HAKONOVA SMRT.
Před smrtí Hakon, severu jenž vlád’,
své věrné k sobě dal si zavolat.
A v skvoucí síni, v hradě nad mořem
již reci v zbroji – nikdo nehne rtem.
22
A z křesla svého z kože medvědí,medvědí
vstal Hakon, kmet, a toto ku svým dí:
– Vím„Vím, každým dnem já bráně stojím blíž,
jež v stínů vede tajuplnou říš.
Pak zmlkne bardů zpěv a v číších šum –
a duch můj volný zajde k pradědům.
Však v kamenné té síni, v hradě svém,
jež sotva noci mým je domovem –
o rcete sami, zda tu zemřít mám,
jak starý orel v hnízdě zmírá sám?
Ne! – Moře pláň kde hřímá, bez hrází,
kde slunce zář i mrak se obrazí –
kde oři větrů letí o závod
a kopytem svým čeří dálku vod –
kde volno tak, jak nikde na zemi,
ať jitro plá, ať západ růžemi –
nuž, na moři, jež nad vše rád jsem měl,
chci uzřít smrt – kde svět jsem uviděl.
O tenkrát řvalo jako tisíc lvic,
do vínku perly házelo mi vstříc.
A šumělo mi v sen můj dětinný
vše báje, skryté v tajné hlubiny.
23
Pak v mysl juna – ať tam žal či plesples,
se družný jeho hukot vezdy nes.
A s koráby kdy pustil jsem se v dál,
tu moře klid nám štěstí zvěstoval.
A vítězný když jsem se navracel,
hlas jeho vstříc mi plesně burácel.
Jen v šumu jeho šťasten snil můj duchduch,
a proto moře nejdražší mi druh.
A proto hudbou jeho kolébán,
já ve věčnosti stinný vejdu stan.
Pak pohřbíte mě v moře hlubinu –
kde ve snu sladkém věčně spočinu.“
*
A sotva oheň jitra mlhou šleh –
loď Hakonova opustila břeh.
A pod stožárem Hakon patří v dál – –
a jitřní vítr s šedinou mu hrál...
A plachty bílé zlatil jitra jas,
zněl nad vodami smutný racků hlas...
Tak pluli v dál – a v dálku prchla zem –
a snivý večer stanul nad mořem.
Tu Hakon, blízký smrti, ku svým děl:
– Teď„Teď vstupte v člun – chci v samotě bych mřel.mřel.“
24
A v rozkaz jeho navrtali loď
a sedli v člun. – Děl Hakon: Smrti„Smrti pojď!pojď!“
A krev když rozlil západ v pěny sníh,
sám na palubě Hakon leží tich.
A jeho hruď se nepozvedne víc
a jen úsměv sladký zdobí kmeta líc...
A kolem vlasu jeho šediny,šediny
tká západ v posled svoje rubíny...
Co hymnou slavnou moře burácí,
loď do hlubin se tiše potácí – –
Již klesla v hloub – a západ přestal plát –
Tak skonal Hakon, severu jenž vlád.
25