O KVĚTUŠCE A KOČIČCE.

O KVĚTUŠCE A KOČIČCE.
Naše Micka měla koťátko, takové jen malé, směšné drobátko, jako do kapsy, jak do hrsti. A bylo bez kožíška, bez srsti, – učiněné holátko. Ale jak je ráda měla! Celý den s ním proseděla, lízala je, hladila. Jenom občas vyskočila, po koutech se zatočila, kde co shlédla, popadla, i mámě z rukou ukradla, a na půdu s tím pádila. Jednou po potulkách touha snad, nebo hrozitánsky velký hlad donutil ji venku dlouho stát. Ale jak se hrozně ulekla, když se potom navrátila. Dcerka pryč je. – Snad se neztratila? Nebo někam utekla –? Rychle dolů ke psu běží, jenž dvůr ve dne, v noci střeží, 48 k zemi se až pokloní a lichotí se, žadoní: „Milý, dobrý Bufíčku, příteli můj z dvora, humna, milovaný kmotříčku. Moje dcerka nerozumná se mi právě ztratila. Pomoz mi ji vyhledat.“ Ale Bufík štěkl: „Haf, haf, haf. Bylas vždycky jako páv: pyšná, hrdá, nafouknutá, ulízaná, nedotknutá, nechtěla sis se mnou hrát. O přátelství cosis předla. Ale dobré sousto sama snědla, vypila vždy mlíčko všecko. – – Jen si hledej nyní děcko! Neměl jsem tě, nemám rád!“ Smutná Micka k vrabčíku se blíží a k pokorné se prosbě sníží, o pomoc a o přispění zavzlykne. Ale vrabčík jedovatě zakvikne: „Čimčarara, čim, čim, čim. O tvé dcerce dobře vím, ale nepovím a nepovím. Loni právě v tomto čase 49 chňapla jsi mi po ocase, chtělas míti pečínku ve svém mlsném žaludku. Co mi po tvém zármutku? Jen si sama hledej slečinku!“ Teskně Micka ode dveří ke slepičce černé měří, zavzlykne a zapláče. Slípka prudce zakdáče: „Kotkotkotkot, dák, dák, dák. Nu, chovala ses všelijak. Často jsi mne postrašila, náhlým skokem poplašila. Ale celkem pokoj dalas kuřátku. Proto povím všechno, co vím o tvém malém koťátku: Není ho zde na dvoře. Hledej doma, v komoře, nebo ve světnicích nahoře.“ Přijde Micka do světnice. Hospodáře domu dceruška uzpívaná, baculatá Květuška olizuje mísy, lžice, Micku volá, vábí: číčíčí. Přitulí se Micka, přikrčí a žalně, bolně zavrčí: 50 Mně se dcerka ztratila, než jsem z kuchyně se vrátila. Kde ji, kde ji, smutná, hledat mám? Mlčky Květa u mís sedí, s úžasem se dívá v oči kočičí: Bože, jaký zármutek z nich hledí! Jak se celá spadla, zhubeněla! Jak se změnila a sesmutněla, jak naříká a běhá sem a běhá tam! Je jí líto, tolik líto Micky. Vzchopí se a bosou nožkou svěží do kuchyně střemhlav běží, volá na prahu hned: „Náno, Náno!“ Nána, Běta, škádlivě jak vždycky, jakby z dálky ozývá se: „Ano, ano.“ „Neviděla jste dnes ráno,“ s velkou závažností v hlase rozčileně Květa ptá se, „naší Micky koťátko?“ „A proč se, velká dámo, ptáte?“ s úsměvem ji dráždí Běta. „Ale ticho! Nejsem dáma!“ volá Květa, čepejří se, drážděné jak ptáčátko. „Tedy co jste?“ Běta vážně zvídá. 51 „Naše hodné, malé děvčátko,“ švitořivě Květka odpovídá, a hned se obě smějí, obě obejmou. „Jé, jaký pěkný košík – Co v něm máte?“ zvědavě se Květa táže pojednou. A než se Běta pohne, s klína se jí smykne, ke košíku schýlí, víko zvedne, vzkřikne: „Jé, tu je naše malé koťátko!“ Kotě pískne – Micka k němu hned se vrhne. Nána lekne se a košem trhne. Květa ručky rozpřáhne a rázem, jak je dlouhá, padne na zem. Běta s košem v kuchyni se točí. Micka běhá za ní, skáče, ježí se a mňouká, jiskří oči. Květa do tvrdého trnože bije nožkama a pláče, jak by ji bral na nože. Ulekaný táta s perem v ruce do kuchyně vrazí prudce. „Co se stalo,“ volá, „proč ten křik?“ Běta právě košík na skříň dává. Kočka kol ní běhá, hrozně mňouká. Květa vzlyká, pomaloučku vstává, k otci tulí se a ukazujíc na košík, jenom volá: „ Tam, tam, tam.“ 52 „Co tam?“ táta rozpačitě kouká, nemůže nic pochopit. „Ale kotě chce, jež v koši mám,“ Běta drtí mezi zuby. „Tak je dejte!“ „Ano! A pak dostat huby! – Milostpaní kázala je utopit!“ „Ne, ne, topit! – Je tak malé! Je tak milé! Mám je ráda – tolik ráda, tak, oh, tak,“ Květa ulekaně volá a sepiaté své ručky bílé k otci s prosbou zdvihá zdola, obrací svůj modrý zrak. „Tož jí ho dejte. Ať s ním hrá si,“ táta rozhodne a hladí vlasy milosrdné přímluvkyni. – – – Je teď spokojená kočka. Září Květuščiny tváře jako plný měsíc v páře, lesknou se a svítí očka jako zlaté prýmky u oltáře. Ale Nána jakés divé tance provádí teď po kuchyni, bručí jako vzteklá lvice. 53 „Mazel! Mazel! – Bakanice! Nemám jí už rada více. – – Nic jí není, ale řve a naříká. – To jen chtěla mít to kotě! Ale počkala! Však po té slotě bude pěkně každým ránem s rozhněvaným milostpánen sklízet vonné kočičance, naše dáma veliká!“ 54 TATÍČEK A LEV.
Tatíček byl celý den pryč, háje u kteréhosi venkovského soudu kousek práva. Ládunka se s ním ani neviděla, neboť při jeho odjezdu spánek jí zakrýval očka a bílé peřinky nechtěly ji pustit. Bylo jí smutno a stále uvažovala, proč otec dnes tak brzo odešel. V poledne ptala se důtklivě matky: „Tatíček nepřijde ani k obědu?“ „Ne, až večer.“ „A nebude mu smutno?“ „Po tobě, myslíš?“ smála se matka. Kývla rozhodně hlavičkou, až se jí vlasy rozkolébaly. Ale matka řekla: „Je myslím rád, že se zbavil aspoň na chvíli tvého křiku.“ Podívala se na ni se strany jako ptáček a myslila si: To snad přece nebude pravdou. Vždyť tatíček sám vždycky začne se s ní honit a křičívá víc než ona. Přes to si umínila, že bude tichou, aby přece jen před ní neutíkal. Ale sotva otec večer otevřel dvéře, praštila do kouta vším, co v ručkách měla, a s válečným pokřikem Zulukafrů vrhla se k němu. To bylo otázek a povídání, jako by se s ním léta neviděla. Bylo to, jako by hejno rozehnaných husiček sešlo se zase dohromady. Bylo to, jako by někdo z jara zabušil na úl. – A všechno jí na něm bylo tak 55 neznámé, tak nové a vzácné. l ten dlouhý, dávno již nošený kabát, i čapka, i cestovní taška, ba i ta vousatá, usmívající se tvář a přivřené oči, svítící jako vánoční svíčičky. Za všechno musila potáhat, všeho se dotknout a všechno pohladit. – – Potom usedla s vážností staré paní k stolu a krátce řekla: „Kdes byl tak dlouho?“ Tatínkovo oko zablýsklo jako řeřavý uhýlek ve tmě, a kolem něho se utvořily hvězdičky smějících se vrásek. „V Africe,“ pravil. „V Africe? – Aha, to je ta daleká země. – A to ses již vrátil?“ „Ovšem,“ smál se otec „A cos tam dělal?“ „Vykládal se lvem.“ „Se lvem?“ – – Ládunka rozevřela do nekonečna svítící očka a hned si vzpomněla na lva, kterého nedávno viděla ve zvěřinci. „Byl veliký?“ vyzvídala. „Nu, skoro jako kůň,“ sděloval vážně otec. – „Hlavu měl jako pařez obrostlý mechem a zelené oči mu jen hořely.“ „A nebál ses?“ „Jak pak ne! Postavil se proti mně, vycenil zuby a zařval: Teď tě sežeru i s tvou taškou.“ „A nesežral?“ vyhrklo z ulekané Lády. „Ne,“ smál se otec a posadil se.
