Balady (1904)

Karel Dewetter

KAREL DE WETTER: BALLADY
1904 Nákladem „Melpomene“, revue pro literaturu a umění dramatické. Knihtiskárna Ladislava Grunda a Antonína Baumgartnera, Král. Vinohrady.
[1] Autoru „Ballad“
S opravdovým zájmem jsem přečetl Vaše ballady dumné a morosní. Ty dávno zapomenuté, mnohokráte opěvované legendy individualisoval Jste svým vlastním pojetím, vtiskl Jste jim znak své duše a dal Jste jim rhytmus své vlastní krve. To nejsou staré mythy o andělích a geniech, o ďáblu pekel a světcích rájeráje, o nichž zpíval Dante, Tasso, Milton, ale jsou to prosté písně, které posvěcuje velký cíl, třeba tak vysoký, tak daleký a Vaší touze ještě nedostupný.... Vaše „Ballady“ prozrazují duši snivou, obestřenou lehkou melancholií a zachmuřenou stíny severu. Zůstal Jste věren sobě samému a tím pozvedl jste knihu svých ballad. – Přiznávám, že je mi ta Vaše svérázná, seriosně cítěná kniha milá, neboť Jste mi ji přiblížil svým nelíčeným projevem své romantické duše.
Arnošt Czech z Czechenherzů.
Psáno na Král. Vinohradech, dne 15. února r. 1904.
[3] SVÉ DRAHÉ MATCE KAREL DE WETTER
[5]
HELGE KRÁL. (BALLADA NORSKÁ)
Noc temnou peruť uklání, pláň sněhu v stín svůj hrouží – kol pláně černí havrani s děsivým skřekem krouží. 7 Na tisíc reků leží tu – jak padli s meči a v zbroji – zde leží, luny při svitu, jež v mracích nad hvozdy stojí. Je nachový jich krví sníh, krev v rubín mění se ledu – hle, tam teď černý stín se zdvih – král Helge z mrtvých vstal středu. O meč se opírá zlomený a v hrudi rána mu zeje – zrak jeho velký, zkalený – hlas jeho nocí teď chvěje: Co bylo nás – kdy jitra jas červánků zahořel zlatem – ha, k západu co zbylo nás? – Smrt zle svým kosila hnátem! Je zlomen meč, štít roztříštěn, jak trosky vší slávy a moci – zní z dálky moře divý sten a vichr uhání nocí. Hoj, černí havrani, sleťte sem, vy druzi noci a stínů – mně rvete ostrým zobákem mé srdce z ňader klínu. Mně z ňader vyrvete srdce mé a leťte s ním k východu, v dáli, hrad Hamar u jezer věže své,své kde modrými oblaky halí. 8 Tam Jarl krásnou dceru má, tam drahou Erlu mi střeží – ta z jitra v zlatou harfu hrá a zpívá na šedé věži. Má dlouhý a tak zlatý vlas – víc líbat jej, není mi přáno – má v zraku plno něhy, krás, víc nikdy z nich nevzplá mi ráno. Tam spějte, srdce mé jí dát – je dosud živé a vřelé – a ona se blahem bude smát, jak když jsem líbal ji v čele. Nuž, leťte s živým srdcem mým – tam k východu nocí již temnou – já padl – v smrti stíny zřím – však láska – ta nezmírá se mnou! 9
KRYSAŘ Z HAMELN.
„Zříš jej, tam zůstal státi, na flétnu sladce hrá – o, jak mé srdce chvátí, slyšíš-li, matko má?!“ – Je děsný muž ten cizí, ta píseň smutně zní – Jak list kdy s bílé břízy rve vichr podzimní. – 10 „O matko, slyš! – Mně zdá se, že překrásnou sním báj o zlatém zámku, jenž v jase se pne, kde slunný kraj.“ – O, neposlouchej více a odvrať od něj zrak – pojď, zlíbám tobě líce a s čílka prchne mrak. – „O matko, slyš – v rej svádí teď veselý ten hlas – zřím hvozd, kde ve kapradí jsou víly, plny krás.“ – Víc neslouchej ty tónytóny, je přelud to a klam – své ručky spni – slyš zvony, zvou večer k modlitbám! – „Hle, matko – k bráně již kráčí – já musím za ním, v dál – mně zdá se, že peruť mám ptačí – zas přijdu – neměj žal.“ – – O, zůstaň – vrať se dítě – v mém srdci smutku tíž – tká večer tajemné sítě – o vrať se, zabloudíš! – 11 Noc temná v kraj se sklání, plá v jizbu měsíc bled – tam matka marně v lkání své dítě volá zpět. 12
VĚZEŇ.
