O JENÍČKOVI.
Jednou na večer zimní neděle tatíček z procházky přišel a vesele, střásaje na děti sníh, řek’: „Chcete poslouchat skutečnou pohádku?“ „Ano, oh ano,“ divoši sborem zavřískli a hned se do koutka u kamen v hromádku jako kuřátka sytá přitiskli a na otce upřeli chtivý zrak. Tatíček k stolu sed’, nejmladší, miláčka, na klín zved’ a skutečnou, žitou pohádku vyprávěl dětem tak: Byl krásný podzimek. Stříbrná vlákna lehkých pavučin a mlhy, prohřáté sluncem, modrý dech se věsily na kře, po stromech. Nazlátlý list se po pni smek’ a v krouživých, měkkých poletech, v tichém zármutku jako teskný vzlyk a nyvé touhy vzdech spadl na trávník. U cesty na všech vrcholech rděly se žvanečky rudých jeřabin jak ohnivě žhavé korály. 5 Na polích poslední ouvrať orali a na mezích pýří a plevel pálili. U domů v sadech vařili povidlí, až dýmy se jako z továren valily. Na lukách, které již dávno skosili, ocúny, naháči modří, ustydlí, o světlo slunce pokorně prosily. Byl tichý podzimek, hnízdečko teplé nejsladších dětských vzpomínek, ustydlých, čistých krás. Byl podzimek, dávno již zašlý, krásný čas, kdy trhal jsem v zahradách sivé ovoce, kdy na širých lukách často až do noce se svými druhy při rudém ohníčku krávy jsem pokorné, tiché pás’. K nám někdy jen, jakoby pouhou náhodou zabloudil spolužák Jeník se svou jahodou. Byl podivný. Útlý a tichý, bledá tvář, však v nazelenalých očích zvláštní zář, jak by se do tmy uhlíky žhavé nítily, jak by tam svíčky z vánočních stromků svítily. Ve škole skoro první a mnoho čeť. Dějiny naše celé znal nazpamět, a pohádky z kraje všechny měl v malíčku. Jen někdy si s námi trochu hrál. Však nejčastěj opodál na mezi někde stranou stál, na nás se díval, nedíval, 6 jen mlčky se, teskně usmíval, jak by mu do snů šeptala tichá maminka, jak by s ním mluvila bolně radostná vzpomínka. Jednou ve čtvrtek, den prázdna, sváteční, kdy za pecí kdesi dřímala čítanka, počty i mluvnice, špinavá písanka s rozbitou kabelí, pekli jsme na pastvě ve žhavém popeli hromady na poli kutaných zemáků. Bylo již k večeru. Veliká koule sluneční, smutná a teskná jak tiché, dušené úpění, mlčky a nehlesně mizela v černém oblaku, jako by někdo z ní, žhavě rudého bochánku, ukrájel hladně veliké, stkvoucí krajíce. Zlekaná stáda zardělých beránků nebem se rozběhla, v dálku mizíce. Na blízké stráni velký les zčernal, potemněl, a jako by bolesti slunce rozuměl, zavzdychal táhle, žalobně zašuměl – – – Ale my jako svatebčan šťastní a veselí s křikem a smíchem jsme k hostině slavné zasedli, holými prsty hrabali v žhavém popeli a hltali chtivě, jak bychom týdny, měsíce celé nejedli. Toliko Jeník, jako vždy tichý a snivý, divně bled’, našich motykou střílených koroptví nepojed’. Na nás se díval, nedíval, jen mlčky se, snivě usmíval, 7 a ukřehlé ruce nad ohněm tiše ohříval – – Tu spolužák Štoudek nožíčkem drobným s nůžkami, se střenkem z matné perleti chlubil se před námi a vykládal pyšně, že od otce ke svátku dostal jej včera na věčnou památku. Žádný z nás ještě jaktěživ takého krásného nože neviděl. Každý se díval naň jakoby na zázrak, vzácný div, každý chtěl mít ho v rukách dřív, a každý ho Štoudkovi v duši záviděl – – Jeník též po něm ruku vztáh’ a dlouho ho prohlížel jako v snách, jakoby v závistných, chtivých myšlenkách. Co potom se stalo, nevím už. Štoudek však náhle vykřikl: „Kde můj nůž?“ – Všichni jak přilezlým hadem uštknutí s místa jsme vskočili v úžase náhlém, leknutí, a hledali všady i v popeli nožík z perleti, však nikde, oh nikde ho není viděti. A Štoudek hněvivě zavolal: „Tak někdo z vás ho ukradl!“ Hned ruce jsme zvedli v jeden ráz a volali: „Prokapsuj, prohledej všechny nás!“ – Nože však nikde, jak by se do země propadl – Tu zaúpěl Štoudek a hlasitě zaplakal. Bylo nám líto ho a chtěli mu pomoci a hledati nožík třeba i za noci. A kdosi prohodil: „Kdo ho měl naposled?“ „Jeník! Ano, Jeník,“ jsme vzkřikli a vrhli se k němu hned: 8 „Kams ho dal?“ Zčervenal napřed, potom zbled’ jak na slunci lněná plachetka, jak ministrantova vypraná rochétka, a jeho ret a jeho hlas divně se, zlekaně chvěl a třás’, jak za bouře lísteček dubový, když těžce a zmateně vykoktal: „Já..Já... já..já... já..já... Dal jsem ho Štoudkovi.“ „Lžeš, lžeš, ty“ – zakřičel Štoudek. „Nedals nic!“ Tu ještě víc Jeníka zbledla líc a jeho zrak kruhem zabloudil, divně zamžikal, jako by pravdu před námi do nitra zamykal, jako by zloděj svou lucernou malou kradí zablikal. To je nápadné – – Ó, proč se jen Jeník tak zalekl? Proč jen tak koktal, těžce zajikal, proč se jen bránil tak chabě, tak nejistě...? Když Štoudek pak odpřisáh’, na svou duši se zařekl, že nožík mu nevrátil, jistě že to ví, z nás každý byl pevně a svatosvatě přesvědčen, že svatoušek Jeník byl při horkém činu polapen, při podlé, soudružské krádeži. Ó, jak lehko a snadno se soudí mládeži, jak s výslechem tvrdým, rozsudkem krátce je hotova, jak rozhodne řízně, popraví naráz, pochová...! 9 Napřed jsme chtěli ho nutit k přiznání na místě, a zbít ho, neb ruce mu rozpiat na hole. Potom jsme přece jen rozhodli: Lépe je zítra to říci všechno ve škole, a teď vypudit ze svého středu zloděje. Toho však nebylo třeba: Jako pes zbitý a spráskaný pánem ke své boudě poodlez’, jako když lapený palič z pod rukou hněvivých strážců, dříve než k smrti ho utlukou, při novém zmatku vyklouzne, tiše se odplazí: tak Jeník již se svojí kravkou odchází tiše a mlčky a váhavě od nás lesní ke hrázi. „Vida ho, zloděje,“ kdosi za ním řek’. A kdos zazpíval: „Kdo chce s námi krávy pást, nesmí nikdy nože krást.“ A my všichni jak zpití, ve sboru po něm jsme s výsměchem bodavým křičeli: „Kdo chce s námi krávy pást, nesmí nikdy nože krást, nože krást...“ Však Jeník jako by neslyšel, jak by nechápal, němě se, pomalu, těžce vlek’ k lesu až, k onomu starému javoru. A tam stál a stál, a jakoby napolo živý, napolo v mrákotách ani se nehnul, ani nehýbal. Tak ve válce voják za noci stojí na stráži ve smutných, těžkých myšlenkách na ženu, děti, jež naposled včera zulíbal. 10 Však pojednou veliký kámen od lesa zafičel a za ním hned druhý, třetí, další pad’ do našich užaslých shluklých řad. „Cože? On ještě kamením házet se odváží...? Na něho!“ – – Kde my jsme tenkrát z dálky jen tušili, jak jsme ho až k zoufalství vzrušili! Kde věděli, že jeho dušička náhle zakřiklá tolikrát o pomoc k Bohu zavzlykla, tolikrát těžkou se slzou pod oním stromem zajikla! Ó, jak v něm všechna krev musila varem kypěti, jak musila po pomstě, po ospravedlnění sipěti, když on tak tichý, tak snivý jak lilie v rozkvětě, sám a sám, jediný proti nám na světě po ostrém kamení sáh’, a zuřivě, zběsile napříč se postavil naší veliké přesile...! Vždyť on neutek’, neprch’ před námi, však přitisknut k stromu znovu se rozpřáh’, zaměřil a kamenem mrštil, udeřil, ač kamení naše deštěm se nad ním vznášelo, s javoru listí a sněti sráželo a mnohdy též do jeho těla vráželo. Teprv když jeho kravka prudkými ranami trefena byla několikráte do boku, a nezvyklá bití dala se do skoku, a když on, žena se za ní, kamenem ostrým zasažen za čelo chyť se a vzkřikl, ne, zaúpěl jako podřezávaný kohout u svého smetiště: 11 teprve tenkrát utekl do lesa, a my, vítězi hrdí, ovládli slavně bojiště. Bylo již pozdě. Stříbrným hláskem klekání, jak skřivánčí šveholy na jaře na poli, z utichlé vesničky na stráni na širá luka, v údolí radostně, sladce hlaholí a volá nás k bratřím a sestrám, k mateři – – – Dosti již. – Příměří – Další jsme honby nechali a s tichými kravkami domů spěchali. – Skrze řad stromů podzimem prořídlý stavení bílá snivé dědinky brzy jsme zahlídli. Bučely krávy za hlasem svého telete, zaskřipla v stěžejích vrata, psi vztekle štěkali. Na dvorech matky a služky již čekaly a volaly na nás: „Nu, že již ženete!“ Dobou tou Jeník, tvář od slz a od krve, jak kámen ho zasáhl prudce do čela, kravku svou zlekanou našel teprve. Na kraji seče, nažraná po chuti, tiše ležela. Uhřátý, uštvaný Jeník u ní se zastavil. Měsíc právě svou září celou seč zaplavil, a snivý a tichý jak princezna zakletá jemně a něžně navíjel niti stříbrné na duby a buky, na habry shrbené, 12 na jejich těla veliká, statná, staletá. Do vlasů seče, jak po ní se tiše procházel, bílýma ručkama nejčistších perel naházel, a na každou travku, do jejich lístků, řas, se šatů modravě průsvitných tiše střás’ démanty zářivé, samý lesk a jas. A ticho, tak ticho, jen jakési ševele, unylé vzdechy a šepty nesmělé... Ticho, tak ticho jak v kostele, při svatém, tajemném pozdvihování, jako když matka se se své postele k spícímu dítěti pozorně naklání... A Jeník stál a stál, díval se, díval a nedíval. A jak se mu všechno tu ve své měnlivé záři, v lesklém třpytotu zdálo jak v zakletém zámku, pohádce: pocítil náhle takovou nyvou a štkavou tesknotu po lásce něčí, sladkém objetí, po matce, že jak podťatý na zem pad’ do trávy bílé, v její rosný chlad a celý se dušeným vzlykem zachvíval, celý se vnitřními slzami zalíval... Ach, kdyby tu druha měl, jednoho aspoň přítele...! A na všechno vzpomněl zas, znovu vše prožíval, jak si ho podezíravě, od paty k hlavě měřili, jak se mu s úšklebkem v oči dívali, 13 jak všichni, oh všichni hned věřili, že kradl, zlodějů spílali, jak hnali ho od sebe, písničku na něj zpívali...! „Oh, je zhanoben, vyhnán a pošpiněn, z krádeže nařčen a usvědčen před všemi...! A zítra již celá dědina prstem naň ukáže, vzkřikne zloději...! A přece je, Bože můj, Bože, nevinen...! Oh, kdyby tu nebyl raději...! Kdyby radš umřel hned...!“ A nesnesný, ponurý pocit těžké trpkosti a zoufalé opuštěnosti, nespravedlivého příkoří hrozný žal tak ubohé srdce mu sevřel, tak je rval, že lkal a lkal, jak siroteček zbitý lkal, jak sirotek v oné písničce na pustém hřbitově u svojí mrtvé matičky, jejím na rově... A měsíc jak nebem tiše šel, se zastavil cestou, jak by s ním soucit měl, jak by mu pomoc’ chtěl. Ustydlá rosa kmitavě skanula na zem po trávě. Zavzdychly stromy, zatřásly hlavami, a jahoda zabučela táhle, sténavě. Tu vzpomněl jí, k ní se plazil po zemi, její krk objal chvějícíma se rukama, 14 na měkké plece hořící hlavu klad’ a v srdci svém uštvaném, ubohém žaloval před ní, před Bohem: „Ah, jahůdko, jahůdko drahá má... Tys má jediná... Všichni mne zahnali, spílali zlodějů, ve škole budou žalovat...! Kam se ukryji, kam jen poděju...? Jen tebe mám... jen tebe mám... Ty jsi hodnější a lepší jich, ty mně uvěříš, že jsem nic neukrad’, že si vzal nožík ode mne Štoudek sám, že jsem nevinen... ó, jahůdko drahá, ty má jediná.“ A jahoda jako by dobře věděla o jeho bolu a žalu, o jeho nesmírném úžase, velkou svou hlavu k němu stočila, teplými pysky o jeho ruku třela se a na něho tiše a rozumně hleděla vlhkýma, velkýma očima, měkčíma nad samet, až v lkání svém ustal, ztich’ – – – V tom po lese snivém, po stráni neslo se táhlé, úzkostné zvolání: „Je–ní–ku – Je–ní–ku!“ – Cosi se pohnulo, praskla snět, a do záře měsíční ubledlá žena vkročila. „Maminko...! Má drahá maminko!“ Jeník vzkřik’, 15 a hnal se k ní, ne, letěl jak ptáček přes trávník a ruce vztáh’, ubohé ruce vztáh’ pro její pomoc a útěchu, sladké objetí jak po Panně Marii, po jejím roběti – – – Však několik kroků před ní se zarazil, jak by se syčící had mu do cesty připlazil, jak by ho hněvivý, hrozný hlas tvrdě zakřikl. Zíraje matce do očí pátravě, zkoumavě, jak by chtěl myšlenky její všechny číst, bílý jak v písance čistý list, bílý a bledý jak měsíc nad nimi, jak umrzlý, tichý kraj za zimy, v pochybách hrozných zoufale zavzlykl: „Věříš mně, věříš, že jsem nic neukrad’...?“ Tu matčiny oči zvlhly, celé se zrosily, pak pohlédly vzhůru jako by po nebi pro syna pomoc žádaly, s výčitkou prosily... Pak strhla ho k sobě, prudce objala, hladila měkce po tváři, po hlavě, a skloněna k němu štkavě šeptala: „Co ty...? co ty...? synku můj...? Myslíš snad? Jim bych věřila...?! Ó ty můj...! Nu, neplač již, neplač..!neplač...! Pojď, půjdem, cestou mi všechno vypovíš..“vypovíš...“ Však Jeník se k matce přivíjel úžej a úžeji, jak k jediné spáse, k jediné svojí naději, a plakal a plakal, ale již mírněji, ale již lehčeji – – A slz těch utěšujících tiché přívaly s velkými, těžkými slzami matky splývaly, 16 jež nyjícím, bolestným soucitem přímo zmírala, upracovanou, tvrdou svou rukou Jeníku slzy stírala, s výčitkou těžkou k nebi zírala a šeptala: „Ó, já to tušila... Ó, ti darebi...!“ Konečně domů šli. Před nimi běžela jahoda krotká a radostně bučela. Za nimi paseka tichá ležela a stříbrem se vlnila louka jim po straně. Vedli se za ruce jako dvě děti ze školy, vedli se tiší a vlídní, zněžnělí, důvěrně zdílní, zvroucnělí, oddaní sobě jak přítel slabšímu příteli. Cestou však po poli Jeníček jaksi klopýtal a teskně zatouží, že hlava mu hoří, nohy neslouží, že cosi ho píchá u boku. „Snad nebudeš stonat?“ zašeptla matka zlekaně, vzala ho v náručí a přidala do kroku. Druhý den cestou ze školy již jsme zvěděli, že Jeník je těžce, těžce nemocen, že lékař byl u nich a řekl prý: Zápal plic. Jak hříšníci před Bohem hlavy jsme svěsili, v duchu se všichni děsili a na sebe zaraženě, zamlkle hleděli. Potom kdos pohodil hlavou na stranu a pronesl jakoby na svou obranu: „Nemůžem za to. – Proč pak nůž ukradl?“ 17 „Ale – – vždyť – –“ zakoktal Štoudek – – „Nu, co chtěls říc’?“ vzkřikli jsme ve zlém tušení a k němu se shrnuli. A Štoudek ze sebe vyrazil: „Nevzal nic. Nožík jsem našel. Děravou podšívkou do švů zapadl.“ Jak – –? Jakže – –? Jeník je nevinen – –?! – – Jak by nás polenem po hlavě udeřil, jako by před námi ze země plamen vyskočil, tak jsme v úžasu náhlém, v úzkosti strnuli, tak se svět s námi dokola zatočil... Nevinen...! Čistý...! A nikdo mu nevěřil – –! Nikdo ho nebránil, nekryl svým ramenem...! Každý mu nadal zlodějů... Každý naň hodil kamenem! A teď nemocen... na smrt nemocen... Oh, my bídáci! Pak jsme však hněvem oproti Štoudku vzkypěli a vrhli se na něj, sípěli: „Kterak jsi odpřisahati mohl jen, na duši říci, že nevrátil nože ti? O, počkej, prokletý! Umřeš a zčernáš do dne, do roka, hanebný lháři, křivopřísežníku!“ Zčervenal Štoudek a zbledl a dýchal zhluboka, a pojednou ze studu, hanby, z úleku před námi dal se do řvaní zrovna, do breku. Ale my vzkřikli již sborem: „K Jeníku. Všechno mu sdělit – odvolat – odprosit – usmířit..!usmířit...!“ 18 Jeho však matka nás na prahu tiše vyslechla, zakývla hlavou, zhluboka vydechla a pak pravila: „Jeník se nesmí rozčilit. Jděte pryč. – – Přikázal lékař klid.“ A týdny se potácel mezi smrtí a životem – – O, jak jsme horoucně, vroucně, s dušeným vzlykotem každého večera Boha prosili, ať ho uzdraví, ať ho posílí! V jaké úzkostné, žalostné muce jsme spínali sepiaté ruce k Panence Marii, Kristu Ježíši, ať mu pomůže, bolesti jeho utiší...! Tak stalo se konečně. Tu tatíček zmlk’ a lehce se pousmáv, prohodil jakoby nechtě, bezděčně: Skončil jsem svoji prožitou pohádku. Děti však dosud, jako holoubci v hnízdě, seděly, na rtech mu visely ještě a v tváři hleděly, a nejmladší, nejsladší jeho dceruška uzpívaná, střapatá Věruška k němu se doposud teskně tulila, slzičku potají do jeho vesty ulila a vzdychnula: „Mně je tak líto toho Jeníka.“ Mářa však, školačka moudrá, veliká, ptala se chtivě: „A byl pak Jeník zdráv?“ „Byl.“ 19 „A je ještě živ?“ „Je.“ „Co dělá teď?“ Tu se zamyslil trochu tatíček, jako by na vážkách kolébal odpověď a pak řek’: „Vyprávěl nyní svou prožitou pohádku.“ Jak..?!Jak...?! Jak že to bylo..!?bylo...!? Očka dětí až vykřikla a dokořán zrovna rozevřela se v nesmírném údivu, úžase. A otec do jejich oček hlavou kýv’ a tiše se usmál v jakémsi teskném dojetí. Tu vskočily se svých míst a jak indiáni divocí hnaly se kolem stolu a po otci s pokřikem vztáhly páž: „Tak tys ten Jeník..!Jeník...! O, tatíčku drahý náš..!náš...!“ „Nu, nu,“ bránil se otec jich živému objetí a povstav a vytáhnuv z kapsy nožíček, pravil: „Tu je. Dal mi ho Štoudek pak na věčnou památku.“ A děti se zrovna o místo draly, s křikem: „Jéj, jak hezký je,“ vztáhly ručky své po něm dychtivě a naň zíraly dlouho a zbožně, jaksi uctivě. Však Věruška zakňourla mazlivě: „Dej mi jej...“ 20

NECHTE MALIČKÝCH PŘIJÍT KE MNĚ.
