PRESIDENT OSVOBODITEL
BÁSNĚ
JANA ROKYTY
V Praze 1937
Nákladem vlastním
V komisi knihkupectví a nakladatelství „Kalich“,
Praha II., Jungmannova tř. 15.
[3]
Právo překladu a všechna práva vůbec vyhrazuje si spisovatel.
[4]
MASARYKOVI OSVOBODITELI.
Duch světa zavolal Tě – a Tys mlčky šel,
když orloj ku dvanácté hodině se blížil,
když lid Tvůj vyzván, aby znovu krvácel,
by za toho mřel, jenž ho jhem a pouty tížil.
Duch dějin jasně dráhu Tobě ukázal
z Tvé vlasti v dál hor alpských přes hřbety a čela –
Tys na pout obraz její jen v své srdce vzal,
jak po nové se ráně více odmlčela.
Svou družku ještě políbils a děti své,
Tvůj zrak jen uvábila Hradčan silhouetta,
Tvou mysl velcí minulosti stínové –
a pevně vydal jsi se do širého světa.
A jak jsi s velikými předky rozprávěl,
jak v mysli s nimi znova’s díla jejich prožil,
zář rudá jejich ohně, činů jejich běl
a síla obého se vlévala Ti do žil.
Z niv jihočeských Chelčického, Žižkův duch
Tě naplnil a síla táboritských ramen,
od alpských údolí byl Havlíček Tvůj druh
a z dálné Kostnice Tě Husův prožeh’ plamen.
A čím jsi dál se od své vlasti vzdaloval,
tím blíž Ti Amos byl, jenž jako Ty se vydal
v pout dalekou, by za vlast prosil, úpěl, zval,
až k Tobě se jak Poutník v Labyrintu přidal.
5
Tak síly věků svého národa jsa pln
v zem ze země jsi spěl, v díl ze světa šels dílu,
ni mořské neděsil ses hlubiny a vln –
neb měl jsi milionů vůli, vzlet a sílu.
Tvůj lid byl umlčen, Ty byl jsi jeho ret
a jazyk, Ty jsi za něj před mocnými mluvil,
Tys žaloval, jak ve vlasti byl štván a klet,
jak cizí lupič věnec trnový mu uvil.
Tys jeho syny, rozptýlené po světě,
v dál vyštvané jak vlkem ovce bez pastýře
v šik shledával a volal vzhůru k odvetě,
jak prorok sílil jsi je v odvaze a víře.
Hlasatel pokoje jim do ruky dals meč,
boj poslední by ještě za vlast bojovali,
svou za svobodu, za lid, za sladkou svou řeč –
a oni rádi za všech život umírali...
Cíl Tvůj teď dostižen, vlast zbavena je pout,
a Ty se můžeš vrátit, Osvoboditeli!
Dík uvítá Tě, že ho nelze vystihnout,
jímž naplněn jest národ od hor k horám celý.
Dík přítomných i minulých i budoucích,
že pouto čtyřstaleté činem Tvým se láme –
my, růže na tvářích či na temeni sníh,
že hodni chcem být svobody, Ti přisaháme!
30.X.1918
6
PRESIDENT MASARYK.
(K sedmdesátým narozeninám.)
Duch dějin Velké rodí, jakých světu třeba,
by nebyl jako stádo bez pastýře lid:
vším odkojí je v život, vším je odkolébá,
čím sám je naplněn a z čeho sám je slit.
Dal Židům Mojžíše, i Josua jim zrodil,
by budili je, posílal jim proroky –
až toho poslal, jehož největší byl podíl,
v němž vše se slily proudy, řeky, potoky.
Nám Husa dal, by pravdy pochodeň nám vznítil,
a Žižku, aby za ni národ vedl v boj,
dal Jiřího, když dům se nad hlavou nám řítil,
by zachytil jej před pádem a řekl: Stoj!
A dal nám Amose, když dům nám cizí vzali,
když vraždili nás, otročili, hnali v dál –
by víry vléval tam, kde síly umdlévaly,
že není konec všemu, byť se koncem zdál.
A když se plnil čas, jejž vyměřil duch světa
nám k putování smutné, zprahlé na poušti,
kam neved Mojžíš nás, kam hnala ruka kletá;
když vzešla znamení, že Bůh nám odpouští,
že přišla hodina, by věštba Amosova
se naplnila, jak ji jeho viděl duch –
vstal Velký mezi námi, jehož těžká slova
nás dávno krušila a ostrý zrýval pluh.
