* PRAZE 1919. Nakladatelství Emil Šolc, společnost s. r. o. v Karlíně
[1] Vytiskla knihtiskárna Th. Venty, společnost s r. o. v Praze-I.
[2]

I.

Má země rodná již po třetí věk Má země rodná již po třetí věk
v otroctví úpěla klatém – tam bědných tyranů šlapal vztek po otců právu svatém – tam brázda jen hořký rodila chléb a trpce dozrával hrozen – – jak její žula já vzdornou měl leb – já v Kalicha kraji byl zrozen; kde svobody květ pohřben byl ve troskách staré slávy, kde každý kámen hovořil o křivdách, o bezpráví – kde dědů slzou tajenou pramének svítil v mechu a lesů chvojí zelenou táh ohlas dávných vzdechů. – Ó, každá hrouda země té rděla se, krví syta a o vině hlásala staleté, jež dosud nebyla smyta... Kde radost jen řídký vcházela host pod krovy chmurně ztmělé – v tom kraji drahém já žil a rost’ svým srdcem patře mu cele – 3 Tam snil jsem sny zlaté dětských let a prožil jara svá mladá – tam vzpučel v srdci mém růže květ, jenž nikdy neuvadá... Tam v potu tváři za pluhem já kráčel tvrdou líchou, potají živě v srdci svém dnů lepších naději tichou: že zlatý se mi zvedne klas ze země utýrané, že jednou uslyšíš můj hlas a soudit přijdeš, Pane! * 4

II.

Jaký to přízrak strašlivý Jaký to přízrak strašlivý
po kraji žene se chvatem? – Jaký to jezdec kostlivý ponuře zachřestil hnátem? – Na temném komoni dálavou, vichřicí divou se řítí – černou má korouhev nad hlavouhlavou, ohnivou pochodní svítí... A kudy jede, chví se zem a bouře temně hučí – pod oře jeho kopytem krvavá kvítka pučí... Krvavá kvítka po pláni, po poli, mezi klasy – – kdo, Bože, kraj můj ochrání? kdo, Bože, lid můj spasí? – Ó, zastav, jezdče, běsný chvat na umrlčím svém oři! – Marně. – Dál chřestí jeho hnát a ohnivá pochodeň hoří – – * 5

III.

Mně tyran vtisk’ v ruku smrtící zbraň – Mně tyran vtisk’ v ruku smrtící zbraň –
ó, marně se vzpíraly paže! – „Svým životem mé trůny chraň a bij se, jak zákon ti káže! A třeba byl to druh tvůj, brat, mých nepřátel buď katem, a zemři pro můj majestát, jak stojí v zákonu svatém!“ – Buď proklet, tyrane, zákon tvůj, buď kleto hadí tvé plémě! – Však přijde den soudu, ó pamatuj, že syn jsem Kalicha země, že ani okov, jenž mě rve, mě k zradě nedonutí, že žitím patřím zemi své a její jsem i v smrti! * 6

IV.

Je pozdní máj, kraj jeden květ – – Je pozdní máj, kraj jeden květ – –
Pojď, s Bohem dej mi naposled! Naposled ke mně hlavu schyl, bych na čelo tě políbil – by z kadeří tvých hedvábných květ jahodiní na mě dých – naposled v jasném oku tvém jitřenky zasvit’ pableskem v mou duši, plnou chmur a běd – Oh, naposledy, naposled! Naposled v žhoucím objetí polibek slib náš zpečetí, slib svatý, jejž dal druhu druh, a jejž posvětil lásky bůh. Naposled v touze jediné srdce se k srdci přivine, než hoře zamrazí je led – Oh, naposledy, naposled! Naposled jarní doubravou šum snivý táhne nad hlavou, naposled pro nás na sněti tulí se ptáče k ptáčeti, naposled v tvojí náruči modrý mi kvítek vypučí, kvíteček modrý, jak tvůj hled – Oh, naposledy – naposled! 7 Naposled v tiché údolí večerní zvon mi hlaholí, a jak dvé družných holubic dvé duší spěje modru vstříc – – To duše Tvá je s duší mou modlitbou spiata jedinou, již k bohu lásky šeptá ret – Oh, naposledy! – Naposled! * 8

V.

