VÝPRAVA
[5] Jak mocný dub, jenž nezdolán ni vichrem, ni hromovou ranou, tak Bruncvík kníže mocně vlád’ svou zemí požehnanou. Tam, v otcův hradě kamenném, jenž vysoko v mraky se věžil, za valy, zdmi a branami své zlaté si poklady střežil. To choť svou, věrnou a spanilou, s líbezným pacholetem, jak růži májem rozvitou s poupěte ranným květem. Ta bedlivě střehla svůj planoucí krb a s pannami přádala v síni, jsouc knížete těchou v dobách všech a lidu vždy ochrankyní. 7 A dokola hradu, kde pravěký hvozd se u věčném soumraku šeřil, tam kníže se zvěří divokou přečasto sílu svou měřil. Tu mnohého mlatem sklál medvěda i tura rukou svou smělou, a mnohého orla, jenž mračnem se mih, kalenou z luku smet střelou. A v zlobě a zvůli kdy cizák a vrah se sveřep dral do rodných lánů, tu Bruncvík kníže, jak bouřící blesk vždy v rytířů čele a manů. A neotřel dříve mocný svůj meč a nezatkl do země kopí, až komoňů tvrdými kopyty nepřátel zahladil stopy. Tak lidu svého meč i štít a chválen a milován všemi, vlád Bruncvík, kníže bohatýr, překrásnou českou zemí. 8 A prchala léta, jak oblohou za mrakem mrak se střídá – – Tu, proroctví věren, rozhod se rek, že v daleké země se vydá. A marně ho prosí plačící choť a synek mu objímá šíji – je knížete vůle, jak železný kruh, a nic v světě nezlomí jí. „Já slávou své jméno chci obestřít a nelekám běd se, ni trudů, a otec-li v štít dobyl orlici, já lva si tam vydobudu! „AA choti má, kněžno, ty věrna mi buď a srdce mi zachovej vřelé, však zpět-li se nevrátím do sedmi let, pak, paní, volna jsi cele. Pak volno tvé srdce i ruka tvá, a chotě zvol v moudré si radě, však v mysli mi vzpomínku uchovej a v orla mé vychovej mládě!“ – 9 A záhy, slyš, hradem to rohů hřmí hlas a brána, hle, dokořán stojí, a třicet z ní vyjíždí rytířů, v stříbrné svítící zbroji. A třicet hle na kopích praporců se ve větru třepetá raném, a v čele rytířstva bohatýr na bělouši okovaném. Korouhev s perutnou orlicí vlaje mu nade hlavou – Tak Bruncvík, kníže, vydal se v svět, by zlatou se ověnčil slávou. 10

PLAVBA DO ZÁMOŘÍ
[11] Po přemnohých cestách, strastech, nebezpečích, bohatýrských činech, zápasech a sečích, v neznámou a pustou zbloudiv světa stranu, s reky stanul Bruncvík u vod oceánu. Všude, kam hled stáčí, v obzory až dálné, do modrého šíra moře sahá valné, větrem dme se, vlní, kypí, šumí, hučí, jako když tam v hloubce temně zvony zvučí, jako když tam v hloubce duchů zástup stená, pradávná kde města leží potopená – – Stojí Bruncvík v dumách, do dálky se dívá tam, kde sivé moře s nebes modrem splývá – „Věz, ty oceáne, nechť pláň tvoje širá, nezastavíš přece pochod bohatýra, a byť v dál jsi sáhal, zem kde mizí zraku, nezastavíš ty mne, jako orla v mraku, a byť v dál jsi sáhal, na rozhraní světů, 13 nezastavíš ty mne, jak vichřici v letu! Mocné tvoje vlny ve svém věčném boji ku neznámým břehům ponesou loď moji, daleké kde kraje, cizí lidské rody, vítězně chci přeplout přes tvé širé vody, do podivných zemí, k břehům přebohatým, do čarovných říší, ku ostrovům zlatým, dál po tvojí sláni, v poslední zem světa, v tajemství jež temné od věků je vkleta, v končinu, kam lidské nezbloudilo plémě, zatknout chci já směle korouhev své země!“ Rozhodnut je Bruncvík – koráb stavět káže, a hned v tuhé práci přemnohá je paže, staleté se duby pod sekerou tříští, kladiva, slyš, zvoní, ostře pily sviští, z roztavené rudy v ohně mocném žáru, hřeby, svory, klíny pevných vzchází tvarů, s kovem kov se sváří, drvo k drvu sbíjí, v těžké práci, shonu, mnohý den tak míjí, a než dvakrát tvář svou Luna mění bledá, nad zátoku mořskou pyšná loď se zvedá, pyšná loď a skvělá, všecka okována, 14 jak tvrz, od níž každá odrazí se rána, boky – tvrdé hradby, stěžeň mračna trhá, z klounu zlatý orel směle vpřed se vrhá – Pluje mořem koráb z ocele a dubu, na přídě, hle, Bruncvík, jak vbit na palubu, do dálky se dívá, do mlhy a mraku, nad hlavou mu šumí křídlo bouřliváků, nad hlavou mu vichr vztekle řve a vyje, pod nohou mu moře v lodní boky bije, bije, rve a pere, pěnu v tvář mu hází, hrozivé a mocné, bez pout, beze hrází, řve jak dravá lvice, hučí, syčí, víří, pyšný koráb na něm – jako pouhé pýří, jak v podzim list dubu, rvaný vichru spárem, širou mořskou plání vln se zmítá svárem – Pluje kníže Bruncvík, směle pluje s druhy, nedbá divých vichřic, nedbá noci, mlhy, neděsí se bouří, neděsí se blesků, nezná nebezpečí, nepodá se stesku, dnem i nocí bdělý, bez mdloby a bázně, jakby ukut z kovu snáší plavby strázně, ruku k dílu klade, skleslé mysli zvedá, 15 se živly se bije, odstrašit se nedá, dál a dále míří, nocí, jitra svitem, naděje zář stálou v oku ostražitém, dál a dále míří, s vírou v duši žhavou, hrdině že zdolá zášť všech živlů dravou, po strastech že dlouhých, přes všech bouří vzteky, vítězně že vkročí na břeh předaleký, na břeh čarné země, jež se lidem tají, o níž jako dítě z dávných slýchal bájí, v poslední zem světa, plnou krás a vděků, jež se jeho jménem do všech zaskví věků. Než, co snové spředou, sotva splní ráno. Ve hvězd tajných runách, běda, jinak psáno! Pluje koráb, pluje, den se s nocí střídá, roste nebezpečí, roste strast i bída, roztříštěn je stěžeň, plachty v cár jsou zdrány, v okovaných bocích mnohé zejí rány, a čím dále pluje, víc se nebe chmuří, hrůznější jsou