Jak žalář, temný domov můj, tak pustá mojí duše sluj – a jako slunce bledý jas, kdy ve stínu kobky tiše skane – tak vzpomínka na dávný čas,čas se lije v srdce utýrané. 13 Tam v daleku, kde slunce východní v den každý zlatou plane pochodní, za modrých hor těch dálným cimbuřím ten drahý kraj,kraj jak ve snách v duši zřím. Vše z dálky vidím, vstříc jak kyne; věž bílá ze zeleni stinné a starých zvonů píseň slyším zas – – Pod starou vrbou chýška se mi jeví, na střeše mech, kol okna zeleň révy, kde holubiček snivý slyšet hlas. V stín jizby z krbu plá zář plamene – dvě hlavy zlatíc k sobě schýlené, ta jedna matky, bílá jako sníhsníh, a sestry druhá, zlato v kadeřích – A zpěv tu zněl – a vrčel kolovrat – žel, krásný čas tak záhy ve hrob pad. Tam na vrchu, kde hvozdy šuměly, své věže týčil zámek ztemnělý, jak chmurný kmet – a v zámku ještě víc pán krajů našich děsnější měl líc. Tvář děsivou a v čele stál mu mrak a ohněm blesků vlčí plál mu zrak, a krví stále rudá jeho dlaň a v srdci jeho – každý zhasl cit. Dnem každým rostla v kraji našem daň a pod břemeny v potu úpěl lid – A pánovi když k nohoum s prosbou kleskles, hoj, z brány štval ho dráb a jeho pes. A v skvoucí síni zámku každý den,den líp nežli svátek býval oslaven – tam v struny ples se mísil číší třesk – a dole krajem táh’ se lidu stesk – a v zámku zněly písně v spitých rtech – a pod ním dole modlitba a vzdech. 14 Ha, v zámku hrabě bujnou míval krev, rád viděl číš a nahá ňadra děv – dost krásek měly jeho dědiny, dost mladých žen a svůdné dívčiny, ha, neměl srdce, neměl svědomí, co na tom, bílý květ když ulomí, co na tom, aby krve schladil žár, kdy ženu jiného v svůj lapil spár?! A marně zněly prosby, úpění, pan hrabě neměl s nikým strpení, a kdo se jemu vzpírati měl sil, ha, žalář černý vzdát se donutil. Tak jednou též, o den ten budiž klet, ten krásný, bílý poskvrněn byl květ – šla sestra v háj a odtud zmizela – jak voda by se nad ní zavřela. A matička má zpět ji volala, a svadlé ruce k nebi sepjala, a na lůžko ji srazil velký žal – já třetí na to den ji pochoval. A vztekem šílen, sebe neznaje, já větrem letěl z kraje do kraje, já proti pánu bouřil všude lid – já jiskru vsel – ha, plamen brzy chyt! A starý kovář záhy práci měl, a znova koval meč, jenž rezavěl, a kosy brousil, hřeby pobil cep – ha, tvrdý bude dost panskou na leb! 15 My před hrad táhli v zbroji, hola, hej, dej svobodu námnám, pane, sestru dej, jsme lidmi přec a chceme jimi být, tvých okovů a bičů každý syt! A ve chvíli je brána dobyta – a čeleď v krvi leží pobita – a marně hrabě utekl se v sklep – já roztříštil mu cepem bídnou leb. A v skvělé síni, drahém na lůžku, já sestru našel – v bílou podušku,podušku jak zlatou svoji hlavu ukrývá – však chladná byla již a neživá... l zalkal jsem a bílou mrtvou vzal a vedle matičky ji pochoval. A západu kdy oheň večer šleh – stál celý zámek v rudých plamenech, a nežli kraje noci halil stín – jen černý dým táh’ k nebi ze ssutin. A v červáncích kdy nový zaplál den, již kraj náš všecek vojskem zaplaven – my nebáli se ani smrti víc – a bodákům jsme vyrazili vstříc. V bouř pušek, v blýskání a dým já na smrt vrh' se mužně s vojem svým – boj krátký byl – a kolem polí lán byl podkovami všecek rozdupán a pramen kde se vinul veselý, tam červánky se krve zarděly. My podlehli – já, vůdce, zůstal jat – 16 dny jara mého hasnou v žaláři – A nežli jitro v růžích zazáří, můj život mladý navždy zlomí kat – A nežli slunce zhasne v skonání – zrak vyklovou mně černí havrani... O mračna, jdoucí modrou oblohou, mě slyšte v sled – o stavte plavbu svou, o větrové, sem spějte v letu svém, vy, orlové, jimž mrak je domovem, vy, ptáčata, jichž z listí znívá hlas, vy, květy vonné, plné rosných krás – vy, zdroje, v nichž se nebe obrazí – vy, skály, bory, nebe bez hrází – o přírodo, v svém ruchu odvěkém – můj vyslyš hlas a bouří nes jej v svět: Já zemřít mám – mé srdce čistý květ – mám zemřít, že jsem chtěl být člověkem! 17
BALLADA O PRINCEZNĚ A RYBÁŘI.
