SILHOUETTY.
Verše
Jos. Baše.
Ve Val. Meziříčí.
Nákladem Fr. Vaňka knihkupce.
1883.
[1]
Na pomezí.
Na pomezí pode strání
stojí duby – velikáni;
prostřed obraz svaté Panny,
pod ním voják porubaný.
Rubali ho při měsíci
černí muži – podloudníci;
dokonával při sluníčku:
„Kdo potěší mou matičku?“
3
V suché korunce.
Zalomila bílou rukou,
zachvěl se jí ret;
padla rosa požehnaná
na uvadlý květ.
Duhou jasnou zaleskla se,
patříc do slunce.
Škoda je té perly čisté
v suché korunce!
4
Ztracená.
Umřela dobrá matička
a zbyla dcera chudičká,
páni ji vzali z rozcestí,
a lidé – řekli o štěstí.
Rov sešel, leta minula,
zpomínka v moře splynula...
Kněz kráčí ku zdi hřbitova,
dnes neznámá se pochová:
nad hlínou v koutě zapadlou
ji našli – růži uvadlou.
5
Lovec.
Pozvedl k oku ručnici
a zabil bílou laň;
s výčitkou oko truchlící
se obrátilo naň.
Je dávno tomu – širý svět
probloudil za ten čas,
uvadnul v tváři mládí květ,
a černý zbělel vlas.
A v upomínek směsici
teď čelo tiskne v dlaň:
ze všad to oko truchlící
s výčitkou zírá naň.
6
Setkání.
V košíku z fial kytice.
Na tváři růží pel,
jakoby půvab dennice
červánek přeletěl.
I spěchá lesem ke městu
a snivý klopí hled.
V tom jezdec přijel na cestu
je stár a v tváři bled.
7
A bral jí z rukou květiny.
,Jak z daleka že jsi?‘.jsi?‘
„Můj dobrý pane, z dědiny
tu stranu za lesy.“
,Tam na samotě?‘ „Naše chýž.“
,I zahrádka?‘ „Jak dlaň.“
,Kdo matka tvá?‘ – „Ta mrtva již.“
,A otec?‘ – „Bůh jej chraň.“
,Je stár?‘ „Je slep a churaví.“
I sypal zlato ven.
,Však bratří, sestry ve zdraví?‘
„Jsem sama jedna jen.“
8
A padlo oko do oka.
Jak uťat řeči tok.
Žas’, vykřik’, zalkal z hluboka
a koně sebral v bok.
Mýtinou rychle jako blesk
se zamih’ oře cval.
A na chodníku zlata lesk,
a dívka hledí v dál.
Na ňadrech ruka třesoucí
srdéčka tlumí tluk...
Kde, odkud zrak ten horoucí
a hlasu znám jí zvuk? – –
9
Ze vsi.
Pyšnou kytku za kloboukem,
čistou lásku na tváři.
„Miluju tě, má panenko,
povedu tě k oltáři.“
Švarný jonák jako svíce,
bílý kabát, smutná líc.
„Tušem, páni muzikanti,
kdo ví, kdy se sejdem víc!“
10
Jedna ruka, chromá noha,
a ta sklenka pospíchá.
„Již mou milou kolem vezou –
pí, na poctu ženicha!“
Rozvrzaný kolovrátek,
hlava holá, vetchý šat.
„Dohráli jsme, milý brachu,
hrobník čeká, půjdem spat!“
11
U studánky.
U studánky u klokočí
zaplakaly sivé oči,
sivé oči, srdce mladé –
záhy se v ně bolesť klade.
Milý v dálce v krutém boji –
pro jiného milou strojí.
A to mladé srdce chřadne
jako poupě v zemi chladné,
choré ptáče v skalní sluji...
neznají ho, nelitují.
12
Ve výmolu.
Brodil mráz se vzhůru, dolů. –
Tulák zbloudil do výmolu.
Vzadu napřed kupy sněhusněhu.