56 „Ale tak se nesměj a vykládej, co bylo dál,“ durdila se Láda, červenajíc. A otec vykládal: „Ach, lvíčku, drahý lvíčku, prosil jsem, nedělej toho. Mám doma rozepsanou knížku a dosud jsem jí nedokončil.“ „Hlouposti,“ zabručel lev. „Knihy jen kazí žaludek. – Kdysi našel jsem na poušti velikou knihu. Její deštičky voněly jako prasečí kůže. Spolkl jsem ji a celý týden jsem stonal. Proto chystej se k smrti. Sežeru tě,“ a rozevřel tlamu. „Ach lvíčku, drahý lvíčku, ušetři mne,“ prosil jsem opět. „Mám doma mladistvou ženu. Celý den jako veverka pobíhá po pokoji a naše hnízdečko jako vlaštovka upravuje. Sluneční paprsky do svých rukou chytá a schraňuje pro mne. – Kdybych nepřišel domů, zbledla by jako ranní pára, zbledla jak měsíc před východem slunce; a její oči by poshasínaly jako sfouknuté svíčky, a na bílé, sepiaté ruce padaly by veliké, bolestné slzy.“ „Co je mi po tom?’’ zavrčel nevrle lev. „Nemám rád žen. Jednou před lety měl jsem ohromný hlad. Zašel jsem k jednomu dvoru a chtěl se spokojit i s maličkou kozou, neboť jsem skromný. Jakási ženská však viděla mne a začala křičet, jako bych šel na ni. Hned přiběhli muži a stříleli na mne, že jsem stěží jen utek’. Od té doby nenávidím žen. Proto chystej se k smrti a nezdržuj mne.“ Tak pravil a napřáhl pracku, aby mne srazil. Rychle jsem uskočil stranou a znovu prosil. „Ach 57 lvíčku, drahý můj lvíčku, nezabíjej mne. Mám doma malé děvčátko, hodnou Ládunku. Tělíčko její je růžové jako beránci nebe, jako sluníčko zlaté, když se k západu za hory chýlí. Tělíčko její je bílé, jako růžičky hlohu, který na stráních kvete, bílé jak sníh, který na hory padl, bílé jak husiček křídla, když slunce je líbá. Vlásky má zlaté jako ty hřívu, a očka jí svítí jak kapky rosy. Kdybych nepřišel, stále by na chodbu vybíhala, stále by matky se ptala po mně a plakala mnoho, neb mne má velice ráda. – Kdybych nepřišel, sesmutněla by, jak na podzim sady, a růžové tvářičky by jí zbledly a zhubeněly, neboť by nebylo nikoho, kdo by jí přinášel mlsky.“ „Nu, musím říci, že děti mám rád,“ pravil rozvážně lev a sedl, přikrčiv pod sebe nohy. „Nekřičí jako ty ženské, ani nestřílejí jako divocí muži. – Kdysi jsem provázel velikou karavanu. Musilo se jim velmi špatně dařit, neboť měli uznání ke mně. A tobě je zajisté známo, že lidé jen v neštěstí schopni jsou vděku a soucitu. Každý den složili pro mne u cesty osla neb koně, takže jsem se mohl pořádně najíst. Jednoho večera zapomněli však na cestě dítě. Nevím, jak se to stalo. Ale ty víš, že štěstí a dětí se nedohlídáš. Sedělo na měkkém písku a hrálo si s kuličkami. Stoupl jsem před ně a čekal, co bude dělat. Rozevřelo dokořán svá očka čistá a lesklá jako řeka, k níž chodím pít, a mlčky a směšně se dívalo na mne a ani nezaplakalo. – To se mi líbilo, neboť 58 bývám časem nervosní a nesnesu křiku a pláče. Přisedl jsem tedy opodál něho na zadní nohy, tak jak nyní sedím, a čekal, co bude dál. A věříš, ono se náhle lehce usmálo, strhlo s hlavičky třpytivou korunku a mně ji podávalo. Jak víš, jsem králem zvířat. Na pocty a lichocení sice nic nedám. Ale tento dětský obdiv a uznání mé hodnosti velice mi zalichotil. Vzpřímil jsem se tedy v celé své královské důstojnosti a chtěl mu náležitě poděkovat. Vždyť se nesluší, aby král bez díků přijímal pocty. V tom však vyřítil se proti mně zástup mužů a počali křičet a střílet. – Jedna kulka letěla těsně kolem mé hlavy a málem, že mne do oka nezasáhla. Jindy byl bych se na ně vrhl a na místě je ztrestal, neboť nesnesu urážky svého veličenstva. Tenkrát však byl jsem jemným chováním toho dítěte velmi rozveselen. A když jsem viděl, jak při prvním výstřelu se vymrštilo, a cupkajíc růžovýma nožkama po teplém písku, volalo šťastně: „ Tatínku, tatínku,“ zasmál jsem se a vážně a pomalu odešel. Od těch dob mám děti rád a doposud jsem žádnému neublížil. Jsem proto na sebe hrdým a věřím, že váš nebeský král, jak jsem slyšel jednoho misionáře vykládat, také miluje děti. Všichni opravdu velicí králové mají stejné náklonnosti.“ Když to lev vykládal, přestaly zelené oči mu zlověstně hořet a jeho hluboký hlas zněl mírně a důvěrně, jako šumot vzdálených lesů. Srdce mi nadějí zabušilo. 59 Proto jsem na lvovu otázku, zda malá Ládunka je také tak hodná, hrdě a vesele pravil: „Hodnou je jako bílé ovečky, jež v prázdninách na stráních dědouška pase. Hodná je jako ochočená srnka, jež přichází si pro chléb.“ „A není dovádivá? Neskotačí a nehrá si pořád?“ Bál jsem se zatajit něco, neboť ty lvovy oči zdály se pronikat až na dno mé duše. Proto jsem s povzdechem pravil: „Bohužel, musím ti říci, že je jak rozverné kotě. Celý den s místa na místo hopká, celý den skáče jako divoký pejsek a nožky jí stále do tance víří. Když silnicí utíká, zdvihá se prach, jako by kočáry jely, a růžové nožky se kmitají vzduchem jak paprsky zlatého slunce. A celý den zpívá jak skřivánek na teplém slunci, celý den štěbetá jako hejna klukovských vrabců, a celý den výská, jak o hodech opilá chasa. Mnohdy mne hlava až bolí, jako bych na trhu stál. Okřiknu ji, umlkne sice a skryje se v některém koutku. Ale za chvilku vyrazí odtud s divokým křikem jako zástupy bojovných Indiánů.“ K mému velkému údivu tvář lvova se za mého hovoru vyjasňovala a nakonec se hlasitě rozesmál a kývaje hlavou, pravil: „Tak, tak, všechny děti jsou stejné. Doma mám také několik lvíčat a právě tak dělají, jako tvá dcerka. Někdy se zlobím a spohlavčím je, až se mi u nohou válí. Ale mnohdy si říkám: Co by bylo po nich, kdyby 60 neměla trochu živosti? – Ať se veselí, pokud jsou mladá.“ „Totéž i já říkám,“ zvolal jsem s pochopením, „a raději odejdu do pokoje, aby si mohla svobodně hrát.“ – „Vidíš, také tak dělám,“ živě mi přisvědčil lev, a po chvíli dodal vážně: „Nikdy bych neřekl, že lidé tak málo se od zvířat liší.“ „Vždyť všichni jsme děti jedné matičky,“ podotkl jsem. – Lev pohlédl překvapen na mne, ihned však přikývl huňatou hlavou a pravil: „Ovšem, matičky země.“ Potom se natáhl v písku, položil na pracky hlavu a zamyslil se. Byl bych rád odešel, ale bál jsem se pohnout. Vždyť je známo, že se všemi králi se musí opatrně. Lev zpozoroval mé rozpaky a pravil: „Pro to tvé veselé děvčátko propustím tě, ale musíš mi slíbit, že je za mnou pošleš.“ Lekl jsem se a začal prosit. On však nevrle řekl: „Nepros a neboj se. Neublížím mu. Vždyť jsem ti říkal, že mám děti rád. Chci jen, aby si pohrála s mými dětmi a trochu je evropským způsobům naučila. Vždyť dnes bez vašich způsobů kam pak dojdeš?“ Namítal jsem, že lvíčata nebudou toho potřebovat. Ale on zablýskl zlostně očima a hrozivě pravil: „Buď mi ji pošleš, nebo tě hodím za hračku svým dětem.“ Nato se protáhl a hrozně zívl, že mu bylo viděti hluboko do hrtanu.