RUDOLFU FRIMLOVI.
Na hoře zámek skvoucí pjal cimbuří svá výš – a pod ním u jezera v stín stromů skryta chýš. 18 Na hradě král měl dceru, jak růži, plnou vnad – a v chýši rybář bydlel – tak krásný byl a mlád. A vždy, kdy labuť luny se noří v jezer klínklín, tu rybář pěl zpěv krásný, zpěv smutný v noci stín... A výš tam, na cimbuří princezna stála, sníc a duši v tu nořila píseň a slzy tekly ji v líc – A rybář pěl a k výši tam k ní svůj spínal zrak – a srdce obou se chvěla, jak vzletět když chce pták... To dávno. – Z hradu jen trosky – a z princezny je prach – chýš v rumech – rybář ztracen kdes v dumných hlubinách. A vždy, kdy labuť luny se noří v jezera klín – z vod slyšet zpěv je krásný a s věže bílý zří stín... 19
LOVCOVA PÍSEŇ.
Za čapkou péro – hola, hoj, v les, pod zelenou spěl jsem chvoj – já o bílé tu lani snil, jíž milence bych ulovil – Ha, ukrývej se dnesdnes, jak chceš, mně, laňko bílábílá, neujdeš! 20 Já houštím dral se, hola, hoj, kde stezka je, kde šuměl zdroj, a v šeru náhle za křovím cos’ bílého se mihnout zřím – to bílá laň – jíž stavím krok – ne – milenka má, s ní můj sok. Miř dobře, lovče – hola, hoj – Jak zmije syčel šíp můj v chvoj – a v bílá, nahá ňadra kles – z nichž poslední se výkřik nes... Les hučel – kdes křik krkavec. Dnes bílou laň jsem lapil přec! 21
HAKONOVA SMRT.
Před smrtí Hakon, severu jenž vlád’, své věrné k sobě dal si zavolat. A v skvoucí síni, v hradě nad mořem již reci v zbroji – nikdo nehne rtem. 22 A z křesla svého z kože medvědí,medvědí vstal Hakon, kmet, a toto ku svým dí: Vím„Vím, každým dnem já bráně stojím blíž, jež v stínů vede tajuplnou říš. Pak zmlkne bardů zpěv a v číších šum – a duch můj volný zajde k pradědům. Však v kamenné té síni, v hradě svém, jež sotva noci mým je domovem – o rcete sami, zda tu zemřít mám, jak starý orel v hnízdě zmírá sám? Ne! – Moře pláň kde hřímá, bez hrází, kde slunce zář i mrak se obrazí – kde oři větrů letí o závod a kopytem svým čeří dálku vod – kde volno tak, jak nikde na zemi, ať jitro plá, ať západ růžemi – nuž, na moři, jež nad vše rád jsem měl, chci uzřít smrt – kde svět jsem uviděl. O tenkrát řvalo jako tisíc lvic, do vínku perly házelo mi vstříc. A šumělo mi v sen můj dětinný vše báje, skryté v tajné hlubiny. 23 Pak v mysl juna – ať tam žal či plesples, se družný jeho hukot vezdy nes. A s koráby kdy pustil jsem se v dál, tu moře klid nám štěstí zvěstoval. A vítězný když jsem se navracel, hlas jeho vstříc mi plesně burácel. Jen v šumu jeho šťasten snil můj duchduch, a proto moře nejdražší mi druh. A proto hudbou jeho kolébán, já ve věčnosti stinný vejdu stan. Pak pohřbíte mě v moře hlubinu – kde ve snu sladkém věčně spočinu.“ * A sotva oheň jitra mlhou šleh – loď Hakonova opustila břeh. A pod stožárem Hakon patří v dál – – a jitřní vítr s šedinou mu hrál... A plachty bílé zlatil jitra jas, zněl nad vodami smutný racků hlas... Tak pluli v dál – a v dálku prchla zem – a snivý večer stanul nad mořem. Tu Hakon, blízký smrti, ku svým děl: Teď„Teď vstupte v člun – chci v samotě bych mřel.mřel.“ 24 A v rozkaz jeho navrtali loď a sedli v člun. – Děl Hakon: Smrti„Smrti pojď!pojď!“ A krev když rozlil západ v pěny sníh, sám na palubě Hakon leží tich. A jeho hruď se nepozvedne víc a jen úsměv sladký zdobí kmeta líc... A kolem vlasu jeho šediny,šediny tká západ v posled svoje rubíny... Co hymnou slavnou moře burácí, loď do hlubin se tiše potácí – – Již klesla v hloub – a západ přestal plát – Tak skonal Hakon, severu jenž vlád. 25
BALLADA O STARÉM KRÁLI.