Za onoho času přišel Kristus Pán do jednoho městečka a unaven se svými učedníky sed’ si na náměstí pod kaštan. Jak v úlu z jara šumělo to městem hned. Jak o vítězství velkém slavná zvěst šlo od úst k ústům, že tu jest z Nazareta slavný prorok ten, jenž řečí vonnou, sladkou jako med všechněch strun se duše dotýká, až nyvým štěstím roztouženě zavzlyká, až k Bohu povznáší se, vzlétá nad oblak; jenž prsty bílými jak křídla holubic se dotkl očí slepcových a vrátil zrak, jenž nasytil jen jednou skývou lidí na tisíc, jenž samé divy činí, zázrak nad zázrak. A již se mihl jakýs hošík nazrzlý, až bosé nožky na slunci se kmitaly, jak se svou zprávou nadšeně a vesele se pro svého hnal přítele. Tam jiný, umouněný, střapatý 21 jen očkem jedním nakukoval nesměle dveří skulinou, jež tiše zavrzly. Však tam ty rozlétly se dokořán, jak o pouti by milé hosty vítaly. A již z domu každého, se všech stran se brali otci, mámy, báby s vnoučaty, jež před sluníčkem směšně mžourala a k bábám tulila se mazlivě. A za nimi se řada dětí šourala. To malé jako do osení ulekaný zajíček do máminných sukní skrývalo se bázlivě. To dojídalo rychle s máslem krajíček. Ta prstíkem se v nose šťourala, ten šeptal cosi se svým soudruhem a tomu oči sem tam chtivě těkaly. A všichni, velcí, malí půlkruhem obstoupili hosta vzácného a uctivě na Jeho zlatá, svatá slova čekali. Tu On hlavu zdvih’ a ruku vztáh’, v dál se zadíval jak v teskných vzpomínkách a jal se vykládat. A Jeho sladký, svatý hlas lehce plynul, potůček jak bublavý, jenž do luk slunných od strání spěchá stínem šumné doubravy. A byl tak jemně snivý, teskně dumavý, stříbrného podzimku jak tiché zaštkání; tak něhy plný jako matky usmání, 22 když k robátku se do kolébky naklání. Tak vinul se a tulil, objímal, jak ručky dítěte kolem šíje maminky, tak hřál a srdce otvíral a dojímal, jak nyvě šťastné, steskem sladké vzpomínky na dávno zašlý dětský čas. A v prsou prostých posluchačů těch, jak ulpěli na Jeho sladkých rtech, se teskným rozechvěním tajil dech. A jejich duše oškubaná křídla zvedala a veselými, krouživými polety jak okouzlená letěla Mu v ústrety, a šťastná, tichá u nohou Mu sedala. A což ty děti teprv – –! Každé z nich zapomnělo na své hračky, bujný smích. Každé udivená očka do šíra, do nekonečna, nemožnosti rozvírá. A každé před sebou zří toho mladíka, jak zlostný, vzpurný za tmy z domu utíká, jak vepře pase, steskem, hladem naříká a mláto jí, jak na večer se navrací, však přede dveřmi váhá, vpřed a vzad se potácí, pak náhle rozběhne se, zavzlykne a „odpusť, odpusť, tatínku můj“, zakřikne – A dobrý, hodný tatíček ho pozvedá, na čelo líbá, do očí mu nahlédá a k hostině ho pozve bohaté. 23 A duše jejich tak jsou unešeny, dojaté, že každé z nich se nevědomky dopředu hustým davem lidu drze prodírá, by neztratilo nic jen s Jeho pohledu, ze slov tklivých, hlasu záchvěvu, z dumavého, tesklivého úsměvu. Však On již vykládal jen o Bohu, jak vládne slunci, zemi, vojsku hvězd, jak všechny stejně rád má, dobrý otec všech, jak čeká na každého hříšníka, až v lítosti se navrátí, a žalně zavzlyká, jak nad ním v nebi větší radost jest, než nad spravedlivým, jenž nikdy nehřeší. Ale to již děti tolik nebaví a netěší. To stranou do hrstičky zívne potají, tam nepozorně o čems šeptají, a ti k Petrově se holi přiblíží, do ruky ji berou, zblízka prohlíží, a nevidí, jak svatý apoštol se škaredí, a myslí si: O, vy nezbedi! A jakés děvčátko, jež tiše sedělo Mu u nohou a na ně stále hledělo, náhle v jakýchs divných myšlenkách, jak přinuceno, jako v snách vztáhne ručku buclatou a stírá prach s Jeho svatých nohou, opánků, až Kristus Pán tím vyrušen se ohlédne, až její matka „Mařo!“ sykne ostře, káravě. 24 Tu děvčátko tak sebou škubne zlekaně, tak rychle hlavičku svou rusou otočí, že konce opentlených, malých copánků jak háďata jí po ramenou poskočí a zčervená a pobledne, a slzy derou se jí do očí. Však On se sladce usměje a pohladí ji po zlekané tváři, po hlavě a praví: Nechte maličkých jen ke mně přijíti. Tu v těch uslzených očkách úsměv zablyskne, až celou tvářičku jak bílou lampou osvítí. A také štěstí nesmírné a taková slast neznámá jejím malým srdéčkem se rozlije, že uchopí tu svatou ruku svýma ručkama a nadšeně a vroucně, oddaně červené své rtíky na ni přitiskne. A On shýbá se a na klín si ji posadí. Tu všechny děti hned, jako by jim nabíd’ mísu cukroví, neb pozval na slaďounký, vonný med, se všech stran se hrnou k Spasitelovi, jak k svému dědečku, jak k zlaté babičce. A Ježíš každého si všimne, každé pohladí, každého se vyptává a s každým hovoří. A děti šťastné, uvolněné, důvěrné jak ptáčátko s Ním čile švitoří. 25 To vykládá Mu o své malé sestřičce, to o panence nemocné, jak umřela jí do roka, ten o psíčku a tiché ovečce, již pase každého dne u tichého potoka, to o jich Máři, uzpívané děvečce. A matky chichikají se a potají lokty do boku se šťuchají a ustarané tváře jich se rozzáří, jak temný obraz na posvátném oltáři, když se pod ním o slavnosti rozhoří jásavými, radostnými plameny zlatý lustr sedmiramenný. A tatínci si myslí: Jsou ty děti dotěrné. Však ono malé děvčátko kol šíje Jeho svaté náhle ručky ovije a šťastné šeptá: Tak Tě ráda mám. A hošíček ten s nazrzlými kučery řek’, zdvihnuv k Němu očka plná důvěry: Strýčku, ještě něco vykládejte nám. Tu hlasitý již rozlehl se kolem smích. Též Jeho tváří milostnou se úsměv mih’, pak kloučka za ruku vzal, hladil po hlavě, a pocelovav jeho čelo laskavě, děl vážně : Amen, amen, pravím vám, jen tehdy do království mého vejdete, když jak ti maličcí vždy budete. 26

BOHOUŠKŮV POKLAD.
I. I.
Dědečku„Dědečku, dědečku milý, to ten hrad, do jehož podzemních chodeb pro poklad kdysi tvůj známý se o půlnoci vkrad’, a ulekán čímsi tamhle s té skály spad’?“ „Ano, toť Zubštýn.“ „A ještě tam zlato kdes? Ještě je hlídá ohnivý, velký pes? Ještě ho nenašel nikdo, neodnes?“ „Ne, nenašel nikdo a najde as ztěží.“ „Proč, dědečku, proč? Že hluboko leží, na dně až chodeb pod hradní věží?“ „Ne, však jenom kdo duši má čistou a svěží, čistou jak za jitra rozpuklý květ, čistou a bílou jak rozkvetlá třešňová snět, jak na našich horách napadlý sníh, jak nevinných dětí hlaholný smích – může jej najít za nočních tajemných tich. – Však nesmí ho pro sebe chtíti, na zlatu lpět.“ 27 „Nesmí jej pro sebe chtíti, na zlatu lpět...?“ „Vid, dědečku, maminka zdravou byla by zcela, kdyby jen peněz dost na jídlo, na léky měla? Zase by chodila, s námi se smála jak dřív?“ „Ba, ba – Ale kde, nekrást, a nabrati jich? Kdyby byl Vojtíšek aspoň, tvůj tatínek živ... Eh, eh – – Nesmím si vzpomenout ani.“ – – „Jenom kdo duši má čistou a bílou jak sníh, jak nevinných dětí zvonivý, hlaholný smích, může jej najít za nočních tajemných tich...?“ „Dědečku, viď, že po přijímání, po svaté zpovědi smyt je každičký hřích, duše je čistá?“ „Když vroucně se zpovídá, ano." „O, já budu, já budu –! Víš, k zpovědi půjdeme dnes, k svatému přijímání zítra pak ráno.“ „Jakže? Již k přijímání? Kolik že je ti?“ „Deset pryč.“ „Deset! – Bože, ten čas tak divoce letí, jak na jaře voda po příkrém polu. – – Myslíš, žes včera ho ke křtu na rukou nes’, a zatím on zítra již vychodí školu – – Eh, eh!“ 28 II. II.
Spí dědinka v měsíčním světle a stínu, jak robátko zaobalené v krajkovou plínu na černém, měkce hřejícím klínu znavené, spánkem zmožené matky. Spí doškové, k stráni ztulené chatky s okénky jako dlaň, s rozviklanými vrátky, spí srpy a kosy a pluhy i tkalcovsky stav... Ticho. – l vlny bystré, šumivé Svratky, jež s rybkou se honí a do dálek spějí, se potichu jenom, tlumeně smějí, jak pozorné děti, když při jejich stole tatíček usne, vrátiv se znavený s pole, šplouná a šplouná mlynářský splav. Spí, spí pohorská vesnička tiše, jak světelné zámky zakleté říše s bílými sochami princů, princeznou věrnou. – – Spí jak drobounké hříbky s hlavičkou černou, jež na palouk vešly v stříbrný mech. – – Spí jak holoubci bílí, už snesli se s výše na tichou zemi, hřebeny mlčících střech. – – Ticho, velebné ticho – – posvátný klid – – a tesknota sladká a nyjící, tichounký vzdech... Měsíc jak úsměvný osud přede a přede z plného kužele světlo své bledé, navíjí na stromy za nití nit. 29 Měsíc jak kouzelník dobrý lehce a jemně se dotýká spící, znavené země, stříbrnou rosou, výdechy páry změňuje její veškeré tvary v světelně mátožný, kouzelný zjev – – – Měsíc se sklání jak tiché radostné matky nad svým robátkem nad kolébkou, a na čela, na prsa lidí ručku svou hebkou klade a tiší jich shony a zmatky, tiší a uspává žaly a muka, plynoucí slzy, bolestný vzdech. Měsíc se dívá přes hřeben chatky, bílými prsty na malé okénko ťuká: Bohouši, Bohouši Řehákův, slyš! Ponocný návsím jde krokem a troubí vážně a táhle, „tú, tú, tú“, jedenáct již – – – Bohoušku, Bohoušku Řehákův, spíš...? Vyjeveného hošíka vlasatá hlava opatrně se, tiše, neslyšně zvedá, naslouchá, horečně do šera patří oči, jež hoří jako dvé zelených svic. – Cosi se pohnulo. – Kdosi zavzdychl – – Nic – – Na peci oddychuje klidně a zhloubí rubáním dřeva znavený děda. Vedle se tulí mladší dva bratři – – – Není však slyšeti matičky dech. – – – 30 „Maminko, drahá maminko, spíš?“ zavzní to světnicí tenounce, tence, jak nesmělé pípnutí malého ptence, jako když dušička dítěte z oblasti cizí se k matičce vrátí a vzdychne a zmizí – – – Ticho a ticho. Jen luna tesklivě snivá se okénkem do malé světničky dívá a s lehkou štědrostí šťastného prince na stůl a zemi, na suky desk sype a sype své zářivé mince, až bolí, až rozteskní jejich zářivý lesk. Hoch pomalu, pomalu, neslyšně vstává a ke spící matce se po prstech blíží. „Maminko, moje maminko sladká, víš? Pod starou věží uprostřed lesů poklad je velký hlídaný zástupem běsů – – – Jenom kdo duši má čistou a bílou jak sníh, jak nevinných dětí zvonivý, hlaholný smích, může jej najít za nočních tajemných tich. – – – Já jsem se zpovídal vroucně, jsem bez hříchů, čist. Má duše je bílá jako tvé líčko – jak písanky list – a celý ten poklad k nohoum tvým snesu – – – – Však mamičko, mamičko drahá, přece se třesu – – Kdybys tak mohla jít se mnou do temných lesů..!lesů...! Kdybych tě aspoň několik kroků za sebou měl..!měl...!“ A Bohouš se k matičce pozorně shýbá, jak leží tu v měsíčním světle s bledými rysy. 31 Bohouš tu ruku, jež přes pelest bezvládně visí, opatrně, lehce jen, zlehounka líbá, ač by se přitulit, přivinout, zavzlykat chtěl... Matka se pohnula. – – Hošík se leká, a odskočiv, rychle přisedá k zemi – – Nic – – Matička ze snu zavzdychla jen – – – Měsíční světlo jak stříbrná řeka širokým proudem do okna vtéká, na zemi třpytí se jako stříbrný smích. Na bílou zemi hošík rozechvěn kleká a k daleké obloze zoufale zdvih’ sepiaté ruce, těžce nyjící zrak, a z hrdla se vyrval mu zajiklý sten, jako když naposled vzlykne zraněný pták. Měsíc, zasněný do svých kouzelných krás, u okna stanul a údivem žas’. Po prstech plíží se hošík ke dveřím, ven... III. III.
