BOHOUŠKŮV POKLAD.

R. Bojko

BOHOUŠKŮV POKLAD.
I. I.
Dědečku„Dědečku, dědečku milý, to ten hrad, do jehož podzemních chodeb pro poklad kdysi tvůj známý se o půlnoci vkrad’, a ulekán čímsi tamhle s té skály spad’?“ „Ano, toť Zubštýn.“ „A ještě tam zlato kdes? Ještě je hlídá ohnivý, velký pes? Ještě ho nenašel nikdo, neodnes?“ „Ne, nenašel nikdo a najde as ztěží.“ „Proč, dědečku, proč? Že hluboko leží, na dně až chodeb pod hradní věží?“ „Ne, však jenom kdo duši má čistou a svěží, čistou jak za jitra rozpuklý květ, čistou a bílou jak rozkvetlá třešňová snět, jak na našich horách napadlý sníh, jak nevinných dětí hlaholný smích – může jej najít za nočních tajemných tich. – Však nesmí ho pro sebe chtíti, na zlatu lpět.“ 27 „Nesmí jej pro sebe chtíti, na zlatu lpět...?“ „Vid, dědečku, maminka zdravou byla by zcela, kdyby jen peněz dost na jídlo, na léky měla? Zase by chodila, s námi se smála jak dřív?“ „Ba, ba – Ale kde, nekrást, a nabrati jich? Kdyby byl Vojtíšek aspoň, tvůj tatínek živ... Eh, eh – – Nesmím si vzpomenout ani.“ – – „Jenom kdo duši má čistou a bílou jak sníh, jak nevinných dětí zvonivý, hlaholný smích, může jej najít za nočních tajemných tich...?“ „Dědečku, viď, že po přijímání, po svaté zpovědi smyt je každičký hřích, duše je čistá?“ „Když vroucně se zpovídá, ano." „O, já budu, já budu –! Víš, k zpovědi půjdeme dnes, k svatému přijímání zítra pak ráno.“ „Jakže? Již k přijímání? Kolik že je ti?“ „Deset pryč.“ „Deset! – Bože, ten čas tak divoce letí, jak na jaře voda po příkrém polu. – – Myslíš, žes včera ho ke křtu na rukou nes’, a zatím on zítra již vychodí školu – – Eh, eh!“ 28 II. II.
Spí dědinka v měsíčním světle a stínu, jak robátko zaobalené v krajkovou plínu na černém, měkce hřejícím klínu znavené, spánkem zmožené matky. Spí doškové, k stráni ztulené chatky s okénky jako dlaň, s rozviklanými vrátky, spí srpy a kosy a pluhy i tkalcovsky stav... Ticho. – l vlny bystré, šumivé Svratky, jež s rybkou se honí a do dálek spějí, se potichu jenom, tlumeně smějí, jak pozorné děti, když při jejich stole tatíček usne, vrátiv se znavený s pole, šplouná a šplouná mlynářský splav. Spí, spí pohorská vesnička tiše, jak světelné zámky zakleté říše s bílými sochami princů, princeznou věrnou. – – Spí jak drobounké hříbky s hlavičkou černou, jež na palouk vešly v stříbrný mech. – – Spí jak holoubci bílí, už snesli se s výše na tichou zemi, hřebeny mlčících střech. – – Ticho, velebné ticho – – posvátný klid – – a tesknota sladká a nyjící, tichounký vzdech... Měsíc jak úsměvný osud přede a přede z plného kužele světlo své bledé, navíjí na stromy za nití nit. 29 Měsíc jak kouzelník dobrý lehce a jemně se dotýká