Byl jednou v zemi dálné král starý, bílý kmet – měl zraky slzou kalné a v srdci plno běd. 26 Ten dlouhou toužil dobu po dívce plné vnad, jež dovedla by k hrobu jej věrně milovat. Tak toužil v zadumání a marně v taji lkal – dost děv zřel v usmívání, však každé úsměv lhal. A jednou v stíny háje zabloudil v jara čas – – tam dívku zřel jak z báje, tak mladou, plnou krás. A sladce králi děla: – Chci vždy tě ráda mít! – Jas krásný v zraku měla – král musil uvěřit. A rety její palné již klesly v jeho ret – – a neměl zraky víc kalné a v srdci – míru květ..květ... 27
ZVONY.
ARNOŠTU CZECHOVI Z CZECHENHERZŮ.
Na staré věži, půlnoční kdy čas, je tajuplný slyšet zvonů hlas, kdy všecko kol se v spánek ponoří, tu staré zvony spolu hovoří. 28 Zvon prvý zachvěl srdcem svým a to děl k druhům zamlklým: Rád„Rád, druzi, myslí táhnu zpět – je dávno tomu – tři sta let – co v kraji našem rytíř vlád’. Kde starý hvozd, tam měl svůj hrad, a v síních, kde plál zlata jas, svou paní choval plnou krás. A co pán hradu s družinou spěl na lov lesů houštinou – zří paní krásná z oken v dál a modrý zrak jí slzou hrál. A co pán v síni vesele pil s číší víno zardělé, tu paní smutná, bílý šat, se uzavírá do komnat – a v noc, jež nad kraj sletěla, zpěv smutný k loutně zapěla. Mrak rytíři vždy v čele stál, a nikdy k ní se neusmál, a nezlíbal ji na čelo – jak srdce by v něm umřelo. Byl k paní zlý – a divný host šel v patách za ním – žárlivost – Choť dobrá, s duší andělaanděla, bez stráže v sad jít nesměla, a v podušky kdy skryla skráň – u dveří zní jí stráží zbraň. 29 Jak uvězněna tráví čas ta paní dobrá, plna krás, svět pro ni krásy neměl víc. Tu znala jen dvé holubic, jež v okně z rána oddaně ji zrnka braly ze dlaně; tu slavík nocí pějící byl druhem duše trpící... A jednou rytíř šel zas v les, z dál dozněl roh a zavyl pes – a paní v smutku zabranou zřít v okně – náhle před branou, kýs cizinec stál – jitra zář mu v růže mění bledou tvář, vlas temný vlál mu do čela a s beder loutna visela. I zří ho paní, plna krás; – to potulný je zpěvák as – jej vpusťte ve hrad v zápětí, chci píseň jeho slyšeti. A jinoch bledý, v oku stesk, již v komnatě, kde zlata lesk, a píseň budí v ňadru strun a zpívá nápěv smutku pln. Dí paní k pěvcipěvci: „ký„Ký to žal ti mladé srdce upoutal – že zpěv tvůj smutek znamená?“ Dí zpěvák: paní„Paní vznešenávznešená, mých bolů taje nechtěj znát – 30 kdo trpí, bol svůj tají rád – a v dál jej nese životemživotem, až s ním jej v stínu skryje zem“.zem.“ Nespouští paní s pěvce zrak a s čela prchá smutku mrak a v ňadra její rozchvělá, jak mír ta píseň sletěla – a cítí, že je lidí víc, jimž smutek halí bledou líc a zdá se jí zas o štěstí – že druha našla v bolesti. „Dál zpívej!“ velí zpěváku – a nedbá šera soumraku, neslyší v bráně rohů hlas – Jen v dumách slzy stírá s řas, a ruce její sepjaty... A náhle, v dveřích komnaty pán hradu stojí – v čele mrak a ohněm blesků šlehá zrak, a v ruce, jíž mu chvěje hněv, má oštěp, na němž zvěře krev. Zmlkl zpěvák – paní v strnutí své ruce spjala labutí – a komnatou se chvěje v ráz,ráz jak ostrý vichr pána hlas: Ha„Ha, holubice, tedy přec zveš holoubky si ve svou klec – o, nebyl prázdný klam to jen, 31 že od tebou byl jsem podváděn! Dnes běda s tebou – nikdy víc tvou lživou nechci vidět líc!líc!