61 Co jsem měl dělati? Slíbil jsem, že tě tam pošlu,“ končil tatínek, hledě do lesklých, široce rozevřených očí Lády. Pohnula sebou, slabě, nesměle se usmála a náhle se celá pod jeho pohledem přikrčila. „Áá, ty patrně nechceš za lvem,“ pravil tatínek s úsměvem, hladě ji lehce po měkkých vláscích. „Nepůjdu,“ prohlásila, hledíc na otce. „Necháš mne tedy lvovi?“ „Schovám a nenajde tě.“ „A kdyby přece přišel?“ „Budu křičet a lidé přijdou a zastřelí ho.“ „Oh, ty hrdinko,“ smál se otec, bera ji na klín. Hrábla do jeho vousů, jak měla ve zvyku a pravila vážně: „A teď mi ale opravdovsky řekni, kdes byl...?“
62 PRVNÍ BOL.
Slávečka byla u hodné babičky na venkově. Měla tam velikou zahradu s travou, měkčí než koberce v Brně. Na ní rostly krásné květinky a na stinných, košatých stromech houpaly se šťavnaté třešně. Čiperní vrabci vesele pokřikovali jako rozverní kluci. Slávka ráda se převalovala v chladné trávě a ráda trhala kvítka. Ale nejraději hrála si se psem Pudlíkem, s kočičkou Mickou a kanárkem Hejskem. To byli nejlepší její přátelé. Mnohdy celý den s nimi proštěbetala. Jenom to nemohla chápat, proč Pudlík se tolik na Micku zlobí. Jak ji jen uviděl, začal hned zuřivě štěkat, vycenil zuby, naježil vousy a hnal se divoce po ní. „Ošklivý, ošklivý, táhneš,“ křičela na něj a spěchala na pomoc Micce. Ta však její pomoci nepotřebovala. Vskočila na stůl neb na postel, přisedla na zadní tlapky, skrčila hlavu a čekala na psa. Zelená očka jí svítila jako paprsek slunce skrz zelené listí, a vousky se zježily jako železné drátky. Pudlík skákal a vrčel a štěkal; však hrdinná Micka jenom se smála. „Chytni mne, chytni,“ volala vysměvačně na psa. Pudlík se někdy skutečně dopálil a zuřivě vyje, 63 vyskočil na stůl. Micka však plivla mu zlostně do očí a dala mu takový poliček tlapkou, že hned uskočil stranou. „Vidíš, dobře ti tak,“ smála se hlasitě Slávka. „Proč ji nenecháš, divouse divý.“ Slávka vždy přála víc Micce. Pudlík byl vůbec takový nezdvořilý. Způsobů neznal, ve slušné společnosti se neuměl pohybovat. Takový sobecký sobec. Slávečka třebas mu vykládala pohádku o malém děvčátku a v nejlepším byla, když on vyskočil náhle, neřekl ani „a“ ani „b“ a utekl pryč. Tak byl nezpůsobný. Někdy zas přihnal se jako divoký vichr, pobíhal kolem, skákal a štěkal, jako by byla nočním zlodějem, a nakonec tak ji svým tvrdým ocasem přes nožky šlehl, že se hned převalila. Kolikrát dostal za to od báby řemenem, až žalostně plakal, a jí bylo ho tak líto. Ale zase se zapomněl a zas ji tak šlehl. Jindy zas přišel zablácený a zamazaný jak to čunče, a pranic se nestyděl za to. Křičela, aby k ní nechodil, že má vyprané šatky, on však – uličník – schválně se přitiskl k ní a všechno to bláto o ni si otřel. Ne, někdy ho skutečně pranic neměla ráda. Zato však musila vážit si ho. Byl tak statečný, hrdý a pranic se nebál. Na muže s holemi přímo se vrhal, před býka stoupl a na samé 64 rohy mu skákal. Ale co z toho, když způsobů neznal, a když si s ním nemohla po chuti zahrát. Micka již jinak se vyznala ve všem. Byla taková přítulná, úslužná, tichá a milá, skoro jak bába. Ba, Slávečka nevěděla věru, koho má radši, zda Micku, či bábu. Pozorně vyslechla každou pohádku její, pentličky nechala dát si kolem tenkého krčku, potichu chodila za ní a měkkou srstí ji hladila po bílé tváři. Večer pak čistá a teplá si k ní na měkkou postel sedla a na zlatém kolovrátku jí potichu předla. Ovšem, někdy také ježila drápky a plačtivě mňoukala, sotva ji Slávečka vzala za hřbet. Ale to jí neměla za zlé. Vždyť se, božínku, tak málo vyspí. Celou noc u díry stála a chytala nehodné myšky, aby Slávečku ze spánku nebudily. Ale nejradši měla přece jen kanárka Hejska. Pravda, nehrál si s ní. Na to byl příliš hrdý a nepřístupný. Nikdy nedovolil, aby ho teplou svou ručkou pohladila po měkkém peří, žlutém jak hlavičky rozkvetlých pampelišek. l když jen buclatý, růžový prstík prostrčila do klece, ihned uhnul mu z cesty, jak úslužný cizinec půvabné dámě. Zato byl jemný a čistý a elegantní, jak zábavný host. Lehce jak pírko vyšvih’ se na bidélko, naklonil hlavičku stranou a vážně, pozorně vyslechl její stesky. Vykládala mu, jak ji má babička ráda, jak se děvečka na krávy zlobí, že ji při dojení ošklivým ocasem bijí. A kanárek Hejsek, vyslechnuv ji, křikl si vysokým, radostným „týý“ a poskočil v kleci. 65 To se jí tolik líbilo, že ručkama tleskala, jasně se zasmála jako pramének lesní, když ze skály vyjde, a počala se vířivě točit po světnici. Jak to uviděl Pudlík, skákal a štěkal a ji za šatky chytal. Křikla naň: „Nech nás. Ničemu nerozumíš,“ a hnala ho koštětem ven. Potom si stoupla před klec a začala prozpěvovat. Hejsek se usmál, neboť hned věděl, co chce. – Chvilku byl ticho, pak se vyhoupl na nejhořejší bidélko, natáhl krček, přivřel očka a zpíval. Slávečka ihned zmlkla a zbožně ho poslouchala jako babičky modlení kněze. A vždycky jí bylo tak sladko a milo, že by kanárka zulíbala. Jednou ze samé radosti počala prstíkem po kleci jezdit, až dvířka se rozevřela. Slávka se lekla, neboť to babička zakázala. Ale zároveň tak se jí chtělo poznat, co bude kanárek dělat, že jen s lenošky seskočila a dívala se. Hejsek stoupl si na práh svého domku a rozhlížel se. Potom rozepial křídla a šelestě jimi, rozletěl se po světnici. Slávečka radostně křikla, ale při tom jí cos stále tak bolelo v srdci, že by až zaplakala. Zatím kanárek spustil se na její postel a nakloniv hlavičku, díval se na ni. Natáhla ručku a se slovy: „Hejsku, můj Hejsku“ chtěla ho chytit. V tom však Micka divoce skočila po něm a zaťala zoubky do jeho hrdla. Kanárek zděšeně pípl a bezmocně zatřepal křidélky. Slávečka zůstala stát jako omráčena, s očima 66 úžasně rozevřenýma. Nato tak hlasitě, tak srdceryvně vykřikla, že babička s úlekem vrazila do světnice. – Slávečka ležela na zemi, a zoufale bijíc kolem sebe ručkama, vyrážela: „Ach – já – já – Bože můj – Božínku – ach – ach – Micka – Micka – –“ Bába jediným pohledem všechno pochopila. „l zatrolené děvče,“ ulevila svému prvnímu rozhorlení. Ale co se dalo dělat? Hejska již nevzbudila a Slávečku nemohla dlouho upokojit. Ještě večer s hrůzou rozevřenýma a kamsi v neznámo upřenýma očkama trhaně vzlykala: „Proč – proč jen – ona – tak – tak po něm – skočila – – Proč, proč – Když ji nic neudělal –“ a celý týden byla jako zakřiknutá.