bouře, divěj vichry zuří, dravější jsou vlny ve svém věčném sváru, a čím dále pluje, blíž a blíž je zmaru – 16 Marně orla okem Bruncvík pátrá v dáli – sněnou jeho zemi věčné mlhy halí, marně mořem bloudí, v jasnu, blesků žehu, nikde v šíru sledu po dalekém břehu – vody jen a vody, kam jen obzor svítá, bludnou po nich poutí reků loď se zmítá, plen a kořist vichrů, v marném s živly boji, uštvána a zdrána spěje v zkázu svoji. Náhle čirou nocí jak by slunce vzplálo – Podivnou se září všecko moře vzňalo, jasnou září, zlatou, jež tam v dálce kdesi jako mocná výheň šlehla pod nebesy. A to zlaté světlo šíří se a vzrůstá, jako pára před ním mha se tratí hustá, podivné je moci, divotvorné síly, že, jak hnán by vichrem, koráb k němu pílí, letí k němu, letí, jak šíp moře plání, ač mu zdranou plachtu vítr nepohání, ač kolkolem všude, kam jen oko shlédne, na ztichlém se moři vlna nepozvedne – V údivu zří Bruncvík, reci němi žasem, jakby okouzleni zlatým čarojasem, 17 divnou září, skvělou, jež jak zoře svítí, a k níž čaromocí loď se mořem řítí – Hle, teď cizí ostrov užaslé zří zraky! Mocná na něm hora témě zvedá v mraky, pyšná hora, bájná, v nebesa se vrší, zázračné z ní světlo v jasných blescích srší, oslepuje oči, mysl děsí, mate, mocí k sobě vábí jeho kouzlo zlaté – – V troskách o břeh tříští loď se bohatýra – Zem kol všude pustá, nehostinná, sirá, nikde, co by žilo, vzrůstalo a kvetlo, studené jen s hory skvoucí na všem světlo – A tak, zmdlen a zklamán, v srdci stesk a hoře, přistál kníže Bruncvík k Jantarové hoře. 18

OSTROV JANTAROVÉ HORY
[19] Jak stín bědný, zmdlen a stěží pustém bloudí po pobřeží kníže Bruncvík – poutník sirý, trpce jejž svět zklamal širý. Běda, kde je rek ten smělý, jehož slávu bardi pěli, kde ten rytíř v skvoucí zbroji, vítěz v kolbišti i v boji, jehož meč žeh jasným bleskem a štít slunce zlatoleskem? Polonahý, v sešlém cáru, hladov, žízniv, blízek zmaru, chará troska tuří síly, pod běd tíží šíj svou chýlí, a jak stařec pod jhem roků, v nejistém a vratkém kroku, v ruce meč, jenž rzí se halí, pustém bloudí po úskalí – 21 A kam zrak jen stočí kalný, pohled teskný, pohled žalný, v pustém břehu, při skal srázu, bědu vidí jen a zkázu – V příšerném tam, němém kruhu mrtvá těla věrných druhů, rytířstva to čest a pýcha sina leží tu a ticha, v troskách rezavící zbroje kryjíc bědné zbytky svoje – A tam, písku pod závějí, věrných ořů těla tlejí, nad hnátem tu hnát ční holý, jako pahýl v pustém poli, leb tu na lbi odpočívá, dutým hledem v nic se dívá, s trupem trup tu v hrůzném tvaru stlívá v zdrané srsti cáru – Dál a dále pohled reka po pustině kolem těká, tam, kde mořském při skalisku korábu vrak trčí z písku, 22 a jak zašlá moc a sláva z trosek v prach se rozpadává – Smutně Bruncvík kol se dívá, v zpustlý vous mu slza splývá, hlava mdle se k hrudi sklání, a jak havran kolem skrání chmurná duma křídly bije – Běda, proč sám ještě žije? Proč, jak druzi, v strašné trýzni hladem nezhynul a žízní, proč jen ze všech sám tu zbývá, pouhá bídná troska živá, jíž spár smrti hrdlo svírá a jež přece neumírá? Běda, sám jak červ tu hyne v pusté výspě, nehostinné, hořem, strastmi štván a lačen prostřed širých vod a mračen, nejbědnější mezi tvory, v mrtvém lesku bájné hory, jež jak tyran bez pohnutí 23 v strašlivých ho poutech drtí, a jež v smrti chvíli bědné mohylou se nad ním zvedne – Tak rek dumá, v sklonu šíji břehem jako přelud míjí, a kde stane, kudy kráčí, pustou zemi slzou smáčí – Posléz zmdlen a roven stínu těžce klesá na skalinu, v duši žal a smrti tuchu, s životem se loučí v duchu, s životem i se vším světem, s chotí svou i s pacholetem, s vlastí, k níž cit pne ho vřelý, a od níž ho světy dělí – – Slyš, tu v chmurné jeho dumy vichřicí to pozašumí, a jak mračno okřídlené strašný pták se vzduchem žene, pták, jenž mysl děsem chvátí, a jejž báj jen může znáti. 24 Mocně, jak loď obrovitá, povětřím se stvůra zmítá, a jak prudce křídly mává, duje to, jak vichru vřava, a jak nade břehem krouží, jako mrak vše ve stín hrouží. Zří to Bruncvík, žasem němý, v úděsu se choulí k zemi, pod skalin se tesem skrývá, za ochranu nebe vzývá – A vté, jak blesk nocí tmavou, myšlenka mu žehne hlavou, plane, září a co chvíli novou nadějí ho sílí – A již dychtiv, bez oddechu, pobřežím se vleče v spěchu tam, kde písku nad mohylou oře svého srst zří bílou. Jako bouř mu srdce hřímá, z kostí cár když kůže snímá, ohně žárem skráň ho pálí, v zdranou srst když tělo halí, 25 horečně se zmítá, chvěje, koží kryt když k hoře spěje, kol níž, jak temný mrak mračny, krouží prapták, lupu lačný – Náhle, kořistí svou zmámen, s výše vrhá se, jak kámen, v koňskou kůži spár svůj vetne a juž s rekem v mraky vzlétne, blankytným hřmí nebe stanem nad hučícím oceánem, dál, neznámou nad pevninou, jak mrak stře svou peruť stinnou, nad hor témě, hvozdů šeří s vichřicí se v letu měří, dál a dál hřmí bez ustání, nad údolím, vrchem, plání, až tu náhle, pod hor štítem, v hnízdě stane v sluji skrytém, z něhož praptáčat druž sirá zobec vstříc mu otevírá – Sotva kořist v hnízdo skryje, slyš, juž znovu křídly bije, 26 v dál jak mrak hřmí prostřed mraků, až jak bod se ztrácí zraku – Hlasným mláď lup vítá křikem – k boji rek však hotov mžikem, věrný meč, jak blesk v své paži, lačným dravcům hlavy sráží, a když posledního skolí, s hory slézá do údolí, v zeleni kde lesů stinné mnohý svěží plod mu kyne, jasný zdroj kde ze skaliska v tisícerých perlách tryská, a kde sluje, keři kryta, bezpečný mu asyl skýtá. Tak rek, z útrap vysvobozen, stanul, jak by znovuzrozen v kraji, jenž plá v slunci stálém – v dálné zemi lvů a palem. 27