7
Co síly v otců zemi, všecku v cévy vstřebal,
co pravdy v duchu světa, všecku z něho vssál –
zvuk drsný jejích slov se přímo hlásat nebál
a v hluku odporu jak Tatra v bouři stál.
Co jiné jímal sen, on pátral bdělým zrakem,
neb v dálce blížící se bouře tušil řev –
a když ji shlédl rychle černým letět mrakem,
vstal, kam jej volal Duch a spravedlivý hněv.
Klid hvozdů šumavských a skalných Tater štítů,
hloub dálek polabských i hloubka mořských ok,
i tvrdost granátů s hrou čistou jejich třpytu –
vše bylo v něm a vedlo každý jeho krok.
Bouř války zuřila a státy otřásala –
on měl svůj klid, ač mocní chvěli se jak list;
hloub jeho stačila, když bouř v ni zasahala,
on tvrdě v boji stál a vyšel z něho čist.
A navrátiv se s ratolestí lauru z boje,
v hrad českých králů vešel jako ve svůj dům,
jenž temný v českou noc se díval chmurně stoje
a bez pomoci hledě k českým osudům.
Zde světlo vznítil – okna ve tmu zazářila
a svit se linul v Prahu z mlčelivých zdí,
by důvěra se v žilách, v srdcích rozproudila,
že Velký kdos dnem, nocí nade všemi bdí.
8
Že kdos, jenž stal se doby naší výslednicí,
v němž věků stesk i touha vzrostly na vrchol,
v nějž vtělilo se, co chtěl tisíc po tisíci –
jak strážce majáku nám světlo vrhá v dol.
Že sídlit bude tam již po vše příští doby,
nám světlo ostříhat, by ved’ nás jeho svit,
a tváří starostnou, již úsměv lásky zdobí,
i v životě i z dějin shlížet na svůj lid...
22.II.1920
9
CHARLIE G. MASARYKOVÁ.
Kdos Velký, Tajemný jí v srdce touhu nasil
a z vlasti Svobody ji přes oceán ved’
až k břehům neznámým, kde neklid rost’ a kvasil,
až k země pomezím, jež Evropy je střed.
A syna země té, jejž zvolil pro své cíle,
jal pevnou za ruku a k ní jej vedl blíž
a dal, že řekli si, když jejich přišla chvíle,
že spolu ponesou i horko dne i tíž.
I šla s ním v jeho zem, jež zemí lva kdys byla,
však také zemí snů a zemí kalicha –
ji zřela krvácet, jak uniká lví síla
a víno v kalichu jak na dno vysychá.
V čas její minulý se ponořila v snění,
kdy hlas tu zazníval: Jen pravdu miluj, věř –
teď muže jejího zní stejné povelení...
I vrostla v tuto zem a byla její dceř.
Šla věrně s mužem svým, kam Neznámý jej vodil,
vše břímě nesla s ním, jež na bedra mu klad –
a tiše přijala i mučednický podíl,
když osud přinesl jí trny, bol a chlad.
A tiše snášela i bolest rozloučení
s tím srdcem hrdinným, s nímž v jedno splynula,
10
i úzkost smrtelnou, že zloba každodenní
to srdce číhá sklát v tůň bezdnou minula.
A tiše trpěla, když dítě za dítětem
jí, matce, nepřítel bral v zpupnosti a hrd,
co velký její muž kdes bloudil dálným světem,
a tiše nesla bol, když pro dítě šla smrt...
Však bouřným bušením, ač samo krvácelo,
se srdce hnulo jí, když stará její vlast
svou nesla Svobodu, kde střelbou děl vše hřmělo
a dávný otrokář chtěl nová pouta klást...
A její statný muž tu Svobodu v svou zemi
tak přived mladistvou, jak kdysi ji, svou choť –
a národ jásotem se ozval, dlouho němý,
jej Otcem provolal a děl: Veď naši loď!...
Tu stojí na přídě – a vedle hlava její,
již bolest zbělila, když los byl přetemný – –
výš se lvem prapor vlá, jak větrové kol vějí...
Stůj dále při obou ten Velký, Tajemný!...