Po příkré stráni, jež bílá a svěží, jak nevěsta v svatebním rouchu tu leží, jak měsíční světlo na ni se lije a sněží, vlasatý hošík odvážně výš a výš stoupá, blýskavou motyku svíraje v dlani. Růženec klokočový mu na šíji visí, v kapsách pak tiskne tříkrálovou vodu a křídu, 32 by nakreslil okolo sebe široký kruh. Dle výroku děda, dle víry zbožného lidu budou mu hradbou, přes niž nebude moci světluška, strašidlo, hejkal, zakletý duch – – Od všeho zlého ho uchrání Bůh. Měsíc, zářivý lampion země, se houpá, nadnášen rukou neviditelnou čísi. Měsíc, kulaté, stříbrné hodiny noci, jež vytáhla ze šatů černých pro radost země a nás, na nichž však dávno již všechny číslice smazal a ručičky vztekle zurážel divoký čas, se za hochem zvědavě dívá, jak by se tázal: Co chce ta maličká muška, kam ulétá as..?as...? Hoch se již blíží k mladému podrostu, mlází – – Hoch již odvážně do lesa chmurného vchází – – Ticho a šero – – Vysoko, vysoko trčí hrozebná, veliká těla zčernalých kmenů, jedlí a smrků a borovic, dubů a klenů nehnutá, do sebe zhroucená řada. Ticho, bolestné ticho, jak v umrlčí kobce, jako když zoufale modlí se za noci kopce, jako když mlčí vybité, spálené obce... Ticho, bolestné ticho, jež s oblohy padá, po špičkách krade se, do srdce vkrádá. Ticho, jež bolí a svírá úzkostnou duši... Hochovi srdce až do hrdla stoupá, tají se dech – – 33 Hoch se mimoděk bázlivě ve stínu krčí – – – Ještě že měsíc dnes úplňkem září, ještě že paprsky jeho po kmenech svítí, kladou se stříbrnou, úsměvnou sítí na černé bodličí, na měkký, zelený mech – – – Teď se však setmělo náhle, jako by přes jeho tváři zločinec jakýs černou záclonu shrnul, jako by u lampy stáhl zářící knot... Křičící ticho... a hrůza... a hustá tma v lese..!lese...! Hochu je k výkřiku – – k útěku – k lkavému pláči. Na bílé, zlekané tváři úzkost se zračí, na bílém čele vystoupl studený pot – – – Půjde..?Půjde...? Či k churavé, nemocné máti se zlomeně, bezmocně, zbaběle vrátí a za měsíc, za dva ji navždycky ztratí, nikdy ji neobejme, nikdy ji neuzří již..?již...? Rukou se třesoucí udělal přes ústa kříž, a do sebe schoulen, skrčený, po prstech kráčí, napiatá k prasknutí pozornost, dokořán zrak... Slyšíš – –? Teď duplo cos za ním! – – Ne, není to nic. To se stromu šiška skočila jen – – – Nyní zas vzdychnutí jakési, bolestný sten – – –! – – Hoch uleknut, jako přimrazen stanul – – – Ne, to vítr jen v temných vrcholcích vanul... – – – – – – – – – – – – – – – – 34 Ale teď jakýsi divoký, zoufalý vzkřek, až všecku krev v žilách zmrazil mu nesmírný lek – – A v dálce kdes žaluje, smutně žaluje sýc... – – – – – – – – – – – – – – – – Naříká duch to...? Či v drápech umírá zvěř...? A tamhle, o Bože, jak luny svit se stromu skanul, zachvěl se, pohnul, otřásl keř...! A stále tak hýbe se, sklání a zdvihá... To jistě tam lupič krvežíznivý číhá... Vstane a s obuškem hrozným vrhne se naň...! ...O Bože můj, Bože... Maminko, maminko chraň...! A hošík se úzkostně za stromem skrývá, a dívá se po keři zoufale, dívá a dívá, zaťav do retů zuby, zatajiv dech – – – Ale keř, napolo osvětlen, hýbá se, kývá... Teď jde – oh...! a slyšíš ten zlověstný smích...! – – „Lupiči, lupiči hodný, nech mne, o nech...! Jsem hošík jen malý a slabý a chudý – – a ničeho nemám, jenom ty sedrané šaty, svěcenou vodu a křídu a růženec svatý... Lupiči hodný – –! Nech mne projíti tudy k zbořené věži – Poklad je uschován tam – Ty bys ho nenašel. Tíží tě zajisté hřích. Já se však zpovídal. Čistou dušičku mám – – Lupiči, neřeknu nic a nikde tě nezradím a všechno, všechno ti bohatě nahradím, půlku ti toho pokladu dám... Lupiči! – Matička moje dlouho již leží. Nemá zač koupit si léků. – Není co jíst – – 35 Jí druhou dám půlku a bude zas zdravá a svěží – – Lupiči, lupiči dobrý, jistě jsi také maminku měl – –! Tak úzkostný hošík se modlí a prosí – – Zachvěl se pod kapkou rosy dubový, znaveně dolů skloněný list, jak zářivý měsíční paprsek kosý po kmenu na něj až s vrcholku sjel. Hošík se jako vlas nad ohněm třás’ – – Hošík se jako klas pod kosou chvěl – – a přec jen, úzkostí skoro zmíraje, šel – – Však zděšené oči se po keři točí, zděšené oko jen po keři zírá, a slabounká ručka blýskavou motyku svírá, zdviženou k obraně, úderu, vzmachu. Hošík se po prstech pomalu plíží. Ale čím více se keři hroznému blíží, tím cítí víc smrtelné hrůzy a strachu, až konečně, nemoha více hrůzy již snésti, v oblouku velkém, seběhnuv se známé cesty, přes trní, bodláčí, kamení, klestí, se na útěk divoký, střemhlavý dal a bez dechu dopad’ na širý podhradní val. IV. IV.
Na kopci, na samém jeho vrcholu holém do snivé, úsměvné záře měsíční, jakoby shrouceno velikým bolem, 36 nehnutě, ztrnule k dálnému nebi ční starého hradu několik sesutých stěn. Měsíc je obetkává bílou svou přízí. Měsíc jim do klína sype stříbro své ryzí, uspává v tesklivý, truchlivý sen. Dvé mladistvých, bujně rozverýchrozverných břízí jak zvědavé kůzle až ke stěnám věží stouplo si směle; v měsíční jas rozplétá dlouhý svůj, lesknoucí vlas. Však jedle a smrky jak sluhové vážní a přísní se v uctivé vzdálenosti opodál tísní, sutiny jako spící pány své střeží, těší jich samotu, vzpomínky bolné a sten. Ticho. – Hvězdy se jako uhlíky v temnotách nítí. Měsíc jak veleknězovou rukou vysoko zdvižená hostie svítí a svítí, o dobách dávno zaniklých tesklivě sní. Ticho – – V mlčícím, zoufalém dojetí spí tu, tiše spí dávno již minulá století, jež odnésti odsud zapomněl letící čas. Ticho – – – Malý hoch po hradní věži se smýká, bědný a slabý, bezmocný, ubohý, vyděšen, rozrušen dosud až k mdlobě nesmírnou, přestálou hrůzou a děsem; přišlápnut do země tichem, jež zavládlo lesem, jež ze širé, daleké, cizí oblohy chladně a lhostejně na něho padá a drtí; 37 zoufaje nad možným nezdarem, boje se smrti, jež ho snad, opuštěného, v lesní samotě čeká; hledaje pomoci u svého Božíčka, kleká, pozdvihá ručky vysoko sepiaté obě a modlitbou zoufale důvěrnou do ticha vzlyká. Přesvatá rodičko boží. Sloupská Mana Panno. Přispěj mi k pomoci dnes. Stůj při mně, stůj. Měl jsem tatíčka. – Každý den ráno odcházel s těžkou sekyrou v les, aby v něm rubal a kácel. Každého večera domů se vracel, na zádech sehnutých nůši drév nes’. – Jednou však nepřišel. – Zahynul tatíček můj. – – A mamička moje na chudém loži týdny již, měsíce churavá leží. Sic ráno a v poledne vstává a polévku zelnou nám na talíř dává. Však k večeru vždycky klesá jí hlava. – A lékař jí před týdnem hněvivě řek’: Musíte jísti a jísti, koupit si lék, sic již vám chodit nebudu sem – – Sic vás za měsíc zahrabou v zem – – –! Panenko Maria, rodičko boží! Nemáme nic, jen malého psíčka, kozičku tichou a králíčků pár. – – A dědeček je již tak slabý a stár, 38 má k zemi až sehnutá záda, a když jí, třese se ruka i brada – – A maminka do mlčícího nočního ticha, myslíc že spíme, tak žaluje, sténá a vzdychá... Má nás tak nesmírně ráda – – Panenko Maria, rodičko boží. Kdo nám co dá, do rukou vztažených vloží – –? A tady v té chodbě pod hradní věží veliké poklady zlata po léta leží! – Blahoslavená rodičko boží. Přispěj mi k pomoci. Učiň, bych dnešní za noci poklad ten najíti moh’ a maminka bude zas zdráva – Panenko Maria, budu vždy hodný tvůj, poslušný, pobožný hoch – – – Bohouš, modlitbou utěšen, posilen vstává a svěcenou vodou zemi kol kropí, a svěcenou křídou dělá kol veliký kruh. Nebude moci mít nad ním zakletý duch. Od všeho zlého ho uchrání všemocný Bůh. Stříbrnou rosou, čistými kapkami svěcené vody zablýskl mech. Stonek skloněné trávy se bolestně chvěl... Slyš však, jakýsi šelest – jakoby tichounký vzdech –! A teď jako by měkkými, lehkými tlapkami kdosi nezřený potichu, potichu šel... jako by špičky jen prstů do mechu klad’...! 39 Hochovi běží po zádech mráz... Hoch se ohlíží na strany, vzad... Ne, není to nic – – To zdá se mi jenom, to mě tak klame – – – Nevíš, kdo poklad chce najít, nesmí se bát...?! Hošík se oběma rukama motyky chopí a rozmachem prudkým zakopne v ráz – – – Vzúpěla hněvivě, dunivě, temně v klidu svém náhle zraněná země, pod zemí jak by se ozval nevrlý hlas – – – Po mechu stín se jakýsi mih’... Hoch skloněnou hlavu zlekaně zdvih’ – – – Ne, není to nic. – To netopýr přeletěl snad – – – Slyš kroky však teď... Jak zapráskla snět... To uzřel mne...! A přichází blíže a blíž... Bože můj, Bože...! Panenko Maria, spas! – – – Jenom se zlekaně neohlédnout...! Jenom úzkostně nevzkřiknout... nevydat hlas...! Kdo poklad chce najít, nesmí se za noci bát...! A vzrušený hošík zatíná zoufale ret, a úzkostně k toporu přimknutá ruka motyku zdvihá a zdvihá – – Země se trhá a puká, země se po velkých chuchvalcích láme, kámen se sype a na kousky drolí. – – Hochovi s horkého čela a skrání se lije ve velkých, chladivých krůpějích pot – – – Hochovi znavené ruce již nesnesně bolí – – Ale hoch znovu a znovu do země bije – – – 40 Teď na cosi tvrdého narazil motyky hrot – – Jak železo, jako kov pevný to v úderech zvoní – – Bože, snad poklad jsem našel zde již...?! Hoch chtivě se, zvědavě nad jamkou kloní – – Vskutku – – V světle, jež z tajemné luny se prýští, jak ze skály stříbrný proud, maličká kovová skřínka se blyští, kovová skřínka, v měsíci lesklá a zářivá, na něj se dívá a vlídně a tiše usmívá... V jamce hoch užaslý nad skřínkou klek’ a všechno v něm radostně volá a jásá: „Našel jsem, našel jsem poklad starého hradu...! Nebudeš, maminko, míti již hladu, koupíš si mouky, koupíš si masa, budeš mít peněz dost na drahý lék...“ A hošík za víko skřínku z prohlubně vlek’ a zaprásklo víko zvetšelé věkem, a úsměvné plíšky se sypou po mechu měkkém – Hoch jakoby omámen, jakoby v snách oběma třesoucíma se ručkama do skřínky sáh’ a se rtů mu sjelo radostné, blažené „ach!“ – – Však jaký to náhlý praskot a hluk...? Jakoby do stráně bili kopytem koni... Jako když vojska se po horách honí... A nyní jako když v neděli na hrubou zvoní... Zachvěl se náhle, zasténal, zaúpěl les – – Zapráskl prudce, jak by se lámal, sousední buk... Bože, teď kdesi divoce zaštěkal pes – – – 41 a blíží se, blíží... Ježíši, tamhle již běží...! Přímo naproti mně...! Jak pařez je hlava, jak ohnivá kola jsou veliké oči a z nozder a z rozceněné, široké tlamy blesky mu šlehají jako pekelné plamy – – –! Rodičko boží, spasiž mne, chraň...! A hoch uděšen v jámě se přímí a vstává, před sebou napřáhne k ochraně slabounkou dlaň... Ale pes zaštěká prudce a po hochu skočí... Půlnočním tichem nese se zoufalý, divoký vzkřik... – – – – – – – – – Tak zaúpí pod stromem sedící muž, když náhle mu ze zadu do srdce vnik’ lstivého, divého vraha blyskavý nůž... Tak nesnesně vykřikne matka, když se shora, s třetího poschodí zřítí se do dvora miláček její a na dlažbě dokrvácí... Tak podťatá k zemi se bez smyslů skácí... – – – – – – – – V. V.
Ticho – přes klidných stromů nehnuté vrcholy, přes všechny stráně a zasněné kopce v okolí do luk a do zahrad bílých, do polí úzkého, se Svratkou běžícího údolí teskně a chmurně se dívá zbořený hrad. Dívá se k severu do Jimramova, dívá se na jih do Štěpánova. 42 Dívá se smutně v tesklivé vzpomínce přes Kasán, přes Pernštýn, přes Nedvědici, přes bílou kapličku na dávné „božince“ u Doubravníka, přes sedla u Prudké veliká do tichých, úrodných tišnovských lad. Dívá se na západ přes Pivonice, přes Větrříž, Leseňovice, jež se stulily důvěrně na jeho svahu jak husičky bílé na hospodářovu prahu, k utichlé, v dálce zedřimlé Bystřici, nad nimiž všemi kdys všemocně vlád’. Blíží se ráno. – Větší je, svěžejší chlad. Měsíc, robátko bílé, jež tiše zrodila za sladké ukolébavky úsměvných hvězd radostná, dálkami věčně tančící země, teď v náručí temnoty, chůvy své, ubledlou hlavu znaveně, bezmocně klad’. Měsíc, z perleti míč, jejž noc hodila černýma rukama nad věže měst, nad chatky dědin, utrhl se s oblohy jemně a do lesů nehnutých, v zrosenou trávu za Novým Městem, za Žďárem spad’. Blíží se ráno. – Zajíc a s kolouškem laň nasytivše se vonného jetele s polí a pasek poskokem, vesele se do lesních doupat svých vrací. 43 V hnízdech se pohnuli, pípnuli ptáci. Šero a chlad, a pomalu, pomalu svítá. Na dálném východě za horou Sékoří záclona nebe se rudým plamínkem chytá – – Okamžik ještě a velikým požárem zahoří celé východní, stromy porostlé pohoří, vrcholky dubů a buků a jedlí, zelená stráň. Okamžik ještě a nehnuté lesy se vzbudí a do jitra vydechnou šťastně, zhluboka z hrudi. K zlatému lemu purpurných červánků tisíce drobných, jásavých skřivánků velikým, krouživým letem se vznese a perly svých trilků do květů zrosených střese. S vrcholků dubu, jak s kopců pasáci bosí, radostně zahvizdnou špačci a drozdi a kosi. Doupňáci z načepýřeného krku zahouknou do lesa basové „vrků“, rozhlaholí se, zazvoní hrdličky smích – – Vše vstane a v ústrety čistému ránu jásavé, slavné hosanna zapěje ze srdcí plných lásky a touhy a naděje a úsměvné, vroucí vděčnosti k dobrému Pánu. Vše vstane – –Jen ty, můj hochu, ležíš tu tich – – Nezříš, jak paprsek zlatý se břízami mih’, jak lehce ti dopadl na rozhalenou hruď? Neslyšíš ještě, jak listí a tráva ševelí jemně a lehce jak mateřské něžné pocely, 44 jak vánek ti do lící ubledlých radostně dých’? Nevidíš ještě, jak Ořech tvůj nad tebou sedí, jak pobíhá zdiveně kolem, na tebe upřeně hledí, jak měkkounkou tlapkou ti na tváři sahá, za rukáv kabátku, zrousané kalhotky tahá a štěkaje volá: „No, tak se již vzbuď!“ Konečně, konečně – – – Dlouhý, hluboký vzdech zachvěl se na tvých pootevřených rtech. Pohnul ses, třesoucíma se rukama vzpíráš o chladnou, mechem porostlou zem, a nechápavě, vyjeven dokola zíráš: „Co se to děje se mnou – –? Kde že to jsem – –?“ A Oříšek radostně skáče a okolo běhá a ohonkem vrtí a lehce tě šlehá. Pak se postaví naproti, s výčitkou zaštěká: „No, že jsi již vstal. – Však jsi mi dal – –! Tolik mne zbytečně, marně uleká – –! Jak jsem se radoval, že konečně po stopě jeho jdu jistě a bezpečně přes louky, přes stráň do lesů v dáli. A když ho jasně před sebou zočím a zavolám hlasitě, radostně skočím, vykřikne hrozně, jako já, když na nohu bosou botou mi stoupne, a na zem se svalí a spí – – To jsou mi nápady ležet zde v lesu! Což je to radost, být umáčen mrazivou rosou? No, tak již pojď. – Vždyť vidíš, že zimou se třesu!“ 45 A hošík pomalu, s hroznou námahou vstává – – Nohy se pod ním doposud třesou, těžká je hlava – – Všechno se zdá mu jakýmsi nejasným snem – – – Ale ne – Hle, tu stěny se zdvihají věží. Tam lahvička s vodou a motyka leží, tu prohlubeň malá a hromada hlíny... „Oh, oh,“ zasténá, zaúpí zoufale, bolestně hoch a všechno si náhle ujasní v blesku vzpomínky. Vždyť poklad tu hledal, poklad už našel, a moh’ donést jej, vysypat do klína maminky, zachránit od smrti, vrátit jí zdraví, kdyby jen býval bázeň a hrůzu nesmírnou snes’, kdyby mu ze rtů výkřiku nevyrval děs... Ted všechno je ztraceno, všechno zmizelo kdes..!kdes...! A hošík se za hlavu oběma rukama chytá a očima bloudí jak šílený, zmateně, nejistě... Ale co se to na mechu zeleném kmitá..?kmitá...? Co se to třpytí a svítí zeleném na listě – – –? Je to jen sluneční paprsek zlatý, nebo snad – – –? Anděle strážný můj – – –! Bože můj svatý – –! Vždyť je to zlato, jak se sypalo ze skřínky – – Vždyť všechno je tady, i v dolíku skřínka a plná – – – Jak se to směje a třpytí a cinká, jak hoří a září a radostně zvoní. Jak přes prsty moje lehounce roní..!roní...! O, ty můj poklade – –! O, vy mí zlaťáčci smaví..!smaví...! O, vy žluťáčci, ptáčci úsměvní – motýlci zlatí..!zlatí...! 46 Všechny vás seberu a mamince do klína dám... Vrátí se zase jí zdraví, vrátí a vrátí... Bude zas smát se a hrát si a zpívati nám... O, vy mé myšky zlaté! – – A skřínku hošíček schvátí a pod charým kabátkem k srdci ji tiskne, a jak rozezpívaným lesem a po stráni s Oříškem vyskakujícím střemhlav uhání, z přetékajícího nadbytku radostí výskne... Vrátil se úsměv a zdraví churavé matce. Smích a zpěv zvoní zas v doškové chatce, k nohoum jí uleh’ mnohý úrodný lán. Z Bohuše student se stal a po letech pán. 47

O KVĚTUŠCE A KOČIČCE.