BRUNCVÍK A LEV
[29] V pralesa se houštinu směle Bruncvík dere, kde ztajeno ve stínu nebezpečí steré. Dravých šelem mnohý rod ve slujích kde skrytý, v sítinách kde číhá vod netvor věkovitý. Kde jak břečťan po kmeni plaz se pne a splývá, ve kvítí i v lupení zrádný hmyz se skrývá. Kde kol v trávě, na keři, kudy noha míjí, jedovatí ještěři, háďata se svíjí. 31 Jako bystřeň hradbou skal cestu sobě razí, tak rek v houšť se dere dál přes zmole a srázy,srázy. Páž jak ocel, orlí hled, mečem šelmy drtí, neleká se hrůz ni běd, neleká se smrti. Bez bázně a bez děsu, silen strastí mnohou, temnotami pralesů pevnou kráčí nohou. Slyš, tu náhle v lesních tmách strašným zní to skřekem, jako hrom když ve skalách divým hýká vztekem. Jak dub, jejž sklá vichru hněv, zapraští a sténá, jak když strašný vydá řev šelma poraněná. 32 Stane Bruncvík, ztají dech, ve skráň krev mu buší, a pak míří, skok a spěch, nedobré kde tuší. Hle, tu ve skal zášeří, v slati kmen kde hnije, s prapotvorou ještěří mladý lev se bije. Nedbá, krev že z mnoha ran srst mu třísní zlatou, v lítém boji, zbit a zdrán, saň rve šupinatou. Marně však v ni spár i zub vtíná soupeř smělý, nezdolána saň, jak dub, toporu jenž čelí. V bodlinatém krunýři netvor trup svůj skrývá, dráp kam zatne upíří, rána zeje živá. 33 A když vymrští svůj chvost, udeří jak mlatem, sokem smýká, rány prost, kamením a blátem. A tak v ryku strašlivém divě rvou se, štíří, že se skála chví i zem, mocně vzduch se víří,víří. Náhle, jako polnicí ještěr pozavřeští, lva kdy mocnou sanicí tiskne jak v spár kleští. V strašném zvíře povyku bezmocné se zmítá – běda, zdrtí ve mžiku saň je obrovitá! Vté však, jako mrákavou blesk když pozasvitne, Bruncvíkovi nad hlavou mocný meč se kmitne. 34 Ranou protne jedinou hrdlo nechráněné, z netvora že bystřinou krve proud se žene. Děsný vydá ještěr sten, svíjí se a vrtí, co rek směle, neznaven, dobíjí ho k smrti. A když saň už neživa, rek, hle, u lva klečí, rány v zdroji vymývá, ranným listím léčí. Divem krotne dravá zvěř, vděčným vzhlíží okem, za rekem pak v lesní šeř tichým spěje krokem. Půlnocí ať kráčí rek, zlatoleskem raním, pokorně, jak beránek, všude lev jde za ním. 35 Dálná pouť ho neděsí, strázeň nezaráží, pod širými nebesy bdělou vždy je stráží. Vichřicí je v útoku, divou bouří v boji, jak štít reka po boku v nebezpečích stojí. Tak jdou spolu v jas i v stín, v pohodě i v tísni, a jich mnohý, smělý čin v mnohé žije písni. 36

BRUNCVÍKŮV STESK
[37] Ó, kde jsi, kde, má rodná země, kde modrých hor tvých sněžná témě, kol nichž hřmí orel v nebes šíru, jak sen kol hlavy bohatýrů – kde tvých je borů svěží stín, jímavý šumot doubravin, pravěkých hvozdů zkazky bájné, posvátných hájů přítmí tajné, v němž zevšad, jako hudba tichá dnů dávných kouzlo na tě dýchá?! Tam obemšený mohyl vrch oblétá dědů strážný duch, čarné tu moci věky sídlí, ohnivák hnízdí jasnokřídlý, tu v mýtí, noci za měsíčné, rej vedou lesní panny sličné, a v tůně smaragdový klín ztajen je půvab rusalčin – 39 Tam, v zelenavou skryta šeř, přemnohá lesní žije zvěř, tam medvěda se vidíš krást v duť dubu pro včel sladký plást, tam s rysem vlk se toulá v houští a s kancem tur se v zápas pouští, tam jelen, v pyšný sen svůj vnořen, se řítí přes zmol, strž a kořen, tam bažant zlatá ztrácí pera a doupňák houká z lesů šera, a ozvěna tam ve stráni žežulky vrací volání, tam, jako z říše starých bohů, hřmí táhlé zvuky lovčích rohů, tu v každém šelestu a šumu, jak jímavou bys slyšel dumu, tu každý strom svou mluvou měkkou pověst ti šeptá dávnověkou, harf slyšíš tón a píseň vil, jak v starou báj bys zabloudil – Ó, nivy rodné, slunné kraje, pahorky, na nichž réva zraje, 40 údolí tichá s leskem vod, kde stádo večer hledá brod, a pastevců kde dutou třtinou dávné se otců písně linou – kde do vln šumu šeptá sítí, kde vodní růže sněhem svítí, kde stříbrné se toky valí údolí klínem, přes úskalí, kde na lučinách, v rosy lesku, plá kvítí, jak hvězd na nebesku, kde plodných polí lány žírné táhnou se v dálky nedozírné, kde oráč s písní skřivaní své volky brázdou pohání, kde za úrody přebohaté moře se klasů vlní zlaté, a ohněm máků, modrem chrp, v slunci se zlatem blýská srp! Ó, vísky tiché, v sadech skryté, kde šumí štěpy věkovité, a v čase hlohů k měsíci své písně hudou slavíci! 