpějíc temně
vynáší jednou do roka, na své Veliké pátky
z otevřené země
poklad svůj sladký.
Věřím v život svůj, blesku svit jasný
v temnotách záhad tohoto světu;
meteor krásný,
který, podoben žhavému květu,
zlatými jiskrami touhy do oblak srší;
zahřmění krátké
nad hluchou propastí Času,
v kterou jak spálená zrna přezrálých klasů
mrtvoly naše neslyšně prší;
usmání sladké
z němého spánku vzbuzené hmoty
při lásky kvasu.
Věřím v život svůj tvrdý
jak spálené stráně
žulových hor,
jak shrbených štěrkařů mozolné dlaně,
jak vzbouřenců vzdor.
Zachycen tvrdou, do krve zbrocenou rukou
na jeho strmé, nad mořem zániku převislé skále,
do jejichž boků vlny sježené stále
6
hrozivě tlukou,
k velkému slunci s nadšením
vzrušených světic upírám zor,
trpě s mlčením
pokorné zvěře pod tvrdě lhostejným
Osudem svým:
Pod otců vinami,
podvodně vnuceným dědictvím předluženým,
tajemným zladěním klavíru před jeho otevřením.
Pod mládí horečkou, které zlákáno horami,
jejich čistými zřídly,
vzhůru se rozběhlo, aby, sraženo orla skalního křídly,
po stráních rozlilo do bodu varu
zahřátou krev;
které podobno mladému vínu
ve stuchlou sklepení hlínu
vydechlo sílu, po níž nadarmo volává teď;
které slaviti chtělo
sedm dní v týdnu veliké svátky, slyšeti hymnický zpěv,
zatím jen vestřiklo v kvetoucí tělo
Baccha a Venuše jed – – –
Věřím v Ducha svatého, všelidský rozum, slunce své jasné,
které, proťavši temnoty ranní
blyskavě břitkou, oslňující zbraní,
výš a výš vstoupá po čistém blankytu
k samému zenitu,
odkudž se pomalu navrací k zemi, až někde na stráni
její soucitné, k smrtísmrti úžaslé těžkými stesky
všeho poznání,
v krvi své rozlité shasne.
Velebný maják, z přístavního jenž pohoří
7
vrhá vstříc lodím potácejícím se po moři
mohutné blesky;
výstražné jiskření elektrického napietí
před bouří podzemních pudů;
kouzelný kámen
sršící do temnot oslepující plamen,
před nímž se schovává havět pitvorných bludů;
zázračný klíček, který vtisk’ do ruky slepému dítěti
bílý stařeček kouzelník, když mu otvíral tajemnou bránu
na tento svět.
Stříbrné zámky visícivisící v nesmírné výši
z tajemných říší
na záhad kovovém lanu
jím otevře hned;
odemkne lehce železem pobité skříně,
které v své klenuté, stářím sčernalé síně
ukryla lakomá země – – –
Věřím v svatou církev obecnou, bratrství všech,
milosti boží velebný dech,
který nás ovívá dosud jen v nejsladších snech.
Jediné vzácné dědictví zločinných století
zemřelých bídně na loži hanby a prokletí.
Bližší a bližší záření hvězdy, jež, ze žhavých prvků soucitu
pomalu rodíc se, pojednou vyjde na jasném blankytu,
vyjde a úsměvem do dálek zazáří!
Hle, z vrcholků věží nejvyšších znavení hvězdáři,
bděním ubledlí,
z rána ji dalekohledy zahlédli,
blysknout se v mlhovinách;
s bolestně sjitřenou duší
8
ji blížit se tuší
proroci bloudící po pustinách! – – –
Věřím v Svatých obcování:
Když se noc, pozorná chůva dne, vlídně sklání
nad jeho kolébkou tichou, když zšeřené háje
v sny mu šeptají ukolébavé báje,
když hvězdy se dětská jak očka před stromkem vánočním nítí
a svítí a svítí,
když luna, přadlena tichá, v měkkých svých rukách
tiše tká průsvitné, zářivé niti
na horách steskem zamlklých, na zaslzených lukách:
Tu Svatí všech rodů a věků – dělníci tiší, již tesají
mlčky do skály žulové jména národů svých,
mučedníci touhy a práce, již, teprve bleskem sražení, klesají
na prahu dílen svých otevřených,
andělé boží, již v ohnivě planoucí zbroji
u bílých náhrobků rodů svých na stráži stojí,
aby je chránili před věčně hladovou obludou, časem –
ti všichni, vítězi nad smrtí, oblití světelným jasem,
tiše a radostně, bílé jak panny svatebních průvodů,
vejdou do mého domu, by spolu
se mnou zasedli k prostému stolu – –
Ó, královská hostina v chudičkých zdích!
Sladký vzlyk zadržovaného, vnitřního jásotu,
tiché přípitky celému životu
za nočních tich!
Radostné přilnutí mateřsky ochotných číší
k rudě hořícím rtům!
Kolébání se stříbrných loďekloděk plujících do pohádkových říší
k nejčistším, nejbělejším snům!
9
Tiché záření bílého smíchu
krásné jak jiskření hvězd! – –
Ó věřím pak, věřím, že není tu smrti, není tu hříchů,
leč nadarmo, bez plodů štávnatýchšťavnatých kvést,
že neshasne plamen,
který jsme zažehli v chytlavém srdci svých dětí;
že ohnivé sloupy myšlenkového požáru
bez zmaru
do dálek letí,
aby po tisíciletí
očištěné se vrátily z cest;
ó věřím pak, věřím, že život náš věčným na zemi!zemi jest – – –
10
OTČE NÁŠ.
Otče náš, jenž jsi nikde a všady,
blízký na dosah ruky vztažené k Tobě v extasi modlitby ranní
a přec vždy za mořem blankytů, za světy vesmíru stajen,
v neznámo mlčící zbájen,
odešlý na věky do nekonečna!
Bezmocný Duchu, jenž hvězdami o věčné síle své vykládáš nám!
Mlčící strážce vesmíru, jenž jsi vesmírem sám!
Záhado věčná,
nejvýmluvnější svým hrozivým tichem!
Vladaři nepochopený, jenž opustil’s říši znechucen zmatky
věčně se bouřících měst!
Cizinče sladký,
tušený pouze dle stop svých zlatých,
11
které jsi zanechal u svých tajemných cest,
neboť jen skrytě, neviděn, za nocí svatých
přicházíš, záhadný, na tento svět!
Kouzelný zahradníku, který jsi v zahradách kosmu
pro němý úžas své věčně mlčící zvěře,
pro bílý obdiv láskou Tvou zardělých květů,
pro pyšnou odvahu orlova letu,
i pro věčně bolestnou touhu nás všech,
nejomamnější, nejprudší květ
umístil v nikdy nedosažitelný střed!
Jenž jsi svou nejmenší zahrádku, tuto kvetoucí zem,
položil před své kovové, dosud zavřené dvéře,
abys přec jednou s úsměvem sestoupil sem!
Ó jak často jsme se srdcevroucímsrdcervoucím výkřikem děsu,
šílenou úzkostí, v zmateném spěchu
pobíhali zde ve žhavém dechu
Tvého slunce jak zástupy zvěře
v hořícím lesu
uzavřené!
Ó jak často jsme, nechápajíce vůle Tvé svaté,
sedali v němém, hořce tesklivém snění
na tomto ostrovu vzdechů,
abychom uzřeli aspoň stoupati k nebi
ze sladké pravlasti naší modravý dým.
Ó jak dlouho jsme, princi Tví zakletí, věčným tajemstvím ulekaní,
bezradně bloudili tady,
Tvými stkvoucími hrady,
zázračný kouzelníku, který se’s nikdy nám neukázal,
ačkoliv Tebou byli jsme každý den oblékánioblékáni,
12
živeni sladce vonnými chleby.chleby,
které jsi kázal
uložit pro nás na mísy zlaté
andělům svým.