“ A marně hořce zalkala a bílé ruce sepjala – ji skolil ranou jedinou – tak krásnou a tak nevinou. A pěvec, sotva kletbu vzkřik’ – již krve proud mu z hrudi střik’ – na ňadra její mrtev pad’, v své ruce loutnu – byl tak mlád! A prchla mračna mnohých let – – – Vlas pána hradu sněhem zkvet’ – a v oku, kde dřív oheň plál, lesk sporý tiše zhasínal. A před smrtí, kdy zdál se být – jak v srdci by mu ožil cit – a oko, slz dřív neznalo – teď v hojných perlách zaplálo. A čím se viděl hrobu blíž, tím větší cítí viny tíž, a pro smír nebes, jichž se bál, mně ke cti boží ulitulít dal – by ku modlitbám v každý čas,čas za duši jeho zval můj hlas.hlas.“ A druhý zvon se v hloubi chvěl a tak svým druhům vyprávěl: 32 Mně stvořil mistr mladý a chloubou svou mě zval, zvuk hrdý vlil mi v ňadro a v srdci sílu vzňal. Ne na zvonici města, v jíž stínu občan žil, leč nad horský štít mračný mě mistr zavěsil. Věž z dubů protrhala cár mračen vrchem svým – tam bouř mi byla sestrou a orel bratrem mým. Já zněl – ne lidem dole, jež malí zdáli se tak, já do výšin zněl duchům, jichž nezří lidí zrak. V zář jitra plál jsem zlatem, i v západ v růžích kdy has – a v bouře, vichry i ticho můj velký, slavný zněl hlas. A jednou děsná bouře se snesla nade mnou – blesk žeh’ – a v hloub mě srazil svou silou tajemnou. Já s hor se s rachotem řítil, v sled hlas můj výš se nes’ – a v jezera klín chladný já s puklým srdcem kles’. 33 Tam v hloubi mnohé věky já o svém pádu snil, a kol mé hlavy táhly se tklivé písně vil. Až rybářům jsem v síti kdys utkvěl – táhli v ráz. I zřel jsem zase blankyt – a květy, slunce jas. Pak na zvonici města, kde klidný občan žil – já zavěšen byl, slavně mě farář vysvětil. Tu znít mám lidem hluchým, jež malí jsou mi tak – tam výš chci, kde svět duchů, kam nezří lidí zrak. Tam v oblaka a záře, kde vichrů, bouří spěch – tam věčně chtěl bych zníti, až v ňadru zhas’ by dech!dech!“ A třetím zvonem vichr třás’ a tak zněl v ticho jeho hlas: O„O slyšte, druzi, v nitru mém tak dávno již bolest je skryta – a žalem chví se srdce mé, kdy v divokých úderech lítá. 34 Má hruď i srdce je ulito z děl, jež vlasti k obraně stála – tam v dálce – v pluky nepřátel svým žhavým jazykem řvala. Žel, nepřítel byl vítězem, vlast pod jho cizí spjata, a vyrvána její krásná řeč, a dávná volnost, zlatá! A proto vždy mám v srdci pláč a proto hlas můj pln stesku, své vlasti vrahům že znít mámmám, zřít v pýše je a lesku. Však hlas můj vezdy k nebesům se nese v modlitbě svaté, by bůh vlil vlastívlasti sílu v hruď, by pouto zlomila klaté. O vím, že v slavném jitru zas, o druzi, bude to záhy, vlast volna vstane, vítěznávítězná, a v prachu zašlape vrahy!vrahy!“ A zmlknou zvony – půlnoční prch’ čas, a ve stín věže zapad luny jas – a nepohnutě, ponořeny v něm, sní staré zvony v spánku hlubokém. [35] OBSAH.
STR. HELGE KRÁL7 KRYSAŘ Z HAMELN10 VĚZEŇ13 BALLADA O PRINCEZNĚ A RYBÁŘI18 LOVCOVA PÍSEŇ20 HAKONOVA SMRT22 BALLADA O STARÉM KRÁLI26 ZVONY28
E: ts; 2007 [37]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Melpomene; Grund, Ladislav; Baumgartner, Antonín
(1904 - Nákladem „Melpomene“, revue pro literaturu a umění dramatické. Knihtiskárna Ladislava Grunda a Antonína Baumgartnera, Král. Vinohrady.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 40

Věnování: (Své drahé matce Karel de Wetter)