41 Vy chatek krovy pohostinné, kol nichž se zeleň révy vine, a pod nimiž se písní rojí, jak včel, když lípa v květu stojí, kde družno vždy je dokola, když soumrakem louč plápolá, kdy staré vrčí kolovraty a pověstí květ pučí zlatý! Vy staré dvorce, tvrze, sruby, jež chrání val a stíní duby, v jichž síních otců mrav vždy vládne, kde mysli lví a pěsti pádné! Vy hrady, starých rodů hnízda, kol jejichž hlásek vichr hvízdá, a o jichž zdivo nedostupné se tříští vrahů lebky zpupné – kde v rohů zvuk a v trub kde vřesk zní úder štítů, zbraní třesk, kde z dálky zpěvák toulavý své bludné kroky zastaví a při jímavém struny hlasu opěvá reky dávných časů! 42 Vy města, s věžemi a valy, staleté zdi kde mechy halí, kde v lomenice, v dávné štíty pohnuté mnohé děje vryty, kde perlík zvoní, hude stav a všude ve cti otců mrav, kde lid, jenž dobré zná jen řády, své práci živ a prost je vády, však potřeba-li, nepříteli s ocelí v ruce směle čelí! Ó, sídlo otců kamenné, jehož věž mnohá v mrak se pne, vy jizby známé, síně skvělé, kde klenba v oblouk tryská směle, kde na stěně i sloupoví praotců dávná zbroj se skví, medvědí srst kde kročej tlumí, kde zevšad dávné vanou dumy, kde zdá se, jak by tichem třás mrtvých se knížat strážný hlas, kde vichr, kolem zdí jenž duje, o slavných činech vypravuje, 43 a v krbu dub kdy ohněm hárá, jak šuměla by báj tam stará! Tam v síni, kde plá louče plamen, dlí choť má věrná v kruhu panen, tam zlatou svojí nad přeslicí, jak luna bledou sklání líci, co sivé oko do daleka, jak holubice marně těká – oh, marně k horám, lesům vzhlíží, zda ten, jejž v srdci má, se blíží, a hasnou dny a nové vzchází, však ten, jejž čeká, nepřichází – Ó, ty, jež ke mně v svět náš šerý jsi slétla kdys, pták sněhoperý, a plna něhy, plna jasu v můj život vnesla máje krásu, má družko sladká, sestro, paní, zda vzpláš mi kdys, jak hvězda ranní, kdy z noci, plné chmur a mrakůmraků, se zjeví poutníkově zraku? Ó, zda i tebe shlédnu kdysi, 44 jenž zrak máš matčin, otce rysy, můj synku, orlí mládě moje? Zda bouře zlé až minou, boje, vás někdy, v blahou hodinu, k své hrudi oba přivinu?! Žel, mezi námi – svět je celý! Sedmero hor mě od vás dělí, sedmera moří voda širá se mezi námi rozprostírá – Duch překlene ji křídly svými, dálkami zhrdá mlhavými, s hvězdami, zoří k vám se vrací, však srdce – žel, div nekrvácí. 45

BOJ S DRAKEM A DIVOTVORNÝ MEČ
[47] Tam, modrá kde Labutí hora nad mořskou pne se pláň, hrad krále Olibria svou zlatou zvedá báň. Sem Bruncvík se Ivem kráčí a stane u brány – „Jsem, králi, Bruncvík kníže, své přej mi ochrany! Své ochrany přej mi a přízně a loď mi skytni svou, bych mořem moh’ se vrátit v zem svoji dalekou!“ – „Jsi-li ty Bruncvík kníže, mou přízeň měj i loď, však dřív ty z moci draka mou dceru vysvoboď! 49 Mou dceru, Afriku luznou, pozemských květů květ – pak nejkrásnější z mých lodí bude ti náležet. Ta nejkrásnější z mých lodí, jež zlatem a sloní se skví, já pokladů naložím na ni, div, že se nestopí!“ V člun stoupá Bruncvík se lvem, tré nocí pluje a dní, tam, na mořské kde výspě hrad Baziliškův ční. Ten věž má z kostí a hnátů, a z lebek střeží jej zeď, a před železnou branou hadů se svíjí spleť. Tu Bruncvík dobude meče a se lvem zhubí tu spřež, a kovovou vyvrátí bránu a v strašnou chvátá věž. 50 Tam v síni, hle, královská panna, smutná a plačící, kol údů jí divě se svíjí háďata syčící. A rek když ta hrozná stne pouta, tu jako bouřící mrak, ve změti plazů a štírů, strašný sem řítí se drak. Lesklou je šupinou poset, jak v skvoucím krunýři, a sedmi když ocasy švihne, vzduch vichrem zavíří. A tří hlav když otevře tlamy, tu zasrší oheň a žár, a jako hrom kolem to duní, když v zem jeho udeří spár. Tu Bruncvík, lva po svém boku, jde v boj, ač zraněn a zdrán, a mečem svým netvoru v řeži tré strašných zasadí ran. 51 Ta první jak vichřice sviští a nejmenší z tří smete hlav, ta dopadne na zem jak kámen a krve kol řine se splav. A druhá když udeří rána, jak vlna bouřících vod, z hlav prostřední sletí jak balvan a krve kol celý je brod. A největší hlavu když ocel srazí, jak blesku hněv, na zem se zřítí jak skála, a řekou kol valí se krev – Tu bezhlavý netvor se zmítá a v sterý svíjí se kruh, a řičí a chroptí a sténá a ocasy bičuje vzduch – A jako když ohnivá hora kácí se do suti, tak v posled se obluda hroutí, bez dechu, bez hnutí. 52 Tu Bruncvík v pás princeznu chopí, a nedbaje krve a ran, jako květ křehký ji nese ze strašných zdí těch a bran. A záhy v skvoucím svém hradě s jásotem vítá je král, a prapory na věžích vlají a rohy hřmí v šíř i v dál. A ve zlaté král když síni přeslavný strojí hod, dí k reku: „Mé zaslib se dceři a mocný založ si rod!“ „Já panně slib nemohu dáti, neb choť už zvolil jsem, ta se synkem věrně mě čeká tam v dáli, za mořem!“ „Nemůžeš slib-li dáti, nemysli na domov, já do šeré věže tě vsadím, kde bydlo je háďat a sov! 53 A nerozmyslíš-li sobě a královskou odmítneš dceř, pak zahyň tam v hrobové kobě a kosti tvé roznesiž zvěř!“ – Než, Bruncvík je pevný jak skála a věren až v poslední dech, a než-li by choť svou zradil, v žaláře tísní se zdech. Tam kníže se lvem věrným, okovy připoután, hrdě svůj snáší úděl, jenž losem jemu dán. Tu jednou, v půlnočním čase, zjev jasný dí mu: „Vstaň! Ten kámen odval těžký a najdeš brň i zbraň! To meč je podivné moci, jenž roztne skálu i zeď a všechno dokola zkosí, na čarnou průpověď!“ 54 Tu Bruncvík, poslušen ducha, odvalí kamenný kryt, a zbroj tu najde skvoucí a meč, jenž runami ryt. A ruče se oděje brní i přílbou s perutí, a jedinou čepele ranou okovy rozdrtí. A jedinou čepele ranou zdi kobky rozetne a nespoután jak orel se branou rozlétne. A kdo mu v cestu vkročí a v boj se postaví, hoj, meč jen vzduchem blýskne, a všechno bez hlavy. A byť všichni královi reci cestu mu zkřížili, mečem je Bruncvík kosí, jako žnec obilí – 55 A divomocnou když zbraní všem hlavy zutíná, tu královské lodi se zmocní a plachtu napíná. Napíná plachtu bílou a zvedá kotvici, a se Ivem v dálku pluje přes moře bouřící. Dál zlatou loď svou žene, do bouří, do vichřic, a jako orel bílý hřmí nové slávě vstříc. 56