Nyní však, čtouce vůlí Tvou jasnou,
napsanou zřejmě při zrození těchto všech světů
v lidí i zvířat horečně planoucím zraku,
– v čistých to studánkách chladných
ukrytých před sluncem v houští obočí a skloněných řas;
ve třpytných hladinách zrádných
se dnem sopečným, jež se rozpukne často a sloupy syčící vody
i žíhavé ohně vychrlí v ráz;
v tmavé jeskyni se dvěma vchody,
za nimiž v temnotách hloubek,hloubek demanty hoří
vábíce nás –
vepsanou v hudebním, láskou zladěném hrdélku ptáků,
na bílém lupínku rozpuklých květů,
i v nehybné, ze sna se teprve probouzející buňce:
tiše a důvěrně jako oddané soběrobě,
stulené do klína matky,
se vineme k Tobě,
Otče náš sladký,
mile zlekáni Tvojí pohádkupohádkou hroznou však krásnou!
Nyní již půjdem vždy před Tvou velebnou tváří,
všemocný pontifiku,
v záři
Tvé vysoko zdvižené hostie žhavé,
velkého slunce,
bíle jak odděné družičky smavé
na bílou sobotu,
pějíce tiché hosanna celému životu
13
i chvalozpěv díků
velkému Pánu.
A budeme vždycky jako Tvé vzácné, podivné slívy:
Ve vršku zalitém mírným slunečním světlem,
skvětlém
lásky a touhy rudými květy,
zpívati bude zlatý pták tichého štěstí,
dole však zlatě již uzrálé plody
ponesou k zemi schýlené sněti,
na něž se svěsí naše maličké děti,
oděné jenom v košilky krátké,
a rážet si budou hebkou, buclatou pěstí
ovoce sladké.
A budem’ vždy jako chleba vonného skývy,
z kterých ruka Tvá bílá lámati bude
výživné drobty pro blížní chudé.
Když pak se přiblíží konec Tvých žní, laskavý hospodáři,
my, Tví umdlení ženci,
sejdem’ se tiše
se svými bratry a sestrami všemi
na této Tvojí nejmenší líše,
rodící zemi,
abychom v tesklivé záři
zapadajícího slunce snopy své do stohu postavili,
a myrtovými zdobeni věnci
tiché Tvé dožinky oslavili – – –
14
O ČLOVĚKU, ZEMI A BOHU.
Když utichlé slunce k strnulým hlavám skal,
k vrcholkům stromů, k věžím kathedral
posledním vroucím polibkem lne;
když z něho jak z uklidněného krateru,
jenž rozpukl v čistém etheru,
proudy bolestné tekou;
když obilí, kvetouc, na klasy věsí na tisíc
jemných ze zlata tepaných náušnic,
když květ skosený na vlastním hrobě voní, jak schne;
když z celého tichého okolí,
jež přepásalo se v dálce stříbrnou řekou,
velebné klekání
do dětství, do mládí vyzvání,
až duše se sladkou vzpomínkou rozbolí;
když hvězdy se v radostném usmání
ze klína noci jak zvědavé děti naklání:
15
tu tichý a čistý jak po bouři květ,
oddaně, němě
do tvého klínu
se vinu,
ó země;
tu šťastný a svroucnělý,
mladá jak matka u svého dítěte,
k tobě se přissávám dlouhými, čistými pocely,
a zatím co hrdlo se tichými slzami zalívá,
má duše, jak prorok, osvobozený z lvího doupěte,
o krásném člověku, jeho životu, o zemi, Bohu se rozpívá:
I.
Krásný je člověk, země nejmladší, nejsladší dítě,
jejž ke slunci, zlatému dědovi, ke hvězdám všem
na bílých loktech svých zdvíhá hrdáhrdá, radostná zem,
aby mu žehnaly, aby ho tišily radostným snem.
Sladká lilie zářící bělostí,
radostně rozkvětlá
na nivách země;
nejčistší, nejkřehčí vása, již ona uhnětla
jemně
na svém hedbávném klínu,
ve stromů stínu
tvůrčími, něžnými prsty
z bezduché prsti –
Jak vlnivě měkkou oblostí
hloubených boků
lahodí oku!
Kterak je její sloňová běl
lehce zbarvena nachem,
16
jakoby byla pokryta nazlátlým prachem,
dělána z medových plástů radostných včel!
Krásný a velký je život, mohutný strom,
který má kořeny hluboko v zemi, samém až na dně,
zatím co jeho koruna hustá
výš a výš do oblak vzrůstá,
do dálky, do šíra
větve své prostírá
ladně,
na slunci plá – –
A roste a roste – – A jak ho vášeň zahřívá,
jak bolest se nožem do kůry, do dřeně zadírá,
jak slza ho zalívá
a náhody vítr s ním hrá,
tak květy, jak barevné vějíře, do slunce prostírá,
rozkošně voní
a šťavnatým ovocem zrá – –
A stále výš a výš, by do zemských údolů
až z nejvyšších, nejtižšíchnejtišších, nejosamělejších vrcholů
jeho stín mohutný pad –!
A ještě výš a výš,
až v nádherně zářící, slunnou říš,
až v nehnutý vesmírný chlad – –!
Když pak mu všechno ovoce poznáním zvadne
a schřadne,
když v zemi již kořen za kořenem uhnívá,
a na slunci větev za větví umírá,
když těžký peň němě k zemi se kloní,
tu srazí jej Boha soucitná ruka jak blyskavý hrom.
17
Krásný je život,
neboť v něm slunce zajde a zase vždy vychází,
s mlčící nocí střídá se jásavý den;
neboť proto vždy bolest světelnou radost provází,
aby zář její zvýšila jen.
Krásný je život,
závratně sladká pohádka, úzkostně lákavý sen;
nejdražší, nejkřehčí dar,
jejž zemi vtisk’ do rukou laskavý Bůh,
když od ní do svého tichého království šel;
duetto snivé, jež od věků zpívá hmota a duch;
úchvatně velebná, vezdy vzrušená tragoedie,
již před tváří Tvůrce, věčného autora velikých dělděl,
hrdina – člověk celým srdcem svým žije,
celou duší svou hrá;
v níž vstupuje zatížen řetězy
zděděných hříchů,
na žhavých retech lilie smíchu,
v hořícím zraku odvahy blesk,
však v hlubinách srdce předtuch neblahých stesk;
v níž od sceny ke sceně výš a výš vstoupá,
nad štěstím, nad svým osudem vítězí
a k velkému pádu pomalu zrá – – –
Ó velkým a mocným je život, neb tajemně ovládá
těžkým a nezlomným jhem
velkou svou bohyni, služebnou zem;
neboť své bohy, právě jak pozemské krále,
s trůnu svrhuje stále,
aby si nové nastolil zas!
Ó věčný je život, jak jasně zářící slunce,
18
neboť proto jen
na smrt unaven
k němému spánku se ukládá,
by po době voláním lásky probuzen
z podzemí jako duch světlý vystoupil zas! – – –
II.
Krásná je země, zahrada Boha nádherně skvětlá,
do které Jeho syn, slunce, rozdávač zlatého světla,
každý den chodívá na procházku;
milenka cudná,
která vždy za noci, kryta tmou, vonné své tělo do vody hrouží;
ovečka sladká,
jež kolem světlého pastýře svého radostně krouží,
netušíc ani, jak zákonem tíže drží ji zkrátka
na provázku;
nejmenší vesmíru dítě,
jež se zvědavostí panenskou, skrytě
u nočních cest
naslouchá vážnému hovoru
sester svých starších a zkušených tet,
hovorných hvězd,
a přijímá pozdravem od nich jiskřící květ
hořících meteorů.