spící, znavené země, stříbrnou rosou, výdechy páry změňuje její veškeré tvary v světelně mátožný, kouzelný zjev – – – Měsíc se sklání jak tiché radostné matky nad svým robátkem nad kolébkou, a na čela, na prsa lidí ručku svou hebkou klade a tiší jich shony a zmatky, tiší a uspává žaly a muka, plynoucí slzy, bolestný vzdech. Měsíc se dívá přes hřeben chatky, bílými prsty na malé okénko ťuká: Bohouši, Bohouši Řehákův, slyš! Ponocný návsím jde krokem a troubí vážně a táhle, „tú, tú, tú“, jedenáct již – – – Bohoušku, Bohoušku Řehákův, spíš...? Vyjeveného hošíka vlasatá hlava opatrně se, tiše, neslyšně zvedá, naslouchá, horečně do šera patří oči, jež hoří jako dvé zelených svic. – Cosi se pohnulo. – Kdosi zavzdychl – – Nic – – Na peci oddychuje klidně a zhloubí rubáním dřeva znavený děda. Vedle se tulí mladší dva bratři – – – Není však slyšeti matičky dech. – – – 30 „Maminko, drahá maminko, spíš?“ zavzní to světnicí tenounce, tence, jak nesmělé pípnutí malého ptence, jako když dušička dítěte z oblasti cizí se k matičce vrátí a vzdychne a zmizí – – – Ticho a ticho. Jen luna tesklivě snivá se okénkem do malé světničky dívá a s lehkou štědrostí šťastného prince na stůl a zemi, na suky desk sype a sype své zářivé mince, až bolí, až rozteskní jejich zářivý lesk. Hoch pomalu, pomalu, neslyšně vstává a ke spící matce se po prstech blíží. „Maminko, moje maminko sladká, víš? Pod starou věží uprostřed lesů poklad je velký hlídaný zástupem běsů – – – Jenom kdo duši má čistou a bílou jak sníh, jak nevinných dětí zvonivý, hlaholný smích, může jej najít za nočních tajemných tich. – – – Já jsem se zpovídal vroucně, jsem bez hříchů, čist. Má duše je bílá jako tvé líčko – jak písanky list – a celý ten poklad k nohoum tvým snesu – – – – Však mamičko, mamičko drahá, přece se třesu – – Kdybys tak mohla jít se mnou do temných lesů..!lesů...! Kdybych tě aspoň několik kroků za sebou měl..!měl...!“ A Bohouš se k matičce pozorně shýbá, jak leží tu v měsíčním světle s bledými rysy. 31 Bohouš tu ruku, jež přes pelest bezvládně visí, opatrně, lehce jen, zlehounka líbá, ač by se přitulit, přivinout, zavzlykat chtěl... Matka se pohnula. – – Hošík se leká, a odskočiv, rychle přisedá k zemi – – Nic – – Matička ze snu zavzdychla jen – – – Měsíční světlo jak stříbrná řeka širokým proudem do okna vtéká, na zemi třpytí se jako stříbrný smích. Na bílou zemi hošík rozechvěn kleká a k daleké obloze zoufale zdvih’ sepiaté ruce, těžce nyjící zrak, a z hrdla se vyrval mu zajiklý sten, jako když naposled vzlykne zraněný pták. Měsíc, zasněný do svých kouzelných krás, u okna stanul a údivem žas’. Po prstech plíží se hošík ke dveřím, ven... III. III.