NA MOŘI
[57] Po moři sivém loď se plaví, nic její dráhu nezastaví, vichry jí, bouře nepoděsí, nezhubí víry, skal jí tesy, mlha jí v chvatu nezabrání, mocné ji kouzlo vezdy chrání, a den ať plane, noc se šeří, pyšná loď směle vlny čeří, zlatem se svítí, skví se sloní, kovaná ráhna stříbrem zvoní, v hedvábná lana bouř když duje, harfové zvuky vyluzuje, a stožár z cedrového kmene, jak věže hrot se v mračna žene, kde vlajka, na půl lilje skvělá, jak by se v půli růží rděla, a plachta z kmentu v šeru, v jase labutě sněžným křídlem zdá se, jež ať kol tiš, ať vichrů vřava, vítězně šumí do modrava – – 59 Na lodi, jak když v boj se strojí, kníže tam Bruncvík v jasné zbroji, žerď vesla v ruce, orlím zrakem v dál pátrá vlnou, mhou i mrakem, co u nohou mu, zchystán k skoku, lev mocné hlavy, silných boků, jenž, zívne-li, jak bouře z mraku vyplaší hejna bouřliváků, a zařve-li a protáhne se, v korábu každý hřeb se třese. Chmurně se Bruncvík v dálku dívá, jak v budoucnost, již mlha skrývá, a jejíž rouškou přetajemnou osud sám halí tvář svou temnou – A jako mračna, bouř když duje, za dumou duma přeletuje kol pochýlené hlavy reka – Kam spěje? Co ho v dálce čeká? Los jaký z mlhy zítřku stinné v neznámých zemích vstříc mu kyne? Nové zda boje se tam strojí, v nichž zkoušet musí sílu svoji, 60 nové zda strázně, nebezpečí, strasti jež všechny hrůzou předčí, muka zda nová, nezbadaná, vítězství, zrádná soka rána, zápasů bouře, sečí vřava, porážka, bída, lesk a sláva, či smrt zda hnátem kdes už chřestí, by vyrazila meč mu z pěsti? A tu se maně paže reka na jílec meče těžce smeká, železnou pěstí ocel svírá, v níž jeho síla, moc i víra, s níž neleká se hrůzy žádné, s níž vítězí a s níž i padne. „Kolikrát, meči divotvorný, se mnou ses vrhal v zápas vzdorný, kolikrát skvoucí ocel tvoje hubila vrahů valné voje, blesku se ohněm v slunci skvěla, soupeře v útěk obracela, tepala reků mocné šiky, 61 drtila obry, trpaslíky, zkosila příšer, oblud řady, hubila saně, hydry, hady, stínala brány, hradby, sruby, kácela skály, mocné duby – vítězně svítě nad mou hlavou, ved’s mě, můj meči, světa vřavou, dobýval města, hrady, říše, tyrany v zlaté deptal pýše, přemnohý okov zdrtil rzivý, v zjařmené volnost vznášel’s nivy, mocných všech postrach, naděj lidu, jak hydru hubils’ křivdu, bídu, rabů všech spása, vrahů metla, stal jsi se světu bleskem světla! A jako vezdy, s pevnou vírou, dál s tebou pluji v dálku širou, beze všech pochyb, bez vší bázně, s tebou že všechny zdolám strázně, s tebou že orla smělým letem vítězně zahřmím širým světem, s tebou že, věrný meči, jednou oči mé rodnou zemi shlédnou!“ 62 Tak Bruncvík k meči hovor vede a jasně do mlhy zří šedé, dál a dál směle mořem pluje, nedbá, že vichr v tvář mu duje, nedbá, že skráň mu zamyšlenou oceán stříbří vln svých pěnou, v korábu bok že divě bije, jak lvice řve, jak šakal vyje, a dál a dál, kam hled až zírá, strašlivou moc svou rozprostírá – – Vychází slunce, v mrak se chýlí, dál k neznámému loď hřmí cíli, jasem i šerem plachtu vzpíná, kde dálka mlžná, nehostinná, až náhle, širém na obzoru, zřít břeh se nořit, les i horu, zelené nivy, slunné stráně, cimbuří měst i hradů báně, ryzím jež v slunci hoří zlatem – Pohnut je Bruncvík, kleká chvatem, křídlatou přílbu snímá s hlavy a po zlé pouti zemi zdraví. 63

KRÁL ASTRIOLUS.ASTRIOLUS
[65] V skvoucí síni kamenného hradu, v kruhu reků, za dubovým stolem, víno pije mocný Astriolus, král tří říší a pán pěti moří – víno pije ze zlatého rohu, veselí se, hoduje a kvasí, stolníci že na stříbrných mísách nepostačí vzácnou krmi nosit, pážata že z kameněných bání neustanou révu nalévati. Náhle, hlučný hod kdy na vrcholu, jako bouře v mracích pozadují obrněných stráží duté rohy, vysoko tam, na kulaté věži, v jejíž patu divě moře bije, a jejímž zubatým nad cimbuřím mořský orel v sivém mraku krouží – Zvučí rohy, hlaholí a hučí 67 ponurým a varovným svým hlasem, jak by blížilo se nebezpečí – Odvrhne král roh svůj nedopitý, ruče chvátá k oknu okrouhlému, jež mu v oblouku svém ukazuje skalné pobřeží a modré moře, jež se před ním v nedozírno vlní – Na vodách tam – orlím svým to zrakem Astriolus jasně rozeznává – pyšný koráb ze zlata a sloni, bílou plachtu větrem mocně vzdutou, letem racka k přístavu se blíží – Na korábu, jakby ukut z kovu, rytíř stojí v brni stříbroskvoucí, přemocný meč svojí po levici, pravice co pevné veslo třímá, s jistotou jimž ku břehu loď vede. Podle reka, jako věrný strážce, mohutný lev hrdě hlavu zvedá, mocnou svoji hlavu, zlatohřívou, a když zařve, zaduní to z dálky, jako hrom když zarachotí v mraku – 68 Jakby v kámen změněn, Astriolus patří na loď, na reka i zvíře, těžce srdce ve hrudi mu bije, jako perlík v tvrdou kovadlinu, úžas, hněv i děs, jak vlnobití myslí jeho divoce se střídá – Poznává král lvího bohatýra, jehož činy bardi opěvují, a o jehož divomocném meči putuje zvěst mnohá širým světem, poznává, že sám to Bruncvík kníže, tyranů všech bič a zavist reků, s korábem svým k jeho zemi míří, bez rytířstva, se lvem po svém boku, nikdy nesklán, nikdy nepřemožen, jako orel vítězný a smělý