Dobrá a štědrá je země jak radostná matka,
jež nahatým dětem svým, kolem ní shluklým
s úsměvem podává léčebný med,
ač dobře ví, hlasem že žalostně puklým
nemoc si jenom smyslily hned.
Sladká je země jak zardělé dívky višňový ret,
19
nejsladší, nejkřehčí číš,
ze které do hlavy vstoupá
omamná vůně nejopojnějších vín.
– Šťasten, kdo nad číší ve zbožném obdivu stál,
kdo lehce ji držel a nerozbil o tvrdou zem.
Šťasten, kdo chtivě ji nepřevrh’ nahoru dnem,
ale jen stebélkem slámy víno z ní ssálssál. –
Sladká je země, jak nádherných žen,
milostných těla královen,
rozkvětlý klín,
její to nejtajemnější, nejlákavější prohlubeň,
do které s úsměvem hodila
nejsladší tajemství nočních svých tich;
milostné lůžko, na němž spí ve věčném objetí
láska i prokletí,
úsměvná rozkoš i lkající hřích.
Ó veliká, všemocná země,
jež při sladkém, ladném svém tanci,
trvajícím již tisíce tisíců let,
v pečlivém objetí držíš děti své jemně
a neztrácíš v závratné hlubiny
život jediný,
jediný květ!
Ó velebná, nad smrtí, životem vladařko,
laskavá hrobařko,
která ve hrobě, tiché své dílně,
při jasném kahanci,
kterým ti svítí věčný tvůj žár,
pracuješ pilně, až rozpadlé látce dáš zase života tvar! – –
20
III.
Velký a mocný jsi Bože, neboť jsi hlavy kyvnutím, hravě
ke svojí slávě
zbudoval všechny zářící světy,
nádherná loďstva, jež, plujíce po věčném moři,
z tichých vln stříbrné přídě své noří,
zatím co v nitru jich zlata poklady hoří;
neboť je, Bože dobrý a velký,
s večera vysíláš na luh svůj jako stříbrné včelky,
z nejčistších květů touhy med nejsladší ssát!
– Kterak se chvějí bílá jich křídla tajemnou vibrací!
Kterak z nich vzdálená hudba splývá až sem!
A kterak se tiše jak poslušné ovečky k ránu navrací
na Tvůj klín spát!
Nejvýš moudrý a spravedlivý jsi Bože, životů králi,
neboť jsi jednou pro vždycky vepsal zákony stejné a věčné
do duše lidem
a zvířatům, květům i kamenům všem;
neboť jsi každému tvoru do jeho vztažené dlaně
s úsměvem vtiskl smrtící zbraně,
aby tu silně žil, bráně se před smrtí, zlem.
Proto netrestáš, nechválíš ani,
ale jen z nesmírné dáli,
s nehnutým klidem
přehlížíš vojsk svých nesčetný řad.
Před tebou táhnou z nachové brány východu
k oněmlým západům smrti ve věčném průvodu,
ale Ty neslyšíš jejich jásotu, tklivého lkání,
neslyšíš zjitřených kleteb, modlitby vděčné
a neměníš nikdy věčný svůj řád.
21
Nejvýš dobrý a sladký jsi, Bože, neboť ses’ laskavě zeptal
na účel života stvoření všech,
neboť’s v ně vtělil svůj nejčistší dech,
aby z nich slunci vstříc, zemi, noci a jitru
slávouslávu Tvou tajemně šeptal,
jak dívka milence jméno v nejsladších snech.
Však nejsladší jsi, když v našem utichlém nitru
záříš, jak slunce Tvé za klidných večerů
ve spícím jezeru;
když ze srdce našeho, jež zahřívá teplá Tvá ruka,
jak z ovoce mystického, jež nadbytkem vonných šťáv puká,
účinně soucitné lásky řine se krev
na každý země Tvé zjev;
když duše, bílý pták,
jejž zakřikla na chvíli tesknota
tohoto života,
vzlétá zas do oblak
ze dlaní
Tvých,
našedší opět svůj šťastný zpěv
skřivanní,
hrdličky smích.
Ó veliký Bože, laskavý hostiteli,
který po život celý
ukojuješ náš veliký, bolestný hlad;
který nás po této hostině krátké,
za to tak sladké,
za to tak nádherně stkvělé,
necháváš v síních svých tich
až k novému vzkříšení rozpadlých sil
beze snů odpočívat!
22
Ó tajemný pastýři slunce a země,
všech zářících světů, svých poslušných stád,
jenž se stejným úsměvem, němě,
přehlížíš tance jich smělé
i zoufalý do hloubek pád!
Záhadný rozsévači, jenž zemí svých tisíce mil
zaséváš životy a zas je jako plameny svíc
uhasínáš!
Neviditelný dvojníku náš,
jenž jsi při každém kroku
po našem boku,
při tom však ukryt v průhledném vzduchu
a vždycky jen sám!
Příteli dobrý, jenž hromem svých oblaků
hovoříš k nám!
Bezduchá hmoto a vítězný, všechno oživující Duchu!
Tajemství sladké a děsivý přízraku!
Vesmírné Všecko a odvěké Nic!
23
MEZI NEBEM A ZEMÍ.
(Torso.)
Od oné chvíle, kdy člověk, země své otrok a bůh,
stále se drolící hlína a věčně žijící duch,
lebku svou na zad sraženou do slunce poprvé zvedl,
sladkým se tušením veliké moci své žíznivě spíjel;
od oné chvíle, kdy za tiché hudby večerů
tohoto kosmu veškeru
rozkvetlou, hořící nádheru
nad svojí hlavou jako v snu horečném shledl,
bolestnou touhou, jak oheň šlehaný vichrem, se po zemi svíjel
a ulekán nechápanými zázraky všemi
– ubohá obět raněna tajemstvím žití – smrtelně bledl.
Od oné chvíle otcové naši, jak nesmírné množství
tažného ptactva letem dalekým unavené,
24
sem tam se potáceli v úzkostném křiku
mezi nebem a zemí;
od oné chvíle na věčném řetězu snění
pod klenbou oblohy rozžhavené
zavěšení,
jak bělostné lampy shasínající při rozednění,
hledali stále duše své světelný obraz, veliké Božství.
I šli otcové naši jak jitřní stín plaše a usedli
na břehu Gangu, u černé, hnijící tůně,
němí jak budoucí věky, jako smrt sama ubledlí,
podobni mlčící, mlhami rdousené luně,
– květu, jenž na klenbu země bezmocně spadl,
když ve výškách žárem vesmírným zvadl, –
podobni schnoucím břízám, jež byly z půdy vyrvány,
podobni šedému, oprýskanému hraničníku,
jenž ustrnul u věčných člověka cest.
A kolem nich země, zalita proudy zlatého světla,
ssála a voněla celá, rozkoší kvetla.
Každý květ – nejsladší mateřské lůno – na klínu vánku se houpaje,
vůni a perly s průsvitných šatů svých střásal
a láskou cudně se rděl.
Šťastný pták hymnami na život slunci vstříc jásal,
večer pak v ohni se západů koupaje,
o sladkém tajemství rozkoše pěl.
A když noc, – tajemná matka
úsměvných snů a skrčených stínů,
utěšitelka sladká
kolébající na ňadrech zoufalou vinu
a plačící hřích,
25
vážná královna velebných tich –
pomalu vešla, ve vlasech růže měsíce, na šatech lilie hvězd,
do síní klenutých paláců svých:
měnil se pralesů sjitřený repot
ve zbožný, sladkým údivem tichnoucí šepot,
a z vod,
jež pod bílým polibkem měsíce plynuly,
jakoby toužící panny rukama kynuly,
zpívaly unyle sladký chorovod.