20.XI.1920
11
BUĎ ZDRÁV!
(K osmdesátým narozeninám.)
Let míru vrchovatou život dal
a sílu srdce, mysli, vůle, rukou,
bys úkol nad úkoly vykonal,
bys všecky osvobodil vlastní mukou.
Měls uloženo Pravdu odhalit,
tvář její přísnou, jejíž pohled v krátce
Lež usvědčí – a za to brán Ti klid,
a byls prý vlasti nepřítel a zrádce.
Byls veden v boj, Ty, míru hlasatel,
všem čelit měl jsi, kdo Ti byli drazí,
že doma byls jak v zemi nepřátel.
Však věděls: oni ne – jsou jinde vrazi.
A proti těm jsi obrátil svůj meč,
jejž Pravda dala Ti jak báje reku –
a bouř Tě hnala širým světem v seč,
bys vysvobodil, vyrval kořist věků.
Tvou krev Ti,Ti syna osud za to vzal
a v oběť vzal i srdce Tvého ženu,
být léta vyhnancem Ti přikázal
a chvět se o to, nebýt poraženu.
A když jsi slyšel pukat řetězy,
zlo viděls hynout meče svého bodcem,
když slyšels jásot: „Pravda vítězí!“
když volný národ provolal Tě Otcem –
12
přec nebyl dán Ti ještě klid a mír,
Ten, jenž Tě poslal v boj, chtěl ještě činy:
bdít dal Ti, dokud vůkol ještě vír,
a v strpení vést pobloudilé syny.
Let míru vzácnou dal Ti naplnit
a ještě dává sílu srdce, rukou –
ó, ještě potřebuje Otce lid,
by dál jej vykupoval vlastní mukou.
A věřím, sil a let že vymezí
Ti hojně ještě, kdo dal úkol skvělý.
Buď dále zdráv nám, velký vítězi!
Buď dále zdráv nám, velký trpiteli!
26.II.1930
13
MASARYK.
(K osmdesátým pátým narozeninám.)
I.
Hrad Jiříkův zří s výše němý do dáli,
jak mrtvý v neznámo zří skelným zrakem,
oponu věků těžkou Osud zdvíhá-li,
jež dávný život zahalila mrakem.
A dole, ulička kde skryta v zákoutí,
muž nazvedá tu těžkou clonu, badá,
co za ní? Čemu dáno bylo usnouti?
Čím kdysi vřela života krev mladá?
I zří, že pravdou. Hledá ji i nachází
a ukazuje lidu: „Ejhle, pravda!
Lež odvrzte, jež do dneška vás provází.“
To tvrdé slovo podnět k bouři zavdá.
Již všude vůkol pozvedá se křik a ryk,
že zrádce jest, kdo kácí svaté modly,
jež povznášely nás: „Ať zhyne Masaryk!
Je cizím duchem hnán, je zrádce podlý!“
Jen hlouček skrovný k muži pravdy přistoupil
a vnímal jeho hlas a jeho slova:
Syn Člověka že pravdou lidstvo vykoupil –
a pravda že nás vykoupí vždy znova...
14
II.
A léta plynula... Vtom příval na příval –
hrom duní uděšenou nad Evropou – – –
Muž ukul sekeru, jak mlád se učíval,
a ruce ostřím do kořenů kopou,
jež po věky v zem naši rostly hluboce,
z ní pro strom cizí šťávy živné ssály –
a za ně jedovaté nesly ovoce,
by otravovalo nám krev i svaly.
Vše na muže zří, jeho druhy s úžasem,
pevného ducha na dílo i ramen,
jak podle slov, jež zněla před časem,
strom kácí zlý, by uvržen byl v plamen.
A když se vrátil od práce ne v zákoutí,
však nahoru, v hrad husitského krále,
když se všech stran se rozepěli kohouti,
že přešla noc a den že bude stále,
když přehnaly se vichřice a hrom a ryk –
tu vzpřímil se, kdo v bázni dosud chodil,
a po vší zemi jásal: „Zdráv buď Masaryk,
že ze tmy otroctví nás vysvobodil!“
III.
Když radost vyšuměla a vše jímal klid,
že vláda věcí dána všechněch Otci,
zas ku práci se vracel svobodný teď lid,
k svým pluhům, k mlatu, péru, k svému kotci.