Naše Micka měla koťátko, takové jen malé, směšné drobátko, jako do kapsy, jak do hrsti. A bylo bez kožíška, bez srsti, – učiněné holátko. Ale jak je ráda měla! Celý den s ním proseděla, lízala je, hladila. Jenom občas vyskočila, po koutech se zatočila, kde co shlédla, popadla, i mámě z rukou ukradla, a na půdu s tím pádila. Jednou po potulkách touha snad, nebo hrozitánsky velký hlad donutil ji venku dlouho stát. Ale jak se hrozně ulekla, když se potom navrátila. Dcerka pryč je. – Snad se neztratila? Nebo někam utekla –? Rychle dolů ke psu běží, jenž dvůr ve dne, v noci střeží, 48 k zemi se až pokloní a lichotí se, žadoní: „Milý, dobrý Bufíčku, příteli můj z dvora, humna, milovaný kmotříčku. Moje dcerka nerozumná se mi právě ztratila. Pomoz mi ji vyhledat.“ Ale Bufík štěkl: „Haf, haf, haf. Bylas vždycky jako páv: pyšná, hrdá, nafouknutá, ulízaná, nedotknutá, nechtěla sis se mnou hrát. O přátelství cosis předla. Ale dobré sousto sama snědla, vypila vždy mlíčko všecko. – – Jen si hledej nyní děcko! Neměl jsem tě, nemám rád!“ Smutná Micka k vrabčíku se blíží a k pokorné se prosbě sníží, o pomoc a o přispění zavzlykne. Ale vrabčík jedovatě zakvikne: „Čimčarara, čim, čim, čim. O tvé dcerce dobře vím, ale nepovím a nepovím. Loni právě v tomto čase 49 chňapla jsi mi po ocase, chtělas míti pečínku ve svém mlsném žaludku. Co mi po tvém zármutku? Jen si sama hledej slečinku!“ Teskně Micka ode dveří ke slepičce černé měří, zavzlykne a zapláče. Slípka prudce zakdáče: „Kotkotkotkot, dák, dák, dák. Nu, chovala ses všelijak. Často jsi mne postrašila, náhlým skokem poplašila. Ale celkem pokoj dalas kuřátku. Proto povím všechno, co vím o tvém malém koťátku: Není ho zde na dvoře. Hledej doma, v komoře, nebo ve světnicích nahoře.“ Přijde Micka do světnice. Hospodáře domu dceruška uzpívaná, baculatá Květuška olizuje mísy, lžice, Micku volá, vábí: číčíčí. Přitulí se Micka, přikrčí a žalně, bolně zavrčí: 50 Mně se dcerka ztratila, než jsem z kuchyně se vrátila. Kde ji, kde ji, smutná, hledat mám? Mlčky Květa u mís sedí, s úžasem se dívá v oči kočičí: Bože, jaký zármutek z nich hledí! Jak se celá spadla, zhubeněla! Jak se změnila a sesmutněla, jak naříká a běhá sem a běhá tam! Je jí líto, tolik líto Micky. Vzchopí se a bosou nožkou svěží do kuchyně střemhlav běží, volá na prahu hned: „Náno, Náno!“ Nána, Běta, škádlivě jak vždycky, jakby z dálky ozývá se: „Ano, ano.“ „Neviděla jste dnes ráno,“ s velkou závažností v hlase rozčileně Květa ptá se, „naší Micky koťátko?“ „A proč se, velká dámo, ptáte?“ s úsměvem ji dráždí Běta. „Ale ticho! Nejsem dáma!“ volá Květa, čepejří se, drážděné jak ptáčátko. „Tedy co jste?“ Běta vážně zvídá. 51 „Naše hodné, malé děvčátko,“ švitořivě Květka odpovídá, a hned se obě smějí, obě obejmou. „Jé, jaký pěkný košík – Co v něm máte?“ zvědavě se Květa táže pojednou. A než se Běta pohne, s klína se jí smykne, ke košíku schýlí, víko zvedne, vzkřikne: „Jé, tu je naše malé koťátko!“ Kotě pískne – Micka k němu hned se vrhne. Nána lekne se a košem trhne. Květa ručky rozpřáhne a rázem, jak je dlouhá, padne na zem. Běta s košem v kuchyni se točí. Micka běhá za ní, skáče, ježí se a mňouká, jiskří oči. Květa do tvrdého trnože bije nožkama a pláče, jak by ji bral na nože. Ulekaný táta s perem v ruce do kuchyně vrazí prudce. „Co se stalo,“ volá, „proč ten křik?“ Běta právě košík na skříň dává. Kočka kol ní běhá, hrozně mňouká. Květa vzlyká, pomaloučku vstává, k otci tulí se a ukazujíc na košík, jenom volá: „ Tam, tam, tam.“ 52 „Co tam?“ táta rozpačitě kouká, nemůže nic pochopit. „Ale kotě chce, jež v koši mám,“ Běta drtí mezi zuby. „Tak je dejte!“ „Ano! A pak dostat huby! – Milostpaní kázala je utopit!“ „Ne, ne, topit! – Je tak malé! Je tak milé! Mám je ráda – tolik ráda, tak, oh, tak,“ Květa ulekaně volá a sepiaté své ručky bílé k otci s prosbou zdvihá zdola, obrací svůj modrý zrak. „Tož jí ho dejte. Ať s ním hrá si,“ táta rozhodne a hladí vlasy milosrdné přímluvkyni. – – – Je teď spokojená kočka. Září Květuščiny tváře jako plný měsíc v páře, lesknou se a svítí očka jako zlaté prýmky u oltáře. Ale Nána jakés divé tance provádí teď po kuchyni, bručí jako vzteklá lvice. 53 „Mazel! Mazel! – Bakanice! Nemám jí už rada více. – – Nic jí není, ale řve a naříká. – To jen chtěla mít to kotě! Ale počkala! Však po té slotě bude pěkně každým ránem s rozhněvaným milostpánen sklízet vonné kočičance, naše dáma veliká!“ 54 TATÍČEK A LEV.
Tatíček byl celý den pryč, háje u kteréhosi venkovského soudu kousek práva. Ládunka se s ním ani neviděla, neboť při jeho odjezdu spánek jí zakrýval očka a bílé peřinky nechtěly ji pustit. Bylo jí smutno a stále uvažovala, proč otec dnes tak brzo odešel. V poledne ptala se důtklivě matky: „Tatíček nepřijde ani k obědu?“ „Ne, až večer.“ „A nebude mu smutno?“ „Po tobě, myslíš?“ smála se matka. Kývla rozhodně hlavičkou, až se jí vlasy rozkolébaly. Ale matka řekla: „Je myslím rád, že se zbavil aspoň na chvíli tvého křiku.“ Podívala se na ni se strany jako ptáček a myslila si: To snad přece nebude pravdou. Vždyť tatíček sám vždycky začne se s ní honit a křičívá víc než ona. Přes to si umínila, že bude tichou, aby přece jen před ní neutíkal. Ale sotva otec večer otevřel dvéře, praštila do kouta vším, co v ručkách měla, a s válečným pokřikem Zulukafrů vrhla se k němu. To bylo otázek a povídání, jako by se s ním léta neviděla. Bylo to, jako by hejno rozehnaných husiček sešlo se zase dohromady. Bylo to, jako by někdo z jara zabušil na úl. – A všechno jí na něm bylo tak 55 neznámé, tak nové a vzácné. l ten dlouhý, dávno již nošený kabát, i čapka, i cestovní taška, ba i ta vousatá, usmívající se tvář a přivřené oči, svítící jako vánoční svíčičky. Za všechno musila potáhat, všeho se dotknout a všechno pohladit. – – Potom usedla s vážností staré paní k stolu a krátce řekla: „Kdes byl tak dlouho?“ Tatínkovo oko zablýsklo jako řeřavý uhýlek ve tmě, a kolem něho se utvořily hvězdičky smějících se vrásek. „V Africe,“ pravil. „V Africe? – Aha, to je ta daleká země. – A to ses již vrátil?“ „Ovšem,“ smál se otec „A cos tam dělal?“ „Vykládal se lvem.“ „Se lvem?“ – – Ládunka rozevřela do nekonečna svítící očka a hned si vzpomněla na lva, kterého nedávno viděla ve zvěřinci. „Byl veliký?“ vyzvídala. „Nu, skoro jako kůň,“ sděloval vážně otec. – „Hlavu měl jako pařez obrostlý mechem a zelené oči mu jen hořely.“ „A nebál ses?“ „Jak pak ne! Postavil se proti mně, vycenil zuby a zařval: Teď tě sežeru i s tvou taškou.“ „A nesežral?“ vyhrklo z ulekané Lády. „Ne,“ smál se otec a posadil se.
56 „Ale tak se nesměj a vykládej, co bylo dál,“ durdila se Láda, červenajíc. A otec vykládal: „Ach, lvíčku, drahý lvíčku, prosil jsem, nedělej toho. Mám doma rozepsanou knížku a dosud jsem jí nedokončil.“ „Hlouposti,“ zabručel lev. „Knihy jen kazí žaludek. – Kdysi našel jsem na poušti velikou knihu. Její deštičky voněly jako prasečí kůže. Spolkl jsem ji a celý týden jsem stonal. Proto chystej se k smrti. Sežeru tě,“ a rozevřel tlamu. „Ach lvíčku, drahý lvíčku, ušetři mne,“ prosil jsem opět. „Mám doma mladistvou ženu. Celý den jako veverka pobíhá po pokoji a naše hnízdečko jako vlaštovka upravuje. Sluneční paprsky do svých rukou chytá a schraňuje pro mne. – Kdybych nepřišel domů, zbledla by jako ranní pára, zbledla jak měsíc před východem slunce; a její oči by poshasínaly jako sfouknuté svíčky, a na bílé, sepiaté ruce padaly by veliké, bolestné slzy.“ „Co je mi po tom?’’ zavrčel nevrle lev. „Nemám rád žen. Jednou před lety měl jsem ohromný hlad. Zašel jsem k jednomu dvoru a chtěl se spokojit i s maličkou kozou, neboť jsem skromný. Jakási ženská však viděla mne a začala křičet, jako bych šel na ni. Hned přiběhli muži a stříleli na mne, že jsem stěží jen utek’. Od té doby nenávidím žen. Proto chystej se k smrti a nezdržuj mne.“ Tak pravil a napřáhl pracku, aby mne srazil. Rychle jsem uskočil stranou a znovu prosil. „Ach 57 lvíčku, drahý můj lvíčku, nezabíjej mne. Mám doma malé děvčátko, hodnou Ládunku. Tělíčko její je růžové jako beránci nebe, jako sluníčko zlaté, když se k západu za hory chýlí. Tělíčko její je bílé, jako růžičky hlohu, který na stráních kvete, bílé jak sníh, který na hory padl, bílé jak husiček křídla, když slunce je líbá. Vlásky má zlaté jako ty hřívu, a očka jí svítí jak kapky rosy. Kdybych nepřišel, stále by na chodbu vybíhala, stále by matky se ptala po mně a plakala mnoho, neb mne má velice ráda. – Kdybych nepřišel, sesmutněla by, jak na podzim sady, a růžové tvářičky by jí zbledly a zhubeněly, neboť by nebylo nikoho, kdo by jí přinášel mlsky.“ „Nu, musím říci, že děti mám rád,“ pravil rozvážně lev a sedl, přikrčiv pod sebe nohy. „Nekřičí jako ty ženské, ani nestřílejí jako divocí muži. – Kdysi jsem provázel velikou karavanu. Musilo se jim velmi špatně dařit, neboť měli uznání ke mně. A tobě je zajisté známo, že lidé jen v neštěstí schopni jsou vděku a soucitu. Každý den složili pro mne u cesty osla neb koně, takže jsem se mohl pořádně najíst. Jednoho večera zapomněli však na cestě dítě. Nevím, jak se to stalo. Ale ty víš, že štěstí a dětí se nedohlídáš. Sedělo na měkkém písku a hrálo si s kuličkami. Stoupl jsem před ně a čekal, co bude dělat. Rozevřelo dokořán svá očka čistá a lesklá jako řeka, k níž chodím pít, a mlčky a směšně se dívalo na mne a ani nezaplakalo. – To se mi líbilo, neboť 58 bývám časem nervosní a nesnesu křiku a pláče. Přisedl jsem tedy opodál něho na zadní nohy, tak jak nyní sedím, a čekal, co bude dál. A věříš, ono se náhle lehce usmálo, strhlo s hlavičky třpytivou korunku a mně ji podávalo. Jak víš, jsem králem zvířat. Na pocty a lichocení sice nic nedám. Ale tento dětský obdiv a uznání mé hodnosti velice mi zalichotil. Vzpřímil jsem se tedy v celé své královské důstojnosti a chtěl mu náležitě poděkovat. Vždyť se nesluší, aby král bez díků přijímal pocty. V tom však vyřítil se proti mně zástup mužů a počali křičet a střílet. – Jedna kulka letěla těsně kolem mé hlavy a málem, že mne do oka nezasáhla. Jindy byl bych se na ně vrhl a na místě je ztrestal, neboť nesnesu urážky svého veličenstva. Tenkrát však byl jsem jemným chováním toho dítěte velmi rozveselen. A když jsem viděl, jak při prvním výstřelu se vymrštilo, a cupkajíc růžovýma nožkama po teplém písku, volalo šťastně: „ Tatínku, tatínku,“ zasmál jsem se a vážně a pomalu odešel. Od těch dob mám děti rád a doposud jsem žádnému neublížil. Jsem proto na sebe hrdým a věřím, že váš nebeský král, jak jsem slyšel jednoho misionáře vykládat, také miluje děti. Všichni opravdu velicí králové mají stejné náklonnosti.“ Když to lev vykládal, přestaly zelené oči mu zlověstně hořet a jeho hluboký hlas zněl mírně a důvěrně, jako šumot vzdálených lesů. Srdce mi nadějí zabušilo. 59 Proto jsem na lvovu otázku, zda malá Ládunka je také tak hodná, hrdě a vesele pravil: „Hodnou je jako bílé ovečky, jež v prázdninách na stráních dědouška pase. Hodná je jako ochočená srnka, jež přichází si pro chléb.“ „A není dovádivá? Neskotačí a nehrá si pořád?“ Bál jsem se zatajit něco, neboť ty lvovy oči zdály se pronikat až na dno mé duše. Proto jsem s povzdechem pravil: „Bohužel, musím ti říci, že je jak rozverné kotě. Celý den s místa na místo hopká, celý den skáče jako divoký pejsek a nožky jí stále do tance víří. Když silnicí utíká, zdvihá se prach, jako by kočáry jely, a růžové nožky se kmitají vzduchem jak paprsky zlatého slunce. A celý den zpívá jak skřivánek na teplém slunci, celý den štěbetá jako hejna klukovských vrabců, a celý den výská, jak o hodech opilá chasa. Mnohdy mne hlava až bolí, jako bych na trhu stál. Okřiknu ji, umlkne sice a skryje se v některém koutku. Ale za chvilku vyrazí odtud s divokým křikem jako zástupy bojovných Indiánů.“ K mému velkému údivu tvář lvova se za mého hovoru vyjasňovala a nakonec se hlasitě rozesmál a kývaje hlavou, pravil: „Tak, tak, všechny děti jsou stejné. Doma mám také několik lvíčat a právě tak dělají, jako tvá dcerka. Někdy se zlobím a spohlavčím je, až se mi u nohou válí. Ale mnohdy si říkám: Co by bylo po nich, kdyby 60 neměla trochu živosti? – Ať se veselí, pokud jsou mladá.“ „Totéž i já říkám,“ zvolal jsem s pochopením, „a raději odejdu do pokoje, aby si mohla svobodně hrát.“ – „Vidíš, také tak dělám,“ živě mi přisvědčil lev, a po chvíli dodal vážně: „Nikdy bych neřekl, že lidé tak málo se od zvířat liší.“ „Vždyť všichni jsme děti jedné matičky,“ podotkl jsem. – Lev pohlédl překvapen na mne, ihned však přikývl huňatou hlavou a pravil: „Ovšem, matičky země.“ Potom se natáhl v písku, položil na pracky hlavu a zamyslil se. Byl bych rád odešel, ale bál jsem se pohnout. Vždyť je známo, že se všemi králi se musí opatrně. Lev zpozoroval mé rozpaky a pravil: „Pro to tvé veselé děvčátko propustím tě, ale musíš mi slíbit, že je za mnou pošleš.“ Lekl jsem se a začal prosit. On však nevrle řekl: „Nepros a neboj se. Neublížím mu. Vždyť jsem ti říkal, že mám děti rád. Chci jen, aby si pohrála s mými dětmi a trochu je evropským způsobům naučila. Vždyť dnes bez vašich způsobů kam pak dojdeš?“ Namítal jsem, že lvíčata nebudou toho potřebovat. Ale on zablýskl zlostně očima a hrozivě pravil: „Buď mi ji pošleš, nebo tě hodím za hračku svým dětem.“ Nato se protáhl a hrozně zívl, že mu bylo viděti hluboko do hrtanu.
