BOJ S DRAKEM A DIVOTVORNÝ MEČ
[47]
Tam, modrá kde Labutí hora
nad mořskou pne se pláň,
hrad krále Olibria
svou zlatou zvedá báň.
Sem Bruncvík se Ivem kráčí
a stane u brány –
„Jsem, králi, Bruncvík kníže,
své přej mi ochrany!
Své ochrany přej mi a přízně
a loď mi skytni svou,
bych mořem moh’ se vrátit
v zem svoji dalekou!“ –
„Jsi-li ty Bruncvík kníže,
mou přízeň měj i loď,
však dřív ty z moci draka
mou dceru vysvoboď!
49
Mou dceru, Afriku luznou,
pozemských květů květ –
pak nejkrásnější z mých lodí
bude ti náležet.
Ta nejkrásnější z mých lodí,
jež zlatem a sloní se skví,
já pokladů naložím na ni,
div, že se nestopí!“
V člun stoupá Bruncvík se lvem,
tré nocí pluje a dní,
tam, na mořské kde výspě
hrad Baziliškův ční.
Ten věž má z kostí a hnátů,
a z lebek střeží jej zeď,
a před železnou branou
hadů se svíjí spleť.
Tu Bruncvík dobude meče
a se lvem zhubí tu spřež,
a kovovou vyvrátí bránu
a v strašnou chvátá věž.
50
Tam v síni, hle, královská panna,
smutná a plačící,
kol údů jí divě se svíjí
háďata syčící.
A rek když ta hrozná stne pouta,
tu jako bouřící mrak,
ve změti plazů a štírů,
strašný sem řítí se drak.
Lesklou je šupinou poset,
jak v skvoucím krunýři,
a sedmi když ocasy švihne,
vzduch vichrem zavíří.
A tří hlav když otevře tlamy,
tu zasrší oheň a žár,
a jako hrom kolem to duní,
když v zem jeho udeří spár.
Tu Bruncvík, lva po svém boku,
jde v boj, ač zraněn a zdrán,
a mečem svým netvoru v řeži
tré strašných zasadí ran.
51
Ta první jak vichřice sviští
a nejmenší z tří smete hlav,
ta dopadne na zem jak kámen
a krve kol řine se splav.
A druhá když udeří rána,
jak vlna bouřících vod,
z hlav prostřední sletí jak balvan
a krve kol celý je brod.
A největší hlavu když ocel
srazí, jak blesku hněv,
na zem se zřítí jak skála,
a řekou kol valí se krev –
Tu bezhlavý netvor se zmítá
a v sterý svíjí se kruh,
a řičí a chroptí a sténá
a ocasy bičuje vzduch –
A jako když ohnivá hora
kácí se do suti,
tak v posled se obluda hroutí,
bez dechu, bez hnutí.
52
Tu Bruncvík v pás princeznu chopí,
a nedbaje krve a ran,
jako květ křehký ji nese
ze strašných zdí těch a bran.
A záhy v skvoucím svém hradě
s jásotem vítá je král,
a prapory na věžích vlají
a rohy hřmí v šíř i v dál.
A ve zlaté král když síni
přeslavný strojí hod,
dí k reku: „Mé zaslib se dceři
a mocný založ si rod!“
„Já panně slib nemohu dáti,
neb choť už zvolil jsem,
ta se synkem věrně mě čeká
tam v dáli, za mořem!“
„Nemůžeš slib-li dáti,
nemysli na domov,
já do šeré věže tě vsadím,
kde bydlo je háďat a sov!
53
A nerozmyslíš-li sobě
a královskou odmítneš dceř,
pak zahyň tam v hrobové kobě
a kosti tvé roznesiž zvěř!“ –
Než, Bruncvík je pevný jak skála
a věren až v poslední dech,
a než-li by choť svou zradil,
v žaláře tísní se zdech.
Tam kníže se lvem věrným,
okovy připoután,
hrdě svůj snáší úděl,
jenž losem jemu dán.
Tu jednou, v půlnočním čase,
zjev jasný dí mu: „Vstaň!
Ten kámen odval těžký
a najdeš brň i zbraň!
To meč je podivné moci,
jenž roztne skálu i zeď
a všechno dokola zkosí,
na čarnou průpověď!“
54
Tu Bruncvík, poslušen ducha,
odvalí kamenný kryt,
a zbroj tu najde skvoucí
a meč, jenž runami ryt.
A ruče se oděje brní
i přílbou s perutí,
a jedinou čepele ranou
okovy rozdrtí.
A jedinou čepele ranou
zdi kobky rozetne
a nespoután jak orel
se branou rozlétne.
A kdo mu v cestu vkročí
a v boj se postaví,
hoj, meč jen vzduchem blýskne,
a všechno bez hlavy.
A byť všichni královi reci
cestu mu zkřížili,
mečem je Bruncvík kosí,
jako žnec obilí –
55
A divomocnou když zbraní
všem hlavy zutíná,
tu královské lodi se zmocní
a plachtu napíná.
Napíná plachtu bílou
a zvedá kotvici,
a se Ivem v dálku pluje
přes moře bouřící.
Dál zlatou loď svou žene,
do bouří, do vichřic,
a jako orel bílý
hřmí nové slávě vstříc.
56