MODLITBA DÍKŮ.

MODLITBA DÍKŮ.
Veliký, vznešený Bože, jenž od věků s tichým úsměvem a tklivou něžností přihlížíš k celému nádherně skvělému světu jak laskavý pastýř k svým milým ovečkám bílým, jak nadšený zahradník k vzácnému, puklému květu; jenž stejně rozdáváš světlo a stín tenounké bříze na příkrém srázu, jedovatému plazu i šťastnému, rozradostněnému člověku, jenž potichu vešel do Tvých nádherných síň! 30 Já, vyrovnán pro vždy s Tvým hrozivě mlčícím tajemnem, súčtovav konečně s dobrem i zlem, přijímám vzácné Tvé dary i bolestné tresty, jak nadšený výletník únavu cesty, jak střídání noci a dne Tvá poslušná zem. Já, vyslechnuv klidně, jak sečtělý oktaván nesmyslůplnou katechetovu důtku, poslední výčitky domnělých hříchů; svého svědomí všemocný pán; já, doplakav poslední slzy bláhových smutků, lehký jak pták, modlím se v tichu upřev do dálek sluncem zalitých planoucí zrak modlitbu tiché vděčnosti tak: Díky za tento život, za vzácné, laskavé pozvání ve světlý, tajemně zářící hrad k nadšené prohlídce všech Tvých nádherných děl. Díky za jeho obloukovitý let, jímž závratně spěje vždy k jednomu, pevnému cíli jako Tvou rukou mrštěný šíp. Díky za tuto kratičkou chvílíchvíli, kdy jsme o Tobě toužebně snili a s horečnou pílí měníliměnili pole Tvá pustá v rozkošný sad, aby náš budoucí rod mohl si snadněji utrhnout uzrálý plod, plněji uhasit žízeň poznání a klidněji spočinout ve stínu líp. 31 Díky za naši ženu, přítulnou, úsměvnou družku, s níž semknuti úzce po poušti země putujem’ k vzdáleným oásamoasám radostíradostí, k léčivým pramenům občerstvujících vod; s níž spojeni jedním záchranným lanem vstoupáme od hory k hoře po nejvyšší až, po strmý bod, kde hrůzou bezmocni, dětsky bezradní stanem’, neb nikde a nikde památky po cestě nazpátky a černá, bezedná propast se šklebí ze spod; s níž, zmámeni výdechy zemězemě, do hloubek vstupujem, bychom v ní na žhavém lůžku objali celý, věčně se tvořící svět. Ó ženy naše! Jak věrné, oddané společnice jedné ze sklenice pijete s námi radost i hoře, povzbuzující víno i otravný jed – Jak záhadné, rozkošné milovnice plujete za tichých, zářících večerů po melancholickém jezeru teskného snění a pokaždé s námi, svými zajatci mdlýmimdlými, do zlatých zámků lásky a krásy připlujete – Jak tajemné sudičky naše červené nitíniti bílýma jako zář kmitajícíma se rukama tkáte pro naše žití a při tom jak osud náš přísný, do pevných sítí našich bezuzdných hříchů nás zapředete a zadrhnete – 32 Ó naše veliké panovnice, pro které v boji o chleba pokorně umíráme! Ó pokorné otrokyně, jež přísně do dětských světnic a kuchyň zavíráme! Vznešené královny těla a jeho umdlené, spoutané zajatkyně, pro které není a není osvobození! UsměvnéÚsměvné bohyně dětí a jich mlčící mučednice, jimž za nocí do těžkých nemocí utišující písně umíte retem bezkrevným pět! Díky za malé děti! Vložil’s je do našich vztažených rukou jak drahocenné vásy, jak vzácné, křehounké květy, by pod Tvými švětlysvětly ssály a plály, rostly a květly a voněly do našich úmorných, únavných cest. Kterak z hebounkých, růžových tváří očka jich radostně hoří a září, jak na slunci čistá studánka, jak na horách světla Tvých stříbrných hvězd! Jich zvonivý, perlící smích 33 jako hrst zlatých dukátů hozených v chudou komnatu radostně zvoní do našich tesklivých tich. Jich tělíčka měkká jak rouno bílého beránka, nazlátlá, ožehlá sluncem jak buclatá zrnka zlatého klasu, jak čistý, kanoucí med nevinnou rozkoší voní jak na jaře skypřená prsť. Kterak se přissává k tomu měkkému masu náš zvroucnělý ret! Jak se ho měkce dotýká, něžně do něho boří náš vztažený prst! Jak růžová poupata v trní našeho života rostou a radostně rozkvétají. Jak drobouncidrobouncí ptáčci v naši světničku prostou z neznámých krajin dalekých přilétají, vesele šveholí a štěbetají; když se pak nazobali už do syta ze dlaní našíchnašich zlatého zrní, do dálek odlétají. Jak tlusťounká, bezmocná káčata zbarvena do zlata těžce se batolí pod nohou nám. Za malé pěsti drobné jak rozkvetlých poupátek plátky se nechají námi jak dobrými anděli vésti 34 do světla, do hor a k hrám; však při tom jak laskaví, velicí králi hnutí všech myšlenek našich a činů všemocně ovládají. Zlovolní skřítkové malí, jimž jsme se za krátký okamžik sladký v milostném klínu navždycky zaprodali, a kteří nás za to za nocí, v nejsladších snech neklidnou, bodavou starostí přepadají – Bůžkové naši, již horoucí splynutí těl, lásky jásavý vzdech svým smíchem a pláčem posvětili. Žebráčci němí, kteří nám na účel našeho života záhadně odvětili. Zrcadla věrná, jež s podrobnou přesností vrací naši podobu celou a vytknou nám vady jak přísně upřímný druh. Nahatí ženci, již za námi se smíchem jdou a obilí naše radostně žnou. Vzbouřenci diví, již s hlasitým posměchem jednou sekyry zvednou, bohy a bohyně naše do prachu skácí a nastolí nové na prázdný trůn. 35 Tajemní hudci, kterým se podaří píseň nádherně skvělou vyloudit z našich strhaných strun. Budoucí lidé, které blíž přivine úsměvný Bůh – – – 36