v jeho říši svoji slávu nese – V srdci krále, jako v temné sluji hněv se zvedá, jako saně divá, syčí hádě jedovaté zášti, nadýmá se zpupná hydra pýchy – 69 A král s okem, v němž žíhají blesky, s tváří divou, zrudlou krve varem, obrací se k dvanácti svým rekům, a hlasem, jenž ve strašlivém vzteku bouří, jak řev tura poštvaného, na Bruncvíka udeřit jim káže, zmocniti se ho i s jeho šelmou, v železných ho poutech na hrad vléci, a jak zbitého psa, bezmocného, do prachu ho vrhnout k jeho nohám. Nemá Bruncvík, nemá o tom zdání – čisté srdce netuší tu zrady – v zátoce svůj skvoucí koráb staví, klidně se lvem na břeh vystupuje, aby v zemi, k níž ho osud zavál, v shodě žádal sobě pohostinství. A co k hradu klidně břehem kráčí, jako poutník, míru znak jenž nese, kovová, hle, rozlétne se brána, zbraně třesknou, trouby zahlaholí a na bujných, na dvanácti ořích, dvanáct reků na něho se řítí, 70 dvanáct reků v hávu ocelovém, dvanáct vlaje praporců jim s kopí, dvanáct mečů svítí nad přílbami, jako dvanáct oslnivých blesků, dvanáct hlasů jako bouře hřímá: „Vzdej se, kníže, do prachu se pokoř, k nohám přemocného Astriola, krále říší tří a pěti moří! Nevzdáš-li se, běda budiž s tebou!“ – Poznává tu Bruncvík, co mu hrozí, vidí zkázu, jak se na něj valí, jako na loď dravá moře vlna – Neztratí však mysli ani chvíli, ruče mocný meč svůj vydobude, a jak vichr se lvem v před se žene proti přemocnému nepříteli. A dřív, nežli soupeř zchystá ránu, mávne Bruncvík mečem divotvorným, povětří že všechno hlasně sviští, tajemná mu na rtech chví se slova, a juž, jak žnec klasy ostrou kosou, za hlavou tu hlavu mečem stíná, 71 až všech dvanáct hlav těch zkrvavělých pod přilbami ve prachu se válí, v divokém co trysku dvanáct ořů unáší zpět dvanáct trupů v brni, dvanáct trupů bez hlav k hradní bráně – Zří to s cimbuří král Astriolus, zařve vztekem jak býk poraněný, třiceti svým manům sedlat velí, udeřiti mocně na Bruncvíka, přinésti mu k nohám jeho hlavu. Neleká se Bruncvík vší té moci, v boj se vrhá se lvem po levici, divotvorným mečem strašně řádí, hlavy sráží jako makovice a dřív nedá meči odpočinout, až všech hlav těch třicet ve žni hrozné porubáno v krvi kolem leží – Astriolus patří na tu zkázu, zařičí jak šelma, šíp již protkne, káže půl stu nejsilnějších bitců s burdýři a meči vyraziti, 72 rozčtvrtiti Bruncvíka i šelmu, kusy jejich mrtvol kalem vláčet, nakonec pak v oceán je vrhnout na pospas všem mořským divočinám. Stojí Bruncvík pevně jako skála, k níž se divě mořský příboj řítí, by ji rázem smetl do hlubiny, stojí, nepřítele očekává s mečem jako bleskem nade hlavou, a dřív, než-li soupeřova ocel zdrtiti ho může v strašných ranách, rozrazí svým mečem bitců řady, jak zeď pevnou do prachu a suti, a pak zbraní svojí čaromocnou nepřítele napořád v prach sráží, stíná ho a řeže, teše, rube, jako mocná drva v hustém hvozdě, deptá, kruší, drtí, bije, seče, a v strašné své práci neustane, pokud poslední z těch půl sta reků bezehlavý neskácí se na zem, jak slední kmen zrubaného lesa – 73 V hrůze zří to vše král Astriolus, osykou se chvěje, lunou siná, poznává, že všechny jeho voje v boji s přemocným tím bohatýrem ve vichřici vetchou jsou jen třtinou, poznává, že voje všech tří říší, jimiž s pěti moři mocně vládne, bezmocny jsou s veškerou svou zbrojí proti reka kouzelnému meči. A tu v mysli krále.krále, plné zášti, myšlenka jak temná noc se rodí: Mečem-li Bruncvíka nepokořil, zahubí ho, běda, lstí a zradou! A tu tyran prapory hned bílé se všech věží káže vyvěsiti, vyzváněti slavně všemi zvony, v rohy zadout, udeřiti v kotle, a sám v čele dvořanstva i lidu, beze zbraně, hermelínem oděn, s ratolestí palmy ve své ruce, z brány Bruncvíkovi vstříc, hle, kráčí, sklání se a takto k reku praví: 74 „Zapomeň, ó kníže, svého hněvu, nežádal jsem hany tvé ni zkázy, zkoušet chtěl jsem jen tvou moc a sílu, o níž potulní mi pěvci pějí, vědět chtěl jsem, pravdou-li jsou báje, jež se o tvém divomocném meči po mé říši od úst k ústům nesou. Vlastním však když popatřil jsem zrakem na vše divy tvého udatenství, na zázračnou sílu tvého meče, jemuž v širém světě rovno není, uvěřil jsem tobě, mocný reku, uvěřil jsem moci tvé a síle, ruče spěchal v čele všeho lidu, abych tobě ruku podal k smíru, vzácným u sebe tě vítal hostem, na bratrství s tebou pohár zvedl. Vítej, kníže, vítej, bohatýre, sláva ti a čest buď do všech věků!“ Věří Bruncvík proradné té řeči, králi k smíru pravici svou podá, a pak za trub vřesku, kotlů hřmění, 75 v průvodu se slavném v hrad dá vésti, v skvoucí síni, za bohatým stolem, po králově boku v křeslo sedá, ze zlatého připijí si rohu na přátelství věrné pro vše časy. A když posléz vzácnou révou zmámen, půlnočních v níž bylin kouzlo skryto, v těžkém spánku na podušku klesá, poroučí král v řetězy ho svázat a pak bohatýru bezmocnému vlastní rukou meč od boku béře, a když hněvem soptě, přesvědčí se, přemocnou že čepel nelze zlomit, mlatem zdrtit, ni roztavit v žáru, s prokletím meč vrhá do propasti, na dně jejímž ještěři se svíjí, v jejíž jícen nepronikne člověk, a kam dravá zvěř se neodváží. A pak káže bohatýra se lvem jediného spoutat do okovu, a tak oba ve společném poutě do železné, hrozné zavřít klece, 76 plné lidských kostí, Ibí a hnátů, přebědných to trosek ubožáků, tyrana jež zahubily vzteky. Posléz v zášti svojí Astriolus velí zničiti loď Bruncvíkovu, potopit ji navždy na dno moře. Procitá rek Bruncvík z omámení, procitá a strašnou vidí zradu, a z úst vítězného Astriola slyší zahřmít strašlivý svůj ortel: „Běda tobě, smělče, jenž jsi zhubil výkvět mého rytířstva a pýchu, moci mé jenž jsi se nepokořil, u mých nohou neschoulil se v prachu! Slyš, co nyní, červe, praví tobě Astriolus, král tří mocných říší a bezmezný vládce pěti moří: „NaNa železný kůň já, pse, tě vsadím, na kůň do krvava rozžhavený, abych živlem přemocného ohně jak pýr sežeh vší tvou moc i slávu, 77 abych popel tvůj a prach tvých kostí do všech světa stran dal rozmetati v pospas šelmám, krkavcům a větrům!