POSLEDNÍ ODJEZD Z PRAHY.
Jaké to jitro zasvitlo nad Prahou,
mateří předrahou!
Slunce tak přečistým jasem korunu její oblilo,
smaragdy Víta, alabastry svatého Jiří,
v čelence řady předlouhé opálů vznítilo –
níže se sune a šíří,
nikde ni stínu, jenž zebe,
všude jen zář a nade vším blankytné nebe.
Tam jenom s Černé věže černý vlá prapor, černý stín vrhá,
který i černou myšlenku volá,
ale zatím jen zpola:
slunečné jitro mrak její trhá,
zvábí tě HrandčanyHradčany v zeleném věnci –
a co to pod nimi? Bílí, hle, ptenci,
bílí tam holubi v hejnu se nad střechy vznesli
Menšího Města,
nad nimi jejich krouží a vine se k Hradčanům cesta,
přímé tu čáry, tu oblouky kreslí,
jako by jakés písmo před strání zelenou psali
v letu převytrvalí
perutní písaři malí.
Náhle mi kmitne jako snem:
ach, toť snad písmena nejdražší – T. G. M....
Černý tam prapor na Černé věži –
most kde přes dumnou Vltavu dole běží,
dvojí se blýská ve výši démantů řada;
pozemských světel počet ji skládá –
tesklivým smutkem do jitra září
pod slunce nebeskou tváří...
Dole po obou stranách mostu široké, živé pruhy
21
na oba běží břehy, v náměstí, ulice –
tváří tam tisíců tisíce
slily se ve dvě růžové stuhy.
Mlčí ty davy, jen srdce v nich hlasitě bijí –
stojí a stojí, ač hodina za druhou míjí...
Ach, vždyť President Velký, Otec nad otce drahý
naposled, na věky odjíždí z Prahy!
Hle, tu se blíží s družinou valnou,
která Jej Prahou sprovodí na cestu dálnou...
Srdce se svírá, za slzou slza zalévá zraky –
ale od Něho šíří se jas,
proráží smutku žalostné mraky,
vstupuje v nás.
Nebeské barvy Jej kryjí: oblak tam sněhově bílý
září a svítí,
červánek jitřní vedle se nítí,
do obou záře a do třpytu
proniká nebeská barva blankytu,
zprvu dělí tu zářivou barvu dvojí,
dál však je pojí.
Barvy ty za Něho mluví: „S Bohem, děti –
čas už k věčnosti letí!
Odjíždím, s vámi však jako prve
pravdy mé bělostný oblak zůstane,
tmy bude zahánět: vari, satane! –
červánek s vámi též zůstane odvahy krve,
kterou jsem nalil vám v číše –
blankyt vám zůstane, jímž jsem vás nesl výše,
jímž jsem vás učil: nikoli César – však Ježíš...
Viz, můj lide, ať z barev mých těžíš!
V nich jsem vždy s tebou – ať v slunce či v šeř
cesta tvá jde, ty neboj se, toliko věř...“
21.IX.1937
22
Jan Rokyta
(Adolf Černý)
PRESIDENT OSVOBODITEL
Básně
Vydáno po dnech největšího národního smutku
v září roku 1937
nákladem vlastním
v 1000 výtiscích
Vytiskla písmem Excelsior tiskárna
V. Horák a spol.
v Praze
E: tb; 2007
23