15
Však také k svému dílu zprvu nesměle,
dál směleji se závist navracela
a nenávist a zloba s vráskou na čele:
prý není vše, jak zem by míti měla.
Prý muži přibývá let tíha nemalá
i slábne jeho duch – a zlé jsou časy.
Je čas, by jiná ruka otěž ujala.
A hloupost kývala, žeť tak to asi.
Lid zatím pamětliv, že sňal mu řetězy,
když vidí hrdinu, jak otěž svírá
své brůny, maje štítem „Pravda vítězí“,
pln víry jest a šťasten za ním zírá.
A když čas bohatě jej lety obdařil,
lid po vší zemi jásal jedním hlasem
a svátek provolal, jenž všecky prozářil,
a celá země zahořela jasem.
Jak bzukot mouchy zanik’ zloby vřesk a ryk,
když lid se rozjásal, jej z dálky vida,
a když vše zavolalo: „Zdráv buď Masaryk!
Kéž Bůh mu věku nekonečně přidá!“
25.II.1930
(Otištěno 1935)
16
ZŮSTAŇ S NÁMI...
Let sedmnáct jsi umem, vůlí, srdcem vodil
– jak trpělivý otec děti –
lid svůj, jejž z bídy otroctví jsi osvobodil
a učil chodit volně, vzhůru pohlížeti,
kde Pravda září, nespouštět ji nikdy s očí,
ať dáno jezdcem být, ať o holi se belhat,
ať v pádol, do vrchu, kam chce se cesta točí:
dál, nebát se – a sobě ani jiným nelhat.
Tak šli jsme bezpečně dny, měsíce a roky;
šlo s námi vědomí, že Tebe máme v čele,
že vidíš, opravuješ, vedeš naše kroky,
že máme v Tobě otce, vůdce, učitele.
Tak šli jsme nemníce, že jinak být by mělo –
až zázrak století zvěst jal se hlásat znáhla,
že od ní zvlhl zrak, vše v nás se rozechvělo
a hrdlo jak by ruka k uzalknutí stáhla.
Má jiný nastoupit, kdes po tolik let býval,
kdes myslil za mnohé a za mnohé nes’ tíži –
chceš umdlen stranou stát a na děti se dívat,
jak půjdou, i když cesta s necestou se zkříží.
Ach ano, odrostli jsme, zesílili v paži
a kniha moudrosti Tvé jest nám otevřena,
v ní každý ať se srdcem čísti vynasnaží,
jak jít, nést tíž i horko dne, buď muž či žena –
17
přec však chcem cítit blízkost Tvojí velikosti
a tušit, pohled Tvůj jak na děti se dívá,
přec vroucně prosíme jak učedníci prostí:
Ó zůstaň dlouho s námi, když se připozdívá...
15.XII.1935
18
VELKÝ ODVOLÁN...
Zvony ze spěže se rozhoupaly,
černé prapory se rozevlály –
a hned pláčí srdcí zvony,
miliony...
Srdce o zvon srdcí buší,
černý prapor vlaje v milionech duší,
vlaje s duší chat i věží,
nad nimiž dnes černé mraky běží.
Ještě včera jenom úzkost chodila tu vratká
po špičkách a se rty sevřenými,
zorničkami pátrající zvětšenými,
naděje zda navrátí se sladká,
která ještě předevčírem v usmívání
těšila jak úsvit ranní,
že ten Velký, po němž žnečka žití sáhla,
ještě odsune ji jako jindy prve...
A tu náhle černá mrákava se stáhla –
naděje svit nevrátí se – slzí déšť se lije –
srdce zvon již v naříkání bije
nářkem krve,
Velkého že odvolal si z Lán
Svojí do hlubiny věčný Pán...
Odvolal... Však cítíte, že klidný zrak,
věčně zkoumavý a zamyšlený,
nezhasl, že nezakryl ho smrti mrak,
nezhalily rubáše ho pleny –
dál že na vás spočívá a dál se dívá
na vás všecky, na vás miliony,
duší na pohnutky, myšlenky a sklony
19
jako všech vás věčná stráže živá.
Cítíte však také, že i vážný hlas,
který zníval jako zvonu znění,
dále zaznívá a volá vás:
„Hlavy vzhůru! Každý ke své práci denní!