„Kde se shánět po noclehu!?“
Klesla hlava k jedné straně,
poduškami drsné dlaně:
jedna k prsoum, druhá k boku –
tvrdý sen to – na sta roků...
Spadla hvězda, slza dolů
na tuláka do výmolu.
13
V matčině klínu.
Líbala mu čelo,
hladila mu vlasy:
,Rozvesel se, dítě,
všecko mění časy.‘
„Všecko mění časy,
má dobrá matičko,
a tou změnou puká
ubohé srdíčko.“
14
Zimní květina.
Zahleděla v zadumání
do kraje se ven,
jede mráz kol, mocné kníže,
kývá do oken.
Zatoužilo, zabouřilo
srdce – dětina:
oklamala tažné ptáče
zimní květina.
15
Přece jednou.
Teče voda od hor dolů –
loučili se s pláčem spolu.
Ještě květy nespadaly –
už ho taky pochovali.
Ještě sníh nezával cesty –
vykropili hrob nevěsty.
Na rovích si vánky hrály:
„Přece mu ji jednou dali!“ –
16
Na moři.
Vytáhli kotvy. Stoupá loď
v čarovný moře chrám.
„Matičko, bůh vás chraň a voď
a potěš na vše sám.“
A pokud obzor, hladina,
a vlny dmou se výš.
„Odpusť, má drahá, jediná!
Jak v srdci mně – ty víš.“
17
Na hrstku hlíny upřel hled
a ňadra projel vzdech:
„Otčino má! Tě naposled
já zřel–azřel – a v okovech!“
Ze mračen měsíc proniká.
„Tak chladna cizá dál!“
A shůry zní hlas plavčíka:
„Muž v moři! ... Dokonal.“
18
Vzpomínka.
Květ suchý, douška mateří,
sežloutlý časem list,
v něm pramen rusých kadeří,
a písmo – sotva číst.
A upomínka zaletá
do stínu modrých hor:
dolem se potok proplétá,
na skále šumí bor;
a pod strání blíž paloučka
chaloupka kyne vstříc,
tak prostá, vábná, miloučká,
jak hnizdo vlaštovic;
19
ve stinném lípy zášeří
dvou hrdliček tu svět:
hoch bledý rusých kadeří
a děvče z růže květ...
Květ suchý, douška mateří,
sežloutlý časem list,
v něm pramen rusých kadeří,
a písmo – sotva číst.
Úpravou kolem bohatou
se pojí pych a lesk
a skvostnou nese komnatou
se bílých ňader stesk...
20
Z ulice.
Malé děvce, rozcuchané,
šat – kus hadru, čeho třeba!
„Malý dárek, milostpane,
hlad mám, já si koupím chleba.“
Bílý atlas, šperky, zlato,
žárné oko, slíčné tváře:
„Blázen v bídě šlape bláto,
může-li jeť na kočáře!“
21
Vpadlé oko, pohled chtivý
a úšklebek v žluté líci:
„Jak kdo může, ať se živí,
líp zde, než-li na ulici.“
Hadry opět, hlas se třese,
v svadlé tváři hříchu čtena:
„Smilujte se, slitujte se,
jsem nešťastná, slepá žena!“
22
Pohádka.
Pohádku dědek vypravoval,
„Byl muž, ten mnoho znal:
tajemných kouzel prozpytoval
hlubinu, šíř i dáldál.
Hvězd na plamenu uměl chladném
rozžhaviť ducha troud,
pohorských květů v kraji spádném
vod živých našel proud.
23
Tak žil, vždy mlád. A v bujném reji
prolétlo mnoho dob.
I napadlo kdys čarodějičaroději,
kam vede brána – hrob.
Pomocné duchy svolal na zem.
,Jen smrt ví‘,ví,‘ výrok zněl.
Zavolal smrt a – umřel rázem...“
Dál dědek nevěděl.
24
Na čekání.
S luny vítr mračna shání –
pytlák stojí na čekání;
na čekání v hustém křoví
blízko chaty myslivcovy.