Když pak z nesmírných
výšek vesmírných
mluvila veškerá bolest Boha vzbouzejícího ze hmoty
nové a nové životy
a odsouzeného přes to do věčné samoty;
když velebná záhadnost vesmíru tiše zářila z temnoty,
a když z ní vanul tesklivý, dlouhý vzdech
letících světů všech;
když ta veškerá bolest změněna na hudbu žalostně zněla
z tajemných sfer
v mlčící pozemský šer:
tu v každém bolestně utichlém údolu,
na stéblech travin všech soucitná slza se chvěla,
tu kamenná, velebná těla
nehybných vrcholů,
na kříži touhy přibitá, do výšek čněla
a veškerý vesmír se tichým, nyjícím vzlykotem chvěl,
jakoby v sladký klín Tvůrce se navrátit chtěl....chtěl...
Jedině oni, nevlastní děti země, matkou svou pohození,
věčným tajemstvím Boha věčného uhrozeni
a oněmělí
nehybně leželi na klíně Nirvány
26
jakoby zkamenělí
a zlomeně děli:
Věčný je Bůh, však člověka život je nahnilé ovoce,
jež na stromu země vyrostlém nad času bezednou strží
při lehkém pohybu vnitřního červa marně se drží.
Věčný je Bůh, však člověk bludičkou pouhou,
jež nad bahny života do noce
mlčících záhad svitne a shasne.
Bezcitná země, jak svévolně hýřivá královna šaty své krásné,
životy naše lhostejně odkládá stranou.
Jak rozžaté svíce při náhlém otevření
zamčených dveří,dveří zděšeně vzplanou
a naposled vzdychnuvše shasínají.
Štvány jak jestřábem holub mučivou po štěstí touhou,
dříve než vejdou do jeho hradu pobitou branou,
na schodech kamenných únavou sklesnou a na věky usínají.
Není oddechu ve stínu stromů a jednoho úsměvu není,
by nebyl krví a slzami zaplacen draho.
Výkřikem v prázdnu je touha, snem mučivým blaho,
neb na všem, co žije, spočívá smrti a kletby odvěkéodvěká tíha,
neb bolest, ponurá královna hrůzy a děsu,
jak tigr – žíhaný loupežník našich mlčících lesů –
skrčeně u všech cest na chodce každého číhá
a vpadne.
Neskryjem hlavy své před ní,
neb vystoupne na vrchy nejvyšších hor,
aby tu rdousila mužů odvážný vzdor
i radostný o slávě sen;
neb ležerně spočívá ve žhavém objetí žen
27
a radostně plíží se ke krvavému rodiček loži
i k postelím mroucích, na jejichž zborcená prsa ruku svou vloží,
by zaslechla jejich chraptivý sten.
Velký Bůh pouze,
všemocný, věkem osleplý král,
nehnutě, němě
jako sloup žulový, jako mlhami přikryté vrcholy skal,
nade vším trůní, stesku a touze,
žalu a radosti nedostupen.
Však člověk, bídný plaz země,
orel, jenž kamenem Boha zasažen
sřítil se dolů přeražen
v půli,
věčný rab, který však nad Pánem zvítězit může vzdornou svou vůlí,
jen
ubitím smyslů dovede život svůj nést.
OÓ, nesmírně těžký, veliký Bože životní Nicoty!
OÓ strašlivý Bože, jejž stvořila zoufalá tesknota
pokorně trpícího člověka,
jenž pochopil, bolest že působí veškeré chtění;
jejž zrodila zoufalost odvěká
z marnosti všeho poznání, z marnosti hořkého snění...!
Ó vznešený, velkolepý Bože sladkého klidu,
konečného zakotvení se u tichých, po moři míru plovoucích ostrovů,
lehkého sejmutisejmutí s nohou pozemských okovů!
Ó divoké rozmetání všech planoucích hranic,
28
ze kterých člověk vždy vzlétl a ke slunci spěl!
Zbabělý útěk před těžkou, nesnesnou mukou
do božích, kamenných rukou!
Bláhové, pozvolné zmírání pro těžkou víru!
Zoufalé zachycení se za Nic
ve vesmíru!
Krvavé vítězství nad vší bolestí,
dobyté na Bohu železnou vůlí za štěstí
zlomených shroucených těl...!
29
MODLITBA DÍKŮ.
Veliký, vznešený Bože, jenž od věků
s tichým úsměvem a tklivou něžností
přihlížíš k celému
nádherně skvělému
světu
jak laskavý pastýř k svým milým
ovečkám bílým,
jak nadšený zahradník k vzácnému, puklému květu;
jenž stejně rozdáváš světlo a stín
tenounké bříze na příkrém srázu,
jedovatému plazu
i šťastnému, rozradostněnému člověku,
jenž potichu vešel do Tvých nádherných síň!
30
Já, vyrovnán pro vždy s Tvým hrozivě mlčícím tajemnem,
súčtovav konečně s dobrem i zlem,
přijímám vzácné Tvé dary i bolestné tresty,
jak nadšený výletník únavu cesty,
jak střídání noci a dne Tvá poslušná zem.
Já, vyslechnuv klidně, jak sečtělý oktaván
nesmyslůplnou katechetovu důtku,
poslední výčitky domnělých hříchů;
svého svědomí všemocný pán;
já, doplakav poslední slzy bláhových smutků,
lehký jak pták,
modlím se v tichu
upřev do dálek sluncem zalitých planoucí zrak
modlitbu tiché vděčnosti
tak:
Díky za tento život, za vzácné, laskavé pozvání
ve světlý, tajemně zářící hrad
k nadšené prohlídce všech Tvých nádherných děl.
Díky za jeho obloukovitý let,
jímž závratně spěje vždy k jednomu, pevnému cíli
jako Tvou rukou mrštěný šíp.
Díky za tuto kratičkou chvílíchvíli,
kdy jsme o Tobě toužebně snili
a s horečnou pílí
měníliměnili pole Tvá pustá v rozkošný sad,
aby náš budoucí rod
mohl si snadněji utrhnout uzrálý plod,
plněji uhasit žízeň poznání
a klidněji spočinout ve stínu líp.
31
Díky za naši ženu, přítulnou, úsměvnou družku,
s níž semknuti úzce po poušti země putujem’
k vzdáleným oásamoasám radostíradostí,
k léčivým pramenům občerstvujících vod;
s níž spojeni jedním záchranným lanem
vstoupáme od hory k hoře
po nejvyšší až, po strmý bod,
kde hrůzou bezmocni, dětsky bezradní stanem’,
neb nikde a nikde památky
po cestě nazpátky
a černá, bezedná propast se šklebí ze spod;
s níž, zmámeni výdechy zemězemě, do hloubek vstupujem,
bychom v ní na žhavém lůžku
objali celý, věčně se tvořící svět.
Ó ženy naše! Jak věrné, oddané společnice
jedné ze sklenice
pijete s námi radost i hoře,
povzbuzující víno i otravný jed –
Jak záhadné, rozkošné milovnice
plujete za tichých, zářících večerů
po melancholickém jezeru
teskného snění
a pokaždé s námi, svými
zajatci mdlýmimdlými,
do zlatých zámků lásky a krásy připlujete –
Jak tajemné sudičky naše červené nitíniti
bílýma jako zář kmitajícíma se rukama tkáte
pro naše žití
a při tom jak osud náš přísný, do pevných sítí
našich bezuzdných hříchů nás zapředete
a zadrhnete –
32
Ó naše veliké panovnice,
pro které v boji o chleba pokorně umíráme!
Ó pokorné otrokyně,
jež přísně do dětských světnic a kuchyň zavíráme!
Vznešené královny těla
a jeho umdlené, spoutané zajatkyně,
pro které není a není
osvobození!
UsměvnéÚsměvné bohyně dětí a jich mlčící mučednice,
jimž za nocí
do těžkých nemocí
utišující písně
umíte retem bezkrevným pět!
Díky za malé děti!
