OTČE NÁŠ.
Otče náš, jenž jsi nikde a všady,
blízký na dosah ruky vztažené k Tobě v extasi modlitby ranní
a přec vždy za mořem blankytů, za světy vesmíru stajen,
v neznámo mlčící zbájen,
odešlý na věky do nekonečna!
Bezmocný Duchu, jenž hvězdami o věčné síle své vykládáš nám!
Mlčící strážce vesmíru, jenž jsi vesmírem sám!
Záhado věčná,
nejvýmluvnější svým hrozivým tichem!
Vladaři nepochopený, jenž opustil’s říši znechucen zmatky
věčně se bouřících měst!
Cizinče sladký,
tušený pouze dle stop svých zlatých,
11
které jsi zanechal u svých tajemných cest,
neboť jen skrytě, neviděn, za nocí svatých
přicházíš, záhadný, na tento svět!
Kouzelný zahradníku, který jsi v zahradách kosmu
pro němý úžas své věčně mlčící zvěře,
pro bílý obdiv láskou Tvou zardělých květů,
pro pyšnou odvahu orlova letu,
i pro věčně bolestnou touhu nás všech,
nejomamnější, nejprudší květ
umístil v nikdy nedosažitelný střed!
Jenž jsi svou nejmenší zahrádku, tuto kvetoucí zem,
položil před své kovové, dosud zavřené dvéře,
abys přec jednou s úsměvem sestoupil sem!
Ó jak často jsme se srdcevroucímsrdcervoucím výkřikem děsu,
šílenou úzkostí, v zmateném spěchu
pobíhali zde ve žhavém dechu
Tvého slunce jak zástupy zvěře
v hořícím lesu
uzavřené!
Ó jak často jsme, nechápajíce vůle Tvé svaté,
sedali v němém, hořce tesklivém snění
na tomto ostrovu vzdechů,
abychom uzřeli aspoň stoupati k nebi
ze sladké pravlasti naší modravý dým.
Ó jak dlouho jsme, princi Tví zakletí, věčným tajemstvím ulekaní,
bezradně bloudili tady,
Tvými stkvoucími hrady,
zázračný kouzelníku, který se’s nikdy nám neukázal,
ačkoliv Tebou byli jsme každý den oblékánioblékáni,
12
živeni sladce vonnými chleby.chleby,
které jsi kázal
uložit pro nás na mísy zlaté
andělům svým.
Nyní však, čtouce vůlí Tvou jasnou,
napsanou zřejmě při zrození těchto všech světů
v lidí i zvířat horečně planoucím zraku,
– v čistých to studánkách chladných
ukrytých před sluncem v houští obočí a skloněných řas;
ve třpytných hladinách zrádných
se dnem sopečným, jež se rozpukne často a sloupy syčící vody
i žíhavé ohně vychrlí v ráz;
v tmavé jeskyni se dvěma vchody,
za nimiž v temnotách hloubek,hloubek demanty hoří
vábíce nás –
vepsanou v hudebním, láskou zladěném hrdélku ptáků,
na bílém lupínku rozpuklých květů,
i v nehybné, ze sna se teprve probouzející buňce:
tiše a důvěrně jako oddané soběrobě,
stulené do klína matky,
se vineme k Tobě,
Otče náš sladký,
mile zlekáni Tvojí pohádkupohádkou hroznou však krásnou!
Nyní již půjdem vždy před Tvou velebnou tváří,
všemocný pontifiku,
v záři
Tvé vysoko zdvižené hostie žhavé,
velkého slunce,
bíle jak odděné družičky smavé
na bílou sobotu,
pějíce tiché hosanna celému životu
13
i chvalozpěv díků
velkému Pánu.
A budeme vždycky jako Tvé vzácné, podivné slívy:
Ve vršku zalitém mírným slunečním světlem,
skvětlém
lásky a touhy rudými květy,
zpívati bude zlatý pták tichého štěstí,
dole však zlatě již uzrálé plody
ponesou k zemi schýlené sněti,
na něž se svěsí naše maličké děti,
oděné jenom v košilky krátké,
a rážet si budou hebkou, buclatou pěstí
ovoce sladké.
A budem’ vždy jako chleba vonného skývy,
z kterých ruka Tvá bílá lámati bude
výživné drobty pro blížní chudé.
Když pak se přiblíží konec Tvých žní, laskavý hospodáři,
my, Tví umdlení ženci,
sejdem’ se tiše
se svými bratry a sestrami všemi
na této Tvojí nejmenší líše,
rodící zemi,
abychom v tesklivé záři
zapadajícího slunce snopy své do stohu postavili,
a myrtovými zdobeni věnci
tiché Tvé dožinky oslavili – – –
14