POHÁDKA.
I.
I.
Bylo, nebylo. Kdysi za dávných dob,
tiše již zapadlých v času bezedný hrob,
kdesi na této radostně tančící zemi
kraj luzný byl, dary požehnán všemi,
kvetoucí zahrada, rosou vonící háj,
radostně sladká pohádka země,
hřející náruč přírody matky,
dobrého Boha úsměv a kouteček sladký,
jeho klín štědrý, pravý ráj.
Však všechno se změnilo, když uprostřed kraje
jednou za noci bouřlivé hrdě své témě
do rána pozvedl pyšný, pochmurný hrad.
Na místo světla a tepla – zima a chlad.
Na místo radostných zpěvů a smíchu
jen vzdechy a slzy kanuly v bolestném tichu,
a ústa a tváře se křivily zoufalstvím němě.
Radost a veselí tiché, úsměvné štěstí
staly se pohádkou jenom, vzpomínkou, zvěstí.
Všady jen nářek a vzdechy a bída a hlad.
Podivný hrad to. Byl černý jako noc šerá,
jak z hlubiny mlčící země vyrvané uhly;
černý jak zakletých havranů péra,
101
jak příkrovy těžké pohřební truhly.
Byl pochmurný jako lupičů staleté lesy,
na které stále se mračna posupná věsí,
jako prapory smrti –
Divný, posupný hrad,
však divnější lid, jenž z něho teď vlád’.
Žádný se neoděl do prostých, obvyklých šatů.
Každý však od zpupné hlavy po tvrdou patu
celý byl okut do černých železných plátů,
jak veřej a závory hradních, bitevních bran.
Žádný z nich nevztáhl ruky, by umáčen rosou
za zpěvu jarního ptactva zazvonil kosou
v zeleném jako koberec prostřeném luhu.
Žádný se nedotkl tichého třpytného pluhu,
by převalovanými chleby vonící zemi
zpřevracel, zkypřil, rozoral, zúrodnil lán.
Každý však zpupný a hrdý, posupně němý
v levici veliký, kovový štít,
v pravici těžký, zlověstně blýskavý meč,
vycházel z rána, jak do boje, v seč,
by velel, by vládl, by tiskl zlekaný lid,
a večer se vracel, by u dlouhých stolů do rána
se zlými duchy za předsednictví satana
mohl hrát v kostky o vlastní duši, do něma pít.
Divný hrad, divnější jeho posupný pán,
však nejpodivnější útvar a podoba skal,
na nichž hrad celá již staletí nehnutě stál.
102
U příkře strmém, dalekém čtverhranu
přímo z roviny vystouply velké kameny,
jako by zdviženy země mocnými rameny,
divokým rozmachem dlouho spoutaných par,
na nich z jednolitého, těžkého balvanu
jediný, nesmírný kámen, jenž celý hrad nes’,
jenž zdál se mít živého tvora podobu, tvar.
Říkali: Je podoben zkamenělému oři,
jenž pod tíhou jezdce bezmocně kles’,
jenž tělem se do tvrdých balvanů boří,
a jedinéjedině hlavu nad kámen zdvíhá a noří,
a zoufale vzpíná. Však marně. Hrozná je tíž.
Za každých deset let hlava mu klesá níže a níž,
hříva, kdys volná, velká a hustá,
víc a víc s kamenem, s balvany srůstá,
jen nozdry a čelo a oči viděti již.
Říkali jiní: Je podoben obru, jenž po velkém boji
přemožen, svalen a zakut do těžkých pout,
jenž – zkameněv – na skále bezmocně leží.
Nestvůrná veliká hlava vyčnívá sic,
však nelze ji pozdvihnout, nelze jí hnout.
A na těle zhrouceném bezpečně stojí
černý hrad s velkou kamennou věží,
stojí a bude stát po všechen budoucí čas.
A někteří jako na večer děti bájili zas,
že v balvanu možno rozeznat princovu líc,
jejž nenávist, zloba a nepřízeň nízká
zaklela v kámen; jejž nepřítel prutem čarovným švih’,
103
jak bezpečně pod lipou dřímal v radostných snách,
a zničil tak, zahubil navždy královsky rod.
Nikdo však k hradu a k balvanům nepronik’ zblízka,
neb okolo čtverhranu hluboký přikop se táh’,
plný podvodně záludných, zelených vod.
A na jeho březích se vztýčil a zdvih’
z ostnatých drátů a tyčí vysoký plot,
tak hustý, že nemoh’ jím proletět pták,
že nemohl proniknout bystrý, toužebný zrak.