Vložil’s je do našich vztažených rukou
jak drahocenné vásy, jak vzácné, křehounké květy,
by pod Tvými švětlysvětly
ssály
a plály,
rostly a květly
a voněly do našich úmorných, únavných cest.
Kterak z hebounkých, růžových tváří
očka jich radostně hoří
a září,
jak na slunci čistá studánka,
jak na horách světla Tvých stříbrných hvězd!
Jich
zvonivý, perlící smích
33
jako hrst
zlatých dukátů
hozených v chudou komnatu
radostně zvoní
do našich tesklivých tich.
Jich tělíčka měkká jak rouno bílého beránka,
nazlátlá, ožehlá sluncem jak buclatá zrnka zlatého klasu,
jak čistý, kanoucí med
nevinnou rozkoší voní
jak na jaře skypřená prsť.
Kterak se přissává k tomu měkkému masu
náš zvroucnělý ret!
Jak se ho měkce dotýká, něžně do něho boří
náš vztažený prst!
Jak růžová poupata v trní
našeho života rostou
a radostně rozkvétají.
Jak drobouncidrobouncí ptáčci v naši světničku prostou
z neznámých krajin dalekých přilétají,
vesele šveholí
a štěbetají;
když se pak nazobali už do syta ze dlaní našíchnašich zlatého zrní,
do dálek odlétají.
Jak tlusťounká, bezmocná káčata
zbarvena do zlata
těžce se batolí
pod nohou nám.
Za malé pěsti
drobné jak rozkvetlých poupátek plátky
se nechají námi jak dobrými anděli vésti
34
do světla, do hor a k hrám;
však při tom jak laskaví, velicí králi
hnutí všech myšlenek našich a činů
všemocně ovládají.
Zlovolní skřítkové malí,
jimž jsme se za krátký
okamžik sladký
v milostném klínu
navždycky zaprodali,
a kteří nás za to za nocí, v nejsladších snech
neklidnou, bodavou starostí přepadají –
Bůžkové naši, již horoucí splynutí těl,
lásky jásavý vzdech
svým smíchem a pláčem posvětili.
Žebráčci němí, kteří nám na účel
našeho života záhadně odvětili.
Zrcadla věrná, jež s podrobnou přesností vrací
naši podobu celou
a vytknou nám vady jak přísně upřímný druh.
Nahatí ženci, již za námi se smíchem jdou
a obilí naše radostně žnou.
Vzbouřenci diví, již s hlasitým posměchem jednou
sekyry zvednou,
bohy a bohyně naše do prachu skácí
a nastolí nové na prázdný trůn.
35
Tajemní hudci, kterým se podaří píseň nádherně skvělou
vyloudit z našich strhaných strun.
Budoucí lidé, které blíž přivine úsměvný Bůh – – –
36
MODLITBA ÚZKOSTI.
Veliký, vznešený Bože, jenž dal jsi tajemnou životní sílu
sladce vonnému květu i němému zvířeti
i bratrům a sestrám mým trpícím všem;
jenž jsi nám ukázal bezpečnou cestu k jednomu pevnému cílu
jak laskavý kouzelník v lesích bloudícímu, ulekanému dítěti
a odevzdal’s do rukou našich jak za hračku tuto tančící zem;
záhadný, všemocný Vesmíre, který z tajemně laskavé temnoty
záříš bílými žhavými skvosty
a rozpínáš ve dne nad naší hlavou duhové mosty
jako svůj nádherný, barevný páspás:
ó smiluj se, rozpomeň, vyslechni nás.
Jsme bezmocně slabí a bezradní jako květina luční
před žárem slunečním, před prachem cest,
jak naši ubozí, zlekaní, zakřiklí učni
37
před hladem, jizlivým posměchem cizích, nenávidějících měst,
však v největších mukách o sladké vesničce bezpečně vímevíme. – –
Jsme bídní a malí
jak pod tíhou osudu shrbení králi,
jež mlčící, bledé
dav posledních věrných ze země vzbouřené vede,
však o slavném návratu v čele vojsk jásavých sníme.
Mučedníky jsme práce a touhy a slávy,
však když nejprudčej’ kamenují nás sjitřené davy,
nad svými hlavami nebesa otevřená v extasi zříme.
Jsme smutní jak mraků chuchvale,
když pomale
jdou a jdou
z němého severu na jih tesknou krajinou.
Jsme smutni jak syn Tvůj, když zoufale
k Tobě zavolal s kříže v smrtelné muce,
však víme,
že radost, která tu chvíli jen dříme
nám v hrudi
jak na louce znavené dítě, opět se vzbudí –
Ó Bože, veliký Bože jsme jak mláďata lví
v všemocné krotitelově ruce.
Jsme oddaně nadšení vojáci Tví.
Na věčný pokyn Tvůj, našeho velkého, obdivovaného vůdce,
ženem se prudce
v šíleném cvalu
na lesklá děla trčící z příkrého valu
pro velké vítězství, pro slavnou smrt.
Dej, ó dej, by někdo snad,
těžce zraněný předčasně nevypad’
38
z dlouhých, se řítících řad.
Dej, ó dej, by napřed náš prapor vítězně vál
v zářící, sluncem zlibanouzlíbanou dáldál,
a teprve potom nás zdrť.
Dej, o dej, ať jsme podobni Tvému žhavému blesku,
jenž do noci smutků a stesků
jen na chvíli svitne,
však oslnivě až za hory září svou kmitne,
a země se pod jeho rachotem chví.
Ó Bože, ’velikýveliký Bože, všemu co’s stvořil, vytkl jsi určitý účel.
Rozkázals, aby život náš odvážně vzpučel
na tomto ostrovu skalnatém:
Dej, ó dej, ať na svém rameni svalnatém
neseme němě
jak rytířské zámky skalnatý chlum,
jak mlčící karyatida kamenný dům
tohoto života, této veliké země
nesmírně bolestnou tíž.
Dej, o dej, ať odvážně smělí
jak pláčem hladových dětí
k zoufalství sjitřené zástupy mass,
jak vůdcové výprav na dálný, ledový pól
lámem’ jak chřadnoucí sněti
tohoto našeho vězení za mříží mříž.
Ať vztáhneme ruce své směle a rychle
po každé radosti životní
jak hladový tulák po minci třpytnétřpytné,
jak lakomec do ohně pro balík peněz hořících již.
A dej, o dej, abychom ve dne i za noci stichlé,
když luna, milostně něžná,
úsměvná kněžna
39
v průvodu hvězd po zlatém obláčku tiše
se plaví
do svojí tajemné, zakleté říše,
když stříbra ustydlé slzy po tichu kanou
a planou
na stéblech trávy
a všechno, vhrouženo v mlčící, bolestně lahodný bol,
usíná kol:
bychom my nad dílem svého života pozorně bděli,
k němu se zvroucnělí
oddaně skláněli
blíže a blíž!
Dej, o dej, abychom život svůj cele, s bolem i radostmi vyžili,
k Tobě se jako po stupních chrámových pomale blížili,
pomohli budovat na této zemi tvou nebeskou říš!
Ó Bože, vesmírný Bože, veliký, vznešený Pane
slunce a země a každého života na ní!
Jsme bezmocnou loutkou v Tvé všemocné dlanídlani,
o které nevíš snad ani;
jsme plamínek malý, jenž do noci vzplane
jak na horách hořící poklady země a za chvíli shasne;
jsme dělníci věční, již v slunečním úpalu pracují tiše
za mzdu ubohou na této tvrdé, neplodné líše;
však, opodál nás je zelený palouk a po trávě svěží
naše buclaté, úsměvné děti vesele běží
a růžově bělostná, nasládlá tílka jich radostně svítí
z vonného kvítí
do temnot našeho žití –
Ó Bože, vesmírný Bože, jsou vzácné a rozkošně krásné
však křehké,křehké
40
jak skleněné, zlatem a stříbrem protkané vásy
a může je s našeho stojanu srazit i tichý průvanu dech,dech.