Po příkré stráni, jež bílá a svěží, jak nevěsta v svatebním rouchu tu leží, jak měsíční světlo na ni se lije a sněží, vlasatý hošík odvážně výš a výš stoupá, blýskavou motyku svíraje v dlani. Růženec klokočový mu na šíji visí, v kapsách pak tiskne tříkrálovou vodu a křídu, 32 by nakreslil okolo sebe široký kruh. Dle výroku děda, dle víry zbožného lidu budou mu hradbou, přes niž nebude moci světluška, strašidlo, hejkal, zakletý duch – – Od všeho zlého ho uchrání Bůh. Měsíc, zářivý lampion země, se houpá, nadnášen rukou neviditelnou čísi. Měsíc, kulaté, stříbrné hodiny noci, jež vytáhla ze šatů černých pro radost země a nás, na nichž však dávno již všechny číslice smazal a ručičky vztekle zurážel divoký čas, se za hochem zvědavě dívá, jak by se tázal: Co chce ta maličká muška, kam ulétá as..?as...? Hoch se již blíží k mladému podrostu, mlází – – Hoch již odvážně do lesa chmurného vchází – – Ticho a šero – – Vysoko, vysoko trčí hrozebná, veliká těla zčernalých kmenů, jedlí a smrků a borovic, dubů a klenů nehnutá, do sebe zhroucená řada. Ticho, bolestné ticho, jak v umrlčí kobce, jako když zoufale modlí se za noci kopce, jako když mlčí vybité, spálené obce... Ticho, bolestné ticho, jež s oblohy padá, po špičkách krade se, do srdce vkrádá. Ticho, jež bolí a svírá úzkostnou duši... Hochovi srdce až do hrdla stoupá, tají se dech – – 33 Hoch se mimoděk bázlivě ve stínu krčí – – – Ještě že měsíc dnes úplňkem září, ještě že paprsky jeho po kmenech svítí, kladou se stříbrnou, úsměvnou sítí na černé bodličí, na měkký, zelený mech – – – Teď se však setmělo náhle, jako by přes jeho tváři zločinec jakýs černou záclonu shrnul, jako by u lampy stáhl zářící knot... Křičící ticho... a hrůza... a hustá tma v lese..!lese...! Hochu je k výkřiku – – k útěku – k lkavému pláči. Na bílé, zlekané tváři úzkost se zračí, na bílém čele vystoupl studený pot – – – Půjde..?Půjde...? Či k churavé, nemocné máti se zlomeně, bezmocně, zbaběle vrátí a za měsíc, za dva ji navždycky ztratí, nikdy ji neobejme, nikdy ji neuzří již..?již...? Rukou se třesoucí udělal přes ústa kříž, a do sebe schoulen, skrčený, po prstech kráčí, napiatá k prasknutí pozornost, dokořán zrak... Slyšíš – –? Teď duplo cos za ním! – – Ne, není to nic. To se stromu šiška skočila jen – – – Nyní zas vzdychnutí jakési, bolestný sten – – –! – – Hoch uleknut, jako přimrazen stanul – – – Ne, to vítr jen v temných vrcholcích vanul... – – – – – – – – – – – – – – – – 34 Ale teď jakýsi divoký, zoufalý vzkřek, až všecku krev v žilách zmrazil mu nesmírný lek – – A v dálce kdes žaluje, smutně žaluje sýc... – – – – – – – – – – – – – – – – Naříká duch to...? Či v drápech umírá zvěř...? A tamhle, o Bože, jak luny svit se stromu skanul, zachvěl se, pohnul, otřásl keř...! A stále tak hýbe se, sklání a zdvihá... To jistě tam lupič krvežíznivý číhá... Vstane a s obuškem hrozným vrhne se naň...! ...O Bože můj, Bože... Maminko, maminko chraň...! A hošík se úzkostně za stromem skrývá, a dívá se po keři zoufale, dívá a dívá, zaťav do retů zuby, zatajiv dech – – – Ale keř, napolo osvětlen, hýbá se, kývá... Teď jde – oh...! a slyšíš ten zlověstný smích...! – – „Lupiči, lupiči hodný, nech mne, o nech...! Jsem hošík jen malý a slabý a chudý – – a ničeho nemám, jenom ty sedrané šaty, svěcenou vodu a křídu a růženec svatý... Lupiči hodný – –! Nech mne projíti tudy k zbořené věži – Poklad je uschován tam – Ty bys ho nenašel. Tíží tě zajisté hřích. Já se však zpovídal. Čistou dušičku mám – – Lupiči, neřeknu nic a nikde tě nezradím a všechno, všechno ti bohatě nahradím, půlku ti toho pokladu dám... Lupiči! – Matička moje dlouho již leží. Nemá zač koupit si léků. – Není co jíst – – 35 Jí druhou dám půlku a bude zas zdravá a svěží – – Lupiči, lupiči dobrý, jistě jsi také maminku měl – –! Tak úzkostný hošík se modlí a prosí – – Zachvěl se pod kapkou rosy dubový, znaveně dolů skloněný list, jak zářivý měsíční paprsek kosý po kmenu na něj až s vrcholku sjel. Hošík se jako vlas nad ohněm třás’ – – Hošík se jako klas pod kosou chvěl – – a přec jen, úzkostí skoro zmíraje, šel – – Však zděšené oči se po keři točí, zděšené oko jen po keři zírá, a slabounká ručka blýskavou motyku svírá, zdviženou k obraně, úderu, vzmachu. Hošík se po prstech pomalu plíží. Ale čím více se keři hroznému blíží, tím cítí víc smrtelné hrůzy a strachu, až konečně, nemoha více hrůzy již snésti, v oblouku velkém, seběhnuv se známé cesty, přes trní, bodláčí, kamení, klestí, se na útěk divoký, střemhlavý dal a bez dechu dopad’ na širý podhradní val. IV. IV.
