VELKÝ ODVOLÁN...
Zvony ze spěže se rozhoupaly,
černé prapory se rozevlály –
a hned pláčí srdcí zvony,
miliony...
Srdce o zvon srdcí buší,
černý prapor vlaje v milionech duší,
vlaje s duší chat i věží,
nad nimiž dnes černé mraky běží.
Ještě včera jenom úzkost chodila tu vratká
po špičkách a se rty sevřenými,
zorničkami pátrající zvětšenými,
naděje zda navrátí se sladká,
která ještě předevčírem v usmívání
těšila jak úsvit ranní,
že ten Velký, po němž žnečka žití sáhla,
ještě odsune ji jako jindy prve...
A tu náhle černá mrákava se stáhla –
naděje svit nevrátí se – slzí déšť se lije –
srdce zvon již v naříkání bije
nářkem krve,
Velkého že odvolal si z Lán
Svojí do hlubiny věčný Pán...
Odvolal... Však cítíte, že klidný zrak,
věčně zkoumavý a zamyšlený,
nezhasl, že nezakryl ho smrti mrak,
nezhalily rubáše ho pleny –
dál že na vás spočívá a dál se dívá
na vás všecky, na vás miliony,
duší na pohnutky, myšlenky a sklony
19
jako všech vás věčná stráže živá.
Cítíte však také, že i vážný hlas,
který zníval jako zvonu znění,
dále zaznívá a volá vás:
„Hlavy vzhůru! Každý ke své práci denní!
V ní buď celým mužem každý muž,
v ní buď celou ženou každá žena –
každý čestným činem vlasti služ,
jíž zas volnost dána vytoužená.
Já se na vás budu věčně dívat,
vaši na práci a na domy –
však i hlas můj vždy vás bude vzývat,
věčně mluviti vám k svědomí:
Každý poctivě plať dluh,
který uvěřil vám Bůh!
Všichni věrni buďte, nikdo sketa –
s vámi jsem až do skonání světa!“
Cítíte, že nezahynul,
na věky že s duchem národa jen splynul
jako Amos, jako Hus –
v času úprk, v času klus
v nás že bude, v příštích pokoleních,
v našich touhách, v našich zápoleních,
v každém zdravém kvasu
našich příštích časů –
a čím velkým bude minulosti zvon
zníti nám i dalekého příští dětem
napomenutím i vznětem,
v tom že věčně bude znít i On,
náš Washington...
14.IX.1937
20