Nikdy tě, hochu, nezradím, Nikdy tě, hochu, nezradím,
pod oknem myrtu zasadím, zelené lístky, bílý květ – počkám, až navrátíš se zpět. Ať temná noc, ať z hor se dní, počkám až v den svůj poslední – ni všechna dál, ni všechen čas – nic v světě nerozloučí nás! Mé srdce tvým je celičké v života chvíli každičké – až máj svět květem oděje, v mém srdci slavík Ti zapěje, a léto až se nakloní, v něm pro Tě růže zavoní, a jeseně až dýchne chlad, ohníčkem vstříc Ti bude plát, a zima až je zasněží – i v smrti Tobě náleží... * 9

VI.

Barbaři pyšní polem jdou, Barbaři pyšní polem jdou,
korouhev vlá jim nad hlavou s třásněmi krvavými. – Černý se orel třepetá – – – Buď, bědná stvůro, prokleta i s všemi raby svými! Barbaři pyšní polem jdou a stopu svoji krvavou po širém kraji vlekou – – Kam těžkou vpadnou kročejí, tam vzdechy větrem zavějí a slzy zdrojem tekou... Tam hoře vzrůstá z hor i vod, a nedozraje klas ni plod, a žalem puká kámen – – Laň z borů prchá, z nivy pták, a všude krev, kam padne zrak, a všude dým a plamen. Ó, BožeBože, trestej, BožeBože, suď! Co víska – to jen rum a ssuť, kde černí krouží ptáci... Kde krása věžitých je měst? – Barbarů pyšných mstivá pěst je v rozvaliny kácí. – [10] Ó, BožeBože, přijď, ó, BožeBože, chraň! Či nezříš starců sinou skráň se kývat v stínu snětí?! Tam viz! Ó, děsná hostina! Krkavec spár svůj zatíná v zrak umučených dětí... Ó, nezříš, kterak kletý kat s žen supím spárem serval šat, je przní v běsné zvůli? Zda, Bože, zločiny jsi sčet, jež barbar v světlou tvář Ti vmet svou oprátkou a kulí?! Zda hvězdný hled Tvůj spočine na každé slze nevinné, i krve na krůpěji? – Ó, zda ten povzdech uslyšíš, jenž z porobené hrudi výš se nese v beznaději? – – Ó, Bože lásky, krutým buď, a přijď a trestej, nezabuď vše zločiny a vzteky – barbarů pýchu rozdrť v prach a po vší země končinách jej rozmeť pro vše věky! * 11

VII. (Step.)

Noc bezehvězdná – – V dálce tmou Noc bezehvězdná – – V dálce tmou
svítí jen oči vlčí – Kdo utěší dnes duši mou? – Kol step – – A sněhy mlčí... O pušku opřen patřím v dál, tak bílou, nedohlednou – – Jaký stesk v srdce vítr svál perutí svojí lednou? – O pušku opřen zřím na západ, kde temné chmury se sráží – Národu mému kletý kat tam v lebku hřeby vráží – – Tam za horami vzdálena, má drahá země rodná vypijívypíjí zmdlena, zmučena svůj hořký kalich do dna... Tam kdesi, v tichém údolu, rodná má víska leží – Kostelík v stínů topolů, s kohoutem nade věží. podPod zemí, jak lidí zvyk, má matka řadu spí roků – 12 i otec, starý Kališník, spí s biblí po svém boku... A v nízké chatě pod strání světýlko v okénku kmitá – – Čí hlava se tam uklání, čí hude přeslice hbitá? – Čí pohled se tam rosou skví, a líčko jak měsíček bledé – Kdo to tam v době půlnoční bělostné přádlo si přede? – Svatební přádlo? – Rubáš snad? – A noc tak těžce kráčí... Jaký to kámen v srdce pad, co to jen v oko se tlačí? – Slza... Sem, vichře, ostřeji duj a vysuš ji dříve, než skane! – Ó, zemi mou rodnou polituj a nedej ji zahubit, Pane! Ó, zemi mou drahou, Bože, chraň, jí balsám dej útěchy v muce! – Ó, tyrane, krvavou splatíš mi daň, až Bůh tě vydá v mé ruce! Až okovů tvých zlomím kruh s dnů lepších září ranní – – Pak soudit tě budu a se mnou můj Bůh – nebude slitování! – 13 Noc bezehvězdná – – – V dálce tmou svítí jen oči vlčí – – Žal nezměrný jde duší mou – – Kol step – – A sněhy mlčí... * 14

