CHARLIE G. MASARYKOVÁ.
Kdos Velký, Tajemný jí v srdce touhu nasil
a z vlasti Svobody ji přes oceán ved’
až k břehům neznámým, kde neklid rost’ a kvasil,
až k země pomezím, jež Evropy je střed.
A syna země té, jejž zvolil pro své cíle,
jal pevnou za ruku a k ní jej vedl blíž
a dal, že řekli si, když jejich přišla chvíle,
že spolu ponesou i horko dne i tíž.
I šla s ním v jeho zem, jež zemí lva kdys byla,
však také zemí snů a zemí kalicha –
ji zřela krvácet, jak uniká lví síla
a víno v kalichu jak na dno vysychá.
V čas její minulý se ponořila v snění,
kdy hlas tu zazníval: Jen pravdu miluj, věř –
teď muže jejího zní stejné povelení...
I vrostla v tuto zem a byla její dceř.
Šla věrně s mužem svým, kam Neznámý jej vodil,
vše břímě nesla s ním, jež na bedra mu klad –
a tiše přijala i mučednický podíl,
když osud přinesl jí trny, bol a chlad.
A tiše snášela i bolest rozloučení
s tím srdcem hrdinným, s nímž v jedno splynula,
10
i úzkost smrtelnou, že zloba každodenní
to srdce číhá sklát v tůň bezdnou minula.
A tiše trpěla, když dítě za dítětem
jí, matce, nepřítel bral v zpupnosti a hrd,
co velký její muž kdes bloudil dálným světem,
a tiše nesla bol, když pro dítě šla smrt...
Však bouřným bušením, ač samo krvácelo,
se srdce hnulo jí, když stará její vlast
svou nesla Svobodu, kde střelbou děl vše hřmělo
a dávný otrokář chtěl nová pouta klást...
A její statný muž tu Svobodu v svou zemi
tak přived mladistvou, jak kdysi ji, svou choť –
a národ jásotem se ozval, dlouho němý,
jej Otcem provolal a děl: Veď naši loď!...
Tu stojí na přídě – a vedle hlava její,
již bolest zbělila, když los byl přetemný – –
výš se lvem prapor vlá, jak větrové kol vějí...
Stůj dále při obou ten Velký, Tajemný!...
20.XI.1920
11