“ Stojí komoň na nádvoří hradu, komoň z kovu, všechen ohněm žhoucí, rudě svítí, mocným žárem dýchá, jako výheň, vzduch kol rozpaluje – Ke komoni, zbrojném ve průvodu, za víření kotlů, řevu rohů, reka vedou spoutaného se lvem, aby smrtí potupnou a děsnou zahubili oba věrné druhy. A tu Bruncvík v přehrozné té chvíli, ohnivý kdy oř juž vstříc mu plane, k svému lvu se sklání naposledy, na hřívu mu chvějné rty své tiskne, pohnut šeptá slova rozloučení – – V té, jak nadzemskou by vzbuzen mocí, zařve lev, jak v mraku hrom když zuří, strašnou silou rozdrtí svůj okov, jako bystřeň strážemi se prorve, 78 střemhlav vrhá v hlubokou se propast, ještěry a plazy rve a sápe, divotvorný meč v svých stiskne zubech, skokem vymrští se po skal srázu, bleskem vpadne hradu do nádvoří, a juž věrně stojí před Bruncvíkem. Zmocní rek se rázem svého meče, zamává jím, jak když vichr fičí, a juž v hrozné seči, nevídané, za hlavou v prach rázem letí hlava, jako jablko když za jablkem vichru síla divá s štěpu sráží – V strašném zmatku rozprchnou se stráže, prchá dvořanstvo i rytířové, v děsu prchá sám král Astriolus – Bruncvík se Ivem však juž v jeho patách, a když ozbrojencům hlavy skosí, srazí posléz i leb tyranovu jako dutou tykev ku svým nohám – A pak mocný, vítězný a smělý, vichřicí se žene hradní branou, bije, seče, co mu v cestu vkročí, 79 až pak beze soků, bez nepřátel, na bujného vyšvihne se oře, na oře to krále Astriola, a lva, jak stráž všude po svém boku, v dálku jede modravou a širou, pouštěmi a neznámými kraji, tam, kde za vrchy a za vodami, v okruhu hor, jak šperk vzácné krásy, ztajena je rodná jeho země. 80

NÁVRAT.NÁVRAT
[81] Odkud ten vyšel poutník a kam se ubírá, v řasné se roucho halí, o hůl se opírá, a všude v patách za ním, jak věrný jeho stín, lev kráčí zlatohřívý, daleké pouště syn,syn. Tak mocný kníže Bruncvík, po mnohých letech zlých, bez rytířstva se vrací na půdu otců svých – tak přestrojen se vrací, by zvěděl, neznám všem, zda choť mu dosud věrna i všecka jeho zem. A jak jde stínem lesa, jenž strží pln a skal, tu náhle píseň slyší, již kdysi zpívával, to za večerů zimních, kdy v krbu doutnal kmen a divě vichr zuřil, jak běs kol hradních stěn – Kdy z pustých lad a hvozdů, jež závějí sníh kryl, ponuře havran krákal, vlk lačný táhle vyl, co v hradu velké síni, při jasné smolnici, choť věrná přízi předla na zlaté přeslici. 83 Choť jeho, luna bílá, jež září oblohou, s růžovým pacholetem, jak květem u nohou – Tu Bruncvík synka laskal, vřelým ho líbal rtem a pěl mu zpěv ten starý, s jímavým nápěvem – I jde teď po těch zvucích, jež drahé tak mu jsou, a rekovná hruď divnou se chvěje předtuchou, jak někdo srdci milý kdes na blízku by dlel a starým oním zpěvem ho k sobě volat chtěl. Tu na mýtině slunné, jež plna svěžích trav, mladistvý, sličný pastýř bělostný pase brav, a jeho nápěv jasně zní mýtí zelenou a z hloubi starých hvozdů se vrací ozvěnou – „Odkud ty jarý hochu, odkud ty znáš ten zpěv, jenž jímá moje srdce a víří moji krev, kdo učil tě té písni, mě slyš a vypravuj, kdo otec tvůj a máti a kde máš domov svůj?“ „Můj otec, cizí muži, té země kníže byl, jenž v širý svět se vydal, by rod svůj proslavil, však po léta již mnohá, žel, žádná o něm zvěst, ó, běda, kníže Bruncvík snad dávno mrtev jest!“ 84 „Knížecím jsi-li synem, rci, proč tu sám a chud, po horách stáda paseš a ukrýváš svůj trud, proč ve slávě a moci ty nedlíš s mátí svou, proč bídou za vděk bereš a lesní samotou?“ „Já ve slávě a moci po boku matky dlel a o otcových činech s ní denně rozprávěl a často s hradní věže, kde vichr burácí, s ní v mlžnou dál se díval, zda rek se nevrací. „AA rok za rokem míjel, jak za mrakem jde mrak, zapad’ kdes otec v světě, jak v moři lodi vrak, mnohé jsem slzy ronil, truchlila bledá máť, a v modlitbách lid vzýval: Vrať se, náš kníže, vrať! „TuTu náhle, jak vod příval, jejž nikdo nestaví, v zem naši z cizí říše vpad’ vládce krvavý, nečetné zdeptal voje, měst, hradů ztekl val, a záhy jak pán země v otcovském sídle stál. „AA že má máti, kněžna, své věrna přísaze, v hrdinné cizákovi čelila odvaze, tu barbar rozlícený, ve zlobě plamenné, máť sirou v žalář vrhl do věže kamenné, 85 „AA mě, pachole útlé, knížecí ratolest, psovody svými tajně do lesů kázal vést, daleko do hor pustých mě vedla jeho sběř, by ve vlčí mě jámě tam rozsápala zvěř. „VšakVšak dřív než dravá šelma v mé tělo zatkla spár, mě nalezl tam pastýř, sám byl a chud a stár, ten v slaměnou svou chatrč mě do bezpečí ved’ a chléb svůj se mnou sdílel i mnohou ze svých běd. „TakTak po léta už celá, neviděn, nepoznán, já v horách stáda pasu, osmahlý, chud a zdrán, tak opuštěn tu žiji, mě lesní živí plod a žízeň moji hasí pramének horských vod. „TuTu zápasím já s vlkem a čelím medvědu a ocelovou paží dub zlomit dovedu, tu skrývám se a čekám, až přijde chvíle má, kdy proti našim vrahům sám Bůh mě zavolá. „ÓÓ, pak chci s mečem v ruce cizácké plémě sbít a zem svou, hrad svých otců i trůn si vydobýt, svou máteř, kněžnu volnou na srdce přivinout, a v boji pak i v míru Bruncvíka synem slout!