61 Co jsem měl dělati? Slíbil jsem, že tě tam pošlu,“ končil tatínek, hledě do lesklých, široce rozevřených očí Lády. Pohnula sebou, slabě, nesměle se usmála a náhle se celá pod jeho pohledem přikrčila. „Áá, ty patrně nechceš za lvem,“ pravil tatínek s úsměvem, hladě ji lehce po měkkých vláscích. „Nepůjdu,“ prohlásila, hledíc na otce. „Necháš mne tedy lvovi?“ „Schovám a nenajde tě.“ „A kdyby přece přišel?“ „Budu křičet a lidé přijdou a zastřelí ho.“ „Oh, ty hrdinko,“ smál se otec, bera ji na klín. Hrábla do jeho vousů, jak měla ve zvyku a pravila vážně: „A teď mi ale opravdovsky řekni, kdes byl...?“
62 PRVNÍ BOL.
Slávečka byla u hodné babičky na venkově. Měla tam velikou zahradu s travou, měkčí než koberce v Brně. Na ní rostly krásné květinky a na stinných, košatých stromech houpaly se šťavnaté třešně. Čiperní vrabci vesele pokřikovali jako rozverní kluci. Slávka ráda se převalovala v chladné trávě a ráda trhala kvítka. Ale nejraději hrála si se psem Pudlíkem, s kočičkou Mickou a kanárkem Hejskem. To byli nejlepší její přátelé. Mnohdy celý den s nimi proštěbetala. Jenom to nemohla chápat, proč Pudlík se tolik na Micku zlobí. Jak ji jen uviděl, začal hned zuřivě štěkat, vycenil zuby, naježil vousy a hnal se divoce po ní. „Ošklivý, ošklivý, táhneš,“ křičela na něj a spěchala na pomoc Micce. Ta však její pomoci nepotřebovala. Vskočila na stůl neb na postel, přisedla na zadní tlapky, skrčila hlavu a čekala na psa. Zelená očka jí svítila jako paprsek slunce skrz zelené listí, a vousky se zježily jako železné drátky. Pudlík skákal a vrčel a štěkal; však hrdinná Micka jenom se smála. „Chytni mne, chytni,“ volala vysměvačně na psa. Pudlík se někdy skutečně dopálil a zuřivě vyje, 63 vyskočil na stůl. Micka však plivla mu zlostně do očí a dala mu takový poliček tlapkou, že hned uskočil stranou. „Vidíš, dobře ti tak,“ smála se hlasitě Slávka. „Proč ji nenecháš, divouse divý.“ Slávka vždy přála víc Micce. Pudlík byl vůbec takový nezdvořilý. Způsobů neznal, ve slušné společnosti se neuměl pohybovat. Takový sobecký sobec. Slávečka třebas mu vykládala pohádku o malém děvčátku a v nejlepším byla, když on vyskočil náhle, neřekl ani „a“ ani „b“ a utekl pryč. Tak byl nezpůsobný. Někdy zas přihnal se jako divoký vichr, pobíhal kolem, skákal a štěkal, jako by byla nočním zlodějem, a nakonec tak ji svým tvrdým ocasem přes nožky šlehl, že se hned převalila. Kolikrát dostal za to od báby řemenem, až žalostně plakal, a jí bylo ho tak líto. Ale zase se zapomněl a zas ji tak šlehl. Jindy zas přišel zablácený a zamazaný jak to čunče, a pranic se nestyděl za to. Křičela, aby k ní nechodil, že má vyprané šatky, on však – uličník – schválně se přitiskl k ní a všechno to bláto o ni si otřel. Ne, někdy ho skutečně pranic neměla ráda. Zato však musila vážit si ho. Byl tak statečný, hrdý a pranic se nebál. Na muže s holemi přímo se vrhal, před býka stoupl a na samé 64 rohy mu skákal. Ale co z toho, když způsobů neznal, a když si s ním nemohla po chuti zahrát. Micka již jinak se vyznala ve všem. Byla taková přítulná, úslužná, tichá a milá, skoro jak bába. Ba, Slávečka nevěděla věru, koho má radši, zda Micku, či bábu. Pozorně vyslechla každou pohádku její, pentličky nechala dát si kolem tenkého krčku, potichu chodila za ní a měkkou srstí ji hladila po bílé tváři. Večer pak čistá a teplá si k ní na měkkou postel sedla a na zlatém kolovrátku jí potichu předla. Ovšem, někdy také ježila drápky a plačtivě mňoukala, sotva ji Slávečka vzala za hřbet. Ale to jí neměla za zlé. Vždyť se, božínku, tak málo vyspí. Celou noc u díry stála a chytala nehodné myšky, aby Slávečku ze spánku nebudily. Ale nejradši měla přece jen kanárka Hejska. Pravda, nehrál si s ní. Na to byl příliš hrdý a nepřístupný. Nikdy nedovolil, aby ho teplou svou ručkou pohladila po měkkém peří, žlutém jak hlavičky rozkvetlých pampelišek. l když jen buclatý, růžový prstík prostrčila do klece, ihned uhnul mu z cesty, jak úslužný cizinec půvabné dámě. Zato byl jemný a čistý a elegantní, jak zábavný host. Lehce jak pírko vyšvih’ se na bidélko, naklonil hlavičku stranou a vážně, pozorně vyslechl její stesky. Vykládala mu, jak ji má babička ráda, jak se děvečka na krávy zlobí, že ji při dojení ošklivým ocasem bijí. A kanárek Hejsek, vyslechnuv ji, křikl si vysokým, radostným „týý“ a poskočil v kleci. 65 To se jí tolik líbilo, že ručkama tleskala, jasně se zasmála jako pramének lesní, když ze skály vyjde, a počala se vířivě točit po světnici. Jak to uviděl Pudlík, skákal a štěkal a ji za šatky chytal. Křikla naň: „Nech nás. Ničemu nerozumíš,“ a hnala ho koštětem ven. Potom si stoupla před klec a začala prozpěvovat. Hejsek se usmál, neboť hned věděl, co chce. – Chvilku byl ticho, pak se vyhoupl na nejhořejší bidélko, natáhl krček, přivřel očka a zpíval. Slávečka ihned zmlkla a zbožně ho poslouchala jako babičky modlení kněze. A vždycky jí bylo tak sladko a milo, že by kanárka zulíbala. Jednou ze samé radosti počala prstíkem po kleci jezdit, až dvířka se rozevřela. Slávka se lekla, neboť to babička zakázala. Ale zároveň tak se jí chtělo poznat, co bude kanárek dělat, že jen s lenošky seskočila a dívala se. Hejsek stoupl si na práh svého domku a rozhlížel se. Potom rozepial křídla a šelestě jimi, rozletěl se po světnici. Slávečka radostně křikla, ale při tom jí cos stále tak bolelo v srdci, že by až zaplakala. Zatím kanárek spustil se na její postel a nakloniv hlavičku, díval se na ni. Natáhla ručku a se slovy: „Hejsku, můj Hejsku“ chtěla ho chytit. V tom však Micka divoce skočila po něm a zaťala zoubky do jeho hrdla. Kanárek zděšeně pípl a bezmocně zatřepal křidélky. Slávečka zůstala stát jako omráčena, s očima 66 úžasně rozevřenýma. Nato tak hlasitě, tak srdceryvně vykřikla, že babička s úlekem vrazila do světnice. – Slávečka ležela na zemi, a zoufale bijíc kolem sebe ručkama, vyrážela: „Ach – já – já – Bože můj – Božínku – ach – ach – Micka – Micka – –“ Bába jediným pohledem všechno pochopila. „l zatrolené děvče,“ ulevila svému prvnímu rozhorlení. Ale co se dalo dělat? Hejska již nevzbudila a Slávečku nemohla dlouho upokojit. Ještě večer s hrůzou rozevřenýma a kamsi v neznámo upřenýma očkama trhaně vzlykala: „Proč – proč jen – ona – tak – tak po něm – skočila – – Proč, proč – Když ji nic neudělal –“ a celý týden byla jako zakřiknutá.
67 BOUŘKA. Panu řídícímu Janu Krasickému.
Na nebi vyvalila se hustá, černá mračna. Táhnou od Buchlova a jistě přijdou k nám. Slunce se schovalo. Všechno potemnělo a sesmutnělo, jako když se tatíček hněvá. Po ulicích počal tančiti prach. Vítr se zdvihl a zahvizdl jako deset lupičů. Vítr zavyl jak smečka hladových vlků. – Cosi zapraskalo a zasténalo. – Kdesi zatřesklo okno, kdesi bouchla vrata. Hrom zaburácel. Blesky se počaly křižovat. Veliké kapky zabubnovaly na okna a za chvíli se valily potoky kalné vody po ulici. Mračnem zrovna proti oknu kmitl se bílý blesk, jako by rozzlobený učitel jedním vzmachem nakreslil klikatou čáru přes černou tabuli. Dům se zakolísal. – „Tatíčku, tatíčku, pojď za mnou. Já se bojím,“ volala Věra, sedící na divaně. „Neboj se, neboj. Vždyť jsem s tebou,“ konejšil otec, přistupuje k dcerce. „A nepůjdeš zase k oknu?“ „Půjdu. Je tak krásné dívat se na blesky.“ „Ty se nebojíš bouřky?“ „Ne.“ „Ale když jsi byl malý, jistě ses bál.“ „Zpočátku. Potom mne maminka odnaučila strachu.“
68 „Odnaučila? – Jak? Nechala tě venku?“ „Ne, ale rozkřikla se na bouřku.“ „Rozkřikla – –“ divila se Věra a rozevřela dokořán očka. „Pověz mi to.“ „Naše maminka byla pracovitá, šetrná a rázná,“ začal otec. „Co je to rázná?“ přerušila ho Věra. „Nu, nebála se,“ vysvětloval otec. „Co chtěla, rychle provedla. Jen tak se jí podařilo nás vychovat. Víš, můj tatínek brzo umřel.“ „Proč?“ „Nu, proč lidé umírají? Síly již neměl. Chodit nemohl, ulehl a více nevstal.“ „A pochovali jste ho?“ „Ovšem.“ „To jsi plakal, viď?“ „Ba, neplakal. Byl jsem malý. Ničeho jsem ještě nechápal.“ „O, já bych plakala, tolik plakala, kdybys nám umřel,“ prohlašovala Věra a vztáhla ručky po tatíčkovi a přitulila se jako lísteček k větvi. „Vím, vím, ty jsi má sladká, milá dceruška,“ šeptal otec do jejích měkkých vlásků. – „Takový brouček jsi – myška malá – sluníčko zlaté.“ „Sluníčko?“ křikla Věra se šťastným úsměvem. „Ovšem,“ smál se otec. „Na cestu mi svítíš paprskem úsměvu, radost a světlo přinášíš.“ „A ty jsi náš hodný a dobrý tatíček, a já tě mám tak ráda,“ volala Věrka, objímajíc ho měkkýma ručkama.
69 „A já tebe také,“ opětoval otec, bera dcerku do náručí. „A maminku mám také ráda,“ ujišťovala Věra, vinouc se v rukou otcových jako svižné hádě. „Ovšem.“ „Ale teď vykládej, jak to bylo s tvou maminkou,“ připomínala dcerka. „Po tatínkově smrti,“ začal otec, „zůstala nám hospoda a pole. Hospodu dala maminka do nájmu a pole si nechala. Byli jsme čtyři děti a všichni jsme musili dělat. Pomáhali jsme při hospodářství, chodili na trávu, poklízeli dobytek a pásli krávy. Jednou o žních šli všichni na pole. Já jsem byl ještě malý, asi jako ty. Proto jsem měl pást. Nebylo mi to milé. Na polích bude jich tolik. Budou hovořit, smát se a zpívat, a já musím stát u krav sám. Ale s maminkou nebyly žerty. Měla nás sice velice ráda a žila jen pro nás, ale co poručila, musilo se udělat. Vzal jsem si krajíc chleba pomazaný máslem a hnal. Do kapsy strčil jsem pohádky Boženy Němcové, víš, co jste nedávno četli. Půjčil mně je pan nadučitel. Byl velice hodný. Lidé mu sice někdy vyčítali, že nechodí mezi ně do hospody, ale vážili si ho. Svědomitě učil, knihy půjčoval a k čtení nabádal. Na své žáky nezapomínal, i když vychodili školu. Zval je k sobě, učil zpívat, na housle hrát a poučoval a povzbuzoval pro život. Snědl jsem chleba s máslem a počal číst. Krávy 70 byly mírné, jako beránci a na mne zvyklé. Popodával jsem se s nimi po dlouhé mezi do úžlabu. Čmeláci lítali a lenivě bzučeli. Na blízké třešni pokřikovali vrabci. Vysokým nebem táhly vrány. Na druhé straně, na nivách, pásl František Chmelařův a houkal na zajíce. Nedaleký zádušní les šuměl se stráně. Pohádky tak mne zajímaly, že jsem se ani neohlížel. Jen tu a tam podíval jsem se po krávách, nebo zatáhl za provaz a zase četl. Pojednou silně zahřmělo. Zdvihl jsem udiveně hlavu. Na západě stál těžký mrak. Les se pohnul a zasténal. Slunce, jež dosud pálilo mne do zad, zapadlo za mrak. A temno bylo, jako bys vešel do tmavé světnice. Obrátil jsem rychle krávy a spěchal domů. Když jsem vyšel na kopec, zhrozil jsem se. Mračno, jehož jsem viděl z úžlabiny jen část, stálo již nad samou dědinkou. A blesky častěji a častěji se kmitaly, jako by někdo ohnivým bičem šlehal. Hrom burácel. Křikl jsem na kravky, šlehl je provazem a uháněl domů. Měl jsem strach. Sotva jsem kravky uvázal, počalo pršet. V tom se také vrátila maminka s bratry a sestrou s pole. Rychle jsme pozavírali okna a za chvilku spustil se takový liják, jako by se mračna protrhla. A blesky lítaly po nebi jako ohnivé šípy a hrom rachotil, jako by chtěl celou dědinku rozbít. Celý jsem se třásl a stále čekal, že do nás uhodí. Bouřka byla mně čímsi nesmírným a hrozným. Myslil 71 jsem, že Bůh ji posílá pro postrach a hrůzu lidí. Představoval jsem si vždycky, že chodí jako rozhněvaný, hrozný obr po mračnech a svýma rukama metá blesky po lidech. Proto jsme vždycky při hřmění říkali, že pán Bůh hrozí. Proto se nikdo neodvážil ukázat prstem na letící blesk, nebo stoupnout si drze k oknu. A naše maminka také tak cítila. Při každé bouřce postavila po stranách malého kříže dvě hromniční svíčky, rozžehla je a všichni jsme klekli a vroucně, úzkostně se modlili za odvrácení neštěstí. Naše maminka byla velice zbožná. Ale tentokrát stála mlčky u okna a dívala se na divoký příval. Stále jsem čekal, kdy se obrátí a řekne: „Rozžete svíčky a modlete se.“ Ale matka mlčela a mlčela. – Teď však otevřela ústa a já jsem již takořka slyšel její příkaz: „Klekněte.“ Ale ona pojednou udeřila ze vší síly pěstí na okenní desku a zvolala zlostně: „Zatracená bouřka! Co se člověk nadře a natěší celý rok – má to již v rukou – a náhle přijde takový příval a všechno je pryč!“ A matka opět udeřila pěstí divoce na desku. Celý jsem ztrnul nesmírnou hrůzou. – Teď jistě, zcela jistě do nás uhodí, letělo mi zděšeně hlavou. – – Ale neuhodilo. – Po chvíli déšť ochaboval a hrom duněl temněji a vzdáleněji. Tu jsem pochopil, že bouřka není nic neobyčejného, žádnou hrozbou, žádným trestem, jejž by posílal na lidi rozhněvaný Bůh. Tu jsem pochopil, že je čímsi 72 všedním, obvyklým, co se v létě často opakuje, a nač možno bez trestu i hřešit a nadávat. Od té doby přestal jsem se bouřky bát.“ „A já se již také nebojím,“ ujišťovala Věruška, přistupujíc s otcem k oknu.