Jsou lehké
jak nad řekou vzdušné vidiny růžových par
a zavátím větru mohou nám navždy uniknout v mlčící dál;
jsou bezbranné, bezmocně slabé
jak skřivánci malí, předčasní proroci radostných jar
a zahynout mohou náhlými mrazy!
Ó Bože, veliký Bože, víme, žes’ od věků němý a hluchý,
že nemáš a nemůžeš ani mít tuchy
o našich úzkostech, slastech a žalu;
víme, že dovedem’ spíše
pouhou jen rukou odsunout tisíciletou, žulovou skálu
s našich bolestných, zoufalých cest,
než nářkem svým dojmouti mrtvé Tvé srdce;
víme, že svadlý list, který nám pod nohou chřestí,
žlutý červ, který se živí našimi těly,
i bídný, po stéblech lezoucí hmyz,
právě tak Tobě cizí a lhostejný jest
jak naše životní štěstí,
jak život náš celý
však k Tobě v své úzkosti ruce zdviháme přece.
Svoluješ, aby na vrchu němých, nehnutých skal,
na křivém svahu doškových střech
chytl se, rostl a množil zelený mech;
živíš ze svojisvojí polouvřené dlaně
jak svatý poustevník přítulné laně
ryby ve vodách, ve vzduchu ptáky,
včely a červy a travou se vinoucí plazy –
učiň, ó učiň, ať taky
41
naše radostné, nahaté, bezmocně batolící se děti
– jehnědy zlaté rozpuklé na naší sehnuté, stárnoucí sněti –
mohou na slunci, vánkuvánku, dešti Tvém radostně růst!
Učiň, ó učiň, bychom jim vždycky v kapsách svých přinesli několik skýv,
kterých by nikdo z nás loupežně neutrh’
od cizích lačnějších, hladnějších úst;
bychom je na svých ramenech radostně vyzvedli
do světla, do slunce, na lidsky nejvyšší vrch;
bychom jim odtud všechna Tvá království ukázat dovedli,
uměli vysvětlit jako odborník každý Tvůj zázrak a div.
Dej jim pak, veliký, všemocný BožeBože, strpěti
pokorně, bez nářku, němě,
jak jsi dal Svému Synovi kdys,
na kříži tohoto života věčné bolesti,
s úsměvem tklivě tesklivým přinésti
veliké oběti
pro touhy jejich, pro všechen lkající, plačící lid.
Dej, ó dej vždycky, ať rozum jich
chladný je jako na horách v slunci se lesknoucí led,
jak ve spícím jezeru odraz Tvých vzdálených hvězd,
jejich však srdce ať odvážné je jak orlů a básníků vzlet,
žhavé a vřelé
jak ohnivé nitro Tvé mlčící země,
jak proroků vroucí modlitby za nočních tich!
A dej, ó dej, ať rychle a směle
pozvednou z rukou nám vypadlý, kovový štít,
ať mají vždy k obranné ráně sbalenou pěst!
42
ZEMĚ.
Jak pohřební průvod šli smutní a řekli:
Nešťastná bohyně,
jež kdysi
mužem svým zapuzená
na pustý ostrov ve věčně mlčícím jezeru,
zoufalým bolem navždycky oněměla.
Zděšení, kteří svůj život jak kládu do stráně vlekli,
rtoma bledýma řekli:
Hrozná obryně,
jež, rozpiata od polu k polu v průhledném aetheru,
nehybně visívisí,
jakoby zkamenělá.
Však z jejího klína, jenž věčně, bez hnutí rodí,
lidé se nazí,
43
jak mravenci od hnízda zapáleného, úzkostně plazí,
a ona je všechny pojídá zas.
Však vzrušení před ní jak proroci před Bohem klekli
a nadšeně řekli:
Veliký, kamenný most,
jenž v šíleně rozpiatém oblouku
závratnou nad hloubku
pne se.
Z meteorů, jež lesknou se pestře,
jak v poledne duhový motýl, jak na slunci skvost,
radostné zástupy hvězd
jej pomohly stavět umdlené sestře,
když se s ní radostně potkaly u nočních cest.
Podivný most:
Rozkošné tance královských jar
i gigantskou práci staletí s úsměvem nese,
však hrůzou se v samých až základech třese,
když nad ním si bouře tká na stavu svém
k černému šatu blyskavý lem.
Záhadný most,
o který člověk, užaslý cizinec, tajemný host,
pevně opřel svou nohu,
by podoben bohu
hrdě vztýčenou lebí
až k dalnému nebi
odvážně rost
a jednou svou tíží přes nízká zábradlí spad’.
Ti pak, kteří v svém srdci zář sluneční měli,
s úsměvem děli:
Nádherný, všemi barvami hýřící šat,
44
dobrého Boha nejdražší dar,
jejž dceři své s úsměvem podal, když docela nahá, nesměle
poprve vystoupla z koupele
ohnivých par.
A zbožní, již u lamp svých v modlitbách bděli,
potichu pěli:
krátká pout, kterou za Bohem radostně jdem’.
A prostí pravili: rodící zem’.
45
MILUJI ZEMI.
Miluji zemi, maličký člunek, jenž oderván
kdysi, jako šperk vzácný, v šíleném chvatu
se šije lodi tančící po vodách v hořícím šatu,
nyní, kvetoucích košů pln,
pomalu jako pták znavený pluje přes ticha oceán,
zatím co na dně k stěnám se tlačí
úzkostní lodníci v zoufalém pláči,
zlekaní mlčením vln.
Vzbouřenci, které kapitán přemoh’ a s tvářemi obrácenými k nebi
připoutal na vod sježené hřbety řetězy těžkých okovů.
Robinsoni, již zachránili se na utrženém ostrovu,
z něhož jak z pohádkového bochníku ulamují své chleby –
Miluji zemi; z mořských pěn, z růžových ohňů a tuhnoucí rudy zrozené dítě,
pobíhající hbitě
46
v závodech s rozesmátými druhy,
elipsovitými kruhy,
před branou Boha měkkém po pažitě,
kol něhož vážně jdou kostnatí, mlčící kmeti,
tisíciletí.
Miluji zemi, vzhlížející se radostně z rána v zrcadle vod,
rusalku bílou tančící vážný chorovod
po tiché pasece, když se uctivě rozstouply bory,
zatím co měsíc – milenec touhou zhrzenou chorý –
zvědavě, po špičkách na hor vrcholy stoupá
a svou tesklivě dojatou hlavou do taktu houpá.
Miluji zemi, hlodavou vášní šílenou kurtisánu,
která za teplých nocí na žhavém kliněklíně svém kolíbá
zemdlené milce, jež k smrti až ulíbá,
Salome věčná, žádající vždy hlavy svých Křtitelů Janů – – –
47
ŽIVOT.
Ne, tento život není pouze tichý sen,
a není krásnou hrou, ni bojem tvrdým jen,
však věčně lákavým a přísně vážným problémem.
Jak mladý vědec odborník se dlouho stápíš v něm,
jak otec v rodině, či jako v jitřním slunci bílá zem,
až jednou, za čistého rána, s tichým úsměvem
jak lehkou hádanku jej náhle rozřešíš,
a mučivého tápání a záhad všecka tíž
ti s duše spadne jak před koupelí s těla šat,
jak puklá slupka s uzrálého kaštanu,
či skořápky jak zbytek z vylihlého kuřete.