V ní buď celým mužem každý muž,
v ní buď celou ženou každá žena –
každý čestným činem vlasti služ,
jíž zas volnost dána vytoužená.
Já se na vás budu věčně dívat,
vaši na práci a na domy –
však i hlas můj vždy vás bude vzývat,
věčně mluviti vám k svědomí:
Každý poctivě plať dluh,
který uvěřil vám Bůh!
Všichni věrni buďte, nikdo sketa –
s vámi jsem až do skonání světa!“
Cítíte, že nezahynul,
na věky že s duchem národa jen splynul
jako Amos, jako Hus –
v času úprk, v času klus
v nás že bude, v příštích pokoleních,
v našich touhách, v našich zápoleních,
v každém zdravém kvasu
našich příštích časů –
a čím velkým bude minulosti zvon
zníti nám i dalekého příští dětem
napomenutím i vznětem,
v tom že věčně bude znít i On,
náš Washington...
14.IX.1937
20
POSLEDNÍ ODJEZD Z PRAHY.
Jaké to jitro zasvitlo nad Prahou,
mateří předrahou!
Slunce tak přečistým jasem korunu její oblilo,
smaragdy Víta, alabastry svatého Jiří,
v čelence řady předlouhé opálů vznítilo –
níže se sune a šíří,
nikde ni stínu, jenž zebe,
všude jen zář a nade vším blankytné nebe.
Tam jenom s Černé věže černý vlá prapor, černý stín vrhá,
který i černou myšlenku volá,
ale zatím jen zpola:
slunečné jitro mrak její trhá,
zvábí tě HrandčanyHradčany v zeleném věnci –
a co to pod nimi? Bílí, hle, ptenci,
bílí tam holubi v hejnu se nad střechy vznesli
Menšího Města,
nad nimi jejich krouží a vine se k Hradčanům cesta,
přímé tu čáry, tu oblouky kreslí,
jako by jakés písmo před strání zelenou psali
v letu převytrvalí
perutní písaři malí.
Náhle mi kmitne jako snem:
ach, toť snad písmena nejdražší – T. G. M....
Černý tam prapor na Černé věži –
most kde přes dumnou Vltavu dole běží,
dvojí se blýská ve výši démantů řada;
pozemských světel počet ji skládá –
tesklivým smutkem do jitra září
pod slunce nebeskou tváří...
Dole po obou stranách mostu široké, živé pruhy
21
na oba běží břehy, v náměstí, ulice –
tváří tam tisíců tisíce
slily se ve dvě růžové stuhy.
Mlčí ty davy, jen srdce v nich hlasitě bijí –
stojí a stojí, ač hodina za druhou míjí...
Ach, vždyť President Velký, Otec nad otce drahý
naposled, na věky odjíždí z Prahy!
Hle, tu se blíží s družinou valnou,
která Jej Prahou sprovodí na cestu dálnou...
Srdce se svírá, za slzou slza zalévá zraky –
ale od Něho šíří se jas,
proráží smutku žalostné mraky,
vstupuje v nás.
Nebeské barvy Jej kryjí: oblak tam sněhově bílý
září a svítí,
červánek jitřní vedle se nítí,
do obou záře a do třpytu
proniká nebeská barva blankytu,
zprvu dělí tu zářivou barvu dvojí,
dál však je pojí.
Barvy ty za Něho mluví: „S Bohem, děti –
čas už k věčnosti letí!
Odjíždím, s vámi však jako prve
pravdy mé bělostný oblak zůstane,
tmy bude zahánět: vari, satane! –
červánek s vámi též zůstane odvahy krve,
kterou jsem nalil vám v číše –
blankyt vám zůstane, jímž jsem vás nesl výše,
jímž jsem vás učil: nikoli César – však Ježíš...
Viz, můj lide, ať z barev mých těžíš!
V nich jsem vždy s tebou – ať v slunce či v šeř
cesta tvá jde, ty neboj se, toliko věř...“
21.IX.1937
22
Jan Rokyta
(Adolf Černý)
PRESIDENT OSVOBODITEL
Básně
Vydáno po dnech největšího národního smutku
v září roku 1937
nákladem vlastním
v 1000 výtiscích
Vytiskla písmem Excelsior tiskárna
V. Horák a spol.
v Praze
E: tb; 2007
23