Dupe mráz si v bujném kole
na skaliny větve holé;
na ty stromy, na to mlází
operlené květy hází.
25
Sypkým sněhem šelesť kroků –
vyšla srna. Pušku k oku!
Hoj co srna! lesník mladý
s pytlákovou ženou tady!
Houkla rána – prasklo chvojí.
Horou zazněl výkřik dvojí;
zazněl horou, zanik’ v doly.
Pytlák pohled’ na mrtvoly,
na mrtvoly, na ručnici:
„Mám to věrnou společnici!“
26
U krbu.
Na krbu oheň rozčechral si
a pohladil se bradě.
Čert do parády koho vzal si,
leť do pekla si k poradě.
Však někdy přece – děd mé matky
– má někdo tak už na vše vtip –
ten ženu přived’ z křižovatky
a potázať se nemoh’ líp. –
27
Znal arciarci, co a jak se dělá,
a věděl toho náručí,
ke kříži jak a do kostela
i čert se lézti naučí.
A z dýmky pustil kouře mraky.
„Jen když se pravá zahude!“
Tak. Lhal-li dědek, lhu já taky,
a – pak to pravda nebude.
28
Cikán.
Válel se cikán po stráni,
byl hladov jako chrt,
i dal se chuďas do lkání
a volal kmotru smrt.
Hoj slovo stuhlo v jazyku
a kosti projel mráz.
„Jsem tady, vstávej, chlapíku,
tak jakou? nemám čas!“
Sebrala hrůza cikána,
vtip ale v odvěť klad’:
„Vidíš tam toho havrana –
a já mám velký hlad!“
29
Dudák.
Přimáčk’ dudy. Zevřeštěly
starou píseň notou známou.
„Chase nohy skoprněly,
vida tátu s panimámou!“
Zadupal si. „Pohledněte
na starého muzikanta;
cože, jakže? můj ty světe,
já – a neznať furianta!“
30
Usmíval se. „Oj z kopýtka
neškodí si hodiť z mládí.
Děvče, tanec – druzi, pitka –
taky jsme to měli rádi.“
Sebral dárky. Podávanou
jedním douškem vytáh’ sklenku.
„Naděl pán bůh každou stranou,
však je to dnes zima venku.“
31
Beťár.
V Kečkemetu na šatlavě
starý beťár – dumá právě.
Hoj ta pusta! hejna honí;
pokud paměť, rejdil po ní.
Vraník bujný jako střela,
má jich magnát stáda celá;
32
a ta čárda – věrná stará –
jaká radosť pro beťára!
Včera ještě podle zvyku –
v tom čert – rota panduříků...
Odpliv, zaklel; bručí, hvízdá.
„Eh co zítra – hloupá jízda.“
Hloupá jízda po radnici
na koníku na lavici!
33
Kozák.
Ustlal ženě k odpočinku.
Chata prázdna. Čí to vina?
„Hohó, jenom neplač, synku,
pojedeme na Turčína.“
Prodal koně, koupil chleba,
potěšil se v srdci mladém.
„Turčín má jich vícvíc, než třeba,
a ten tu by sešel hladem.“
34
Rozloučil se s jataganem,
zanesl i damascenku.
„Seč beztoho nedostanem,
nač rezivěť ve přístěnku?“
Hořké slzy nazpět tlače,
s oteckým se žehná stanem.
„Svět je velký! TrpTrp, kozáče!
Kdo ví, budeš atamanem!“
35
Otrhánek.
Po ulici poskakoval
otrhánek hošík bosý.
„Říká tatík: chuďas nemánemá,
čeho sobě nevyprosí.“
Na bradě si čmýří hledal,
z dlouhé chvíle chytal lelky.
„Dobře mají kamarádi:
na žebrání jsem už velký.“
36
Po krčmách se povaloval,
a ty časy – bída stále.
„Je to život: v letě venku,
a na zimu v kriminále!“
Ustýlal si věchet slámy
mrzák v koutu na ulici.
„Pracuj, pracuj! Hloupé žvasty:
mohli mně to dříve říci!“ –
37
Zbožný hoch.