Na kopci, na samém jeho vrcholu holém do snivé, úsměvné záře měsíční, jakoby shrouceno velikým bolem, 36 nehnutě, ztrnule k dálnému nebi ční starého hradu několik sesutých stěn. Měsíc je obetkává bílou svou přízí. Měsíc jim do klína sype stříbro své ryzí, uspává v tesklivý, truchlivý sen. Dvé mladistvých, bujně rozverýchrozverných břízí jak zvědavé kůzle až ke stěnám věží stouplo si směle; v měsíční jas rozplétá dlouhý svůj, lesknoucí vlas. Však jedle a smrky jak sluhové vážní a přísní se v uctivé vzdálenosti opodál tísní, sutiny jako spící pány své střeží, těší jich samotu, vzpomínky bolné a sten. Ticho. – Hvězdy se jako uhlíky v temnotách nítí. Měsíc jak veleknězovou rukou vysoko zdvižená hostie svítí a svítí, o dobách dávno zaniklých tesklivě sní. Ticho – – V mlčícím, zoufalém dojetí spí tu, tiše spí dávno již minulá století, jež odnésti odsud zapomněl letící čas. Ticho – – – Malý hoch po hradní věži se smýká, bědný a slabý, bezmocný, ubohý, vyděšen, rozrušen dosud až k mdlobě nesmírnou, přestálou hrůzou a děsem; přišlápnut do země tichem, jež zavládlo lesem, jež ze širé, daleké, cizí oblohy chladně a lhostejně na něho padá a drtí; 37 zoufaje nad možným nezdarem, boje se smrti, jež ho snad, opuštěného, v lesní samotě čeká; hledaje pomoci u svého Božíčka, kleká, pozdvihá ručky vysoko sepiaté obě a modlitbou zoufale důvěrnou do ticha vzlyká. Přesvatá rodičko boží. Sloupská Mana Panno. Přispěj mi k pomoci dnes. Stůj při mně, stůj. Měl jsem tatíčka. – Každý den ráno odcházel s těžkou sekyrou v les, aby v něm rubal a kácel. Každého večera domů se vracel, na zádech sehnutých nůši drév nes’. – Jednou však nepřišel. – Zahynul tatíček můj. – – A mamička moje na chudém loži týdny již, měsíce churavá leží. Sic ráno a v poledne vstává a polévku zelnou nám na talíř dává. Však k večeru vždycky klesá jí hlava. – A lékař jí před týdnem hněvivě řek’: Musíte jísti a jísti, koupit si lék, sic již vám chodit nebudu sem – – Sic vás za měsíc zahrabou v zem – – –! Panenko Maria, rodičko boží! Nemáme nic, jen malého psíčka, kozičku tichou a králíčků pár. – – A dědeček je již tak slabý a stár, 38 má k zemi až sehnutá záda, a když jí, třese se ruka i brada – – A maminka do mlčícího nočního ticha, myslíc že spíme, tak žaluje, sténá a vzdychá... Má nás tak nesmírně ráda – – Panenko Maria, rodičko boží. Kdo nám co dá, do rukou vztažených vloží – –? A tady v té chodbě pod hradní věží veliké poklady zlata po léta leží! – Blahoslavená rodičko boží. Přispěj mi k pomoci. Učiň, bych dnešní za noci poklad ten najíti moh’ a maminka bude zas zdráva – Panenko Maria, budu vždy hodný tvůj, poslušný, pobožný hoch – – – Bohouš, modlitbou utěšen, posilen vstává a svěcenou vodou zemi kol kropí, a svěcenou křídou dělá kol veliký kruh. Nebude moci mít nad ním zakletý duch. Od všeho zlého ho uchrání všemocný Bůh. Stříbrnou rosou, čistými kapkami svěcené vody zablýskl mech. Stonek skloněné trávy se bolestně chvěl... Slyš však, jakýsi šelest – jakoby tichounký vzdech –! A teď jako by měkkými, lehkými tlapkami kdosi nezřený potichu, potichu šel... jako by špičky jen prstů do mechu klad’...! 