“ 86 Tu hlasně zvolá kníže, jejž cit už přemáhá: „Ó, mladému tak orlu ta sluší odvaha!“ A rozhrne své roucho a jinoch v žase zří,zří rytíře v mocné zbroji, v zářivém krunýři. Tu rek rozpíná rámě a dojat dí a bled: „To Bůh sám svými divy mě k tobě, dítě, ved’! Ó, pojď, spěj na mé srdce a tvář mou poceluj, jsem já, věz, Bruncvík kníže, jsem, synu, otec tvůj! „ÓÓ, pojď, já místo hole meč skvoucí tobě dám a ve zlaté tě brni svým rekem udělám, pak oba, ruku v ruce, ve shodě bratrské, trůn sobě dobudeme a volnost zemi své!“ 87

VÍTĚZSTVÍ
[89] Jede rek ve zbroji zářící, na bílém jede on koni, na hlavě perutnou přílbici, mocný meč s boku mu zvoní. Na kopí jeho vysokém skvoucí se praporec míhá, kde v poli krvavě zardělém,zardělém lev bílý hrdě se zdvíhá. A když rek udeří v zlatý štít, v šíř i v dál zvonem to zvučí, a v stříbrný roh když zaduje, jak bouře v mraku když hučí. A po levici rekově jun jede v odění skvělém, po boku jeho mocný lev s komoněm v kroku jde smělém. 91 Kdo znát chceš, kdo ten bohatýr, sem spěš a pohlédni blíže! To Bruncvík sám je, reků květ a české země kníže! To Bruncvík s jarým je kněžicem a se Ivem, věrným svým druhem, jenž od vítězství k vítězství hřmí polem, lesem, i luhem. A kudy rek jede, z chmur jasní se kraj, jak z noci zoře když svítá, a zburcován zjařmený vzbouzí se lid a radostně knížete vítá. A vítá ho, zdraví a jak jeden muž hned ke lví se korouhvi staví a za rekem se zbraní na vraha, jak příval žene se dravý,dravý. Vítězně Bruncvík řítí se vpřed, jak orel úsvitem ranním a cizáků mečem Ibi utíná, jak druhdy zlým drakům a saním. 92 A rozmetá vrahy, jak vichřice dým, a sruby jich zteče a valy a dál hřmí, hrad kde knížecí v mrak pne se na úskalí,úskalí. Tu rukavici svou železnou v dubovou veřej vmete – „Je kníže Bruncvík před branou, vojvodě svému rcete! „JeJe kníže Bruncvík před branou a hrad svůj sobě žádá, i věrnou choť, jež z křivdy zlé v žaláři léta strádá! „AA rcete, Bruncvík že z půdy té ni o píď neustoupí, dokud své země svobodu svým mečem nevykoupí!“ Tu svolá vojvoda rytířstva voj a těžkou dá otevřít bránu, a jako tur v čele svých žene se v boj, by soku zlou uchystal ránu. 93 A sta s kopí praporců zavlaje, sta mečů v slunci se blýská, sta luků o toulce zazvoní, sta štítů o sebe tříská. Sta dutých rohů zahřímá, sta kotlů bouřlivě víří – „Ó, prchej, kníže Bruncvíku, já rozmetám voj tvůj, jak pýří! Já rozmetám voj tvůj a tebe s ním, jak listí, vichr jež honí, a kosti tvé do všech světa stran roznesu kopyty koní!“ Tak vojvoda zařve a řítí se vpřed a za ním druž jeho skvělá – Tu zasviští povětřím Bruncvíkův meč, jak orlí by peruť kol hřměla. A v prachu juž hlava je vojvody, pod přílbou s hlavou supí, a za ní hlavy cizáků v strašnou se hromadu kupí – 94 A bezhlav, hle, za sokem padá tu sok, jak stromy když vichřice kácí, a Bruncvík kol seče a rube tu dál, neznaven děsnou svou prací,prací. A poslední když klesá vrah na sbitých druhů stohy, tu zastaví Bruncvík svou krvavou seč a slavně dá zatroubit v rohy. A slavně dá troubit a v kotle hřmít a vítězně žene se branou, a rozbíjí žalář a ke hrudi choť vine milovanou – Choť věrnou, junáka i lva rek v mocném tu objetí svírá, a rohy kol zvučí a jásá lid a vzývá bohatýra. Tak Bruncvík kníže mečem svým zažehnal země své bědu, a v slávě zased’, lidu štít, na zlatý stolec dědů. 95 A mocně vlád’ a ctí se skvěl nad světa knížaty všemi – I byl pak boží mír a jas nad celou českou zemí. [96] OBSAH:
Zpěv I. Výprava Strana 5 „ II. Plavba do zámoří,, 11 „ III. Ostrov Jantarové hory,, 19 „IV. Bruncvík a lev,, 29 „ V. Bruncvíkův stesk,, 37 „ VI. Boj s drakem a divotvorný meč,, 47 „ VII. Na moři,, 57 „ VIII. Král Astriolus,, 65 „ IX. Návrat,, 81 „ X. Vítězství,, 8889
[97] BRUNCVÍK Národní rapsodie o X zpěvech Napsal KAREL DEWETTER Obálku nakreslil Josef Kočí Vytiskly Grafické závody Neuber, Pour a spol. v Praze pro nakladatelství ŠOLC A ŠlMÁČEK, společnost s r. o. v Praze II 1933
[99] SPISY KARLA DEWETTERA: Ballady, 1904. Zpěvy duše, 1905. Malostranská trilogie, 1910. Skřítek Puk, 1911. Příhody Damiánovy, 1913. Náš pradědeček, 1913. Zlatý věk, 1915. Můj strýc Silvestr, 1916. Rukopis v láhvi, 1916. Hřích Jany Grimové, 1917. Granátník císařův, 1917. Poklad „Mary Glowe“, 1917. Listy z Vltavína, 1918. Mrtví žijí, 1919. Česká píseň, 1919. Román Richarda Loma, 1920. Pohádka o domově, 1921. Pramen, 1922. Tabatěrková princezna, 1922. Drahokam s hvězd, 1923. Světla buditelů, 1924. Poslední cop, 1926. Děti revoluce, 1926. Městečko na ostrově, 1926. Loupežníci z českých lesů, 1927. Nebeská romance, 1927. Jihočeská elegie, 1929. Zlatý kolovrat, 1930. Jezerní panna, 1931. Píseň o plavci a mořské víle, 1931. Zelená čepice, 1931. Dáma v zrcadle, 1932. Bruncvík, 1933.
E: ts; 2007 [100]