VIII.

Tam za hory mé touhy plynou, Tam za hory mé touhy plynou,
kde’s, hochu můj? – – Hvězdičko bílá nad lesinou, jej pozdravuj! Proč v zemi cizí, nehostinou ho osud ved? Hvězdičko bílá nad lesinou, zda přijde zpět? – Proč musil v boj? A čí šel vinou? – Ty, Bože, víš! – Hvězdičko bílá nad lesinou, ty nepovíš. Oh, zda, až bědní dnové minou, se sejdeme? – Hvězdičko bílá nad lesinou, znáš hoře mé. V zahrádce naší růže hynou, květ myrty zvad – – Hvězdičko bílá nad lesinou, je živ – či pad? Oh, proč se zdrojem slzy řinou, můj kalí zrak? – Hvězdičko bílá nad lesinou, proč skryl tě mrak? – – 15

IX.

Rozkvetla růže nad souvratí – Rozkvetla růže nad souvratí –
Kdy se můj milý, kdy se vrátí? Smutna se dívám v modrou dál – růži mé kvítek opadal. Potůček bublal v lopuchoví – – Kdo mi o milém, kdo mi poví? Marně se vlnky, marně ptám! Voděnka teče – nevím kam. Zavanul větřík do haluzí – – Kdo mi osuší v oku slzy? Kdo odvěje z mé duše žel? Větérek k lesům odletěl. Na nebi zlaté slunko stálo – – Co by mé srdce, co by hřálo – čím by jen smutno nechřadlo? Za horou slunce zapadlo. * 16

X.

Tyrana svého zradil jsem Tyrana svého zradil jsem
a pouta zdrtil klatá. Tisíce nás. – My bít se chcem, jak velí povinnost svatá. Za Lásku, v prach jež zdeptána, rdousena Záště zmijí – za Pravdu, pod jhem tyrana jež bílou sklání šíji. Za svatá Práva národů, barbarů bitá metlou – za všeho lidstva Svobodu, jež jitřenkou vzplá světlou... Za otců zem, již v běsu svém rve tyran supím spárem – – Zlomíme v soudu strašlivém hůl svoji nad barbarem. Meč vyrazíme krvavý z železné jeho pěsti – pak s bratem brat se pozdraví zelenou ratolestí – – Pak bratr bratru zlíbá líc běd lidských nad mohylou, a hrdě vztýčí slunci vstříc korouhev čistou, bílou... 17

XI. (Legie.)

Chrpový baret nad skrání, Chrpový baret nad skrání,
údolím táhnou, po pláni, blíž k vítěznému cíli – – Vesele rudobílý praporec nad hlavou vlá v slunce záři zlaté... To boží vojsko je svaté, to české legie jsou! Sokolím zrakem v dálku zří – – Třeste se, třeste, barbaři, již v zlobě svojí kleté právo a pravdu rvete svou rukou kravou! Ó, chvěj se, rudý kate! To boží vojsko je svaté, to české legie jsou! Krok jejich duní železný a pochod jejich vítězný, jak moře příval dravý, jejž nikdo nezastaví, hřmí krajů dálavou – – – Ó, chvěj se, rudý kate! To boží vojsko je svaté, to české legie jsou! 18 Ty nestaví se před smrtí a meč tvůj rázem rozdrtí lví silou v olbřím boji, i moc i pýchu tvoji, saň zlob tvých stohlavou. Ó, chvěj se, rudý kate! To boží vojsko je svaté, to české legie jsou! Hlav tisíce – jak jedna leb, a tisíc srdcí – jeden tep, v přísaze spiato jedné: Své zemi vrátit bědné svobodu zdeptanou. Ó, chvěj se, rudý kate! To boží vojsko je svaté, to české legie jsou! Chrpový baret nad skrání, údolem táhnou, po pláni, blíž k vítěznému cíli – – Vesele rudobílý praporec nad hlavou vlá v slunce záři zlaté... To boží vojsko je svaté, to české legie jsou! * 19

XII.