Tu, na rtech píseň dítěte,
jak světec uklidněný modlitbami, volně jdeš
tím životem, a když jsi znaven, tiše usedneš
kdes na úbočí stráně, na omšeném balvanu,
a zářící tvé oko v dálky na hory se zadívá,
jak prachem modře nazlátlým je slunce zasívá,
48
jak za nima
zem s vážnou oblohou se objímá – –
A duši lehko jest
jak opeřenci, který na poprve dnes
se šťastně k nebi vznes’,
jak kupci, který, bohat, navrátil se k dětem z cest. –
Jak dobrý Bůh by ze životní knihy vytrh’ list
a nechal ti jej celý číst,
tak beze všeho ptání, cestou jist
jdeš teď
stále v před –
Jak bílý anděl důvěřujícího Lota ved’
v kraj tichý kol zdí sálajících bořící se Sodomy,
tak přes skaliska ostrá, přes rokle,
měst bouřících se středem, přes nížiny rozmoklé
tě vede cíle životního přísné vědomí –
A jako Mojžíši, když vyváděl svůj bědný lid
jak lvice mláďata svá z jámy vodou zalité,
z jha egyptského, zpod stěn těžkých pyramid,
sloup žhavý, blesky přesycený, ukazoval cesty směr:
tak zvroucnělý tvůj, hluboký a bolestně až silný cit
ti stále prozařuje toho žití šer – –
Jak svatý oheň hoří v temnotách
kol na horách,
jež s tebou jdou a vztahují vstříc vlídnou páž.
A rozum, vyučený zkušenostmi, toho ohně bdělá stráž,
jak Bůh své slunce zapadlé, jej v skrytu nechá doutnati,
však někdy, v dobách nebezpečí, hořlavými poleny
jak víchr požár vesnic doškových, jej mocně roznítí,
až vzedmutými, rozešlehanými plameny
jak bílé stuhy záclon dálné nebe zachvátí
a temné kraje, severní jak záře, ostře osvítí – – –
49
A jak bys do mlčících, skalních děr
louč vrazil hořící, až spousty černé havěti
ti kolem hlavy letí, v tvář tě křídly bijíce;
a jak bys musil lesem jíti za noci,
s nímž právě slaví svadbu divá vichřice,
co hrom jim vztekle tluče na buben
a blesky drží pochodně, až zrak ti přechází,
ty ustrašen pak, vědomý své lidské bezmoci,
přec stále jdeš a jdeš a pozor dáváš jen,
zda vršek stromu, nevydržev panny prudké objetí,
tě k zemi jako obr kamenným svým mlatem těžce přirazí:
tak oslnivých světel drzí zloději,
ti parasiti lidstva, zaháleči otylí
zřít nedovedou na tvou jasnou pochodeň
a jako z hospod vyhození rváči opilí
se vrhnou vztekle na tebe a kamením a klacky házejí,
by s hory srazili tě v němou prohlubeň,
a divým řevem svým vždy strážce státu štvou,
by vrazili ti bajonet svůj do prsou – – –
Však s úsměchem jim odpovídáš na lánilání,
neb víš, že musíš stále vzhůru, po stráni,
bys černé mračno strh, jež slunce zaclání – –
Však když už s nejvyššího vrchu rozhlížíš se dokola
a pochodní svou máváš v jasný, horský vzduch,
tu náhle ze zdola
kdos jméno tvé tak bolestně, tak vzlykavě a žalně zavolá
a bílé ruce své, jak hůlky tenké, k tobě rozpíná – –
Tu ruka s pochodní tvou hrdě vzdviženou
jak neudržitelné břímě klesá ti
a celé tělo potácí se nad propastí v náhlé závrati
jak hlavy starců spitých sešlostí – – –
50
Ó jak bys rád, tak rád, och Bože, tam, tam, za dětmi a za ženou,
však víš, že musíš, musíš dále, k němé věčnosti,
jak káže ti tvůj vnitřní, přísný Bůh...!
51
MODLITBA VÍRY V MŮJ ROD.
Můj národe, ubohý odsouzenče,
který jsi, špatně kdys popraven katem,
sestoupil s popraviště, bys s okovy na nohou
smutnou se krajinou sem tam potácel,
krvácel
jako pták zraněný pod mroucí oblohou
z ran!
Rode můj, šlechtici zbavený statků,
pracující jen jako nádenníknádeník na svém bývalém poli!
Zoufalý hospodáři,
který jsi v zděšeném zmatku
zachránil při náhlém nočním požáru
z celého jmění život jen holý!
Nešťastný otče můj!
Pro všechny hektické skvrny zmrazujícího studu,
pro otřásající, do ticha nočního úpící hlasy
52
ákladněúkladně vražděné rasy,
pro mluvu tajemnou neumlčitelných pudů,
pro těžkou přílnavost každé slzami mazkavé hroudy:
mám tě svou láskou zoufalou rád!
Pro všechny bouřlivé vzdory
tvého hrdého srdce, Evropy srdce, pod jehož úderem její tělo
se jako hlas strachem zlomený chvělo,
nížily k zemi až korunované hlavy;
pro všechnu palčivou, neuhasitelnou žízeň,
kterou se’s dychtivě přissál k zlatému poháru
lakomé slávy;
pro všechny kdysi tak vítězné snahy,
zapsat své jméno do knihy dějin zářivým zlatem:
mám tě svou zoufalou vzpomínkou rád!
– Oh, dávno je tomu,
když naposled kvetla
zlámaná koruna skácených stromů.
Ovoce, které s urvaných snětí
bouřlivá vichřice smetla,
shnilé se válelo blatem!
Dosud však dětí tvých plačící řad
sbírá je s chvatem,
tiší jím vlčí svůj hlad!
Pro všechny marně prolité proudy
tvé krve, jíž zajišťoval sis přízeň
všech mocných, kupuje stále na trzích národů
tuto svou zem;
pro těžký nářek tvých synů, když teskný jich, němý
slzami zalitý zor,
zoufale bloudě, naposled objímal zemi
53
s lhostejně mlčících hor;
pro křeč jich dušených vzdechů,
když za noci, v přístěnku někde, strhaným retem,
horoucně líbali prsť,
které si v horečném spěchu
při smutném odchodu
uhrábli hrst,
tušíce, návrat že snem;
pro hlad
všech náhlých žebráků bloudících bezradně světem,
sloužících za ústrk, za posměch všem:
mám tě svým těžkým, zoufalým soucitem rád!
Pro těžkou noc, kdy úkladný vrah,
k stěně přitisknut, čekal,
oběť až bezpečně usne;
pro tmu prorvanou jenom krvavou září
hořících knih a sbořených chat;
pro ticho dusné,
jež přetrhl pouze na poplach pozdě bijící zvon,
řinčení řetěz a smrtelný ston;
pro tupý strach
ubitých smyslů, jež nočními přízraky lekal
nepřítel světla, rozumu kat;
pro všechen rozkladný jed,
který ti do žil s úsměvnou tváří
dětského lékaře nalili
noční otravovači studní, když se tvé stráže
od lože vzdálily,
na němž jsi bezmocně ležel, smrtelně bled:
mám tě svým bolestným odporem rád!
54
Pro vroucí modlitby proroků tvých,
kteří, rozpiavše láskou se chvějící páže
k slunci, jež v dálce kdes vyšlo, prosili
horoucně o zázrak pro tebe
daleké, mlčící nebe;
pro jejich bezmocný kvil,
pochyb jizlivý smích,
pro jejich svíjení se po zemi zoufalou mukou,
pro zalomení rukou
za těžkých, beznadějných chvil;
pro jejich lásku, s kterou tě přes to nosili
na loktech svých;
pro bílý úsměv jich tichého štěstí,
pro ty jich radostné slzy, které jak perly ti v kolébku spadly,
když jsi se usmál poprvé na ně;
pro jejich něhu, s kterou dovedli vésti
první tvé kroky, s kterou ti pod nohy kladli
mozolné, teplé však dlaně:
mám tě jich láskou oddanou rád!
