ZVONY.

ZVONY.
ARNOŠTU CZECHOVI Z CZECHENHERZŮ.
Na staré věži, půlnoční kdy čas, je tajuplný slyšet zvonů hlas, kdy všecko kol se v spánek ponoří, tu staré zvony spolu hovoří. 28 Zvon prvý zachvěl srdcem svým a to děl k druhům zamlklým: – Rád„Rád, druzi, myslí táhnu zpět – je dávno tomu – tři sta let – co v kraji našem rytíř vlád’. Kde starý hvozd, tam měl svůj hrad, a v síních, kde plál zlata jas, svou paní choval plnou krás. A co pán hradu s družinou spěl na lov lesů houštinou – zří paní krásná z oken v dál a modrý zrak jí slzou hrál. A co pán v síni vesele pil s číší víno zardělé, tu paní smutná, bílý šat, se uzavírá do komnat – a v noc, jež nad kraj sletěla, zpěv smutný k loutně zapěla. Mrak rytíři vždy v čele stál, a nikdy k ní se neusmál, a nezlíbal ji na čelo – jak srdce by v něm umřelo. Byl k paní zlý – a divný host šel v patách za ním – žárlivost – Choť dobrá, s duší andělaanděla, bez stráže v sad jít nesměla, a v podušky kdy skryla skráň – u dveří zní jí stráží zbraň. 29 Jak uvězněna tráví čas ta paní dobrá, plna krás, svět pro ni krásy neměl víc. Tu znala jen dvé holubic, jež v okně z rána oddaně ji zrnka braly ze dlaně; tu slavík nocí pějící byl druhem duše trpící... A jednou rytíř šel zas v les, z dál dozněl roh a zavyl pes – a paní v smutku zabranou zřít v okně – náhle před branou, kýs cizinec stál – jitra zář mu v růže mění bledou tvář, vlas temný vlál mu do čela a s beder loutna visela. I zří ho paní, plna krás; – to potulný je zpěvák as – jej vpusťte ve hrad v zápětí, chci píseň jeho slyšeti. A jinoch bledý, v oku stesk, již v komnatě, kde zlata lesk, a píseň budí v ňadru strun a zpívá nápěv smutku pln. Dí paní k pěvcipěvci: „ký„Ký to žal ti mladé srdce upoutal – že zpěv tvůj smutek znamená?“ Dí zpěvák: paní„Paní vznešenávznešená, mých bolů taje nechtěj znát – 30 kdo trpí, bol svůj tají rád – a v dál jej nese životemživotem, až s ním jej v stínu skryje zem“.zem.“ Nespouští paní s pěvce zrak a s čela prchá smutku mrak a v ňadra její rozchvělá, jak mír ta píseň sletěla – a cítí, že je lidí víc, jimž smutek halí bledou líc a zdá se jí zas o štěstí – že druha našla v bolesti. „Dál zpívej!“ velí zpěváku – a nedbá šera soumraku, neslyší v bráně rohů hlas – Jen v dumách slzy stírá s řas, a ruce její sepjaty... A náhle, v dveřích komnaty pán hradu stojí – v čele mrak a ohněm blesků šlehá zrak, a v ruce, jíž mu chvěje hněv, má oštěp, na němž zvěře krev. Zmlkl zpěvák – paní v strnutí své ruce spjala labutí – a komnatou se chvěje v ráz,ráz jak ostrý vichr pána hlas: Ha„Ha, holubice, tedy přec zveš holoubky si ve svou klec – o, nebyl prázdný klam to jen, 31 že od tebou byl jsem podváděn! Dnes běda s tebou – nikdy víc tvou lživou nechci vidět líc!líc!“ A marně hořce zalkala a bílé ruce sepjala – ji skolil ranou jedinou – tak krásnou a tak nevinou. A pěvec, sotva kletbu vzkřik’ – již krve proud mu z hrudi střik’ – na ňadra její mrtev pad’, v své ruce loutnu – byl tak mlád! A prchla mračna mnohých let – – – Vlas pána hradu sněhem zkvet’ – a v oku, kde dřív oheň plál, lesk sporý tiše zhasínal. A před smrtí, kdy zdál se být – jak v srdci by mu ožil cit – a oko, slz dřív neznalo – teď v hojných perlách zaplálo. A čím se viděl hrobu blíž, tím větší cítí viny tíž, a pro smír nebes, jichž se bál, mněmě ke cti boží ulitulít dal – by ku modlitbám v každý čas,čas za duši jeho zval můj hlas.hlas.“ A druhý zvon se v hloubi chvěl a tak svým druhům vyprávěl: 32 Mně„Mě stvořil mistr mladý a chloubou svou mě zval, zvuk hrdý vlil mi v ňadro a v srdci sílu vzňal. Ne na zvonici města, v jíž stínu občan žil, leč nad horský štít mračný mě mistr zavěsil. Věž z dubů protrhala cár mračen vrchem svým – tam bouř mi byla sestrou a orel bratrem mým. Já zněl – ne lidem dole, jež malí zdáli se tak, já do výšin zněl duchům, jichž nezří lidí zrak. V zář jitra plál jsem zlatem, i v západ v růžích kdy has – a v bouře, vichry i ticho můj velký, slavný zněl hlas. A jednou děsná bouře se snesla nade mnou – blesk žeh’ – a v hloub mě srazil svou silou tajemnou. Já s hor se s rachotem řítil, v sled hlas můj výš se nes’ – a v jezera klín chladný já s puklým srdcem kles’. 33 Tam v hloubi mnohé věky já o svém pádu snil, a kol mé hlavy táhly se tklivé písně vil. Až rybářům jsem v síti kdys utkvěl – táhli v ráz. I zřel jsem zase blankyt – a květy, slunce jas. Pak na zvonici města, kde klidný občan žil – já zavěšen byl, slavně mě farář vysvětil. Tu znít mám lidem hluchým, jež malí jsou mi tak – tam výš chci, kde svět duchů, kam nezří lidí zrak. Tam v oblaka a záře, kde vichrů, bouří spěch – tam věčně chtěl bych zníti, až v ňadru zhas’ by dech!dech!“ A třetím zvonem vichr třás’ a tak zněl v ticho jeho hlas: O„O slyšte, druzi, v nitru mém tak dávno již bolest je skryta – a žalem chví se srdce mé, kdy v divokých úderech lítá. 34 Má hruď i srdce je ulito z děl, jež vlasti k obraně stála – tam v dálce – v pluky nepřátel svým žhavým jazykem řvala. Žel, nepřítel byl vítězem, vlast pod jho cizí spjata, a vyrvána její krásná řeč, a dávná volnost, zlatá! A proto vždy mám v srdci pláč a proto hlas můj pln stesku, své vlasti vrahům že znít mámmám, zřít v pýše je a lesku. Však hlas můj vezdy k nebesům se nese v modlitbě svaté, by bůh vlil vlastívlasti sílu v hruď, by pouto zlomila klaté. O vím, že v slavném jitru zas, o druzi, bude to záhy, vlast volna vstane, vítěznávítězná, a v prachu zašlape vrahy!vrahy!“ A zmlknou zvony – půlnoční prch’ čas, a ve stín věže zapad luny jas – a nepohnutě, ponořeny v něm, sní staré zvony v spánku hlubokém. [35] OBSAH.
STR. HELGE KRÁL7 KRYSAŘ Z HAMELN10 VĚZEŇ13 BALLADA O PRINCEZNĚ A RYBÁŘI18 LOVCOVA PÍSEŇ20 HAKONOVA SMRT22 BALLADA O STARÉM KRÁLI26 ZVONY28
E: ts; 2007 [37]