39 Hochovi běží po zádech mráz... Hoch se ohlíží na strany, vzad... Ne, není to nic – – To zdá se mi jenom, to mě tak klame – – – Nevíš, kdo poklad chce najít, nesmí se bát...?! Hošík se oběma rukama motyky chopí a rozmachem prudkým zakopne v ráz – – – Vzúpěla hněvivě, dunivě, temně v klidu svém náhle zraněná země, pod zemí jak by se ozval nevrlý hlas – – – Po mechu stín se jakýsi mih’... Hoch skloněnou hlavu zlekaně zdvih’ – – – Ne, není to nic. – To netopýr přeletěl snad – – – Slyš kroky však teď... Jak zapráskla snět... To uzřel mne...! A přichází blíže a blíž... Bože můj, Bože...! Panenko Maria, spas! – – – Jenom se zlekaně neohlédnout...! Jenom úzkostně nevzkřiknout... nevydat hlas...! Kdo poklad chce najít, nesmí se za noci bát...! A vzrušený hošík zatíná zoufale ret, a úzkostně k toporu přimknutá ruka motyku zdvihá a zdvihá – – Země se trhá a puká, země se po velkých chuchvalcích láme, kámen se sype a na kousky drolí. – – Hochovi s horkého čela a skrání se lije ve velkých, chladivých krůpějích pot – – – Hochovi znavené ruce již nesnesně bolí – – Ale hoch znovu a znovu do země bije – – – 40 Teď na cosi tvrdého narazil motyky hrot – – Jak železo, jako kov pevný to v úderech zvoní – – Bože, snad poklad jsem našel zde již...?! Hoch chtivě se, zvědavě nad jamkou kloní – – Vskutku – – V světle, jež z tajemné luny se prýští, jak ze skály stříbrný proud, maličká kovová skřínka se blyští, kovová skřínka, v měsíci lesklá a zářivá, na něj se dívá a vlídně a tiše usmívá... V jamce hoch užaslý nad skřínkou klek’ a všechno v něm radostně volá a jásá: „Našel jsem, našel jsem poklad starého hradu...! Nebudeš, maminko, míti již hladu, koupíš si mouky, koupíš si masa, budeš mít peněz dost na drahý lék...“ A hošík za víko skřínku z prohlubně vlek’ a zaprásklo víko zvetšelé věkem, a úsměvné plíšky se sypou po mechu měkkém – Hoch jakoby omámen, jakoby v snách oběma třesoucíma se ručkama do skřínky sáh’ a se rtů mu sjelo radostné, blažené „ach!“ – – Však jaký to náhlý praskot a hluk...? Jakoby do stráně bili kopytem koni... Jako když vojska se po horách honí... A nyní jako když v neděli na hrubou zvoní... Zachvěl se náhle, zasténal, zaúpěl les – – Zapráskl prudce, jak by se lámal, sousední buk... Bože, teď kdesi divoce zaštěkal pes – – – 41 a blíží se, blíží... Ježíši, tamhle již běží...! Přímo naproti mně...! Jak pařez je hlava, jak ohnivá kola jsou veliké oči a z nozder a z rozceněné, široké tlamy blesky mu šlehají jako pekelné plamy – – –! Rodičko boží, spasiž mne, chraň...! A hoch uděšen v jámě se přímí a vstává, před sebou napřáhne k ochraně slabounkou dlaň... Ale pes zaštěká prudce a po hochu skočí... Půlnočním tichem nese se zoufalý, divoký vzkřik... – – – – – – – – – Tak zaúpí pod stromem sedící muž, když náhle mu ze zadu do srdce vnik’ lstivého, divého vraha blyskavý nůž... Tak nesnesně vykřikne matka, když se shora, s třetího poschodí zřítí se do dvora miláček její a na dlažbě dokrvácí... Tak podťatá k zemi se bez smyslů skácí... – – – – – – – – V. V.