67 BOUŘKA. Panu řídícímu Janu Krasickému.
Na nebi vyvalila se hustá, černá mračna. Táhnou od Buchlova a jistě přijdou k nám. Slunce se schovalo. Všechno potemnělo a sesmutnělo, jako když se tatíček hněvá. Po ulicích počal tančiti prach. Vítr se zdvihl a zahvizdl jako deset lupičů. Vítr zavyl jak smečka hladových vlků. – Cosi zapraskalo a zasténalo. – Kdesi zatřesklo okno, kdesi bouchla vrata. Hrom zaburácel. Blesky se počaly křižovat. Veliké kapky zabubnovaly na okna a za chvíli se valily potoky kalné vody po ulici. Mračnem zrovna proti oknu kmitl se bílý blesk, jako by rozzlobený učitel jedním vzmachem nakreslil klikatou čáru přes černou tabuli. Dům se zakolísal. – „Tatíčku, tatíčku, pojď za mnou. Já se bojím,“ volala Věra, sedící na divaně. „Neboj se, neboj. Vždyť jsem s tebou,“ konejšil otec, přistupuje k dcerce. „A nepůjdeš zase k oknu?“ „Půjdu. Je tak krásné dívat se na blesky.“ „Ty se nebojíš bouřky?“ „Ne.“ „Ale když jsi byl malý, jistě ses bál.“ „Zpočátku. Potom mne maminka odnaučila strachu.“
68 „Odnaučila? – Jak? Nechala tě venku?“ „Ne, ale rozkřikla se na bouřku.“ „Rozkřikla – –“ divila se Věra a rozevřela dokořán očka. „Pověz mi to.“ „Naše maminka byla pracovitá, šetrná a rázná,“ začal otec. „Co je to rázná?“ přerušila ho Věra. „Nu, nebála se,“ vysvětloval otec. „Co chtěla, rychle provedla. Jen tak se jí podařilo nás vychovat. Víš, můj tatínek brzo umřel.“ „Proč?“ „Nu, proč lidé umírají? Síly již neměl. Chodit nemohl, ulehl a více nevstal.“ „A pochovali jste ho?“ „Ovšem.“ „To jsi plakal, viď?“ „Ba, neplakal. Byl jsem malý. Ničeho jsem ještě nechápal.“ „O, já bych plakala, tolik plakala, kdybys nám umřel,“ prohlašovala Věra a vztáhla ručky po tatíčkovi a přitulila se jako lísteček k větvi. „Vím, vím, ty jsi má sladká, milá dceruška,“ šeptal otec do jejích měkkých vlásků. – „Takový brouček jsi – myška malá – sluníčko zlaté.“ „Sluníčko?“ křikla Věra se šťastným úsměvem. „Ovšem,“ smál se otec. „Na cestu mi svítíš paprskem úsměvu, radost a světlo přinášíš.“ „A ty jsi náš hodný a dobrý tatíček, a já tě mám tak ráda,“ volala Věrka, objímajíc ho měkkýma ručkama.
69 „A já tebe také,“ opětoval otec, bera dcerku do náručí. „A maminku mám také ráda,“ ujišťovala Věra, vinouc se v rukou otcových jako svižné hádě. „Ovšem.“ „Ale teď vykládej, jak to bylo s tvou maminkou,“ připomínala dcerka. „Po tatínkově smrti,“ začal otec, „zůstala nám hospoda a pole. Hospodu dala maminka do nájmu a pole si nechala. Byli jsme čtyři děti a všichni jsme musili dělat. Pomáhali jsme při hospodářství, chodili na trávu, poklízeli dobytek a pásli krávy. Jednou o žních šli všichni na pole. Já jsem byl ještě malý, asi jako ty. Proto jsem měl pást. Nebylo mi to milé. Na polích bude jich tolik. Budou hovořit, smát se a zpívat, a já musím stát u krav sám. Ale s maminkou nebyly žerty. Měla nás sice velice ráda a žila jen pro nás, ale co poručila, musilo se udělat. Vzal jsem si krajíc chleba pomazaný máslem a hnal. Do kapsy strčil jsem pohádky Boženy Němcové, víš, co jste nedávno četli. Půjčil mně je pan nadučitel. Byl velice hodný. Lidé mu sice někdy vyčítali, že nechodí mezi ně do hospody, ale vážili si ho. Svědomitě učil, knihy půjčoval a k čtení nabádal. Na své žáky nezapomínal, i když vychodili školu. Zval je k sobě, učil zpívat, na housle hrát a poučoval a povzbuzoval pro život. Snědl jsem chleba s máslem a počal číst. Krávy 70 byly mírné, jako beránci a na mne zvyklé. Popodával jsem se s nimi po dlouhé mezi do úžlabu. Čmeláci lítali a lenivě bzučeli. Na blízké třešni pokřikovali vrabci. Vysokým nebem táhly vrány. Na druhé straně, na nivách, pásl František Chmelařův a houkal na zajíce. Nedaleký zádušní les šuměl se stráně. Pohádky tak mne zajímaly, že jsem se ani neohlížel. Jen tu a tam podíval jsem se po krávách, nebo zatáhl za provaz a zase četl. Pojednou silně zahřmělo. Zdvihl jsem udiveně hlavu. Na západě stál těžký mrak. Les se pohnul a zasténal. Slunce, jež dosud pálilo mne do zad, zapadlo za mrak. A temno bylo, jako bys vešel do tmavé světnice. Obrátil jsem rychle krávy a spěchal domů. Když jsem vyšel na kopec, zhrozil jsem se. Mračno, jehož jsem viděl z úžlabiny jen část, stálo již nad samou dědinkou. A blesky častěji a častěji se kmitaly, jako by někdo ohnivým bičem šlehal. Hrom burácel. Křikl jsem na kravky, šlehl je provazem a uháněl domů. Měl jsem strach. Sotva jsem kravky uvázal, počalo pršet. V tom se také vrátila maminka s bratry a sestrou s pole. Rychle jsme pozavírali okna a za chvilku spustil se takový liják, jako by se mračna protrhla. A blesky lítaly po nebi jako ohnivé šípy a hrom rachotil, jako by chtěl celou dědinku rozbít. Celý jsem se třásl a stále čekal, že do nás uhodí. Bouřka byla mně čímsi nesmírným a hrozným. Myslil 71 jsem, že Bůh ji posílá pro postrach a hrůzu lidí. Představoval jsem si vždycky, že chodí jako rozhněvaný, hrozný obr po mračnech a svýma rukama metá blesky po lidech. Proto jsme vždycky při hřmění říkali, že pán Bůh hrozí. Proto se nikdo neodvážil ukázat prstem na letící blesk, nebo stoupnout si drze k oknu. A naše maminka také tak cítila. Při každé bouřce postavila po stranách malého kříže dvě hromniční svíčky, rozžehla je a všichni jsme klekli a vroucně, úzkostně se modlili za odvrácení neštěstí. Naše maminka byla velice zbožná. Ale tentokrát stála mlčky u okna a dívala se na divoký příval. Stále jsem čekal, kdy se obrátí a řekne: „Rozžete svíčky a modlete se.“ Ale matka mlčela a mlčela. – Teď však otevřela ústa a já jsem již takořka slyšel její příkaz: „Klekněte.“ Ale ona pojednou udeřila ze vší síly pěstí na okenní desku a zvolala zlostně: „Zatracená bouřka! Co se člověk nadře a natěší celý rok – má to již v rukou – a náhle přijde takový příval a všechno je pryč!“ A matka opět udeřila pěstí divoce na desku. Celý jsem ztrnul nesmírnou hrůzou. – Teď jistě, zcela jistě do nás uhodí, letělo mi zděšeně hlavou. – – Ale neuhodilo. – Po chvíli déšť ochaboval a hrom duněl temněji a vzdáleněji. Tu jsem pochopil, že bouřka není nic neobyčejného, žádnou hrozbou, žádným trestem, jejž by posílal na lidi rozhněvaný Bůh. Tu jsem pochopil, že je čímsi 72 všedním, obvyklým, co se v létě často opakuje, a nač možno bez trestu i hřešit a nadávat. Od té doby přestal jsem se bouřky bát.“ „A já se již také nebojím,“ ujišťovala Věruška, přistupujíc s otcem k oknu.
