ŽIVOT.
Ne, tento život není pouze tichý sen,
a není krásnou hrou, ni bojem tvrdým jen,
však věčně lákavým a přísně vážným problémem.
Jak mladý vědec odborník se dlouho stápíš v něm,
jak otec v rodině, či jako v jitřním slunci bílá zem,
až jednou, za čistého rána, s tichým úsměvem
jak lehkou hádanku jej náhle rozřešíš,
a mučivého tápání a záhad všecka tíž
ti s duše spadne jak před koupelí s těla šat,
jak puklá slupka s uzrálého kaštanu,
či skořápky jak zbytek z vylihlého kuřete.
Tu, na rtech píseň dítěte,
jak světec uklidněný modlitbami, volně jdeš
tím životem, a když jsi znaven, tiše usedneš
kdes na úbočí stráně, na omšeném balvanu,
a zářící tvé oko v dálky na hory se zadívá,
jak prachem modře nazlátlým je slunce zasívá,
48
jak za nima
zem s vážnou oblohou se objímá – –
A duši lehko jest
jak opeřenci, který na poprve dnes
se šťastně k nebi vznes’,
jak kupci, který, bohat, navrátil se k dětem z cest. –
Jak dobrý Bůh by ze životní knihy vytrh’ list
a nechal ti jej celý číst,
tak beze všeho ptání, cestou jist
jdeš teď
stále v před –
Jak bílý anděl důvěřujícího Lota ved’
v kraj tichý kol zdí sálajících bořící se Sodomy,
tak přes skaliska ostrá, přes rokle,
měst bouřících se středem, přes nížiny rozmoklé
tě vede cíle životního přísné vědomí –
A jako Mojžíši, když vyváděl svůj bědný lid
jak lvice mláďata svá z jámy vodou zalité,
z jha egyptského, zpod stěn těžkých pyramid,
sloup žhavý, blesky přesycený, ukazoval cesty směr:
tak zvroucnělý tvůj, hluboký a bolestně až silný cit
ti stále prozařuje toho žití šer – –
Jak svatý oheň hoří v temnotách
kol na horách,
jež s tebou jdou a vztahují vstříc vlídnou páž.
A rozum, vyučený zkušenostmi, toho ohně bdělá stráž,
jak Bůh své slunce zapadlé, jej v skrytu nechá doutnati,
však někdy, v dobách nebezpečí, hořlavými poleny
jak víchr požár vesnic doškových, jej mocně roznítí,
až vzedmutými, rozešlehanými plameny
jak bílé stuhy záclon dálné nebe zachvátí
a temné kraje, severní jak záře, ostře osvítí – – –
49
A jak bys do mlčících, skalních děr
louč vrazil hořící, až spousty černé havěti
ti kolem hlavy letí, v tvář tě křídly bijíce;
a jak bys musil lesem jíti za noci,
s nímž právě slaví svadbu divá vichřice,
co hrom jim vztekle tluče na buben
a blesky drží pochodně, až zrak ti přechází,
ty ustrašen pak, vědomý své lidské bezmoci,
přec stále jdeš a jdeš a pozor dáváš jen,
zda vršek stromu, nevydržev panny prudké objetí,
tě k zemi jako obr kamenným svým mlatem těžce přirazí:
tak oslnivých světel drzí zloději,
ti parasiti lidstva, zaháleči otylí
zřít nedovedou na tvou jasnou pochodeň
a jako z hospod vyhození rváči opilí
se vrhnou vztekle na tebe a kamením a klacky házejí,
by s hory srazili tě v němou prohlubeň,
a divým řevem svým vždy strážce státu štvou,
by vrazili ti bajonet svůj do prsou – – –
Však s úsměchem jim odpovídáš na lánilání,
neb víš, že musíš stále vzhůru, po stráni,
bys černé mračno strh, jež slunce zaclání – –
Však když už s nejvyššího vrchu rozhlížíš se dokola
a pochodní svou máváš v jasný, horský vzduch,
tu náhle ze zdola
kdos jméno tvé tak bolestně, tak vzlykavě a žalně zavolá
a bílé ruce své, jak hůlky tenké, k tobě rozpíná – –
Tu ruka s pochodní tvou hrdě vzdviženou
jak neudržitelné břímě klesá ti
a celé tělo potácí se nad propastí v náhlé závrati
jak hlavy starců spitých sešlostí – – –
50
Ó jak bys rád, tak rád, och Bože, tam, tam, za dětmi a za ženou,
však víš, že musíš, musíš dále, k němé věčnosti,
jak káže ti tvůj vnitřní, přísný Bůh...!
51