73 TATÍČEK ZLOBÍ.
Tatíček se navečeřel a řekl: „Rozžete mi lampu.“ Služka Běta hned škrtala sirkou. Mamička však pravila: „Děti, tatíček chce vám zase již utéci.“ – A děti sesypaly se hned na něho jako nepřátelé, zavěsily se mu na nohy a volaly: „Zůstaň s námi, aspoň chvilku, a vyprávěj něco. – Pořád jsi pryč a my tě ani nevidíme.“ „Ták?“ pravil udiveně otec. „Vždyť jsem stále doma.“ „Jsi, ale vidíme tě jen při jídle,“ namítala matka. „Jsi pouze hostem u nás.“ „Ano, ano, hostem,“ křičely děti a tleskaly radostí. Velice se jim to líbilo. Tatíček se zamyslil, řekl si, že vzbouřenci mají pravdu, a usedl. Děti hned jásavě zavýskaly, až uši zaléhaly. Slávka s Věrou vyhuply mu na klín a důrazně poroučely, jiskříce očkama: „A teď nám něco vykládej!“ „Počkejte, vy spiklenci,“ pravil v duchu otec a začal vypravovat. „Když jsem byl malý chlapec, chodil jsem jenom v kalhotkách. Byly přes celé tělo a zapínaly se vzadu. Mé ruce však byly krátké a knoflíky tvrdé. Nemohl jsem nikdy kalhotky vzadu zapiat. Starší bratři chtěli 74 mi sice pomoci, ale já jsem chtěl jenom mamičku. Ta však měla mnoho práce a tak jsem chodil často jen tak s „mlíčem“ vzadu.“ „Je, to bylo škaredé,“ posoudila Slávka. „Aťsi bylo. Já jsem si z toho nic nedělal. Vždycky jsem chtěl provést svou, jako ten Batul, co jste o něm četli.“ „Ale tos byl nehodný chlapec,“ mínila zase Věra. „Byl, však se mi to jednou nevyplatilo. Bylo to na jaře. Sluníčko krásně svítilo a hřálo. Chtěl jsem jít ven. Ale mamička řekla: „Počkej, až vymísím chleba. Pak ti zapnu kalhoty a půjdeme spolu.“ Díval jsem se chvíli na ni. Chodila pomalu kolem díže a převalovala velkou kopistí vonné těsto. – Bylo mi to dlouhé a začal jsem fňukat. Mamička mne napřed konejšila, ale potom řekla netrpělivě: „Tak si jdi. Však jsou tam husičky a poštípají tě a celou košilku ti z kalhotek vytáhnou.“ Ale já jsem si myslil: To mamička jen tak straší. Vždyť naše husičky mne znají a nic mně neudělají. l vyběhl jsem na dvůr a ze dvora na zahradu. Tam vskutku byla naše husička, ale ne sama. Kolem ní se batolilo deset housátek. Byla taková malá a tak milá. Peříčka měla žlutá jako ze zlata, žlutá jako hlavičky rozkvetlých pampelišek nebo jako kanárci. – Pásla se na trávníčku a tenounkým hláskem vesele štěbetala. Přistoupil jsem a chtěl si je náležitě prohlédnout. 75 Velice se mi líbila. Ale v tom husa, jejich máma, zlostně zasyčela, rozehnala se za mnou, chytla mne vzadu za vylézající košilku a začala mne nemilosrdně štípat – – – takto.“ A tatíček vjel náhle prsty do měkkého masíčka dcerek, až zavýskly a se smíchem sjely s jeho klínu. „Také tak jsem křičel a utíkal, jako vy,“ smál se otec a vstával. Ale dcerky rychle vyhuply zas na jeho klín a volaly: „Ještě něco vykládej. Ale buď hodný a neštípej!“ „Nebudu,“ sliboval otec a nanovo vzpomínal na své mládí: „Když jsem byl větší, pásával jsem krávy. Střídali jsme se se sestrou, jeden den já, druhý ona. Jednou však sestra prohlásila, že se má mnoho učit a žádala, abych hnal kravičky já. Vzpíral jsem se a začal hned křičet, že se mám také učit. Mamička nás chvíli poslouchala. Ale pak toho měla dost a krátce rozhodla: Dnes požene Toník, jako já, a zítra Mařka. Rozbrečel jsem se. Pokládal jsem to za největší nesprávnost a nespravedlivost. Byl jsem přesvědčen, že Mařka nemá mnoho učení, že se jen tak vymlouvá, poněvadž se jí nechce pást. A mamička hned jí uvěřila a mně nechce věřit! Ona má pást a mamička pošle mne, a já jsem mladší. Ale mamička vždycky je při Mařce. Ji má ráda a mne ne. – A já jsem jí nic neudělal – já bych tak chtěl, aby mne měla ráda, nejvíc ráda. – Já bych chtěl být stále s ní – a všechno bych udělal, co by poručila. – Ale mamička 76 na mne křičívá a Mařce všechno hned věří. A všichni mne odstrkují, žádný nemá mne rád. – A já tady nebudu – já uteku pryč, do lesa, a nikdy se nevrátím, aby viděli – – Skutečně vykradl jsem se z domu a utíkal přes celý les až do vzdálené seče. Tam jsem si sedl do trávy a plakal. Uvěřil jsem svým obžalobám proti mamičce a zdálo se mi, že jsem tak nešťastný a opuštěný, že nemám nikoho na světě – – Připadal jsem si jako ten sirotek z písničky „Osiřelo dítě“. Ba, jednou mi napadlo, že asi nejsem maminčin chlapeček. A ve své bláhovosti a opuštěnosti vzpomínal jsem na každé křiknutí maminčino a ve všem viděl jsem důkaz, že není mou mamičkou. A při tom bylo mi ještě smutněji a ještě trpčeji. – Ale zároveň stále jsem měl nejasné vědomí, že nejednám správně a že mamičce ubližuji, že ji bez příčiny podezřívám. – To svědomí mne bolelo, bolelo jako oteklá rána. – A bylo mně hořko, tak nesnesně hořko. Ve svém rozrušení ani jsem nepozoroval, že na obloze se vyvalují černá, hustá mračna. Zdaleka zahřmělo a les pod náporem větru zapraskal a zasténal. – Lekl jsem se a rychle vstal a utíkal domů. Všechny mé výčitky umlkly. Všechna má hořkost a trpkost byla přehlušena velikým strachem před bouřkou. – Byl jsem přece ještě malý chlapec. Běžel jsem lesem a stromy se kymácely nad mou hlavou a hněvivě praskaly. Každou chvíli se mi zdálo, že některý na mne spadne.
77 Konečně blížil jsem se k našemu stavení. Ale ještě byl jsem na humně, když začaly se sypat kroupy a bily mne po hlavě a po zádech – takto.“ – A tatíček opět svými prsty ukazoval na hlavě a na zádech dcerek, jak kroupy do něho bušily. Ale děti tentokráte nesjely s klínu. Doposud myslily na tatíčkův vzdor a jen se pod jeho prsty přikrčovaly. – Teprve, když mamička zvolala „Ale tatíčku, dost,“ zasmály se, huply s klínu a tázaly se: „Co ti říkala mamička?“ „Nic.“ „Nedostals?“ „Ne. Mamička mne již vyhlížela. – Když viděla, že kroupy se na mne sypou, přiskočila a vzala mne do náručí. A já jsem se k ní přivinul, zaplakal a vzlykaje ptal se: Mamičko, nezlobíš se na mne? – Máš mne ráda? „Mám, mám, ty bláhový,“ zašeptala a přitiskla k srdci. Pochopil jsem, že mne skutečně miluje a že vytušila, co se dálo v mém srdci. Od té doby jsem již nikdy neutíkal. – A teď dobrou noc,“ a tatíček opět vstával. Ale děti chytaly ho zase za ruce a na nohy se věsily a prosily, tak žádostivě prosily, aby ještě něco povídal, že jim musil vyhovět. Sedl tedy a pomyslil si: Jak se jich zbavím? a usmívaje se, začal vyprávět: „Jednou poslala mne mamička do druhé vesnice ke strýčkovi pro koně. To jsem byl již veliký hoch a chystal jsem se na 78 studie do Brna. Strýček měl již po polní práci a proto řekl: „Můžeš si hnědku hned odvést.“ Přistrojil ji a ptal se mne: „Nechceš si na ni sednout?“ Jaktěživ jsem na koni neseděl. Ale hrozně mne to lákalo. Proto jsem přikývl rozhodně hlavou, ač jsem se trochu bál. Strýček pomohl mi vysednout, dal mi do ruky oprati a bič a řekl: „Tak, jeď pomalu, ale nespadni.“ „O, ne,“ odvětil jsem a vyjel. Hnědka kráčela dlouhým, vážným krokem, jak všichni tažní koni. Nesedělo se mi dobře. Strýček nedal mi sedla, kterého ostatně neměl. Ale ani houni přes koně nepřehodil. A hnědka měla hřbet samou hranu. Za chvíli bolela mne celá spodní část těla. Ale nedbal jsem. Pyšnil jsem se, že jedu na koni, a nebyl bych slezl za celý svět. Když jsem dojížděl k naší dědince, chtěl jsem se pochlubit svým jezdeckým uměním a projet aspoň poklusem po návsí. Narovnal jsem se tedy jako svíčka a silně hnědku švihl. – Trhla sebou, zastříhala ušima a dala se dlouhým, houpavým krokem do klusu. – Vyskakoval jsem a dopadal na jejím hranatém hřbetě, jak vy teď na mém koleně. Házel sebou vzhůru dolů a všechno mne bolelo. Chtěl jsem, by se hnědka zastavila, křičel na ni, jako vy teď na mne. Ale hnědka nedbala. Konečně svezl jsem se po jejím hřbetě a zůstal na zemi ležet, jako vy teď. A hnědka mi utekla, jako já utíkám vám.“
79 A tatíček přeskočil smějící se děti a dávno již seděl ve své zamčené světničce, když děti k ní přiběhly. Braly za kliku, dívaly se klíčovou dírkou a volaly na něho: „Ty jsi nehodný, nehodný náš tatíček – – A dobrou noc.“ „Dobrou noc, vy mí spiklenci.“ – –
80 MĚSÍČEK.
Slávečka dlouho neznala měsíček. Žila v Brně a tam se měsíček schovává za domy. Dávno již snila o svých panenkách, když se začal nad jejich domem houpat. Jednou však večer, když jí bylo již přes pět let, vyšla na balkon a po chvíli začala volat. „Tatínku, tatínku, honem pojď sem.“ Poslušný tatíček ovšem hned přišel. „Co je to? Co je to?“ volala nedočkavě, zdvihajíc prstík nad tiché střechy. „Kde?“ „Tam, tam. Pohleď, je to jak veliký zlatník.“ „Ano, jako veliký, z lesklého stříbra právě ražený zlatník.“ „A svítí to jako ty lampy v městě.“ „Ano, jako ty bílé, veliké lampy, když se rozezpívají dušeným světlem.“ „Ale tak pověz, co to je? Sluníčko malé?“ „Ne. To je měsíček.“ „Měsíček?“ V údivu na chvíli zmlkla. Pak natáhla hedvábné ručky a volala důvěrně, sladce: „Měsíčku, měsíčku, pojď.“ – Měsíček však nešel, jen lil jí úbělové stříbro na měkké vlásky a bílými prsty sklouzal po jejím vzrušeném líčku. „Měsíčku můj,“ vydechla něžně pootevřenými rtíky.
81 „Máš ho ráda?“ Kývla hlavou, až vlásky se rozkolébaly jak na větru panenská bříza. „Je takový tichý,“ pravila. „Jako ten bílý beránek u dědouška, viď že?“ „A takový měkký.“ „Jako ta příze na kuželi naší babičky.“ „A takový bílý.“ „Jako tvůj krček.“ „Jako můj krček?“ zvolala udiveně a sáhla si naň. Potom zas natáhla ručky a zatoužila: „Měsíčku, měsíčku, pojď.“ „Nepřijde, nemůže přijít,“ pravil tatíček. „Proč?“ „Visí mezi nebem a zemí.“ „Ne, spadl by,“ namítala. „Nespadne. Na zlaté nitce pluje.“ „Jako ti stříbrní holoubci našich vánočních stromků?“ „Ano.“ „A kdo ho tam pověsil?“ „Pán Bůh, aby za noci svítil na cestu zemi.“ Podívala se zkoumavě na otce a pak se přitulila a zatoužila: „Vykládej mi.“ A tatíček hned začal: „Bylo to dávno a dávno. Na zemi ještě nebylo žádných zvířátek a žádných lidí.“ „Ani kočičky nebylo?“ „Ne.“ „Ani pejska?“
82 „Ne. Ničeho nebylo, jenom vysoké hory a lesy a špinavé vody.“ „Ani vrabečka nebylo?“ „Ne. A zemi bylo tak smutno a bolno. Což, ve dne ještě to ušlo. Svítilo a hřálo ji slunko. Ale když zapadlo, přišla neslyšná noc a se všech stran se hrnuly pochmurné stíny. A zemičce bylo teskno a bála se tmy.“ „Já se již nebojím,“ pravila Slávečka hrdě a zablyskla očkem. „Protože maminka leží vedle tebe,“ zasmál se otec. „Ale tak se nesměj a vykládej,“ durdila se, tahajíc ho za ruku. Poslechl a povídal: „l řekla si zemička: Půjdu k pánu Bohu a postěžuji si. Je hodný a jistě mi pomůže. Oblékla si nejlepší šaty a šla.“ „Tatíčku, tatíčku drahý,“ pravila klekajíc před něj, „přicházím k tobě s velikou prosbou.“ „Čeho si přeješ,“ tázal se laskavě tatíček Bůh, hladě ji po hustých vlasech. „Poslals mne do světa, tatíčku můj. Poručils, abych před tebou tančila. Poslušně plním svatý tvůj příkaz a stále se půvabně točím jak na věčném bále. Avšak smutno mi bývá, když sluníčko odejde spát a tmavá noc ke mně se sklání. Smutno mi bývá a bojím se tolik, že ze tmy vyrazí obři a srazí mne do propasti. Smutno mi bývá, že znaveně klopýtám a potácím se a celou noc pláči.“ A zemička sklonila hlavu a potichu zaslzela.
83 Ale pán Bůh mlčel. Lekla se, aby ji neoslyšel, a prosila znovu. „Tatíčku drahý, smutno mi bývá za tmavé noci. Mé nehybné hory hrozivě do nebe trčí. Mé tmavé lesy děsivě šumí a vody mé teskné žalobně lkají – žalobně lkají a ke mně se tlačí, jak bych jim pomoci mohla v jich bolném žalu. – Smutno mi bývá, tatíčku drahý, že celou noc pláči. A sluníčko každý den ráno se diví, proč jsem se tolik rozplakala. – Tatíčku drahý, nenech již plakat panenku svou. Smiluj se nad její tesklivou samotou noční a druha jí dej.“ Odmlčela se a nesměle pozdvihla hedvábné řasy a její blankytné oči se setkaly se zlatým úsměvem Boha. – Vztáhl k ní ruce a lehce se dotýkal její tvářiček plných, liliové šíje, alabastrových ruček a měkkého vlasu a ze všeho lehce a měkce v ruce své bral. Pak vážně jí pokynul hlavou. Radostně vstala a lehounkým krokem odcházela. Vždyť věděla, že dobrý tatíček vyhoví jejímu přání. Skutečně večer uzřela náhle, jak nad jejími kopci a lesy pluje nový druh její, snivý měsíček. l zasmála se radostným smíchem.“ Tatíček umlkl. Slávečka chvilku se dívala do tiché bělounké luny a potom se zvědavě ptala: „Kdo dal ty šaty?“ „Komu?“ „No, již nevíš? Té panence přeci.“ „Pán Bůh.“
84 „A ona mu tančí za to?“ „Ano.“ „Já již také umím tančit. Podívej se.“ A Slávečka začala se točit. –
85 SLUNCE A ZEMĚ.
Byl jednou jeden tatíček a mamička a bydleli v nádherném hradu. Ten byl celý z bílého mramoru a střechu měl ze samého zlata. Stěny pokojů byly vykládány stříbrem a na stropu leskly se veliké, zářivé perly jako hvězdy v májové noci. Ale co bylo po všem, když tam bylo ticho a smutno jako na lukách v zimě, ticho a smutno jak v prázdném hnízdě. Ale co bylo po všem, když tam dětský smích a jásot nehlaholil, když malé, buclaté nožky po podlaze necupaly? Tatíček a maminka měli sice děti, ale to bylo již dávno. Vyrostly a odešly do světa a nikdy se již nevrátily. A rodiče sestárli. Byli celí bílí jako mikuláši a tělo jejich bylo suché a vyschlé jako berlička, o kterou se opírali. Chodili po pokojích a říkali: „Kdyby raději smrt již přišla.“ Ale léta plynula a za léty nová léta. Všechny jejich sluhy a panoše smrt si odvedla, jen pro ně nepřicházela. „My již nezemřeme. My již budeme věčně, věčně živi,“ řekl jednou tatíček a jeho hlas zněl smutně, jako puklý zvon, když se schodů padá. A mamička zakryla si tváře svráskalýma rukama a zaplakala:
86 „Sami, věčně sami – – Kdyby aspoň děti byly – – Oč bylo by lehčeji – – –“ „Ano, ano,“ pravil otec. „Batolily by se u našich nohou jako zlatá housátka. Chytaly se měkkou, tlustou ručkou našich šatů a pohlížely s úsměvem vzhůru jako květinky – – A očka by jim zářila jako ranní rosa, očka by jim svítila jako hvězdy...“
„Oh, nevzpomínej, nevzpomínej,“ vzlykla žalostivě matka! – – „Jak bych děti mít zas chtěla...! Jak bych je vždy ráda měla...! šťastná byla...! Jen bych pro ně žila, hlídala jich tílka sladká celé dny a celé noci. Seděla jich nad kolébkou, zpívala jim „hajej, nynej“, ošetřila za nemoci. První vstala na úsvitě, košilky a plenky prala, kalhotky a šatky šila. Chovala je, na klín brala, líbala jich zlatá líčka. Pod buclaté, těžké nožky kladla svoji měkkou dlani, by šly lehce, by šly hbitě jako přes mech, přes rohožky... Oh otče, otče, dej mi dítě...!“
A teskný otec v tichém zmatku 87 za ruce bral smutnou matku a přivinuv ji lehce k sobě šeptal: „Ano – – robě, malé robě...! Bude smyslem, bude cílem mého žití, vší mé snahy. Zasvětím se cele jemu. Ukážu mu žití dráhy, srovnám cesty do daleka, naučím je všemu, všemu, moudrosti a síle, žáru. Vychovám je na člověka, jenž nezapláče při nezdaru, krutých ran se nepoleká... Oh matko, matko, dej mi dítě...!“
Na stropě a stěnách hradu perly, démanty se třpytí jako z rána rosa v sadu na listu a tiché sněti, jako očka rozjařených dětí. Dole na setmělé nebes nivě bílé hvězdy září snivě, svit jich jako rosa kane. Z dálky odkuds větřík vane. Jeho rty se dotýkají jakýchs strun, jež zavzlykají, jež se pláčem zalykají. Sladko – bolno – – teskno – nyvě...