Hoch zbožný lek’ se velice,
že zmámila jej dívčice,
myšlénky jeho vedle ní,
že mate se mu v modlení.
Zpovídat šel se ztrápený –
pan páter hrozil plameny.
I postil, chuďas, modlil se,
až Pán Bůh ve snu zjevil se:
„Jen miluj, synku, miluj dál,
vždyť proto jsem ti srdce dal.“
38
Kmotránkovy pády.
Kmotránek Vávra má podivné pády:
první pád: ženil se mladý,
přiženil chalupu v Podolu,
obilím nabitou stodolu.
A co víc získal?
Kmotřička tančila, kmotránek pískal.
Druhý pád: Umřela. Ženil se starý,
přiženil: na fůru páry,
k tomutomu, co z kapradí vykvetlo,
přídavkem koště a pometlo.
A co víc získá?
Kmotránek tancuje, kmotřička píská.
39
U jezera.
Mladý rybář ruče sítě
do zčeřených pouštěl vln,
běžel kolem blázen hbitě,
zazpíval mu smíchu pln.
„Lehká loďka na jezeře,
doma žena mladičká,
haha, chychy, vrzly dveře –
Kdo pak synka pohýčká!?“
40
Poběhlice.
Vyhnali ji za vesnici
ženu cizou – poběhlici.
Zima bylo, mnoho psoty –
schoulila se mezi ploty.
Podhlavnička – žlutá tráva,
tu jí matka země dává;
a přikrývka pěkná bílá –
tu zas mračna nadělila.
Pěkné sny to asi měla,
že procitnouť – zapomněla.
41
V jeseni.
Na lože tvrdé hlavu bílou skládá
a v dumy klesá starým návykem. –
Kdys o růži snil, kterak čistá, mladá
za šera se svým touží slavíkem.
Zadula bouře. Velkou v řádu změnou
myšlénky sen na šňůrku navlíká:
teď růže hlavu krví potřísněnou
uklání k mrtvým ňadrům slavíka.
42
Vzdech.
Vyvracel víry dogmata
rozumem kaleným.
Dopsal. I sedí zadumán,
se srdcem zemdleným.
Je noc, je ticho. Měsíce
záře se rozlila
po stěnách, koutech světnice – –
tam stará postilla;
43
maně se ruka vztáhla k ní,
maně ji otvírá:
tu písmo, rukou matčinou,
v oči se upírá...
Na listy hledí sežloutlé,
vybledlých do řádků:
jako by slyšel poznovu
snů děckých pohádku.
A srdcem touha zachvěla,
oči se zrosily:
„Ó kéž bych posud na klínu
vám říkal z postilly.“
44
Starý básník.
Starý básník. Hlava mlékem,
srdce ale mládo stále.
„Okouzlen jsem vaším vděkem,
zbožňuju vás dokonale.“
V obličeji steré vrásky,
hlasem cit chví, třese stáří.
„Neunikej, hvězdo lásky,
nebe ve tvém oku září.“
45
A již ruka kolem pásu,
jako za mladosti zhusta.
„Nač má poupě sladkosť, krásu?
Ať potěší oči, ústa.“
Usmívavě, ať se zdrahá,
líbá líčko hněvem rudé.
„Křičte jenom, moje drahá,
to oběma ke cti bude“.bude.“
46
OBSAH
Stránka
Na pomezí3
V suché korunce4
Ztracená5
Lovec 6
Setkání7
Ze vsi10
U studánky12
Ve výmolu13
V matčinu klíně14
Zimní květina15
Přece jednou16
Na moři17
Vzpomínka19
Z ulice21
Pohádka23
Na čekání25
U krbu27
[47]
Cikán29
Dudák30
Beťár32
Kozák34
Otrhánek36
Zbožný hoch38
Kmotránkovy pády39
U jezera40
Poběhlice41
V jeseni42
Vzdech43
Starý básník45
E: dp + sf + av; 2002
[48]