Na krví zvlhlé pláni Na krví zvlhlé pláni
děl hřímá na tisíc – – Marně se barbar brání! Zmaru se řítí vstříc. Hoj, bijem ho a tepem a obracíme zpět, jak děd svým starým cepem cizákův švihal hřbet. Hoj, drtíme ho v skoku, že nevzchopí se z ran, jak by po našem boku stál slepý Trocnovan. Bij, bratře, v zad i z předu, barbara drť a rvi – nad námi Kalich dědů na černé korouhvi! Bij, za viny a hříchy, za strastí mnohý věk, kdy brázdou rodné líchy děd těžce pouto vlek’! Bij bratře, za vše vzdechy, modlitby, prokletí, jež otců rodné střechy skrývaly staletí! 20 Bij za vyhnanců slzy, za mučedníků krev, za všechna zla a hrůzy tyranů vztek a hněv, za trýzeň, žal a bědu, za peklo starých muk – ať starý účet dědů dnes dobře splatí vnuk! Ó, bijte bez ustání, krvavě splaťte dluh! Na krví zvlhlé pláni jde s námi Pomsty bůh! * 21

XIII.

Zlomeny meče barbarů, Zlomeny meče barbarů,
zdrcena pouta klatá; černého orla ze spáru vyrvána kořist zlatá. To svaté právo národů, nejdražší mezi všemi – s ním pošlapanou svobodu vrátíme rodné zemi. Ó, země drahá, vzpomínáš? – My pomstili Tvé žaly, Tvým vždy byl cele život náš – my nezapomínali. Tam z polí hroby posetých klas zlatý v slunci metá – a z vřelé krve synů Tvých Ti nový život vzkvétá! * 22

XIV.

V zemi cizí, bratři, tiše spěte – V zemi cizí, bratři, tiše spěte –
nad vašimi hroby růže kvete... Do krvava růže pozardělá, jak by z vašich srdcí vypučela. Ze lvích srdcí, v jejichž burném tepu svištíval kdys ohlas starých cepů. Z vroucích srdcí, v jejichž slavném tluku domoviny zpěv zněl v čarozvuku – – Z věrných srdcí, jež až ku posledu nesla v sobě rodné země bědu. Hrdě bělorudým pod praporem cizáku vstříc dávným hřměla vzdorem – Zvonem zlatým do všech úhlů bila, jako štít se k ráně nastavila – Mrtva jsou teď – kulí provrtána – – Nezabolí víc jich žádná rána. Pod zemí se prach jich rozpadává – Jitřenka, co na blankytu vstává... 23 Nové ráno hroby vaše zlatí – – Krásně se vám, měkce bude spáti. Nad hlavou vám rudá růže kvete – V zemi cizí, bratři, tiše spěte. * 24

XV.

Vrací se milý, vrací se z boje – – Vrací se milý, vrací se z boje – –
Čím jen já čelo ověnčím Tvoje? – To Tvoje vzdorné, statečné čelo, jež pro svobodu krví se rdělo – čelo, kde svaté nadšení plálo, proti všem jako pavéza stálo – to čelo drahé, kde vznět a síla, jež častokráte jsem políbila! – Nejdražší čelo z všeho mi světa. Kde pro tě kvítek pučí a vzkvétá? – Mám já jen svoje kvítečky prosté, dvé jich v mém srdci pučí a roste – dvé mám tam kvítků – bílé a rudé, líbezný vínek uvit z nich bude. Kvíteček bílý – všecka má něha, červený – lásky mé plamínkem šlehá. Rosily oba slzy mé vlahé – – Ověnčím jimi čelo Tvé drahé. * 25