II.
II.
Šel za rokem rok a ztratil se kdesi v temnotu.
Šla za nimi staletí plná nářků a jásotu,
a zapadla v bezdno, v mlčící prázdnotu,
jako vzdech člověka s věčnem splynula kdes.
Šel za každým stoletím čas a s úsměvné země
stopy jich zametal horlivě, němě,
jak vichřice divá skosená stébla a květ
s polí a luhů a s běžících v údolí strání,
jak pokorná služka na rozkaz hněvivé paní
s koberců salonních zapomenutou smět.
Šel za nimi čas a na pleci mohutné nes’
sekyru těžkou a motyky, dláta a rýč,
aby jak ze zvědavosti děcko,
s rozkoší ničivou rozbíjel všecko,
bořil a poznovu stavěl hračku svou, svět.
104
Šla léta, šel čas a ve hradní příkop se nahna
jeho dno změnil ve schnoucí, mechová bahna,
myšku svou nazrzlou, divokou, hlodavý rez
do plotu vyslal, na každou sochu a tyč.
Však nedbali, bezpeční byli posupní páni.
Vždyť taková hrůza již po kraji zavládla z nich,
že nikdo se ke hradu neodvážil ani,
nikdo se neosmělil k němu ani za nočních tich.
III.
III.
Jedenkrát děvčátko malé klásky sbíralo
v sousedství blízkém černého, chmurného hradu.
Úsměvné, veselé slunce jak pacholík zlatý
již vcházelo stkvoucími, žhoucími vraty
do svých utichlých, růžových sadů,
aby tam na noci hedbávném klínu
oddychlo, zdřímlo v prochladlém stínu.
Radostné vůně pokorně oddaných květů
skromné, kdes v trávách ukryté máty,
tiché mateřídoušky a jetele
jako dech vonného kadidla vstoupaly za ním.
Skřivánci šedí v krouživém, nádherném letu
dávali „dobrou noc“ jemu vesele,
večerní ukolébavky jásavě pěli
polím a luhům, hájům a stráním.
105
Rybníky, řeky se třpytivě stkvěly,
jak by se na jich hladině vlnivě chvěly
stříbrné plíšky, jež na ně kdos vysypal s výšky.
Pod vodou měkkounké loďky do dálky spěly.
Pod vodou třepetaly se obláčků vlajky
rudé jak máky, bílé jak zčechrané krajky.
Děvčátko blankytných oček, nazlátlých vlásků
kytici velkou převislých, šustících klásků
do levé ručky pozorně svíralo,
pravou pak za kláskem klásek sbíralo
a smálo se v šťastně vzpomínce na matku:
„Hleď, jakou mám kytku,“ radostně zvolá,
až šťastná a hrdá vrátí se s pole
a hlavičku pozvedne jak ptáček k matičce zdola.
A matička s hrdým úsměvem pohlédne na ni,
tvářičky hebké jí pohladí mozolnou dlaní
a řekne: „Hodnou mám dcerušku, pilnou Miladku.“
A děvčátko s úsměvem na rtech si zpívá.
Větérek lehký, laškovný hrá si
s jejími nazlátlými, měkkými vlasy,
na šíjíšíji, ramínka fouká a chladí,
sukničku vzdouvá, tvářičky, tělíčko hladí.
A děvčátko tak se již do svých myšlének vžívá,
že nepozoruje, nevidí ani,
že stojí již, sbírá na širém, obraném lánu
svých pyšných, svých přísných, nepřejných pánů.
V tom však křik divý a surové lání
hromovou ranou se rozlehne za ní.
106
Zděšeně pohlédne a kamení lekem.
S vysoko zdviženou, kovovou holí,
s pěnou na retech, s očima zrudlýma vztekem
strniskem napříč po holém poli
panský dráb přímo k ní divoce pádí.
Vykřikne hrozně, z ručky klásky hned pustí
a na útěk dává se v šíleném skoku,
že sukýnka za ní rozvátá na větru šustí,
že hlavička zlatá se bezmocně třese,
jak jahůdka větrem na tenkém stvoli.
Však dopad a dusot dunivých kroků,
hrozba a surové lání za ní se nese
a stále se blíží. – Děvčátko úzkostí šílí.
Vždyť nedávno tady známého hošíka zbili,
že v náručí matky pak za krátkou chvíli
naposled vydech’.
