VĚŘÍM V BOHA.

VĚŘÍM V BOHA.
Věřím v Boha, otce všemohoucího, veliký Vesmír všeobsáhlý, nesmrtelný a nezničitelný. Stříbrnou kapkou rosy jsem na slunci Jeho se třpytící, setřáslou jako květ na zem’ vichřicí Jeho volného dechu. Nahé semeno hořčičné z krajin zámořských přiváté, Jeho kamennou vůlí na skalách holých ujaté ve sporém mechu. Zrnko písku jen poletující po poušti země ve žhavém samunusamumu horečné touhy a teskného snění. Ke všem prosbám mým, modlitbám, strhané struny zakvílení patří Jeho tvář nehnutá lhostejně, němě – – – 5 Věřím v syna Jeho, život svůj, jenž se počal v tajemné dílně pramatky – látky, která starýma, svráskalýma rukama pilně upřádá zářivé niti pro každé žití. Věřím v život svůj, jenž se narodil v purpuru krve ze ženy matky, která k smrtísmrti zděšena, úpějíc temně vynáší jednou do roka, na své Veliké pátky z otevřené země poklad svůj sladký. Věřím v život svůj, blesku svit jasný v temnotách záhad tohoto světu; meteor krásný, který, podoben žhavému květu, zlatými jiskrami touhy do oblak srší; zahřmění krátké nad hluchou propastí Času, v kterou jak spálená zrna přezrálých klasů mrtvoly naše neslyšně prší; usmání sladké z němého spánku vzbuzené hmoty při lásky kvasu. Věřím v život svůj tvrdý jak spálené stráně žulových hor, jak shrbených štěrkařů mozolné dlaně, jak vzbouřenců vzdor. Zachycen tvrdou, do krve zbrocenou rukou na jeho strmé, nad mořem zániku převislé skále, do jejichž boků vlny sježené stále 6 hrozivě tlukou, k velkému slunci s nadšením vzrušených světic upírám zor, trpě s mlčením pokorné zvěře pod tvrdě lhostejným Osudem svým: Pod otců vinami, podvodně vnuceným dědictvím předluženým, tajemným zladěním klavíru před jeho otevřením. Pod mládí horečkou, které zlákáno horami, jejich čistými zřídly, vzhůru se rozběhlo, aby, sraženo orla skalního křídly, po stráních rozlilo do bodu varu zahřátou krev; které podobno mladému vínu ve stuchlou sklepení hlínu vydechlo sílu, po níž nadarmo volává teď; které slaviti chtělo sedm dní v týdnu veliké svátky, slyšeti hymnický zpěv, zatím jen vestřiklo v kvetoucí tělo Baccha a Venuše jed – – – Věřím v Ducha svatého, všelidský rozum, slunce své jasné, které, proťavši temnoty ranní blyskavě břitkou, oslňující zbraní, výš a výš vstoupá po čistém blankytu k samému zenitu, odkudž se pomalu navrací k zemi, až někde na stráni její soucitné, k smrtísmrti úžaslé těžkými stesky všeho poznání, v krvi své rozlité shasne. Velebný maják, z přístavního jenž pohoří 7 vrhá vstříc lodím potácejícím se po moři mohutné blesky; výstražné jiskření elektrického napietí před bouří podzemních pudů; kouzelný kámen sršící do temnot oslepující plamen, před nímž se schovává havět pitvorných bludů; zázračný klíček, který vtisk’ do ruky slepému dítěti bílý stařeček kouzelník, když mu otvíral tajemnou bránu na tento svět. Stříbrné zámky visícivisící v nesmírné výši z tajemných říší na záhad kovovém lanu jím otevře hned; odemkne lehce železem pobité skříně, které v své klenuté, stářím sčernalé síně ukryla lakomá země – – – Věřím v svatou církev obecnou, bratrství všech, milosti boží velebný dech, který nás ovívá dosud jen v nejsladších snech. Jediné vzácné dědictví zločinných století zemřelých bídně na loži hanby a prokletí. Bližší a bližší záření hvězdy, jež, ze žhavých prvků soucitu pomalu rodíc se, pojednou vyjde na jasném blankytu, vyjde a úsměvem do dálek zazáří! Hle, z vrcholků věží nejvyšších znavení hvězdáři, bděním ubledlí, z rána ji dalekohledy zahlédli, blysknout se v mlhovinách; s bolestně sjitřenou duší 8 ji blížit se tuší proroci bloudící po pustinách! – – – Věřím v Svatých obcování: Když se noc, pozorná chůva dne, vlídně sklání nad jeho kolébkou tichou, když zšeřené háje v sny mu šeptají ukolébavé báje, když hvězdy se dětská jak očka před stromkem vánočním nítí a svítí a svítí, když luna, přadlena tichá, v měkkých svých rukách tiše tká průsvitné, zářivé niti na horách steskem zamlklých, na zaslzených lukách: Tu Svatí všech rodů a věků – dělníci tiší, již tesají mlčky do skály žulové jména národů svých, mučedníci touhy a práce, již, teprve bleskem sražení, klesají na prahu dílen svých otevřených, andělé boží, již v ohnivě planoucí zbroji u bílých náhrobků rodů svých na stráži stojí, aby je chránili před věčně hladovou obludou, časem – ti všichni, vítězi nad smrtí, oblití světelným jasem, tiše a radostně, bílé jak panny svatebních průvodů, vejdou do mého domu, by spolu se mnou zasedli k prostému stolu – – Ó, královská hostina v chudičkých zdích! Sladký vzlyk zadržovaného, vnitřního jásotu, tiché přípitky celému životu za nočních tich! Radostné přilnutí mateřsky ochotných číší k rudě hořícím rtům! Kolébání se stříbrných loďekloděk plujících do pohádkových říší k nejčistším, nejbělejším snům! 9 Tiché záření bílého smíchu krásné jak jiskření hvězd! – – Ó věřím pak, věřím, že není tu smrti, není tu hříchů, leč nadarmo, bez plodů štávnatýchšťavnatých kvést, že neshasne plamen, který jsme zažehli v chytlavém srdci svých dětí; že ohnivé sloupy myšlenkového požáru bez zmaru do dálek letí, aby po tisíciletí očištěné se vrátily z cest; ó věřím pak, věřím, že život náš věčným na zemi!zemi jest – – – 10