73 TATÍČEK ZLOBÍ.
Tatíček se navečeřel a řekl: „Rozžete mi lampu.“ Služka Běta hned škrtala sirkou. Mamička však pravila: „Děti, tatíček chce vám zase již utéci.“ – A děti sesypaly se hned na něho jako nepřátelé, zavěsily se mu na nohy a volaly: „Zůstaň s námi, aspoň chvilku, a vyprávěj něco. – Pořád jsi pryč a my tě ani nevidíme.“ „Ták?“ pravil udiveně otec. „Vždyť jsem stále doma.“ „Jsi, ale vidíme tě jen při jídle,“ namítala matka. „Jsi pouze hostem u nás.“ „Ano, ano, hostem,“ křičely děti a tleskaly radostí. Velice se jim to líbilo. Tatíček se zamyslil, řekl si, že vzbouřenci mají pravdu, a usedl. Děti hned jásavě zavýskaly, až uši zaléhaly. Slávka s Věrou vyhuply mu na klín a důrazně poroučely, jiskříce očkama: „A teď nám něco vykládej!“ „Počkejte, vy spiklenci,“ pravil v duchu otec a začal vypravovat. „Když jsem byl malý chlapec, chodil jsem jenom v kalhotkách. Byly přes celé tělo a zapínaly se vzadu. Mé ruce však byly krátké a knoflíky tvrdé. Nemohl jsem nikdy kalhotky vzadu zapiat. Starší bratři chtěli 74 mi sice pomoci, ale já jsem chtěl jenom mamičku. Ta však měla mnoho práce a tak jsem chodil často jen tak s „mlíčem“ vzadu.“ „Je, to bylo škaredé,“ posoudila Slávka. „Aťsi bylo. Já jsem si z toho nic nedělal. Vždycky jsem chtěl provést svou, jako ten Batul, co jste o něm četli.“ „Ale tos byl nehodný chlapec,“ mínila zase Věra. „Byl, však se mi to jednou nevyplatilo. Bylo to na jaře. Sluníčko krásně svítilo a hřálo. Chtěl jsem jít ven. Ale mamička řekla: „Počkej, až vymísím chleba. Pak ti zapnu kalhoty a půjdeme spolu.“ Díval jsem se chvíli na ni. Chodila pomalu kolem díže a převalovala velkou kopistí vonné těsto. – Bylo mi to dlouhé a začal jsem fňukat. Mamička mne napřed konejšila, ale potom řekla netrpělivě: „Tak si jdi. Však jsou tam husičky a poštípají tě a celou košilku ti z kalhotek vytáhnou.“ Ale já jsem si myslil: To mamička jen tak straší. Vždyť naše husičky mne znají a nic mně neudělají. l vyběhl jsem na dvůr a ze dvora na zahradu. Tam vskutku byla naše husička, ale ne sama. Kolem ní se batolilo deset housátek. Byla taková malá a tak milá. Peříčka měla žlutá jako ze zlata, žlutá jako hlavičky rozkvetlých pampelišek nebo jako kanárci. – Pásla se na trávníčku a tenounkým hláskem vesele štěbetala. Přistoupil jsem a chtěl si je náležitě prohlédnout. 75 Velice se mi líbila. Ale v tom husa, jejich máma, zlostně zasyčela, rozehnala se za mnou, chytla mne vzadu za vylézající košilku a začala mne nemilosrdně štípat – – – takto.“ A tatíček vjel náhle prsty do měkkého masíčka dcerek, až zavýskly a se smíchem sjely s jeho klínu. „Také tak jsem křičel a utíkal, jako vy,“ smál se otec a vstával. Ale dcerky rychle vyhuply zas na jeho klín a volaly: „Ještě něco vykládej. Ale buď hodný a neštípej!“ „Nebudu,“ sliboval otec a nanovo vzpomínal na své mládí: „Když jsem byl větší, pásával jsem krávy. Střídali jsme se se sestrou, jeden den já, druhý ona. Jednou však sestra prohlásila, že se má mnoho učit a žádala, abych hnal kravičky já. Vzpíral jsem se a začal hned křičet, že se mám také učit. Mamička nás chvíli poslouchala. Ale pak toho měla dost a krátce rozhodla: Dnes požene Toník, jako já, a zítra Mařka. Rozbrečel jsem se. Pokládal jsem to za největší nesprávnost a nespravedlivost. Byl jsem přesvědčen, že Mařka nemá mnoho učení, že se jen tak vymlouvá, poněvadž se jí nechce pást. A mamička hned jí uvěřila a mně nechce věřit! Ona má pást a mamička pošle mne, a já jsem mladší. Ale mamička vždycky je při Mařce. Ji má ráda a mne ne. – A já jsem jí nic neudělal – já bych tak chtěl, aby mne měla ráda, nejvíc ráda. – Já bych chtěl být stále s ní – a všechno bych udělal, co by poručila. – Ale mamička 76 na mne křičívá a Mařce všechno hned věří. A všichni mne odstrkují, žádný nemá mne rád. – A já tady nebudu – já uteku pryč, do lesa, a nikdy se nevrátím, aby viděli – – Skutečně vykradl jsem se z domu a utíkal přes celý les až do vzdálené seče. Tam jsem si sedl do trávy a plakal. Uvěřil jsem svým obžalobám proti mamičce a zdálo se mi, že jsem tak nešťastný a opuštěný, že nemám nikoho na světě – – Připadal jsem si jako ten sirotek z písničky „Osiřelo dítě“. Ba, jednou mi napadlo, že asi nejsem maminčin chlapeček. A ve své bláhovosti a opuštěnosti vzpomínal jsem na každé křiknutí maminčino a ve všem viděl jsem důkaz, že není mou mamičkou. A při tom bylo mi ještě smutněji a ještě trpčeji. – Ale zároveň stále jsem měl nejasné vědomí, že nejednám správně a že mamičce ubližuji, že ji bez příčiny podezřívám. – To svědomí mne bolelo, bolelo jako oteklá rána. – A bylo mně hořko, tak nesnesně hořko. Ve svém rozrušení ani jsem nepozoroval, že na obloze se vyvalují černá, hustá mračna. Zdaleka zahřmělo a les pod náporem větru zapraskal a zasténal. – Lekl jsem se a rychle vstal a utíkal domů. Všechny mé výčitky umlkly. Všechna má hořkost a trpkost byla přehlušena velikým strachem před bouřkou. – Byl jsem přece ještě malý chlapec. Běžel jsem lesem a stromy se kymácely nad mou hlavou a hněvivě praskaly. Každou chvíli se mi zdálo, že některý na mne spadne.
