NÁVRAT.NÁVRAT
[81]
Odkud ten vyšel poutník a kam se ubírá,
v řasné se roucho halí, o hůl se opírá,
a všude v patách za ním, jak věrný jeho stín,
lev kráčí zlatohřívý, daleké pouště syn,syn.
Tak mocný kníže Bruncvík, po mnohých letech zlých,
bez rytířstva se vrací na půdu otců svých –
tak přestrojen se vrací, by zvěděl, neznám všem,
zda choť mu dosud věrna i všecka jeho zem.
A jak jde stínem lesa, jenž strží pln a skal,
tu náhle píseň slyší, již kdysi zpívával,
to za večerů zimních, kdy v krbu doutnal kmen
a divě vichr zuřil, jak běs kol hradních stěn –
Kdy z pustých lad a hvozdů, jež závějí sníh kryl,
ponuře havran krákal, vlk lačný táhle vyl,
co v hradu velké síni, při jasné smolnici,
choť věrná přízi předla na zlaté přeslici.
83
Choť jeho, luna bílá, jež září oblohou,
s růžovým pacholetem, jak květem u nohou –
Tu Bruncvík synka laskal, vřelým ho líbal rtem
a pěl mu zpěv ten starý, s jímavým nápěvem –
I jde teď po těch zvucích, jež drahé tak mu jsou,
a rekovná hruď divnou se chvěje předtuchou,
jak někdo srdci milý kdes na blízku by dlel
a starým oním zpěvem ho k sobě volat chtěl.
Tu na mýtině slunné, jež plna svěžích trav,
mladistvý, sličný pastýř bělostný pase brav,
a jeho nápěv jasně zní mýtí zelenou
a z hloubi starých hvozdů se vrací ozvěnou –
„Odkud ty jarý hochu, odkud ty znáš ten zpěv,
jenž jímá moje srdce a víří moji krev,
kdo učil tě té písni, mě slyš a vypravuj,
kdo otec tvůj a máti a kde máš domov svůj?“
„Můj otec, cizí muži, té země kníže byl,
jenž v širý svět se vydal, by rod svůj proslavil,
však po léta již mnohá, žel, žádná o něm zvěst,
ó, běda, kníže Bruncvík snad dávno mrtev jest!“
84
„Knížecím jsi-li synem, rci, proč tu sám a chud,
po horách stáda paseš a ukrýváš svůj trud,
proč ve slávě a moci ty nedlíš s mátí svou,
proč bídou za vděk bereš a lesní samotou?“
„Já ve slávě a moci po boku matky dlel
a o otcových činech s ní denně rozprávěl
a často s hradní věže, kde vichr burácí,
s ní v mlžnou dál se díval, zda rek se nevrací.
„AA rok za rokem míjel, jak za mrakem jde mrak,
zapad’ kdes otec v světě, jak v moři lodi vrak,
mnohé jsem slzy ronil, truchlila bledá máť,
a v modlitbách lid vzýval: Vrať se, náš kníže, vrať!
„TuTu náhle, jak vod příval, jejž nikdo nestaví,
v zem naši z cizí říše vpad’ vládce krvavý,
nečetné zdeptal voje, měst, hradů ztekl val,
a záhy jak pán země v otcovském sídle stál.
„AA že má máti, kněžna, své věrna přísaze,
v hrdinné cizákovi čelila odvaze,
tu barbar rozlícený, ve zlobě plamenné,
máť sirou v žalář vrhl do věže kamenné,
85
„AA mě, pachole útlé, knížecí ratolest,
psovody svými tajně do lesů kázal vést,
daleko do hor pustých mě vedla jeho sběř,
by ve vlčí mě jámě tam rozsápala zvěř.
„VšakVšak dřív než dravá šelma v mé tělo zatkla spár,
mě nalezl tam pastýř, sám byl a chud a stár,
ten v slaměnou svou chatrč mě do bezpečí ved’
a chléb svůj se mnou sdílel i mnohou ze svých běd.
„TakTak po léta už celá, neviděn, nepoznán,
já v horách stáda pasu, osmahlý, chud a zdrán,
tak opuštěn tu žiji, mě lesní živí plod
a žízeň moji hasí pramének horských vod.
„TuTu zápasím já s vlkem a čelím medvědu
a ocelovou paží dub zlomit dovedu,
tu skrývám se a čekám, až přijde chvíle má,
kdy proti našim vrahům sám Bůh mě zavolá.
„ÓÓ, pak chci s mečem v ruce cizácké plémě sbít
a zem svou, hrad svých otců i trůn si vydobýt,
svou máteř, kněžnu volnou na srdce přivinout,
a v boji pak i v míru Bruncvíka synem slout!“
86
Tu hlasně zvolá kníže, jejž cit už přemáhá:
„Ó, mladému tak orlu ta sluší odvaha!“
A rozhrne své roucho a jinoch v žase zří,zří
rytíře v mocné zbroji, v zářivém krunýři.
Tu rek rozpíná rámě a dojat dí a bled:
„To Bůh sám svými divy mě k tobě, dítě, ved’!
Ó, pojď, spěj na mé srdce a tvář mou poceluj,
jsem já, věz, Bruncvík kníže, jsem, synu, otec tvůj!
„ÓÓ, pojď, já místo hole meč skvoucí tobě dám
a ve zlaté tě brni svým rekem udělám,
pak oba, ruku v ruce, ve shodě bratrské,
trůn sobě dobudeme a volnost zemi své!“
87