PLAVBA DO ZÁMOŘÍ
[11]
Po přemnohých cestách, strastech, nebezpečích,
bohatýrských činech, zápasech a sečích,
v neznámou a pustou zbloudiv světa stranu,
s reky stanul Bruncvík u vod oceánu.
Všude, kam hled stáčí, v obzory až dálné,
do modrého šíra moře sahá valné,
větrem dme se, vlní, kypí, šumí, hučí,
jako když tam v hloubce temně zvony zvučí,
jako když tam v hloubce duchů zástup stená,
pradávná kde města leží potopená – –
Stojí Bruncvík v dumách, do dálky se dívá
tam, kde sivé moře s nebes modrem splývá –
„Věz, ty oceáne, nechť pláň tvoje širá,
nezastavíš přece pochod bohatýra,
a byť v dál jsi sáhal, zem kde mizí zraku,
nezastavíš ty mne, jako orla v mraku,
a byť v dál jsi sáhal, na rozhraní světů,
13
nezastavíš ty mne, jak vichřici v letu!
Mocné tvoje vlny ve svém věčném boji
ku neznámým břehům ponesou loď moji,
daleké kde kraje, cizí lidské rody,
vítězně chci přeplout přes tvé širé vody,
do podivných zemí, k břehům přebohatým,
do čarovných říší, ku ostrovům zlatým,
dál po tvojí sláni, v poslední zem světa,
v tajemství jež temné od věků je vkleta,
v končinu, kam lidské nezbloudilo plémě,
zatknout chci já směle korouhev své země!“
Rozhodnut je Bruncvík – koráb stavět káže,
a hned v tuhé práci přemnohá je paže,
staleté se duby pod sekerou tříští,
kladiva, slyš, zvoní, ostře pily sviští,
z roztavené rudy v ohně mocném žáru,
hřeby, svory, klíny pevných vzchází tvarů,
s kovem kov se sváří, drvo k drvu sbíjí,
v těžké práci, shonu, mnohý den tak míjí,
a než dvakrát tvář svou Luna mění bledá,
nad zátoku mořskou pyšná loď se zvedá,
pyšná loď a skvělá, všecka okována,
14
jak tvrz, od níž každá odrazí se rána,
boky – tvrdé hradby, stěžeň mračna trhá,
z klounu zlatý orel směle vpřed se vrhá –
Pluje mořem koráb z ocele a dubu,
na přídě, hle, Bruncvík, jak vbit na palubu,
do dálky se dívá, do mlhy a mraku,
nad hlavou mu šumí křídlo bouřliváků,
nad hlavou mu vichr vztekle řve a vyje,
pod nohou mu moře v lodní boky bije,
bije, rve a pere, pěnu v tvář mu hází,
hrozivé a mocné, bez pout, beze hrází,
řve jak dravá lvice, hučí, syčí, víří,
pyšný koráb na něm – jako pouhé pýří,
jak v podzim list dubu, rvaný vichru spárem,
širou mořskou plání vln se zmítá svárem –
Pluje kníže Bruncvík, směle pluje s druhy,
nedbá divých vichřic, nedbá noci, mlhy,
neděsí se bouří, neděsí se blesků,
nezná nebezpečí, nepodá se stesku,
dnem i nocí bdělý, bez mdloby a bázně,
jakby ukut z kovu snáší plavby strázně,
ruku k dílu klade, skleslé mysli zvedá,
15
se živly se bije, odstrašit se nedá,
dál a dále míří, nocí, jitra svitem,
naděje zář stálou v oku ostražitém,
dál a dále míří, s vírou v duši žhavou,
hrdině že zdolá zášť všech živlů dravou,
po strastech že dlouhých, přes všech bouří vzteky,
vítězně že vkročí na břeh předaleký,
na břeh čarné země, jež se lidem tají,
o níž jako dítě z dávných slýchal bájí,
v poslední zem světa, plnou krás a vděků,
jež se jeho jménem do všech zaskví věků.
Než, co snové spředou, sotva splní ráno.
Ve hvězd tajných runách, běda, jinak psáno!
Pluje koráb, pluje, den se s nocí střídá,
roste nebezpečí, roste strast i bída,
roztříštěn je stěžeň, plachty v cár jsou zdrány,
v okovaných bocích mnohé zejí rány,
a čím dále pluje, víc se nebe chmuří,
hrůznější jsou bouře, divěj vichry zuří,
dravější jsou vlny ve svém věčném sváru,
a čím dále pluje, blíž a blíž je zmaru –
16
Marně orla okem Bruncvík pátrá v dáli –
sněnou jeho zemi věčné mlhy halí,
marně mořem bloudí, v jasnu, blesků žehu,
nikde v šíru sledu po dalekém břehu –
vody jen a vody, kam jen obzor svítá,
bludnou po nich poutí reků loď se zmítá,
plen a kořist vichrů, v marném s živly boji,
uštvána a zdrána spěje v zkázu svoji.
Náhle čirou nocí jak by slunce vzplálo –
Podivnou se září všecko moře vzňalo,
jasnou září, zlatou, jež tam v dálce kdesi
jako mocná výheň šlehla pod nebesy.
A to zlaté světlo šíří se a vzrůstá,
jako pára před ním mha se tratí hustá,
podivné je moci, divotvorné síly,
že, jak hnán by vichrem, koráb k němu pílí,
letí k němu, letí, jak šíp moře plání,
ač mu zdranou plachtu vítr nepohání,
ač kolkolem všude, kam jen oko shlédne,
na ztichlém se moři vlna nepozvedne –
V údivu zří Bruncvík, reci němi žasem,
jakby okouzleni zlatým čarojasem,
17
divnou září, skvělou, jež jak zoře svítí,
a k níž čaromocí loď se mořem řítí –
Hle, teď cizí ostrov užaslé zří zraky!
Mocná na něm hora témě zvedá v mraky,
pyšná hora, bájná, v nebesa se vrší,
zázračné z ní světlo v jasných blescích srší,
oslepuje oči, mysl děsí, mate,
mocí k sobě vábí jeho kouzlo zlaté – –
V troskách o břeh tříští loď se bohatýra –
Zem kol všude pustá, nehostinná, sirá,
nikde, co by žilo, vzrůstalo a kvetlo,
studené jen s hory skvoucí na všem světlo –
A tak, zmdlen a zklamán, v srdci stesk a hoře,
přistál kníže Bruncvík k Jantarové hoře.
18