77 Konečně blížil jsem se k našemu stavení. Ale ještě byl jsem na humně, když začaly se sypat kroupy a bily mne po hlavě a po zádech – takto.“ – A tatíček opět svými prsty ukazoval na hlavě a na zádech dcerek, jak kroupy do něho bušily. Ale děti tentokráte nesjely s klínu. Doposud myslily na tatíčkův vzdor a jen se pod jeho prsty přikrčovaly. – Teprve, když mamička zvolala „Ale tatíčku, dost,“ zasmály se, huply s klínu a tázaly se: „Co ti říkala mamička?“ „Nic.“ „Nedostals?“ „Ne. Mamička mne již vyhlížela. – Když viděla, že kroupy se na mne sypou, přiskočila a vzala mne do náručí. A já jsem se k ní přivinul, zaplakal a vzlykaje ptal se: Mamičko, nezlobíš se na mne? – Máš mne ráda? „Mám, mám, ty bláhový,“ zašeptala a přitiskla k srdci. Pochopil jsem, že mne skutečně miluje a že vytušila, co se dálo v mém srdci. Od té doby jsem již nikdy neutíkal. – A teď dobrou noc,“ a tatíček opět vstával. Ale děti chytaly ho zase za ruce a na nohy se věsily a prosily, tak žádostivě prosily, aby ještě něco povídal, že jim musil vyhovět. Sedl tedy a pomyslil si: Jak se jich zbavím? a usmívaje se, začal vyprávět: „Jednou poslala mne mamička do druhé vesnice ke strýčkovi pro koně. To jsem byl již veliký hoch a chystal jsem se na 78 studie do Brna. Strýček měl již po polní práci a proto řekl: „Můžeš si hnědku hned odvést.“ Přistrojil ji a ptal se mne: „Nechceš si na ni sednout?“ Jaktěživ jsem na koni neseděl. Ale hrozně mne to lákalo. Proto jsem přikývl rozhodně hlavou, ač jsem se trochu bál. Strýček pomohl mi vysednout, dal mi do ruky oprati a bič a řekl: „Tak, jeď pomalu, ale nespadni.“ „O, ne,“ odvětil jsem a vyjel. Hnědka kráčela dlouhým, vážným krokem, jak všichni tažní koni. Nesedělo se mi dobře. Strýček nedal mi sedla, kterého ostatně neměl. Ale ani houni přes koně nepřehodil. A hnědka měla hřbet samou hranu. Za chvíli bolela mne celá spodní část těla. Ale nedbal jsem. Pyšnil jsem se, že jedu na koni, a nebyl bych slezl za celý svět. Když jsem dojížděl k naší dědince, chtěl jsem se pochlubit svým jezdeckým uměním a projet aspoň poklusem po návsí. Narovnal jsem se tedy jako svíčka a silně hnědku švihl. – Trhla sebou, zastříhala ušima a dala se dlouhým, houpavým krokem do klusu. – Vyskakoval jsem a dopadal na jejím hranatém hřbetě, jak vy teď na mém koleně. Házel sebou vzhůru dolů a všechno mne bolelo. Chtěl jsem, by se hnědka zastavila, křičel na ni, jako vy teď na mne. Ale hnědka nedbala. Konečně svezl jsem se po jejím hřbetě a zůstal na zemi ležet, jako vy teď. A hnědka mi utekla, jako já utíkám vám.“
79 A tatíček přeskočil smějící se děti a dávno již seděl ve své zamčené světničce, když děti k ní přiběhly. Braly za kliku, dívaly se klíčovou dírkou a volaly na něho: „Ty jsi nehodný, nehodný náš tatíček – – A dobrou noc.“ „Dobrou noc, vy mí spiklenci.“ – –
80 MĚSÍČEK.
Slávečka dlouho neznala měsíček. Žila v Brně a tam se měsíček schovává za domy. Dávno již snila o svých panenkách, když se začal nad jejich domem houpat. Jednou však večer, když jí bylo již přes pět let, vyšla na balkon a po chvíli začala volat. „Tatínku, tatínku, honem pojď sem.“ Poslušný tatíček ovšem hned přišel. „Co je to? Co je to?“ volala nedočkavě, zdvihajíc prstík nad tiché střechy. „Kde?“ „Tam, tam. Pohleď, je to jak veliký zlatník.“ „Ano, jako veliký, z lesklého stříbra právě ražený zlatník.“ „A svítí to jako ty lampy v městě.“ „Ano, jako ty bílé, veliké lampy, když se rozezpívají dušeným světlem.“ „Ale tak pověz, co to je? Sluníčko malé?“ „Ne. To je měsíček.“ „Měsíček?“ V údivu na chvíli zmlkla. Pak natáhla hedvábné ručky a volala důvěrně, sladce: „Měsíčku, měsíčku, pojď.“ – Měsíček však nešel, jen lil jí úbělové stříbro na měkké vlásky a bílými prsty sklouzal po jejím vzrušeném líčku. „Měsíčku můj,“ vydechla něžně pootevřenými rtíky.
81 „Máš ho ráda?“ Kývla hlavou, až vlásky se rozkolébaly jak na větru panenská bříza. „Je takový tichý,“ pravila. „Jako ten bílý beránek u dědouška, viď že?“ „A takový měkký.“ „Jako ta příze na kuželi naší babičky.“ „A takový bílý.“ „Jako tvůj krček.“ „Jako můj krček?“ zvolala udiveně a sáhla si naň. Potom zas natáhla ručky a zatoužila: „Měsíčku, měsíčku, pojď.“ „Nepřijde, nemůže přijít,“ pravil tatíček. „Proč?“ „Visí mezi nebem a zemí.“ „Ne, spadl by,“ namítala. „Nespadne. Na zlaté nitce pluje.“ „Jako ti stříbrní holoubci našich vánočních stromků?“ „Ano.“ „A kdo ho tam pověsil?“ „Pán Bůh, aby za noci svítil na cestu zemi.“ Podívala se zkoumavě na otce a pak se přitulila a zatoužila: „Vykládej mi.“ A tatíček hned začal: „Bylo to dávno a dávno. Na zemi ještě nebylo žádných zvířátek a žádných lidí.“ „Ani kočičky nebylo?“ „Ne.“ „Ani pejska?“
82 „Ne. Ničeho nebylo, jenom vysoké hory a lesy a špinavé vody.“ „Ani vrabečka nebylo?“ „Ne. A zemi bylo tak smutno a bolno. Což, ve dne ještě to ušlo. Svítilo a hřálo ji slunko. Ale když zapadlo, přišla neslyšná noc a se všech stran se hrnuly pochmurné stíny. A zemičce bylo teskno a bála se tmy.“ „Já se již nebojím,“ pravila Slávečka hrdě a zablyskla očkem. „Protože maminka leží vedle tebe,“ zasmál se otec. „Ale tak se nesměj a vykládej,“ durdila se, tahajíc ho za ruku. Poslechl a povídal: „l řekla si zemička: Půjdu k pánu Bohu a postěžuji si. Je hodný a jistě mi pomůže. Oblékla si nejlepší šaty a šla.“ „Tatíčku, tatíčku drahý,“ pravila klekajíc před něj, „přicházím k tobě s velikou prosbou.“ „Čeho si přeješ,“ tázal se laskavě tatíček Bůh, hladě ji po hustých vlasech. „Poslals mne do světa, tatíčku můj. Poručils, abych před tebou tančila. Poslušně plním svatý tvůj příkaz a stále se půvabně točím jak na věčném bále. Avšak smutno mi bývá, když sluníčko odejde spát a tmavá noc ke mně se sklání. Smutno mi bývá a bojím se tolik, že ze tmy vyrazí obři a srazí mne do propasti. Smutno mi bývá, že znaveně klopýtám a potácím se a celou noc pláči.“ A zemička sklonila hlavu a potichu zaslzela.
83 Ale pán Bůh mlčel. Lekla se, aby ji neoslyšel, a prosila znovu. „Tatíčku drahý, smutno mi bývá za tmavé noci. Mé nehybné hory hrozivě do nebe trčí. Mé tmavé lesy děsivě šumí a vody mé teskné žalobně lkají – žalobně lkají a ke mně se tlačí, jak bych jim pomoci mohla v jich bolném žalu. – Smutno mi bývá, tatíčku drahý, že celou noc pláči. A sluníčko každý den ráno se diví, proč jsem se tolik rozplakala. – Tatíčku drahý, nenech již plakat panenku svou. Smiluj se nad její tesklivou samotou noční a druha jí dej.“ Odmlčela se a nesměle pozdvihla hedvábné řasy a její blankytné oči se setkaly se zlatým úsměvem Boha. – Vztáhl k ní ruce a lehce se dotýkal její tvářiček plných, liliové šíje, alabastrových ruček a měkkého vlasu a ze všeho lehce a měkce v ruce své bral. Pak vážně jí pokynul hlavou. Radostně vstala a lehounkým krokem odcházela. Vždyť věděla, že dobrý tatíček vyhoví jejímu přání. Skutečně večer uzřela náhle, jak nad jejími kopci a lesy pluje nový druh její, snivý měsíček. l zasmála se radostným smíchem.“ Tatíček umlkl. Slávečka chvilku se dívala do tiché bělounké luny a potom se zvědavě ptala: „Kdo dal ty šaty?“ „Komu?“ „No, již nevíš? Té panence přeci.“ „Pán Bůh.“
84 „A ona mu tančí za to?“ „Ano.“ „Já již také umím tančit. Podívej se.“ A Slávečka začala se točit. –