Ticho – přes klidných stromů nehnuté vrcholy, přes všechny stráně a zasněné kopce v okolí do luk a do zahrad bílých, do polí úzkého, se Svratkou běžícího údolí teskně a chmurně se dívá zbořený hrad. Dívá se k severu do Jimramova, dívá se na jih do Štěpánova. 42 Dívá se smutně v tesklivé vzpomínce přes Kasán, přes Pernštýn, přes Nedvědici, přes bílou kapličku na dávné „božince“ u Doubravníka, přes sedla u Prudké veliká do tichých, úrodných tišnovských lad. Dívá se na západ přes Pivonice, přes Větrříž, Leseňovice, jež se stulily důvěrně na jeho svahu jak husičky bílé na hospodářovu prahu, k utichlé, v dálce zedřimlé Bystřici, nad nimiž všemi kdys všemocně vlád’. Blíží se ráno. – Větší je, svěžejší chlad. Měsíc, robátko bílé, jež tiše zrodila za sladké ukolébavky úsměvných hvězd radostná, dálkami věčně tančící země, teď v náručí temnoty, chůvy své, ubledlou hlavu znaveně, bezmocně klad’. Měsíc, z perleti míč, jejž noc hodila černýma rukama nad věže měst, nad chatky dědin, utrhl se s oblohy jemně a do lesů nehnutých, v zrosenou trávu za Novým Městem, za Žďárem spad’. Blíží se ráno. – Zajíc a s kolouškem laň nasytivše se vonného jetele s polí a pasek poskokem, vesele se do lesních doupat svých vrací. 43 V hnízdech se pohnuli, pípnuli ptáci. Šero a chlad, a pomalu, pomalu svítá. Na dálném východě za horou Sékoří záclona nebe se rudým plamínkem chytá – – Okamžik ještě a velikým požárem zahoří celé východní, stromy porostlé pohoří, vrcholky dubů a buků a jedlí, zelená stráň. Okamžik ještě a nehnuté lesy se vzbudí a do jitra vydechnou šťastně, zhluboka z hrudi. K zlatému lemu purpurných červánků tisíce drobných, jásavých skřivánků velikým, krouživým letem se vznese a perly svých trilků do květů zrosených střese. S vrcholků dubu, jak s kopců pasáci bosí, radostně zahvizdnou špačci a drozdi a kosi. Doupňáci z načepýřeného krku zahouknou do lesa basové „vrků“, rozhlaholí se, zazvoní hrdličky smích – – Vše vstane a v ústrety čistému ránu jásavé, slavné hosanna zapěje ze srdcí plných lásky a touhy a naděje a úsměvné, vroucí vděčnosti k dobrému Pánu. Vše vstane – –Jen ty, můj hochu, ležíš tu tich – – Nezříš, jak paprsek zlatý se břízami mih’, jak lehce ti dopadl na rozhalenou hruď? Neslyšíš ještě, jak listí a tráva ševelí jemně a lehce jak mateřské něžné pocely, 44 jak vánek ti do lící ubledlých radostně dých’? Nevidíš ještě, jak Ořech tvůj nad tebou sedí, jak pobíhá zdiveně kolem, na tebe upřeně hledí, jak měkkounkou tlapkou ti na tváři sahá, za rukáv kabátku, zrousané kalhotky tahá a štěkaje volá: „No, tak se již vzbuď!