S napětím veškeré síly
„Maminko, maminko,“ volá a kvílí
a pádí a letí přes brázdy rozpuklé, hrudy,
že sotva se nožkama dotýká půdy.
A pádí a letí, až suknička rudá se kmitá,
až se zdaleka pozorujícímu zraku
jak obláček rudý polem letící jeví,
jak urvaný, větrem nesený lísteček máku.
V šílené úzkosti, nesmírném strachu neví,
že utíká k hradu, až na smrt již znavená
doběhne k plotu, jenž hrozivě tyčí se, vzhlíží.
107
A drábovy kroky a lání stále se blíží a blíží – – –
Zoufalstvím zjitřená jakoby smyslů zbavená
usláblou, tápavou ručkou se chytá
za mříže železné, po plotu vzpíná...
A hle, tyčka se neslyšně láme jak třtina,
jak prouteček přeschlý, a s cesty jí vyhne.
Děvčátko útlé se úzkým otvorem mihne,
jako když ještěrka na trávě tělíčkem švihne,
a zapadne v zelená křoviska hustá.
Panský však pochop již u plotu křičí...
Zlekané děvčátko neví, že tajemně srůstá,
jak zhojená rána, puklina tyčí,
že nad ní se vznáší neproniknutelná mlha.
Rychle jak sáňky letící po sněhu s meze
až na dno se suchého příkopu sveze,
vyběhne na druhou stranu a odvážně šplhá
jak honěná veverka po rozhoupaném stromu,
jak lapený ptáček po příčkách ve zlaté kleci,
po příkrém čtverhranu až k balvanu tomu,
jenž celý hrad nese na své mohutné pleci.
Tam pod hlavou jeho v koutku se skrývá,
jak uštvaná myška a napolo mrtvá, napolo živá
kolem se zlekaně, zděšeně, zoufale dívá
a tajemná mlha nad ní se vznáší a pomalu splývá.
108
IV.
IV.
Půlnoc se blížila. Výš a výš stoupala,
nad černou, vysokou věží tiše se houpala
unylá luna radostně, tiše zářící,
podobna lotosu, jehož květ bílý a velký
vysoko vyzdvižen černou jehlicí.
Obláčky, motýlci bílí, potichu
z dálky se slétaly k jejímu kalichu,
křidélkem čistým a beze vší poskvrny
ji na chvilku kryly jak v závoj stříbrný.
Hvězdy jak živé, stříbrné včelky
se kmitaly lehce po spící nebeské lučině.
Ticho je, tajemné ticho v rovině.
Luna, přadlena noci bílá a odvěká,
se usmívá tiše a prsty něžnými jemně
stromů a keřů a domů se dotýká,
stříbrná přadena na ně navíjí,
až usnou, až v pohádku mění se země.
Loučení hudba tesklivě tichá, daleká
tichounce, tichounce hraje ve výši,
až srdce se sladkými slzami zalyká.
Teskno je, teskno v utichlé rovině.
Ale teď čas, jenž stále na místa daleká
zlekaně spěchá, postrčil rychle rafiji
109
k půlnoci smutné, k dvanácté hodině.
Do nyvé, bolestně zářící nádhery
do ticha noci, kovové zvonů údery
dunivě, hrozivě, žalobně zalkaly.
Stromy a keře tichounce, tiše plakaly:
Věčná je krása. Marná je touha člověka.
Kdo ji ukojí...?
A kdo děvčátko utiší,
jež úzkostně schouleno pod sochou ve skrýši?
Kdo pohladí po hlavě, za ruku vezme laskavě,
řekne: Ať volná k matičce starostné pospíší,
v rozpiaté její náručí vrhne se jásavě...?
Uštvaná na smrt na chvilku krátkou zdřímnula.
Však v děsivém snu k ní matka se klonila,
šeptala cosi zlekaně, za slzou slzu ronila,
jež pomalu, studená, po jejím líčku plynula.
Vzbudí se, užasle, zlekaně kolem zadívá:
Kdo je to...?
Nad ní noc letní, zářivá.
Hvězdy se radostně třpytí, měsíc usmívá...
Na bledá líčka však skutečně kapka splynula
a za ní se nová a nová neslyšně řinula...
Což prší snad...? Čistá je klenba oblohy,
jak studánka v stínu, jak lesní prameny – – –
Však slzy se řinou a pálí teď jako plameny...
Bezděky kolem se rozhlédne po svém úkrytu
a s oněmlým úžasem vidí v měsíčním přísvitu,
že roní to veliké slzy onen princ kamenný.