85 SLUNCE A ZEMĚ.
Byl jednou jeden tatíček a mamička a bydleli v nádherném hradu. Ten byl celý z bílého mramoru a střechu měl ze samého zlata. Stěny pokojů byly vykládány stříbrem a na stropu leskly se veliké, zářivé perly jako hvězdy v májové noci. Ale co bylo po všem, když tam bylo ticho a smutno jako na lukách v zimě, ticho a smutno jak v prázdném hnízdě. Ale co bylo po všem, když tam dětský smích a jásot nehlaholil, když malé, buclaté nožky po podlaze necupaly? Tatíček a maminka měli sice děti, ale to bylo již dávno. Vyrostly a odešly do světa a nikdy se již nevrátily. A rodiče sestárli. Byli celí bílí jako mikuláši a tělo jejich bylo suché a vyschlé jako berlička, o kterou se opírali. Chodili po pokojích a říkali: „Kdyby raději smrt již přišla.“ Ale léta plynula a za léty nová léta. Všechny jejich sluhy a panoše smrt si odvedla, jen pro ně nepřicházela. „My již nezemřeme. My již budeme věčně, věčně živi,“ řekl jednou tatíček a jeho hlas zněl smutně, jako puklý zvon, když se schodů padá. A mamička zakryla si tváře svráskalýma rukama a zaplakala:
86 „Sami, věčně sami – – Kdyby aspoň děti byly – – Oč bylo by lehčeji – – –“ „Ano, ano,“ pravil otec. „Batolily by se u našich nohou jako zlatá housátka. Chytaly se měkkou, tlustou ručkou našich šatů a pohlížely s úsměvem vzhůru jako květinky – – A očka by jim zářila jako ranní rosa, očka by jim svítila jako hvězdy...“
„Oh, nevzpomínej, nevzpomínej,“ vzlykla žalostivě matka! – – „Jak bych děti mít zas chtěla...! Jak bych je vždy ráda měla...! šťastná byla...! Jen bych pro ně žila, hlídala jich tílka sladká celé dny a celé noci. Seděla jich nad kolébkou, zpívala jim „hajej, nynej“, ošetřila za nemoci. První vstala na úsvitě, košilky a plenky prala, kalhotky a šatky šila. Chovala je, na klín brala, líbala jich zlatá líčka. Pod buclaté, těžké nožky kladla svoji měkkou dlani, by šly lehce, by šly hbitě jako přes mech, přes rohožky... Oh otče, otče, dej mi dítě...!“
A teskný otec v tichém zmatku 87 za ruce bral smutnou matku a přivinuv ji lehce k sobě šeptal: „Ano – – robě, malé robě...! Bude smyslem, bude cílem mého žití, vší mé snahy. Zasvětím se cele jemu. Ukážu mu žití dráhy, srovnám cesty do daleka, naučím je všemu, všemu, moudrosti a síle, žáru. Vychovám je na člověka, jenž nezapláče při nezdaru, krutých ran se nepoleká... Oh matko, matko, dej mi dítě...!“
Na stropě a stěnách hradu perly, démanty se třpytí jako z rána rosa v sadu na listu a tiché sněti, jako očka rozjařených dětí. Dole na setmělé nebes nivě bílé hvězdy září snivě, svit jich jako rosa kane. Z dálky odkuds větřík vane. Jeho rty se dotýkají jakýchs strun, jež zavzlykají, jež se pláčem zalykají. Sladko – bolno – – teskno – nyvě...
Otec s matkou sesmutnělí, 88 teskní, přitulení k sobě za ruce se vedou obě, rty jich vzlykem zaševelí: „Robě... Robě... Malé robě...!“
A hle, po nějaké době se jim narodilo dítě. Byl to hošík, ale takový divný a nevídaný, jako by to ani dítě nebylo. Byl tak tlustý, že se podobal velikému kulatému míči. Když se trochu přikrčil, nebylo jeho ruček a nožek ani vidět. Byla tu jenom usměvavá, baculatá tvářička. – Nejpodivnější však byly jeho vlasy. Byly žluté a zářné jako ze zlata; byly měkké a ohebné jako ze lnu a vydávaly jasnou záři. Oči až bolely, když ses na ně díval. Rodiče měli ho velice rádi a říkali mu Sluníčko. Byli celí šťastni a zdálo se, že omládli. Hráli si s ním, vodili ho za ručku po paláci a vypravovali mu pohádky. Večer ukládali ho do měkkých, kyprých peřinek, jež se podobaly bílým obláčkům. Tatíček vyprávěl mu o starších dětech, jež dávno odešly do světa, a mamička hladila mu zlaté vlásky, až usnul. Myslil bys, že nemůže být šťastnějšího dítěte. Ale jednou večer hošík pravil: – Ti moji bratři a sestry nebyli hodní. – Proč? ptal se udiveně otec. – Odešli a nechali mne tu samotného. – A já bych si tak rád hrál. – Vždyť hraješ si s námi. – Nehraji – – Nehraji – – To je jen tak – tak 89 – Vodíte mne za ručky a stále mně cosi vykládáte. – – A já bych si chtěl hrát doopravdy, – ne jen tak – –Je mně tak smutno –! A hošík zaplakal. Rodiče myslili, že to zaspí. Ale ráno byl jako nesvůj. Usedl na prahu hradu a díval se mlčky do dálek, kam odešli jeho bratři. Volali ho, hračky mu dávali, ale on se jen smutně usmál a nic nemluvil. A večer přitulil se horce, vřele k mamičce a zašeptal: „Dejte mi bratříčka – – Dejte mi sestřičku – –“ – Ale jak pak můžeme? namítl vážně otec. – Můžete. Můžete – –! Všichni mají bratříčky a sestřičky, jenom já ne. – – A mně je tak smutno – tak smutno – – Já musím stále plakat. A hošík se opět rozplakal. – Neplač, neplač, můj zlatoušku, konejšila matka. – Všechno ti uděláme, všechno ti dáme. Budeš mít bratříčka, budeš mít sestřičku, jenom pěkně spi, a hladila hošíka tak dlouho po zlatých vláscích, až usnul. – Proč ho klameš ? – Proč mu slibuješ, co nemůžeme splnit? pravil s výčitkou otec. – Musíme, musíme, namítala matka, sic se nám steskem usouží, odejde za bratry a sestrami. Budem opět sami. – Musíme, musíme, – – opakoval vyčítavě otec. – Ale vidíš: Síly není, – unaven jsem – nemožno mi – –
90 – Ne, ne – – Můžeš – všechno můžeš – Nic ti není nemožného, vroucím šeptem děla matka, přistupujíc k otci – – – O, dej mu druha – Dej mu sestru, malou, svižnou, švitořivou – Stvoř ji třeba z jeho těla – – Je tak silný – Je tak zdravý – Nepozná to. Vždy ji bude milovati, vždy ji chránit, doprovázet – – Budou šťastni a my také – – O, dej mu sestru – Učiň zázrak – naposledy – Jsi tak mocný, jsi tak velký – – Učiníš to. A mamička ovila ruce kolem šíje tatínkovy a s důvěrou a nadšením se zadívala v jeho oči. A otec kývl mlčky hlavou a dotýkal se lehce, měkce nožek, ruček, hlavičky a celičkého těla hošíkova a bral z nich teplo, bral z nich záři a odevzdal v ruce matky, jež se vroucně modlila. Pak šeptal velká, slavná slova, žehnal ruce matčiny a dýchal na ně. Sluníčko tiše spalo a radostně se usmívalo. – Když se druhý den probudilo, uvidělo vedle sebe malé děvčátko. Vyvalilo hloupě očka a udiveně, mlčky si je prohlíželo. A náhle z plna hrdla zvolalo: Tatíčku, mamičko, honem pojďte sem. – Hleďte, již mám děťátko! – Ano, děvčátko, řekli rodiče. – Děvčátko –? – Ovšem, sestřičku – Zemičku. – Zemičku –?? Jé, to jsem rádo –! Již nebudu samo! Budeme se honit, hrát si na schovávanou, na prstýnky – A já již nebudu nikdy, nikdy plakat, vo- 91 lalo Sluníčko a opět s nadšením se zadívalo na sestřičku. – Máš ji rád? ptala se s úsměvem matka. – Mám, mám – – táák a Sluníčko rozevřelo ručky, by sestřičku objalo. – Počkej, počkej, zdržela ho šťastná matka. Vzbudila by se a rozplakala. A Sluníčko spustilo rozevřené ručky a opět se pobožně na sestřičku zadívalo. – Je tak maličká, vykřikovalo šeptem. – Skoro jako tvá ručka. – A tak tiše hajá. – Ano, jako ty hvězdy ve hlubinách. – A má také