BALADA.
Za lesy, za kopci vesnička malá.
Na konci vesničky skrčená chata,
zkřivené boky z trámů a blata,
z nahnilých došků děravá střecha.
Za lesy, za kopci ztracená víska.
U ní došková chaloupka nízká,
tichá a vážná, jako by spala.
K vesničce šumot se nese a tlumeně zní.
Teď duní to jako údery kopyt.
Teď jako by posměšně vykřikla zbraň,
o kterou život zlomený klopýt’.
Po návsi kdosi skrčeně spěchá,
úzkostně tluče na nízká vrata:
„Loukoti, honem. Rejtaři jedou...!“
Ticho zas, jako když uprchlík v lese
skrčeně napolo číhá, napolo spí.
Úzkostně dívá se chata zamlklou vsí.
Měsíc nad střechou o zkazkách sní.
Měsíc tiskne tvář zlekaně bledou
k okénkům chaloupky malým jak dlaň.
Víska se vzbudila. Kopyta koní,
114
pušky a palaše, ostruhy zvoní,
vysoko zdvižená smolnice čadí.
Před tichou chatou vojsko se řadí.
„Loukoti, rychle. Skryjte se v hvozdě,
do lesa vběhněte! – Loukoti, pozdě...!“
Hněvivý velitel čety v divokém skoku
na koni černém nadbíhá z boku,
druzí jak vlci puštění za vámi pádí. – –
„Tatíčku, tatíčku drahý, pro Boha, rychle!
Stále jsou blíž! – Tatíčku, nemůžeš již?
Počkám tě, pospěš, podej mi ruku.“
Zahvízdl vítr, listí se zachvělo ztichlé,
zachvěly větve úzkostných lísek a buků.
Pod krokem hnaných a honců duněla stráň –
Najde dnes štvaná zvěř bezpečnou skrýš...?
„Synu můj, synu, jenž jsi mi jediný zbyl.
Klopýtám o každou hroudu, pozbývám sil,
dech se mi zaráží v hrdle. – Utíkej sám.
Jeden se ztratí jim, zachrání snad...“
„Tatíčku, pro Boha, nemluvte tak!
Na vaši smrt se dívati mám...?!“
Z hvězdného kruhu měsíc se dívá,
jak štvanice, honba se ukončí divá,
padne, jak zvrátí se na trávu, v keř
obstouplá, do kruhu sehnaná zvěř.
115
„Synu můj! Tolik jsem ztratil, trpěl tak mnoho
pro ženu, dcerku, pro bratry ubité tvé.
Na zem tu hodím znavené kosti své rád.
Poslechni, poslechni otce, naposled snad!“
„Tatíčku, tatíčku drahý, srdce to rve.
Nemluvte o hanbě mojí! Nesnesu toho...“
Kdos na stráni těžce, bezmocně vzdych’.
Kdos zrosené oči nadarmo k obloze zdvih’.
Leskly se hvězdy jak na slunci sníh.
Ubledlý měsíc se schoval za černý mrak,
odvrátil lhostejný zrak.
„Synu můj, počkej, oba tak zbytečně zhynem.
Musíme každý teď prchat ve směru jiném.
Poslechni, sic půjdu jim naproti vstříc! –
Tak – a s Bohem buď. – Podej mi ruku – Dost.“
Zasténá hrdlo dušeným vzlykem,
chvěje se naposled podaná dlaň.
Zalkal a zaúpěl zděšeně hvozd.
Divoce mstivým, jásavým křikem
hlaholí rosou a lunou stříbrná stráň.
„Tatíčku! – Bože, co děláš...!? Utíkáš polem
k rejtaru zrovna, jenž nadbíhá kolem...
Tatíčku!...“
„Mlč, mlč, můj synku, a do lesa vběhni...
Ne, ne... Pro Boha, pozor, k zemi se sehni!...
116
Nevidíš? Rejtaři míří a zřídka se chybí!...
A měsíc zas na nebi svítí oko jak rybí!...
Bože můj, padl!... Poslední dítě, poslední syn...
Oh ďáble... oh vrahu... za syna zhyň...“
Jak úsměšek lstivý na luně zablýskl meč,
jak ze snopu stříbrný roubel ze hrudi trčí. – –
Zem koberec čistý pro těla zločinná prostře.
Země hlas přijme, jenž v těle proklaném chrčí,
utiší navždycky bolest a smrtelnou křeč.
„Vemte je,“ velitel bledý zavelí ostře.
Za stéblem vítr jak dítě se radostně honí.
Mateřídouška jak láska mateřská voní,
v stříbrnou přízi se zavijí lesy a seč.
Za němé, úlekem nehnuté stromy
choulí se zakřiklé, bázlivé domy,
dobře se skončila honba a léč.
117
Str.
O Jeníčkovi5
Nechte maličkých přijít ke mně21
Bohouškův poklad27
O Květušce a kočičce48
Tatíček a lev55
První bol63
Bouřka68
Tatíček zlobí74
Měsíček81
Slunce a země86
U dítěte99
Pohádka101
Balada114
E: mk; 2007
[119]