XVI. (Návrat legionářův).legionářův.)

Buď pozdravena otců země, Buď pozdravena otců země,
ty kraji můj, buď požehnán! Hor volně k slunci pne se témě a volně dýše luh i lán. Zní blahý šumot lesů chvojí a píseň zvoní v každém zdroji a nivou věje jara zvěst... Rozkvetla jabloň všecka bílá a stará lípa ověnčila si svěžím listem ratolest. Červánek jitřní chlumy zlatí a leskem skví se krajina – a skřivan jásá nad souvratí, kde oráč brázdu počíná... Zde, poutníče, své kroky stav! Kam padne zrak, jenž rosou kmitá – luh, pole bory – vše tě vítá a vše ti kyne na pozdrav. – – Tam rodná víska – – Mezi buky kostelní vížka ukryta. Proč stříbrné tam nezní zvuky? Proč domů zvon mě nevítá? Dí smutně vížka z povzdálí: „Můj, chlapče, zvon mi vyrvali – bůhví, kde stará jeho spěž! Však líp je mi, že domů jdeš.“ 26 A rzivý kohout na kostele se větrem ke mně obrací: Ba, hochu, vedl si’s tam směle – k nám nový den se navrací.“ A na náhrobku rytíř vstává a mečem kyne mi, čest vzdává: „Dobře se’s, hochu, dobře bil, ještěra zlého zahubil!“ A na hřbitově, pode travou, děd, otec lysou kývá hlavou, a mrtvých ke mně vane hlas: „Dík, synku, nezapřel jsi nás! Pěst tvoje tvrdě kuta byla a vše, čím trýznil tyran-kat, tys oplatil mu nastokrát. Dnes bolest vše se zahojila a lehce se nám bude spát.“ – Ó, spěte klidně, spáči bdělí, ve svatém země objetí! Dnes za vše, co jste přetrpěli – za všechny křivdy staletí, za vaše oslyšené vzdechy, prolité slzy, marné těchy, za každý trn, jenž drásal v skráni, za vaše katem pohrdání, za sílu, již jste v krev mi vlili, a za vzdor, jejž jste v čelo vryli a jenž se světa neleká – dnes tiché vaší u mohyly 27 vnuk vděčný zbožně pokleká a hlavu dojat k zemi chýlí, k té sladké zemi otcovské, a po dnech strastí všech a trudů, tu volnou, svatou líbá půdu a tiskne na ni srdce své. * Květen 1919.
28 OBSAH:
Str. I. Má země rodná...3 II. Jaký to přízrak strašlivý...5 III. Mně tyran vtiskvtisk’ v ruku smrtící zbraň...6 IV. Je pozdní máj...7 V. Nikdy tě, hochu, nezradím...9 VI. Barbaři rudí polem jdou...10 VII. Noc bezehvězdná...12 VlIl. Tam za hory mé touhy plynou...15 IX. Rozkvetla růže nad souvratí...16 X. Tyrana svého zradil jsem...17 XI. Chrpový baret nad skrání...18 XII. Na krví zvlhlé pláni...20 XIII. Zlomeny meče barbarů..,barbarů...22 XIV. V zemi cizlcizí, bratříbratři, tiše spěte...23 XV. Vrací se milý, vrací se z boje...25 XVI. Buď pozdravena otců země...2726
[29] SPISY KARLA DE WETTERA:
Ballady 1904. Zpěvy duše 1905. Malostranská trilogie 1910. Skřítek Puk 1911. Příhody Damianovy 1913. Náš pradědeček 1913. Zlatý věk 1915. Můj strýc Sylvestr 1916. Rukopis v láhvi 1916. Hřích Jany Grimové 1917. Granátník císařův 1917. Poklad Mary Glowe 1917. Listy z Vltavína 1918. Mrtví žijí 1919. Česká píseň 1919. *
E: ts; 2007 [31]