očka? – Ovšem, ale jsou zavřena. Vždyť spinká. – Já bych se tak rád na ně podíval, a Sluníčko natáhlo ručky, by víčka sestřičky otevřelo. – Počkej, počkej, bránila matka. Ale v tom Zemička se probudila. – Pohleď, pohleď, již nespinká, již se dívá – A usmála se – – na mne – – na mne – –! O ty má sestřičko malá, a Sluníčko vrhlo se s rozpřaženýma ručkama na Zemičku, div se na ni nesvalilo. – Ale počkej, ty divoký, vždyť ji zamačkáš, krotila matka; a vzala děvčátko do náručí, pohoupala, políbila a otci k políbení přidržela. Nato vložila ji opatrně do ruček hošíkových. Od té doby rostli spolu a byli šťastni. Celý den spolu prožvatlali a proběhali. Podlaha zvonila pod cu- 92 pajícíma jejich nožkama, stěny a stropy ozývaly se ozvěnou jich křiku a tiché a smutné pokoje oživly jejich smíchem. Vodili se za ruce a zpívali, až se někdy hlava rozestupovala. Schovali se někde a pak vyrazili s jásavým křikem, až se mamička celá dolekala – – A jak se rádi měli! Nebylo jídla, by se o ně nedělili. Dostala-li sestřička něco, hned se ptala starostlivě: Sluníčkovi nedáš? – Uviděl-li bratříček něco, hned volal sestru, by se šla také podívat. A přece se někdy pozlobili. Hošík si myslil: „Já jsem starší, a Zemička má mne poslouchat.“ Zemička však říkala: „Ty jsi staršístarší, a proto máš uhnout“ a hned se dovolávala mamičky. A jindy namítala: „Mamičky a tatíčka musím poslouchat, ale tebe ne, ty jsi hloupý.“ – Tu se hošík urazil a prohlásil, že si s ní nehraje. – Nechť si, pohodila hlavou Zemička a počala oblékat svou panenku, nebo s ní tančit po pokoji. Bratříčka si nevšímala, jako by ho tady ani nebylo. Bratříček se na ni nedíval. Vytrestám ji, myslil si. Ale potom bylo mu to přece jen dlouhé a žduchl do ní, nebo ji sebral panenku. Sestřička začala křičet, jako by ji na nože bral. Musila přijít mamička nebo tatíček a udělat pořádek. Tím bylo Sluníčko teprv uraženo. – Ale za chvíli si zase hráli – A tak to bylo skoro každý den. Ale jednou Zemička dlouho spala, a když vstala, byla nevrlá, jako hladový psíček. Bratříček na ni volal. Ale ona se naň ani nepodívala. Odešel tedy uraženě od ní, sedl si na práh hradu, spustil nožky a počal 93 jimi houpat. Tu přiletěl větřík, šimral ho na nožkách a dýchal na ně. Sluníčko se hlasitě zasmálo. – Čemu se směješ? ptala se Zemička. – Větříček mi fouká na nožky. Podívej se. – Ale já nic nevidím, řekla sestra, nahýbajíc se přes práh. – Ale jdi – Vidíš, zase, jako by lehtal, a bratříček se opět blaženě zasmál. – Ty vždycky máš něco krásného a já nic, řekla závistivě Zemička a bylo jí do pláče. – Tak spusť také nožky, radil bratr. Zemička si sedla, ale její nožky byly krátké a větříček si jich nevšímal a Zemička dala se do pláče. – S tebou si větříček hraje a se mnou nechce, vyčítala bratrovi, jako by ten za to mohl. – Tys ještě malá, počkej až vyrosteš, konejšil ji bratr. – Nechci čekat, nechci čekat! Ať si také se mnou hraje, ať mne také ochlazuje, jak tebe, stála hněvivě na svém sestra. – Tak mu poruč, smál se bratr a ještě více nožky rozhoupal a radostí až vykřikoval. Toho již nesnesla Zemička. Vstala a uraženě odcházela. To však bratříček nechtěl. – Víš co, volal za ní. – Zavěs se na mé nožky a já tě budu houpat. Ale musíš se držet, abys nespadla. – Budu, budu, slibovala Zemička a již visela na nožkách bratrových a houpala se. Velmi se jí to líbilo. 94 Větříček ji obletoval jako neviditelní ptáci a foukal jí na celé tílko a do tváří, až vlásky poletovaly. – Ještě, ještě, vykřikovala rozdováděně na bratříčka. – Držíš se pevně? – Držím, držím – jen houpej – víc, víc – To je krásné –! – To je tak milé a já jsem tak ráda, jásala Zemička, lítajíc vzhůru, dolů. Ale v tom se jí ručky smekly s nožek bratrových, a ona se zadušeným vzlyknutím letěla kamsi do hloubky. Bratříček celý ztrnul. Potom však vyrazil takový divoký, takový nesnesný výkřik, že tatíček a mamička ulekaně přispěchali. – Co se stalo – –? Proč tak křičíš –? – Tam – – Tam, vyráželo Sluníčko, ukazujíc prstem do hloubky. Rodiče se podívali a zbledli. Daleko, daleko v hlubinách pod nimi letěla Země, a šatky a vlasy za ní vály a ručky marně se vztahovaly, aby se něčeho zachytily. – Konec, zašeptal otec a sklonil těžce hlavu. A mamička zalomila rukama a hlasitě zaúpěla: Dítě, dítě mé drahé – –! Již tě nikdy neuvidím – nikdy postýlky ti neustelu – šátků neobleču – – Och, co jste to udělali?... Co jste to udělali? A bratříček padl tváří na podlahu, bil se pěstičkama po hlavě a vzlykal a vzlykal, až srdéčko usedalo. A mamička naříkala: – Chovala jsem tě a pěstovala jako oko v hlavě. Nejlepší kousek jídla pro tě 95 nechávala – – v nemoci ošetřila, celé noci nad kolébkou bděla – – A nyní zhyneš, bídně zhyneš – – Ty tvé měkké vlásky se vytrhají – – baculaté, teplé nožky přelámají – – Zlaté, něžné tílko rozpadne se. – – Nikdy, nikdy tě již, dcerko zlatá, neuvidím – – O Bože, Bože, vrať mi dcerku...! Ale tatíček stál a mlčel a hlavu víc a více skláněl... A z hloubky, z nesmírné dálky přinášel větřík zoufalé, úpěnlivé volání bědné dcerky: Maminko má... maminko má...!! – Slyšíš? volá mne v poslední své chvilce... O, ty mé nešťastné dítě drahé – – Počkej, počkej – – Již jdu – – již jdu – – Nenechám tě samu zemřít, pravila a jako šílená potácela se ke kraji hlubin. – Mamičko, mamičko, vezmi mne sebou, zaúpěl synek a zachytil se úzkostně matky. Ale otec vztáhl přísně ruku a zadržel je. – Nezahyne, pravil vážně, ale my zas budem sami. – Ať jsme, ať jsme, jen ji zachraň, zaplakala matka a poklekla. A otec řekl synu: Rozprostři své vlasy. A žehnal je a šeptal svatá slova. A vlasy rostly, dloužily se do daleka, do hlubiny, až Zem celou ovinuly, až se zachytila jich, ve svém pádu zadržela. – Vytáhni se po nich, zvolal na sestřičku bratr, plný touhy, plný víry. Otec děl však smutně: Marné – – Tvoje slova, tvoje výzvy klamou. Zadrží ji sic tvé vlasy, 96 ale nepřitáhnou, neunesou, dokud jak my nesestárne, neseschne se, neseslábne – Vidíš přece, jak se třesou, jak se trhají a lámou. – Jen jí budou po vše časy cestu značit v dálky vábné, v domov světla, slávy, krásy. – – Ale jednou přijde doba, kdy se shledáte zas oba. To bude tenkráte, až svráská její kůže; v žhavém nitru zhasne žár a touha, naděj, láska; až unavena prací matky mdlobou přivře oči jasné; až bezmocnou zas, slabou bude jak ten větřík, jak tvé vlasy rudé. – – Tehdy přijde, přijde zpátky. Však do těch dob ji musíš vésti mlčky, tiše po hlubině v jasném světle svém i stíně k radostem i žalům, k bolu, štěstí, sám a sám. Neb my teď tiše půjdem do nové zas říše, jež dál a dál je, výš a výše...
Tak děl a vztáhl ruce svaté, a hrad se hnul a tiše zdvihal do výšek kams, do daleka... 97 Pryč, pryč jsou již síně zlaté, strop, jenž perlami se mihal – – Pryč je otec, pryč je matka – – Marně touží dcerka sladká, marně volá, marně čeká...
98