110
A taková těžká, nesnesná, nyvá tesknota,
a taký žal, tolik veliké, zoufalé bolesti,
tolik zklamání, utrpení a těžkého neštěstí
jeví se na soše, na tváři její kamenné,
omšené větrem a deštěm zbavené života,
že děvčátko v bezděčném, nyvém soucitu
ručkou ji pohladí, zašeptá: „Neplač, ubohý...“
V tom z těch kamenných retů vyrve se ston,
jako když naposled zalká rozpuklý zvon,
jako když zaúpí zborcené harfy žalobný tón
a k dítěti nese se lkající, upící hlas:
„Děvčátko, děvčátko malé, osvoboď, spas!
Děvčátko, děvčátko malé: v těžkém zakletí
na tebe, nevinnou, čekám již třetí století,
bojím se, hrozně se bojím, že nadarmo zas!...
Děvčátko, děvčátko malé, osvoboď, spas!“
„Ty mluvíš? – – Tys živý – –?“ zašeptá v hrozném úžase,
úzkost a úlek, a hrůzu ve hlase.
„Živý, oh živý!... Oh muka a trápení!... Za živa
před dávnou dobou, mnoha před lety,
když v zahradě, ve stínu stromů dřímal jsem sám,
čarodějníkem závistným byl jsem zakletý
do toho balvanu, zabořen po pás do zdiva,
já princ královský, krajů těch nejvyšší pán...
Oh, děvčátko, děvčátko malé, osvoboď z pout!“
111
„Ale jak mohu? Co nyní učinit mám...?“
„Pod šíjí sehnutou, hluboko v hrudi
těžký meč vězí mi, v srdci až studí,
vyrvi jej, odhoď pod tu kamennou hráz.“
„Princi můj, nešťastný princi, slabá je dlaň,
slabé jsou malého, útlého dítěte síly.
Nelze mi maličkou pěstí obejmout zbraň,
nelze ji ani uchopit, nelze jí hnout.“
„Děvčátko, děvčátko malé, zkoušej to chvíli.
Neopouštěj, nezraď mne dnes.
Hlouběji zapad’ bych v hrozné kameny.
Do nitra balvanů od dneška navždycky kles’.
Děvčátko, děvčátko malé, osvoboď, spas!“
„Princi můj, nešťastný princi, marné vše jest.
Dosud se nehnula rukojeť hrozného meče,
a pálí mě hrozně a stravuje dětskou mou pěst,
jak divoké, žíravé plameny,
jak ocel, již políbil výsměšný mráz...
Princi můj, nešťastný princi, marné vše jest.
Divoký oheň již mými žilami teče,
před zrakem umdleným skáče mi plamenů nach,
klesá a omdlévá slabounké tílko – – nelze víc snést..!snést...!“
„Děvčátko, spáso má poslední, bez tebe zhynu.
Vytrvej, vytrvej ještě, bolesti nesmírné snes!
Těžká je služba oddané lásky a soucitu.
Sladká a velká je odměna dobrého činu.
112
Královským dítětem staneš se dnes...
Děvčátko... Děvčátko... Jedno jen trhnutí... Ah!...“
Nesmírný rachot a hromová rána a třesk.
V úsměvu hvězd a měsíčním ve třpytu
blýskavý meč se u velkém oblouku mih’,
jako by stříbrným bičem v temnotách švih’,
jak by jel po mraku zářivý, svítící blesk.
Z balvanů hradba klesala a zas vstoupala,
jak na větru žoldáků divoká péra se houpala.
S rachotem do hlubin země ztrácel se hrad...
Ticho zas nad krajem – – Šuměly stromy ve vánku,
se svých košatých, klidně vztýčených hlav
stříbrnou rosu, jak zářící perly střásaly
do měkkých, hustých, jasně zelených trav. –
Svítalo – Tisíce drobných, šedých skřivánků
slunci a nebi a kraji vstříc hrdě jásaly,
až se zem usmála štěstím a pohnutím dojata.
Leskly se nachové obruby dálných červánků,
jak velikých vladařů zlatý a stříbrný háv. – –
Kde se před malou chvílí týčila tvrdá ohrada,
tam bohatý klín svůj prostřela luzná zahrada,
tam vůní a barvami hýřil nádherný sad.
Uprostřed zdvíhal se rozkošný zámek ze zlata.
Nad jeho věží ze sloni prapor se třepetal, vál.
Před zámkem úsměvný jinoch s dívenkou stál,
držel ji za ruku, díval se v zasněnou dál...
113