Otec s matkou sesmutnělí, 88 teskní, přitulení k sobě za ruce se vedou obě, rty jich vzlykem zaševelí: „Robě... Robě... Malé robě...!“
A hle, po nějaké době se jim narodilo dítě. Byl to hošík, ale takový divný a nevídaný, jako by to ani dítě nebylo. Byl tak tlustý, že se podobal velikému kulatému míči. Když se trochu přikrčil, nebylo jeho ruček a nožek ani vidět. Byla tu jenom usměvavá, baculatá tvářička. – Nejpodivnější však byly jeho vlasy. Byly žluté a zářné jako ze zlata; byly měkké a ohebné jako ze lnu a vydávaly jasnou záři. Oči až bolely, když ses na ně díval. Rodiče měli ho velice rádi a říkali mu Sluníčko. Byli celí šťastni a zdálo se, že omládli. Hráli si s ním, vodili ho za ručku po paláci a vypravovali mu pohádky. Večer ukládali ho do měkkých, kyprých peřinek, jež se podobaly bílým obláčkům. Tatíček vyprávěl mu o starších dětech, jež dávno odešly do světa, a mamička hladila mu zlaté vlásky, až usnul. Myslil bys, že nemůže být šťastnějšího dítěte. Ale jednou večer hošík pravil: – Ti moji bratři a sestry nebyli hodní. – Proč? ptal se udiveně otec. – Odešli a nechali mne tu samotného. – A já bych si tak rád hrál. – Vždyť hraješ si s námi. – Nehraji – – Nehraji – – To je jen tak – tak 89 – Vodíte mne za ručky a stále mně cosi vykládáte. – – A já bych si chtěl hrát doopravdy, – ne jen tak – –Je mně tak smutno –! A hošík zaplakal. Rodiče myslili, že to zaspí. Ale ráno byl jako nesvůj. Usedl na prahu hradu a díval se mlčky do dálek, kam odešli jeho bratři. Volali ho, hračky mu dávali, ale on se jen smutně usmál a nic nemluvil. A večer přitulil se horce, vřele k mamičce a zašeptal: „Dejte mi bratříčka – – Dejte mi sestřičku – –“ – Ale jak pak můžeme? namítl vážně otec. – Můžete. Můžete – –! Všichni mají bratříčky a sestřičky, jenom já ne. – – A mně je tak smutno – tak smutno – – Já musím stále plakat. A hošík se opět rozplakal. – Neplač, neplač, můj zlatoušku, konejšila matka. – Všechno ti uděláme, všechno ti dáme. Budeš mít bratříčka, budeš mít sestřičku, jenom pěkně spi, a hladila hošíka tak dlouho po zlatých vláscích, až usnul. – Proč ho klameš ? – Proč mu slibuješ, co nemůžeme splnit? pravil s výčitkou otec. – Musíme, musíme, namítala matka, sic se nám steskem usouží, odejde za bratry a sestrami. Budem opět sami. – Musíme, musíme, – – opakoval vyčítavě otec. – Ale vidíš: Síly není, – unaven jsem – nemožno mi – –
90 – Ne, ne – – Můžeš – všechno můžeš – Nic ti není nemožného, vroucím šeptem děla matka, přistupujíc k otci – – – O, dej mu druha – Dej mu sestru, malou, svižnou, švitořivou – Stvoř ji třeba z jeho těla – – Je tak silný – Je tak zdravý – Nepozná to. Vždy ji bude milovati, vždy ji chránit, doprovázet – – Budou šťastni a my také – – O, dej mu sestru – Učiň zázrak – naposledy – Jsi tak mocný, jsi tak velký – – Učiníš to. A mamička ovila ruce kolem šíje tatínkovy a s důvěrou a nadšením se zadívala v jeho oči. A otec kývl mlčky hlavou a dotýkal se lehce, měkce nožek, ruček, hlavičky a celičkého těla hošíkova a bral z nich teplo, bral z nich záři a odevzdal v ruce matky, jež se vroucně modlila. Pak šeptal velká, slavná slova, žehnal ruce matčiny a dýchal na ně. Sluníčko tiše spalo a radostně se usmívalo. – Když se druhý den probudilo, uvidělo vedle sebe malé děvčátko. Vyvalilo hloupě očka a udiveně, mlčky si je prohlíželo. A náhle z plna hrdla zvolalo: Tatíčku, mamičko, honem pojďte sem. – Hleďte, již mám děťátko! – Ano, děvčátko, řekli rodiče. – Děvčátko –? – Ovšem, sestřičku – Zemičku. – Zemičku –?? Jé, to jsem rádo –! Již nebudu samo! Budeme se honit, hrát si na schovávanou, na prstýnky – A já již nebudu nikdy, nikdy plakat, vo- 91 lalo Sluníčko a opět s nadšením se zadívalo na sestřičku. – Máš ji rád? ptala se s úsměvem matka. – Mám, mám – – táák a Sluníčko rozevřelo ručky, by sestřičku objalo. – Počkej, počkej, zdržela ho šťastná matka. Vzbudila by se a rozplakala. A Sluníčko spustilo rozevřené ručky a opět se pobožně na sestřičku zadívalo. – Je tak maličká, vykřikovalo šeptem. – Skoro jako tvá ručka. – A tak tiše hajá. – Ano, jako ty hvězdy ve hlubinách. – A má také očka? – Ovšem, ale jsou zavřena. Vždyť spinká. – Já bych se tak rád na ně podíval, a Sluníčko natáhlo ručky, by víčka sestřičky otevřelo. – Počkej, počkej, bránila matka. Ale v tom Zemička se probudila. – Pohleď, pohleď, již nespinká, již se dívá – A usmála se – – na mne – – na mne – –! O ty má sestřičko malá, a Sluníčko vrhlo se s rozpřaženýma ručkama na Zemičku, div se na ni nesvalilo. – Ale počkej, ty divoký, vždyť ji zamačkáš, krotila matka; a vzala děvčátko do náručí, pohoupala, políbila a otci k políbení přidržela. Nato vložila ji opatrně do ruček hošíkových. Od té doby rostli spolu a byli šťastni. Celý den spolu prožvatlali a proběhali. Podlaha zvonila pod cu- 92 pajícíma jejich nožkama, stěny a stropy ozývaly se ozvěnou jich křiku a tiché a smutné pokoje oživly jejich smíchem. Vodili se za ruce a zpívali, až se někdy hlava rozestupovala. Schovali se někde a pak vyrazili s jásavým křikem, až se mamička celá dolekala – – A jak se rádi měli! Nebylo jídla, by se o ně nedělili. Dostala-li sestřička něco, hned se ptala starostlivě: Sluníčkovi nedáš? – Uviděl-li bratříček něco, hned volal sestru, by se šla také podívat. A přece se někdy pozlobili. Hošík si myslil: „Já jsem starší, a Zemička má mne poslouchat.“ Zemička však říkala: „Ty jsi staršístarší, a proto máš uhnout“ a hned se dovolávala mamičky. A jindy namítala: „Mamičky a tatíčka musím poslouchat, ale tebe ne, ty jsi hloupý.“ – Tu se hošík urazil a prohlásil, že si s ní nehraje. – Nechť si, pohodila hlavou Zemička a počala oblékat svou panenku, nebo s ní tančit po pokoji. Bratříčka si nevšímala, jako by ho tady ani nebylo. Bratříček se na ni nedíval. Vytrestám ji, myslil si. Ale potom bylo mu to přece jen dlouhé a žduchl do ní, nebo ji sebral panenku. Sestřička začala křičet, jako by ji na nože bral. Musila přijít mamička nebo tatíček a udělat pořádek. Tím bylo Sluníčko teprv uraženo. – Ale za chvíli si zase hráli – A tak to bylo skoro každý den. Ale jednou Zemička dlouho spala, a když vstala, byla nevrlá, jako hladový psíček. Bratříček na ni volal. Ale ona se naň ani nepodívala. Odešel tedy uraženě od ní, sedl si na práh hradu, spustil nožky a počal 93 jimi houpat. Tu přiletěl větřík, šimral ho na nožkách a dýchal na ně. Sluníčko se hlasitě zasmálo. – Čemu se směješ? ptala se Zemička. – Větříček mi fouká na nožky. Podívej se. – Ale já nic nevidím, řekla sestra, nahýbajíc se přes práh. – Ale jdi – Vidíš, zase, jako by lehtal, a bratříček se opět blaženě zasmál. – Ty vždycky máš něco krásného a já nic, řekla závistivě Zemička a bylo jí do pláče. – Tak spusť také nožky, radil bratr. Zemička si sedla, ale její nožky byly krátké a větříček si jich nevšímal a Zemička dala se do pláče. – S tebou si větříček hraje a se mnou nechce, vyčítala bratrovi, jako by ten za to mohl. – Tys ještě malá, počkej až vyrosteš, konejšil ji bratr. – Nechci čekat, nechci čekat! Ať si také se mnou hraje, ať mne také ochlazuje, jak tebe, stála hněvivě na svém sestra. – Tak mu poruč, smál se bratr a ještě více nožky rozhoupal a radostí až vykřikoval. Toho již nesnesla Zemička. Vstala a uraženě odcházela. To však bratříček nechtěl. – Víš co, volal za ní. – Zavěs se na mé nožky a já tě budu houpat. Ale musíš se držet, abys nespadla. – Budu, budu, slibovala Zemička a již visela na nožkách bratrových a houpala se. Velmi se jí to líbilo. 94 Větříček ji obletoval jako neviditelní ptáci a foukal jí na celé tílko a do tváří, až vlásky poletovaly. – Ještě, ještě, vykřikovala rozdováděně na bratříčka. – Držíš se pevně? – Držím, držím – jen houpej – víc, víc – To je krásné –! – To je tak milé a já jsem tak ráda, jásala Zemička, lítajíc vzhůru, dolů. Ale v tom se jí ručky smekly s nožek bratrových, a ona se zadušeným vzlyknutím letěla kamsi do hloubky. Bratříček celý ztrnul. Potom však vyrazil takový divoký, takový nesnesný výkřik, že tatíček a mamička ulekaně přispěchali. – Co se stalo – –? Proč tak křičíš –? – Tam – – Tam, vyráželo Sluníčko, ukazujíc prstem do hloubky. Rodiče se podívali a zbledli. Daleko, daleko v hlubinách pod nimi letěla Země, a šatky a vlasy za ní vály a ručky marně se vztahovaly, aby se něčeho zachytily. – Konec, zašeptal otec a sklonil těžce hlavu. A mamička zalomila rukama a hlasitě zaúpěla: Dítě, dítě mé drahé – –! Již tě nikdy neuvidím – nikdy postýlky ti neustelu – šátků neobleču – – Och, co jste to udělali?... Co jste to udělali? A bratříček padl tváří na podlahu, bil se pěstičkama po hlavě a vzlykal a vzlykal, až srdéčko usedalo. A mamička naříkala: – Chovala jsem tě a pěstovala jako oko v hlavě. Nejlepší kousek jídla pro tě 95 nechávala – – v nemoci ošetřila, celé noci nad kolébkou bděla – – A nyní zhyneš, bídně zhyneš – – Ty tvé měkké vlásky se vytrhají – – baculaté, teplé nožky přelámají – – Zlaté, něžné tílko rozpadne se. – – Nikdy, nikdy tě již, dcerko zlatá, neuvidím – – O Bože, Bože, vrať mi dcerku...! Ale tatíček stál a mlčel a hlavu víc a více skláněl... A z hloubky, z nesmírné dálky přinášel větřík zoufalé, úpěnlivé volání bědné dcerky: Maminko má... maminko má...!! – Slyšíš? volá mne v poslední své chvilce... O, ty mé nešťastné dítě drahé – – Počkej, počkej – – Již jdu – – již jdu – – Nenechám tě samu zemřít, pravila a jako šílená potácela se ke kraji hlubin. – Mamičko, mamičko, vezmi mne sebou, zaúpěl synek a zachytil se úzkostně matky. Ale otec vztáhl přísně ruku a zadržel je. – Nezahyne, pravil vážně, ale my zas budem sami. – Ať jsme, ať jsme, jen ji zachraň, zaplakala matka a poklekla. A otec řekl synu: Rozprostři své vlasy. A žehnal je a šeptal svatá slova. A vlasy rostly, dloužily se do daleka, do hlubiny, až Zem celou ovinuly, až se zachytila jich, ve svém pádu zadržela. – Vytáhni se po nich, zvolal na sestřičku bratr, plný touhy, plný víry. Otec děl však smutně: Marné – – Tvoje slova, tvoje výzvy klamou. Zadrží ji sic tvé vlasy, 96 ale nepřitáhnou, neunesou, dokud jak my nesestárne, neseschne se, neseslábne – Vidíš přece, jak se třesou, jak se trhají a lámou. – Jen jí budou po vše časy cestu značit v dálky vábné, v domov světla, slávy, krásy. – – Ale jednou přijde doba, kdy se shledáte zas oba. To bude tenkráte, až svráská její kůže; v žhavém nitru zhasne žár a touha, naděj, láska; až unavena prací matky mdlobou přivře oči jasné; až bezmocnou zas, slabou bude jak ten větřík, jak tvé vlasy rudé. – – Tehdy přijde, přijde zpátky. Však do těch dob ji musíš vésti mlčky, tiše po hlubině v jasném světle svém i stíně k radostem i žalům, k bolu, štěstí, sám a sám. Neb my teď tiše půjdem do nové zas říše, jež dál a dál je, výš a výše...
Tak děl a vztáhl ruce svaté, a hrad se hnul a tiše zdvihal do výšek kams, do daleka... 97 Pryč, pryč jsou již síně zlaté, strop, jenž perlami se mihal – – Pryč je otec, pryč je matka – – Marně touží dcerka sladká, marně volá, marně čeká...
98

U DÍTĚTE.
Postříbřený palouk u pat lesa dřímal ukolébán snivým tichem. Hvězdy v houfech vyšly na nebesa, třesouce se drobným, tichým smíchem. Měsíc nad vrcholky domů stoupal, jako na kocábce hlavou houpal, houpy, houpy, houp. Na paseku vběhla malá víla, celá jako jarní labuť bílá, na větvičku břízy usedla si. Rozpustivši k zemi zlaté vlasy v rozesněném, měkkém, bílém jase, prozpěvujíc tiše houpala se, houpy, houpy, houp. Starý vodník, který nudou zíval na dně studánky, zpěv její slyšel. Z perlového zámku rychle vyšel, na srub usedl a mokrou hlavou, udivený víly krásou smavou, sem tam, jak by zhloupnul, kýval houpy, houpy, houp. 99 Viděla to veveřička čilá, jež se ve vršíčku tiché jedle zlatým chvostem opatrně kryla. Velkou šišku utrhla si hnedle, rozpustile hodila jí po vodníku. Ten se ulekl a v okamžiku do studánky skočil, žbluňk. Hlasitě se smála víla tomu. Tím však probudila v blízkém domu starou fenu, která vztekle štěkla. A ta dovádivá víla tak se lekla, že se jak list bílý po pni smekla do trav měkkých, šup. Poloprobuzené ptáče malé ze sna píplo, hned však spalo dále. Měsíc po špičkách šel, sije dolů měkkou zář jak do svatyně. Hvězdy tiše hovoříce spolu dívaly se po krajně... Ticho, ticho v doubravině obetkané v měkké, zářné nitě... Spí již, spí mé drahé dítě. 100

POHÁDKA.
I. I.
Bylo, nebylo. Kdysi za dávných dob, tiše již zapadlých v času bezedný hrob, kdesi na této radostně tančící zemi kraj luzný byl, dary požehnán všemi, kvetoucí zahrada, rosou vonící háj, radostně sladká pohádka země, hřející náruč přírody matky, dobrého Boha úsměv a kouteček sladký, jeho klín štědrý, pravý ráj. Však všechno se změnilo, když uprostřed kraje jednou za noci bouřlivé hrdě své témě do rána pozvedl pyšný, pochmurný hrad. Na místo světla a tepla – zima a chlad. Na místo radostných zpěvů a smíchu jen vzdechy a slzy kanuly v bolestném tichu, a ústa a tváře se křivily zoufalstvím němě. Radost a veselí tiché, úsměvné štěstí staly se pohádkou jenom, vzpomínkou, zvěstí. Všady jen nářek a vzdechy a bída a hlad. Podivný hrad to. Byl černý jako noc šerá, jak z hlubiny mlčící země vyrvané uhly; černý jak zakletých havranů péra, 101 jak příkrovy těžké pohřební truhly. Byl pochmurný jako lupičů staleté lesy, na které stále se mračna posupná věsí, jako prapory smrti – Divný, posupný hrad, však divnější lid, jenž z něho teď vlád’. Žádný se neoděl do prostých, obvyklých šatů. Každý však od zpupné hlavy po tvrdou patu celý byl okut do černých železných plátů, jak veřej a závory hradních, bitevních bran. Žádný z nich nevztáhl ruky, by umáčen rosou za zpěvu jarního ptactva zazvonil kosou v zeleném jako koberec prostřeném luhu. Žádný se nedotkl tichého třpytného pluhu, by převalovanými chleby vonící zemi zpřevracel, zkypřil, rozoral, zúrodnil lán. Každý však zpupný a hrdý, posupně němý v levici veliký, kovový štít, v pravici těžký, zlověstně blýskavý meč, vycházel z rána, jak do boje, v seč, by velel, by vládl, by tiskl zlekaný lid, a večer se vracel, by u dlouhých stolů do rána se zlými duchy za předsednictví satana mohl hrát v kostky o vlastní duši, do něma pít. Divný hrad, divnější jeho posupný pán, však nejpodivnější útvar a podoba skal, na nichž hrad celá již staletí nehnutě stál. 102 U příkře strmém, dalekém čtverhranu přímo z roviny vystouply velké kameny, jako by zdviženy země mocnými rameny, divokým rozmachem dlouho spoutaných par, na nich z jednolitého, těžkého balvanu jediný, nesmírný kámen, jenž celý hrad nes’, jenž zdál se mít živého tvora podobu, tvar. Říkali: Je podoben zkamenělému oři, jenž pod tíhou jezdce bezmocně kles’, jenž tělem se do tvrdých balvanů boří, a jedinéjedině hlavu nad kámen zdvíhá a noří, a zoufale vzpíná. Však marně. Hrozná je tíž. Za každých deset let hlava mu klesá níže a níž, hříva, kdys volná, velká a hustá, víc a víc s kamenem, s balvany srůstá, jen nozdry a čelo a oči viděti již. Říkali jiní: Je podoben obru, jenž po velkém boji přemožen, svalen a zakut do těžkých pout, jenž – zkameněv – na skále bezmocně leží. Nestvůrná veliká hlava vyčnívá sic, však nelze ji pozdvihnout, nelze jí hnout. A na těle zhrouceném bezpečně stojí černý hrad s velkou kamennou věží, stojí a bude stát po všechen budoucí čas. A někteří jako na večer děti bájili zas, že v balvanu možno rozeznat princovu líc, jejž nenávist, zloba a nepřízeň nízká zaklela v kámen; jejž nepřítel prutem čarovným švih’, 103 jak bezpečně pod lipou dřímal v radostných snách, a zničil tak, zahubil navždy královsky rod. Nikdo však k hradu a k balvanům nepronik’ zblízka, neb okolo čtverhranu hluboký přikop se táh’, plný podvodně záludných, zelených vod. A na jeho březích se vztýčil a zdvih’ z ostnatých drátů a tyčí vysoký plot, tak hustý, že nemoh’ jím proletět pták, že nemohl proniknout bystrý, toužebný zrak. II. II.
