ZŮSTAŇ S NÁMI...

Jan Rokyta

ZŮSTAŇ S NÁMI...
Let sedmnáct jsi umem, vůlí, srdcem vodil – jak trpělivý otec děti – lid svůj, jejž z bídy otroctví jsi osvobodil a učil chodit volně, vzhůru pohlížeti, kde Pravda září, nespouštět ji nikdy s očí, ať dáno jezdcem být, ať o holi se belhat, ať v pádol, do vrchu, kam chce se cesta točí: dál, nebát se – a sobě ani jiným nelhat. Tak šli jsme bezpečně dny, měsíce a roky; šlo s námi vědomí, že Tebe máme v čele, že vidíš, opravuješ, vedeš naše kroky, že máme v Tobě otce, vůdce, učitele. Tak šli jsme nemníce, že jinak být by mělo – až zázrak století zvěst jal se hlásat znáhla, že od ní zvlhl zrak, vše v nás se rozechvělo a hrdlo jak by ruka k uzalknutí stáhla. Má jiný nastoupit, kdes po tolik let býval, kdes myslil za mnohé a za mnohé nes’ tíži – chceš umdlen stranou stát a na děti se dívat, jak půjdou, i když cesta s necestou se zkříží. Ach ano, odrostli jsme, zesílili v paži a kniha moudrosti Tvé jest nám otevřena, v ní každý ať se srdcem čísti vynasnaží, jak jít, nést tíž i horko dne, buď muž či žena – 17 přec však chcem cítit blízkost Tvojí velikosti a tušit, pohled Tvůj jak na děti se dívá, přec vroucně prosíme jak učedníci prostí: Ó zůstaň dlouho s námi, když se připozdívá... 15.XII.1935
18