Pro tvoje jaro, květů všech příštích
mateřský klín;
pro bujné rašení omladlých rév
nesoucích žáry budoucích vín;
pro onen horečný chvat
na staveništích,
kde každý svůj kámen s ochotou, třebas nevhodně klad’;
pro onu vzpěněnou krev,
která se mnohdy bez všeho účelu
rozlila po tělu
z bolestně napiatých cév:
mám tě teď láskou omladlou rád!
55
Pro těžký příkaz svědomí, na horách tohoto ostrovu,
na nějž se vzpěněné vlny budou vždy hnát,
u strážných ohňů až do smrti stát;
pro toto tiché, však přece slyšitelné pukání těžkých okovů;
pro tu mou víru, kterou jsem po dlouhém, úporném boji
s andělem pochyb konečně uvěřil v budoucnost tvoji,
– mé nejdražší trofeje,
dobyté při obléhání ponurých měst;
zlatý pták ohnivák, jejž jsem si přinesl z cest
za sluncem svého života do země lví –;
pro tu mou bolestmi porodu placenou víru,
že náš hlas,
jenž doposud hluše zanikal v šíru,
jednou nám s ozvěnou navrátí čas;
pro plachý úsměv prvním mateřstvím zardělé naděje,
jednou že muže zrodíme,
kteří ze žhavé hranice touhy své do věků
udivenému člověku
budou zas ohnivě plát;
jednou že do temnot budoucna pochodeň hodíme,
při jejíž blyskavé záři
němý Bůh – historik chladný, jenž s lhostejnou tváří
inkoustem z krve národa píše
všechny osudy říše –
bude zas naše příběhy s radostí psát:
musím tě míti láskou vítěznou rád...!
56
ŽENY.
Jsme cudností zardělé květy v zahradách země rozvité,
jejichž nejomamnější, nejsladší něhou do věků dýcháme,
a na kříži ženství přírodou lstivou za bílé nohy přibité
pro odpor muži, pro svou pokoru krví se zalíváme.
Jsme rozkoší země a každého jara tiše vcházíme
v palác snů o lásce jako zářící, nahé bohyně.
Jsme královny těla a u nohou muže se s pláčem plazíme,
šlehané bičem, zotročující otrokyně.
Vždy snivé, jak toužící luna, bloudíme němě po březích
tesklivé lásky a bezmocně hynem’ v kuchyňském žáru.
Jsme nad třtinu slabší a lehce, jak beránky na zlatých řetězích
krále své vedem’ do zašeřených budoárů.
57
Vždy manžela záhadný osud a pouhá hračka jen,
kletbu s modlitbou, pocel a ránu současně po něm žádáme.
Vždy nejnižší třída ve státu, národ, jenž věčně poroben,
z pokojů dětských a ložnic celou zem’ tiše ovládáme.
Všech proroků trpící matky, jsme církvemi jejich proklaté
pro lásku k zemi, pro krásu tajemnou svoji, pro ženství.
Zděděnou bázní o rod svůj se žitím těsně sepiaté,
prvně přec mřeme pro nová náboženství.
58
SLÁVA.
Ty věčně chladná a věčně vábící, jež teprve po dlouhé době,
jakoby dojata pozdní lítostí,
bělostné pomníky stavíš na dávno zapadlém hrobě
svým, pro tebe v souboji padlým milencům všem.
Ty vznešená královno duší, jíž největší reci
oddaně slouží, jak bohům svým vírou nadšení žreci,
jak velkému slunci poslušná zem’!
Bohyně mocná, jež přivřením řas
dovedeš náhle zastavit čas,
jak sluhu odnášejícího kradené věci
pánův hněvivý hlas,
jež zsínalézsinalé oběti
bereš mu z objetí,
bys je svým něžným polibkem vzbudila k životu zas!
Všemocná svatá u trůnu věčnosti,
k níž se vztahuje s pláčem a modlitbou tisíce ruk!
Dárkyně největších slastí a nejtrpčích, nejbolestnějších muk!
59
Pro jasný plamen, kterým se rozhořel dávných národů zor,
pro jejich nadšený jásot, dětsky rozkošný smích,
s kterým tě, jako snoubence šťastné bílých družiček sbor,
jak z vítězných výprav své caesary radostně vítali,
když jsi k nim, úsměvná sestupovala s modravých hor;
pro těžkou kletbu, kterou tě učitel ticha a pokory stih’;
pro posměch, s kterým tě jeho stoupenci prudce
se trůnu do bláta strhli;
pro výkřik, s nímž jsme se poprvé za tebou vrhli,
jak spoutaní zajatci k nohoum hrdého vůdce:
k tobě jak beránci za svým pastýřem kouzelným jdem’.
Pro noci, kdy na nebi hvězdy se smály a kmitaly,
jak stříbrné lustry rozžaté v paláci tvém,
zatím co my se na loži bolestmi zmítali,
jak žárlivci mučeni nesnesným snem;
pro těžký nezadržitelný sten,
který se vyrval nám z prsou jak svedeným dívkám;
pro trpkou slzu, s níž jsme se za tebou do dálky
dívali dlouze a němě
jak nedávno provdané ženy za svými muži jdoucími do války
v cizí vzdálené země:
toužíme políbit aspoň jedenkrát šatů tvých lem.
Pro ony chvíle, kdy za námi
zrazené ženy zoufale plakaly
a lomíce jako sníh bílými rukami
dolů nás s výšin nadarmo lákaly
sem
na tuto hmotnou, skutečnou zem;
pro sesmutnění našich drobounkých, nazlátlých dětí,
pro jejich nechápavé, bolestné zmlknutí,
60
když jim odepřít musíme
i ten bezcenný halíř:
konečnou, sladkou odměnu chcem’.
Pro naše vědomí stálé,
že nikdy tě bezpečně v náruč svou nesevřem’,
že nadejde chvíle, kdy si tě shnusíme,
a hodíme daleko stříbrný talíř
s nasládlým, otravným ovocem tvým;
kdy s bolestným úsměchem vypuzeného krále
poznáme plně, že sliby a přísahy, potlesk a jásání davů
prázdný jsou dým;
kdy pokorně skloníme zmučenou hlavu
a čekati budem, až buňky vysíleného těla
jak trouchnivé dřevo se rozpadnou zcela:
pro tyto bolesti všechny tě do našich příbytků zvem’.
Ó slávo, ty nesmrtelnosti vznešená dcero,
jež od věků
o velkém, silném životě hovoříš k smutnému člověku,
jak k tesklivé zemi ztracené v mlčící šero
o kráse světla radostné jiskření hvězd!
ostroveOstrove zelený zářící znaveným trosečníkům v daleku,
stranou jich marných, zoufalých cest!
O tobě bolestně sníme, jak vyhnanci kvílící v dáli,
jak v mlčícím vězení spoutaní králi
o vlání bílých praporů, o slavném jasotu oddaných měst.
Duhový moste, po němž pomalu vstoupáme k nesmrtelnosti bráně,
neboť věříme pevně, že musíme odvážně splnit
všechny příkazy Páně
a dostoupit proto na nejvyšší, možný nám bod;
61
neboť věříme pevně, že bolestí naší, zklamáním, prací a vzdory
musíme němou krajinu aspoň pahorky zvlnit,
aby s nich na hrdé, v oblaka čnící až hory
bezpečně vystoupit mohl za námi jdoucí šťastnější rod!
62
OBSAH:
VĚŘÍM V BOHA5
OTČE NÁŠ11
O ČLOVĚKU, ZEMI A BOHU15
MEZI NEBEM A ZEMÍ24
MODLITBA DÍKŮ30
MODLITBA ÚZKOSTI37
ZEMĚ43
MILUJI ZEMI46
ŽIVOT48
MODLITBA VÍRY V MŮJ ROD52
ŽENY57
SLÁVA59
TISKL ALBERT MALÍŘ NA KRÁL. VINOHRADECH.
E: mk; 2006
[63]