Šel za rokem rok a ztratil se kdesi v temnotu. Šla za nimi staletí plná nářků a jásotu, a zapadla v bezdno, v mlčící prázdnotu, jako vzdech člověka s věčnem splynula kdes. Šel za každým stoletím čas a s úsměvné země stopy jich zametal horlivě, němě, jak vichřice divá skosená stébla a květ s polí a luhů a s běžících v údolí strání, jak pokorná služka na rozkaz hněvivé paní s koberců salonních zapomenutou smět. Šel za nimi čas a na pleci mohutné nes’ sekyru těžkou a motyky, dláta a rýč, aby jak ze zvědavosti děcko, s rozkoší ničivou rozbíjel všecko, bořil a poznovu stavěl hračku svou, svět. 104 Šla léta, šel čas a ve hradní příkop se nahna jeho dno změnil ve schnoucí, mechová bahna, myšku svou nazrzlou, divokou, hlodavý rez do plotu vyslal, na každou sochu a tyč. Však nedbali, bezpeční byli posupní páni. Vždyť taková hrůza již po kraji zavládla z nich, že nikdo se ke hradu neodvážil ani, nikdo se neosmělil k němu ani za nočních tich. III. III.
Jedenkrát děvčátko malé klásky sbíralo v sousedství blízkém černého, chmurného hradu. Úsměvné, veselé slunce jak pacholík zlatý již vcházelo stkvoucími, žhoucími vraty do svých utichlých, růžových sadů, aby tam na noci hedbávném klínu oddychlo, zdřímlo v prochladlém stínu. Radostné vůně pokorně oddaných květů skromné, kdes v trávách ukryté máty, tiché mateřídoušky a jetele jako dech vonného kadidla vstoupaly za ním. Skřivánci šedí v krouživém, nádherném letu dávali „dobrou noc“ jemu vesele, večerní ukolébavky jásavě pěli polím a luhům, hájům a stráním. 105 Rybníky, řeky se třpytivě stkvěly, jak by se na jich hladině vlnivě chvěly stříbrné plíšky, jež na ně kdos vysypal s výšky. Pod vodou měkkounké loďky do dálky spěly. Pod vodou třepetaly se obláčků vlajky rudé jak máky, bílé jak zčechrané krajky. Děvčátko blankytných oček, nazlátlých vlásků kytici velkou převislých, šustících klásků do levé ručky pozorně svíralo, pravou pak za kláskem klásek sbíralo a smálo se v šťastně vzpomínce na matku: „Hleď, jakou mám kytku,“ radostně zvolá, až šťastná a hrdá vrátí se s pole a hlavičku pozvedne jak ptáček k matičce zdola. A matička s hrdým úsměvem pohlédne na ni, tvářičky hebké jí pohladí mozolnou dlaní a řekne: „Hodnou mám dcerušku, pilnou Miladku.“ A děvčátko s úsměvem na rtech si zpívá. Větérek lehký, laškovný hrá si s jejími nazlátlými, měkkými vlasy, na šíjíšíji, ramínka fouká a chladí, sukničku vzdouvá, tvářičky, tělíčko hladí. A děvčátko tak se již do svých myšlének vžívá, že nepozoruje, nevidí ani, že stojí již, sbírá na širém, obraném lánu svých pyšných, svých přísných, nepřejných pánů. V tom však křik divý a surové lání hromovou ranou se rozlehne za ní. 106 Zděšeně pohlédne a kamení lekem. S vysoko zdviženou, kovovou holí, s pěnou na retech, s očima zrudlýma vztekem strniskem napříč po holém poli panský dráb přímo k ní divoce pádí. Vykřikne hrozně, z ručky klásky hned pustí a na útěk dává se v šíleném skoku, že sukýnka za ní rozvátá na větru šustí, že hlavička zlatá se bezmocně třese, jak jahůdka větrem na tenkém stvoli. Však dopad a dusot dunivých kroků, hrozba a surové lání za ní se nese a stále se blíží. – Děvčátko úzkostí šílí. Vždyť nedávno tady známého hošíka zbili, že v náručí matky pak za krátkou chvíli naposled vydech’. S napětím veškeré síly „Maminko, maminko,“ volá a kvílí a pádí a letí přes brázdy rozpuklé, hrudy, že sotva se nožkama dotýká půdy. A pádí a letí, až suknička rudá se kmitá, až se zdaleka pozorujícímu zraku jak obláček rudý polem letící jeví, jak urvaný, větrem nesený lísteček máku. V šílené úzkosti, nesmírném strachu neví, že utíká k hradu, až na smrt již znavená doběhne k plotu, jenž hrozivě tyčí se, vzhlíží. 107 A drábovy kroky a lání stále se blíží a blíží – – – Zoufalstvím zjitřená jakoby smyslů zbavená usláblou, tápavou ručkou se chytá za mříže železné, po plotu vzpíná... A hle, tyčka se neslyšně láme jak třtina, jak prouteček přeschlý, a s cesty jí vyhne. Děvčátko útlé se úzkým otvorem mihne, jako když ještěrka na trávě tělíčkem švihne, a zapadne v zelená křoviska hustá. Panský však pochop již u plotu křičí... Zlekané děvčátko neví, že tajemně srůstá, jak zhojená rána, puklina tyčí, že nad ní se vznáší neproniknutelná mlha. Rychle jak sáňky letící po sněhu s meze až na dno se suchého příkopu sveze, vyběhne na druhou stranu a odvážně šplhá jak honěná veverka po rozhoupaném stromu, jak lapený ptáček po příčkách ve zlaté kleci, po příkrém čtverhranu až k balvanu tomu, jenž celý hrad nese na své mohutné pleci. Tam pod hlavou jeho v koutku se skrývá, jak uštvaná myška a napolo mrtvá, napolo živá kolem se zlekaně, zděšeně, zoufale dívá a tajemná mlha nad ní se vznáší a pomalu splývá. 108 IV. IV.
Půlnoc se blížila. Výš a výš stoupala, nad černou, vysokou věží tiše se houpala unylá luna radostně, tiše zářící, podobna lotosu, jehož květ bílý a velký vysoko vyzdvižen černou jehlicí. Obláčky, motýlci bílí, potichu z dálky se slétaly k jejímu kalichu, křidélkem čistým a beze vší poskvrny ji na chvilku kryly jak v závoj stříbrný. Hvězdy jak živé, stříbrné včelky se kmitaly lehce po spící nebeské lučině. Ticho je, tajemné ticho v rovině. Luna, přadlena noci bílá a odvěká, se usmívá tiše a prsty něžnými jemně stromů a keřů a domů se dotýká, stříbrná přadena na ně navíjí, až usnou, až v pohádku mění se země. Loučení hudba tesklivě tichá, daleká tichounce, tichounce hraje ve výši, až srdce se sladkými slzami zalyká. Teskno je, teskno v utichlé rovině. Ale teď čas, jenž stále na místa daleká zlekaně spěchá, postrčil rychle rafiji 109 k půlnoci smutné, k dvanácté hodině. Do nyvé, bolestně zářící nádhery do ticha noci, kovové zvonů údery dunivě, hrozivě, žalobně zalkaly. Stromy a keře tichounce, tiše plakaly: Věčná je krása. Marná je touha člověka. Kdo ji ukojí...? A kdo děvčátko utiší, jež úzkostně schouleno pod sochou ve skrýši? Kdo pohladí po hlavě, za ruku vezme laskavě, řekne: Ať volná k matičce starostné pospíší, v rozpiaté její náručí vrhne se jásavě...? Uštvaná na smrt na chvilku krátkou zdřímnula. Však v děsivém snu k ní matka se klonila, šeptala cosi zlekaně, za slzou slzu ronila, jež pomalu, studená, po jejím líčku plynula. Vzbudí se, užasle, zlekaně kolem zadívá: Kdo je to...? Nad ní noc letní, zářivá. Hvězdy se radostně třpytí, měsíc usmívá... Na bledá líčka však skutečně kapka splynula a za ní se nová a nová neslyšně řinula... Což prší snad...? Čistá je klenba oblohy, jak studánka v stínu, jak lesní prameny – – – Však slzy se řinou a pálí teď jako plameny... Bezděky kolem se rozhlédne po svém úkrytu a s oněmlým úžasem vidí v měsíčním přísvitu, že roní to veliké slzy onen princ kamenný. 110 A taková těžká, nesnesná, nyvá tesknota, a taký žal, tolik veliké, zoufalé bolesti, tolik zklamání, utrpení a těžkého neštěstí jeví se na soše, na tváři její kamenné, omšené větrem a deštěm zbavené života, že děvčátko v bezděčném, nyvém soucitu ručkou ji pohladí, zašeptá: „Neplač, ubohý...“ V tom z těch kamenných retů vyrve se ston, jako když naposled zalká rozpuklý zvon, jako když zaúpí zborcené harfy žalobný tón a k dítěti nese se lkající, upící hlas: „Děvčátko, děvčátko malé, osvoboď, spas! Děvčátko, děvčátko malé: v těžkém zakletí na tebe, nevinnou, čekám již třetí století, bojím se, hrozně se bojím, že nadarmo zas!... Děvčátko, děvčátko malé, osvoboď, spas!“ „Ty mluvíš? – – Tys živý – –?“ zašeptá v hrozném úžase, úzkost a úlek, a hrůzu ve hlase. „Živý, oh živý!... Oh muka a trápení!... Za živa před dávnou dobou, mnoha před lety, když v zahradě, ve stínu stromů dřímal jsem sám, čarodějníkem závistným byl jsem zakletý do toho balvanu, zabořen po pás do zdiva, já princ královský, krajů těch nejvyšší pán... Oh, děvčátko, děvčátko malé, osvoboď z pout!“ 111 „Ale jak mohu? Co nyní učinit mám...?“ „Pod šíjí sehnutou, hluboko v hrudi těžký meč vězí mi, v srdci až studí, vyrvi jej, odhoď pod tu kamennou hráz.“ „Princi můj, nešťastný princi, slabá je dlaň, slabé jsou malého, útlého dítěte síly. Nelze mi maličkou pěstí obejmout zbraň, nelze ji ani uchopit, nelze jí hnout.“ „Děvčátko, děvčátko malé, zkoušej to chvíli. Neopouštěj, nezraď mne dnes. Hlouběji zapad’ bych v hrozné kameny. Do nitra balvanů od dneška navždycky kles’. Děvčátko, děvčátko malé, osvoboď, spas!“ „Princi můj, nešťastný princi, marné vše jest. Dosud se nehnula rukojeť hrozného meče, a pálí mě hrozně a stravuje dětskou mou pěst, jak divoké, žíravé plameny, jak ocel, již políbil výsměšný mráz... Princi můj, nešťastný princi, marné vše jest. Divoký oheň již mými žilami teče, před zrakem umdleným skáče mi plamenů nach, klesá a omdlévá slabounké tílko – – nelze víc snést..!snést...!“ „Děvčátko, spáso má poslední, bez tebe zhynu. Vytrvej, vytrvej ještě, bolesti nesmírné snes! Těžká je služba oddané lásky a soucitu. Sladká a velká je odměna dobrého činu. 112 Královským dítětem staneš se dnes... Děvčátko... Děvčátko... Jedno jen trhnutí... Ah!...“ Nesmírný rachot a hromová rána a třesk. V úsměvu hvězd a měsíčním ve třpytu blýskavý meč se u velkém oblouku mih’, jako by stříbrným bičem v temnotách švih’, jak by jel po mraku zářivý, svítící blesk. Z balvanů hradba klesala a zas vstoupala, jak na větru žoldáků divoká péra se houpala. S rachotem do hlubin země ztrácel se hrad... Ticho zas nad krajem – – Šuměly stromy ve vánku, se svých košatých, klidně vztýčených hlav stříbrnou rosu, jak zářící perly střásaly do měkkých, hustých, jasně zelených trav. – Svítalo – Tisíce drobných, šedých skřivánků slunci a nebi a kraji vstříc hrdě jásaly, až se zem usmála štěstím a pohnutím dojata. Leskly se nachové obruby dálných červánků, jak velikých vladařů zlatý a stříbrný háv. – – Kde se před malou chvílí týčila tvrdá ohrada, tam bohatý klín svůj prostřela luzná zahrada, tam vůní a barvami hýřil nádherný sad. Uprostřed zdvíhal se rozkošný zámek ze zlata. Nad jeho věží ze sloni prapor se třepetal, vál. Před zámkem úsměvný jinoch s dívenkou stál, držel ji za ruku, díval se v zasněnou dál... 113

BALADA.
Za lesy, za kopci vesnička malá. Na konci vesničky skrčená chata, zkřivené boky z trámů a blata, z nahnilých došků děravá střecha. Za lesy, za kopci ztracená víska. U ní došková chaloupka nízká, tichá a vážná, jako by spala. K vesničce šumot se nese a tlumeně zní. Teď duní to jako údery kopyt. Teď jako by posměšně vykřikla zbraň, o kterou život zlomený klopýt’. Po návsi kdosi skrčeně spěchá, úzkostně tluče na nízká vrata: „Loukoti, honem. Rejtaři jedou...!“ Ticho zas, jako když uprchlík v lese skrčeně napolo číhá, napolo spí. Úzkostně dívá se chata zamlklou vsí. Měsíc nad střechou o zkazkách sní. Měsíc tiskne tvář zlekaně bledou k okénkům chaloupky malým jak dlaň. Víska se vzbudila. Kopyta koní, 114 pušky a palaše, ostruhy zvoní, vysoko zdvižená smolnice čadí. Před tichou chatou vojsko se řadí. „Loukoti, rychle. Skryjte se v hvozdě, do lesa vběhněte! – Loukoti, pozdě...!“ Hněvivý velitel čety v divokém skoku na koni černém nadbíhá z boku, druzí jak vlci puštění za vámi pádí. – – „Tatíčku, tatíčku drahý, pro Boha, rychle! Stále jsou blíž! – Tatíčku, nemůžeš již? Počkám tě, pospěš, podej mi ruku.“ Zahvízdl vítr, listí se zachvělo ztichlé, zachvěly větve úzkostných lísek a buků. Pod krokem hnaných a honců duněla stráň – Najde dnes štvaná zvěř bezpečnou skrýš...? „Synu můj, synu, jenž jsi mi jediný zbyl. Klopýtám o každou hroudu, pozbývám sil, dech se mi zaráží v hrdle. – Utíkej sám. Jeden se ztratí jim, zachrání snad...“ „Tatíčku, pro Boha, nemluvte tak! Na vaši smrt se dívati mám...?!“ Z hvězdného kruhu měsíc se dívá, jak štvanice, honba se ukončí divá, padne, jak zvrátí se na trávu, v keř obstouplá, do kruhu sehnaná zvěř. 115 „Synu můj! Tolik jsem ztratil, trpěl tak mnoho pro ženu, dcerku, pro bratry ubité tvé. Na zem tu hodím znavené kosti své rád. Poslechni, poslechni otce, naposled snad!“ „Tatíčku, tatíčku drahý, srdce to rve. Nemluvte o hanbě mojí! Nesnesu toho...“ Kdos na stráni těžce, bezmocně vzdych’. Kdos zrosené oči nadarmo k obloze zdvih’. Leskly se hvězdy jak na slunci sníh. Ubledlý měsíc se schoval za černý mrak, odvrátil lhostejný zrak. „Synu můj, počkej, oba tak zbytečně zhynem. Musíme každý teď prchat ve směru jiném. Poslechni, sic půjdu jim naproti vstříc! – Tak – a s Bohem buď. – Podej mi ruku – Dost.“ Zasténá hrdlo dušeným vzlykem, chvěje se naposled podaná dlaň. Zalkal a zaúpěl zděšeně hvozd. Divoce mstivým, jásavým křikem hlaholí rosou a lunou stříbrná stráň. „Tatíčku! – Bože, co děláš...!? Utíkáš polem k rejtaru zrovna, jenž nadbíhá kolem... Tatíčku!...“ „Mlč, mlč, můj synku, a do lesa vběhni... Ne, ne... Pro Boha, pozor, k zemi se sehni!... 116 Nevidíš? Rejtaři míří a zřídka se chybí!... A měsíc zas na nebi svítí oko jak rybí!... Bože můj, padl!... Poslední dítě, poslední syn... Oh ďáble... oh vrahu... za syna zhyň...“ Jak úsměšek lstivý na luně zablýskl meč, jak ze snopu stříbrný roubel ze hrudi trčí. – – Zem koberec čistý pro těla zločinná prostře. Země hlas přijme, jenž v těle proklaném chrčí, utiší navždycky bolest a smrtelnou křeč. „Vemte je,“ velitel bledý zavelí ostře. Za stéblem vítr jak dítě se radostně honí. Mateřídouška jak láska mateřská voní, v stříbrnou přízi se zavijí lesy a seč. Za němé, úlekem nehnuté stromy choulí se zakřiklé, bázlivé domy, dobře se skončila honba a léč. 117
Str. O Jeníčkovi5 Nechte maličkých přijít ke mně21 Bohouškův poklad27 O Květušce a kočičce48 Tatíček a lev55 První bol63 Bouřka68 Tatíček zlobí74 Měsíček81 Slunce a země86 U dítěte99 Pohádka101 Balada114
E: mk; 2007 [119]