“ Konečně, konečně – – – Dlouhý, hluboký vzdech zachvěl se na tvých pootevřených rtech. Pohnul ses, třesoucíma se rukama vzpíráš o chladnou, mechem porostlou zem, a nechápavě, vyjeven dokola zíráš: „Co se to děje se mnou – –? Kde že to jsem – –?“ A Oříšek radostně skáče a okolo běhá a ohonkem vrtí a lehce tě šlehá. Pak se postaví naproti, s výčitkou zaštěká: „No, že jsi již vstal. – Však jsi mi dal – –! Tolik mne zbytečně, marně uleká – –! Jak jsem se radoval, že konečně po stopě jeho jdu jistě a bezpečně přes louky, přes stráň do lesů v dáli. A když ho jasně před sebou zočím a zavolám hlasitě, radostně skočím, vykřikne hrozně, jako já, když na nohu bosou botou mi stoupne, a na zem se svalí a spí – – To jsou mi nápady ležet zde v lesu! Což je to radost, být umáčen mrazivou rosou? No, tak již pojď. – Vždyť vidíš, že zimou se třesu!“ 45 A hošík pomalu, s hroznou námahou vstává – – Nohy se pod ním doposud třesou, těžká je hlava – – Všechno se zdá mu jakýmsi nejasným snem – – – Ale ne – Hle, tu stěny se zdvihají věží. Tam lahvička s vodou a motyka leží, tu prohlubeň malá a hromada hlíny... „Oh, oh,“ zasténá, zaúpí zoufale, bolestně hoch a všechno si náhle ujasní v blesku vzpomínky. Vždyť poklad tu hledal, poklad už našel, a moh’ donést jej, vysypat do klína maminky, zachránit od smrti, vrátit jí zdraví, kdyby jen býval bázeň a hrůzu nesmírnou snes’, kdyby mu ze rtů výkřiku nevyrval děs... Ted všechno je ztraceno, všechno zmizelo kdes..!kdes...! A hošík se za hlavu oběma rukama chytá a očima bloudí jak šílený, zmateně, nejistě... Ale co se to na mechu zeleném kmitá..?kmitá...? Co se to třpytí a svítí zeleném na listě – – –? Je to jen sluneční paprsek zlatý, nebo snad – – –? Anděle strážný můj – – –! Bože můj svatý – –! Vždyť je to zlato, jak se sypalo ze skřínky – – Vždyť všechno je tady, i v dolíku skřínka a plná – – – Jak se to směje a třpytí a cinká, jak hoří a září a radostně zvoní. Jak přes prsty moje lehounce roní..!roní...! O, ty můj poklade – –! O, vy mí zlaťáčci smaví..!smaví...! O, vy žluťáčci, ptáčci úsměvní – motýlci zlatí..!zlatí...! 46 Všechny vás seberu a mamince do klína dám... Vrátí se zase jí zdraví, vrátí a vrátí... Bude zas smát se a hrát si a zpívati nám... O, vy mé myšky zlaté! – – A skřínku hošíček schvátí a pod charým kabátkem k srdci ji tiskne, a jak rozezpívaným lesem a po stráni s Oříškem vyskakujícím střemhlav uhání, z přetékajícího nadbytku radostí výskne... Vrátil se úsměv a zdraví churavé matce. Smích a zpěv zvoní zas v doškové chatce, k nohoum jí uleh’ mnohý úrodný lán. Z Bohuše student se stal a po letech pán. 47

Básně v knize Naše večery: