Padavky (1897)

Verše, 1894-1897, Josef Holý

Diplomatická verze Ediční verze
JOSEF HOLÝ
PADAVKY
VERŠE (1894 – 1897.)
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK, NAKLADATELÉ 1897.
[3] VĚNOVÁNO MÉMU MILOVANÉMU UČITELI JANU VOBORNÍKOVI.
[5] SLOVO.
Dívám se do země, pospíchá tudy malý tvor, někam chce, jediná slza ho utopí. Přišel sem náhodou a nehodil se sem. Dívám se do země a pláču. Proč zpívat? Proč za nocí mrazivých bos a rozedrán, s okem vytřeštěným, s lyrou v ruce stát u okna chrámu a dívat se na Ni, jež mne okem nehledá, když dav jiných uvnitř ji obletuje, dary jí kupuje, sladkými frázemi ji mámí, ji kupuje – – ne, to není Ona, je to pozlátko. Půjdu bloudit dál, hledat ji, tu pravou, čistou, jedinou, nehynoucí. Je zima kolem, zima hranatá a pravidelná. Pryč z toho hřbitova s lesklými náhrobky a bez mrtvol, zpátky, ven – a jdu dál bos a rozedrán, s vytřeštěným okem, s lyrou v ruce –
[7]
Léto babí, meze svadaly, Léto babí, meze svadaly,
 pampelišky chmýří pouštěly bílé, špačci se na topolech hádali rozpustile a padavky se stromů volně padaly. Potok se rudě zakalil, vrba házela sem lístek za lístkem smutně sklánějíc týl. Mlhy krok za krokem táhly, zakryly nebe, zakryly zem, drobný deštík vánek přines’ náhlý. Myšlénky léta svadaly, v ustaralou hlavu sem padavky volně padaly. [9]
Paprsek zlatý šerem listí svítá, Paprsek zlatý šerem listí svítá,
 pokud září, ber ho, duše, ber! Mizí, svět jiný ho za mrakem vítá – Kol mého okna u večer kalousek pomalu lítá. Pojď! naříká, touží, na jabloň sedá sám, proklet a nepoznán. Jaro za jarem, za plánem zaniká plán a hlava hoří bledá. Ohnivý západu zajel vůz, východu není, leč v říši cizí, neznámé, v říši hrůz. V ohnivá západu kola, co za obzorem pojmu mizí, kalousek duši mou volá. 10
Po stezkách srázných, skalnatých, Po stezkách srázných, skalnatých,
 úžlabím tichým zvolna, přes propastí temno lákavé skokem, dusným vedrem, horami ledovců, vzhůru k nebi dokonalosti. Obětí krvavou, výchovou vlastní, ať všední déšť padá, ať zastavit se láká květ, jen vzhůru, dále! Ať kosí Smrt těla uvadlá, jen záhyby duše sledovat a sladkostí mléka vlastního mřít. S duší veškerenstva splývat, duši Jeho se podobat a sobcem nebýt! 11
Modli se za království boží, Modli se za království boží,
 pros o nebe, slabý, neb těžké je hlavě trnové hloží, když naděje nesvítí paprsek chabý, těžko je být zdarma druhým za podnoží. Nechtěj, žebráče, brát se stezkami tajemnými, starej se o výživu, o svou skyvu, abys uštván nebyl bratry svými. Nechtěj klid a nechtěj vyhynout! Nechtěj pravdu poznání znát, nechtěj tvorem prostě zaniknout! V nebe věř! Bohu se koř prostřed svic, káží ho a musí ti dát po smrti nic! 12
Úsměv starci na rty nutí, Úsměv starci na rty nutí,
 muže klidem k činu budí, dítě květem smavé žluti uspává a nezatrudí kámen zapomenutí. Hmotou dýše, červánkem zhasíná, dumu rozjímání tiší i bouří jek, kyne co němý výsledek, co hvězda jediná. Rýhy, runy dějin stírá, ryba rozumu trhá se v síti, stará víra. Ať myšlénky vrou, běsi bouří dutí, nám svítí kámen zapomenutí. 13
Tvým otcem prach Tvým otcem prach
 a zbožňovaná země máti tvůj je vrah; když bůh v čelo skálu dá ti, trosky kostmi tvých jsou snah. Paprsky dva oči tvé, vlasy travkou zelenou, krev žár moře se pěnou duše moře zbouřené. Rozum obláčky oblohy a slunce tmu i světlo ti vmetlo pod nohy. Jsi hříčkou a náhodou, raketou, jež zazáří, mžikem se rozletí. Máš jen srdce, jedinou perlu svou. 14
Starostí, trudu pot na skráni, Starostí, trudu pot na skráni,
 hlava mu navyklá v dlaně se ztýrané uklání, klid prch’, tak srna zanikla, z aleje zelené v trninu uhání. Být, nebýt! Stranou se potměšile kouká svědomí drak, jednou tak! a jednou tak! a doupňák hlavy táhle kouká! Padlého kmenu ston, blouznivce matný chod, štvaného jelena hon. Vějička výstražná, signálu hlas, stáří a hříchu svod. Klid a bouře, zas a zas! 15
Jak je sladko trpět, naříkat, Jak je sladko trpět, naříkat,
 kletbu, posměch, zášť, hrdě zvednout se a zapadat, zoufalství nosit plášť a o samotě zaplakat! Příšery bít, být sám a hořce umírat; chceš polibek mi dát? já ctnost svou zulíbám. Já vidím! žiju, chci a smím! ó nech mě, země, matko, ať tě políbím! Tvých prsů vůli zulíbat! Jak je bolno a sladko políbit, žít a umírat! 16
Větre, v oheň duj, Větre, v oheň duj,
 ty člověče, kováři, v tajemnou jdi sluj, ať pot proudí po tváři, prací duši kuj! Zmládneš! Strhneš tíži pout, dekadenci, malost, snění, chudobu a přesycení, v starý odhodíš je kout. Tvá mysl věčně žíznivá ti května píseň jásavou zazpívá. V tajemnou jdi práce sluj, buď silen duší svou, ji v ocel kuj! 17
Jsi zvukem sladkým, jej mysl sotva tuší, Jsi zvukem sladkým, jej mysl sotva tuší,
 jediný, čistý, jsi prázdno, je převraty nevyruší, dokonalý, jistý, jsi vesmíru duší. Milovat tě, toť právě žít. V náručí bratra, v náručí ženy tam žití cíl je nezkažený, sladko dosáhnout a mřít. Celou mít duši! Cesta daleká! Království boží, života strom, býti synem člověka. Nesmrtelní, neumřete, atom za atom! Dokonalí buďte! Bděte! 18
Jediný výkřik svatební zazněl nocí, Jediný výkřik svatební zazněl nocí,
 jím anděl padlý se zasažen božím okem svíjí, zaúpí posledním k nebesům čistoty hlasem, jediný, pak ston a pak ticho. Lehce a svižně se do brány Rozkoše na perutích pudu, na křídlech rozchvěných do říše mžikavé letí a letí, v zápětí branou protivnou ven, s níž za párem vybledlých, zdrcených tváří starci se chechtaví dívají a trety „lásky“ házejí za ním. A cesta ta další? Skála a močál a skála! Hle! proč se k prvé zas vracejí k bráně!? Jinudy? Ne, jsou lidé! Nemohou! 19
Kousek ostřice a kousek hladiny svíťá, Kousek ostřice a kousek hladiny svíťá,
 místo zdravé, místo citlivé, bolavé, duše tmu ještě, duše východ vítá: nade mnou šídlo modravé těkavě lítá. Život vysněný a život vroucí, obři dva tu spolu zápolí, z mlhavých vidin zelených do polí, tam anděl sní a zde zpívají brouci. Tam hodují s bohy a zde krev svou cítím Bohem hořet živou, tvořivou kvést kvítím. Zítra v nebi a dnes v ráji – Běda, kdo cestou jednostrannou, křivou z jednoho jen se kalicha pájí. 20
Skřivan se modlí, kvete bez, Skřivan se modlí, kvete bez,
 po nivách zelených duše těká; a z hlubin dole vstává Děs, myšlénka každá se ho leká – je mi tak divně dnes. Modravé kvítko v rukou trhám, jeho nevinnost mu závidím, krok za krokem se zastavím a v kalich duše hnus vrhám. Zpěvavý hymnus hudl jsem k žití, teď k skále jsem pusté přikován, oběť němá v síti. Skřivan se modlí, kvete bez, a cíl je pochován – – Je mi tak divně dnes! 21
Rostl v lese javor bílý, Rostl v lese javor bílý,
 brzo výše větve jeho nad okolí vystoupily, v jase světla nebeského o pozemském blahu snily. Máť ho země napájela, slunce zeleň posílalo, vysněnou mu duši dalo, duše čistá jinam chtěla. Sekera ho podtínala, duše bílá mízou vykapala. Rostl v lese javor bílý, hmota zbyla, kořeny duše shnily. 22
Život! Jívy nažloutlý květ, Život! Jívy nažloutlý květ,
 stojaté vody, hluboké, mělké, v houštině hnízda malý svět, balvanů skupených skály velké, klikatý slípek vodních let. Výběžek úzký v moře temné, dojít konce, tam padnout, neb v polou cestě květinou zvadnout, již uštípnou k rozkoši ruce jemné. Ukrytý střelec s napjatou kuší číhá a cíle se nemine, daleké volání prochvívá duší. Kdo v srdci teplo, uvítá bouř, doletí v modro oblohy jediné, kam z lesa života ztrácí se kouř. 23
Zítra? či po roce? kdo ví? kdo ví? Zítra? či po roce? kdo ví? kdo ví?
 Noc touhy zamlklou hlavu níží, my nesejdem se! a noc už spí! Tak koleje v dálce se blíží, a nikde se nesetkají. A v duši dva ohniví cválají oři, dva proudy, ten tichý, ten dravý, teď jiskra v ní, oheň plazivý, hravý, tak v dálce stohy dva rudavě hoří. Však koleje smějí vedle sebe jít a stohy hořet spolu, slzy dvě v oku se chvít, jak měnivé, lákavé půvaby žen, tím životem nahoru, dolů – a v duši plamen jeden jen! 24
V dálce obrys lesů dříme, V dálce obrys lesů dříme,
 přes pruhy polí zelených kývá; půjdeme – dusno opustíme – kde volně se dýše, kde se zpívá; starý je kout náš! tmavý! nevidíme! Starý? ano! chudý podbělem kvete, ale, bože! máme ho opustit, máme v Neznámo jít! a doma zůstanete. Ty čtyry stěny úzké, nízké, holé, divné kouzlo, divný stesk! Oblohy taje! ó buďme dole! Kochat se na květu rozvinutém, ať dalekých lesů, pokladů, vábí lesk, na květě podbělu chudém, žlutém! 25
Ne! nech mě jít! já půjdu sám! Ne! nech mě jít! já půjdu sám!
 Je tak nejlíp! S Bohem buď! Žíní tělo opásám, pohřbím všecko v těžkou hruď. – Kudy teď? a kam? Mně Život hloh s trny v cestu dává, jho jeho zpupné co chvíli podejít. Sny sladké mít? Tak moře s obětí si hrává. Smát se? Ne, o zmrtvělý život se rvát, o kámen hozený Časem v lidstva rej, za měďák křídla i s rozmachem dát! Být dobrým? prach bezmocný v hrobě! ano, chtěj! můžeš? chtěj! Smát se, ale tiše, v sobě! 26
Na ňadrech matky Spokojenosti Na ňadrech matky Spokojenosti
 spočíval jsem, kochal se v zraku jejím klidném, zářícím, pásl se na lučinách úsměvu jejího, co na rtech se jí šťastných třás’. Hněvivě odmítala jiných zástupy, malých a nízkých, duší suchých, jež chvěly se, když života Bič švihal je ostrý. Odmítala i druhé, kteří nudou ospalí královské jí dary přinášeli. Máš-li duši vřelou, rodící, pupenec jara nevinný, jdi k ní, k matce, a uvítá tě. 27
Mžik a věčnost ve mně! Mžik a věčnost ve mně!
 Dohořelo nebe, dohořela země, sešel celý vesmír s hvězdičkami ke mně. Jak dva druzi dávní objímali jsme se, jak milenci v lese my se zpovídali. Na prsa mě vinul, chvilku z kolotoku odpočinul. Odešel mi světlem ranním, stýská se mi, půjdu za ním. 28
– Rozum a Cit –
Vyšli aj na louku, na loučku zelenou dva bratři mládenci, jeden dubec silný, jeden javor měkký. Oni se mládenci pěkně políbili, šavle vytasili, oni se rubali. „Bratře milá, nerubej, zakrvíš si bílé ruce, hlavy nestínej! Však jsme my dva bratři rodní, bratři rodní jedné matky!“ Zaplakali, líčka poboskali. 29
Já po louce, tys cestou šel, Já po louce, tys cestou šel,
 já vrbovím, ty stromů řadou, tys trhal ovoce, já pěl a mezi námi bajku mladou, tak divnou, potok vyprávěl. O králi, pan Život se jmenoval, jak v cárech žebrat světem chodil, princeznu loutku sebou vodil – dál potok hrčel a povídal. Tys suchem šel, mě rosa máčela – a prázdno v duši, plné útroby silnicí dlážděnou tlupa v dáli kráčela. My v bouři štěstí a ti tam v klidu muce – My přes hořký někdy potok chudoby si podávali ruce. 30
Zda viděls kdy matku zšedivělou Zda viděls kdy matku zšedivělou
 prací a drsných bolestí knutou modlit se tiše v koutě kostela, na jehož oltáři zlatém pyšný bůh sedí, za spásu padlého syna? Modlitba, slova, chrámové ticho jí na chvilku dají zkonejšení a jde domů připravena znova strádat, hříšného syna otročit vášním. Krev krve její stokráte ji raní, a ráda mu slouží přec – kolik matek, kolik podlých synů?! Zda viděls kdy ďábla, fenu zlotřilou, odrudu zvrhlou lidského kmene? Odvrať se, věřit nechtěj! a přec – – ! 31
Závratnou končinou, houštinou lesů Závratnou končinou, houštinou lesů
 dral jsem se horečně vzhůru, po pěšinách ještě chodce jsem potkával a dál už sám směrem jediným, kde kýžený cíl, světlo se zjeviti mělo. Už mýtina z dálky svítí, už vidím, jaké štěstí! Bez dechu nazírám v jedincův účel. Hladká mýť, rovná, cementová, a prázdná, prázdná! Ah! tam uprostřed – sfinx? Takový malý človíček, kamenný, nízký, vytesaný. Takový človíček docela malý. 32
Zaďobal datel v dub vyhnilý, Zaďobal datel v dub vyhnilý,
 kousky ho padaly k zemi, kde sasanky jaro šířily a se svislými perutěmi samičky ptáky loudily. Na dubě hnízdo si stlala ponejprv veverka, a těžká ještěrka v pěšinu hřát se vylézala. Slunce lístky pupenců lákalo ven v zeleně půvaby nové, mušky si sedaly na lupen, člověk k ženě něco dál a na kraj vody motýlové – jen starý dub usychal. 33
Rybníček u lesa, starý podivín, Rybníček u lesa, starý podivín,
 několik vrb s šedivým topolem, jenž na stříšku zelenou hází stín, vantroky, sádka, truba nad kolem – o samotě malý mlýn. Blatouch a pstruzi ve stružce, na hrázi fialka bledá, petrklíč, u lesa kříž, v něj času šlohá bič, věneček jedlový visí tam na stužce. V zahrádce drnové několik stromů, mlynář vdovec sehnutý vyšel teď, rozhlíd’ se a zvolna zašel domů. Nad mlýnem kavky skřáhly – ze sednice zvonivá zněla odpověď – a nad lesem do dálky táhly. 34
Na rovech – kopečky pískové – Na rovech – kopečky pískové –
 na křížcích – dvě dřeva zlomená – na tabulkách bílých s černými čísly, na drátěném plůtku ostnatém spí tu spravedlnost lidská. Hřbitov trestanců! Loupeže, slzy, výkřiky obětí dušené, nezcelené jizvy pozůstalých – jak malý a úzký hřbitůvek! Sem a tam i tráva sem zabloudila štíhlá a tenká, tam šípkový trs, a zde na tom rově tři chudobky. Ta první chudobka stařičká matka, druhá sestra dobrá, co ho těšívala. Třetí dítě! či žena, co ji zabil? 35
Šel jsem po tvrdé cestě světa, Šel jsem po tvrdé cestě světa,
 oblázek zvedl jsem malý, v oblázku zámek křišťálový, v zámku tři pokoje uzavřené, prouteček kouzelný je otevřel. V pokoji prvním dívka černooká, vznešená, tiše pravdivá, prosté krásy; tři děti hrály si s kostkami, mázdrou a štětcem, na stěně zlatý nápis: Čiň! V pokoji druhém dívka hnědých očí, zavřených, snivá, zadumaná ke struně měkce pěla, na stěně zlatý nápis: Tvoř! V pokoji třetím dívka modrooká se září kol hlavy v nebe se dívala. Na stěně zlatý nápis: Mysli! 36
Na hrubou lavici kles’ a vzdych’; Na hrubou lavici kles’ a vzdych’;
 ba zaprodal tužby, sny mládí, léta paží k činu vzpřímených za Klid (v něm hyény vyjí a syčí hadi) šedivý mnich. Nitrem mu vodopád dosud hučí a hmota skály kol tichá v něm kácí se, tříští, mluví, vzdychá, krev země mu srdcem burácí, skučí. Litera němá, ah život zřít v plamenech, život šumný, veliký, kypivý, řeky spád po kluzkých horských kamenech. Na hrubou lavici v trpkém snu odříkání uložil hlavu mnich šedivý. Pavouk se zvolna po nitce spouštěl na ni. 37
Nad obzorem východ se rumění, Nad obzorem východ se rumění,
 červnová ňadra rozhaluje zem hřbitova křížům, sochám, kamení a kostnice oknům třem, prostá a krásná jako umění. Hrobař došel ke zdi, zaryl rýč, hrana o oblázek křapla, slza horká v trávu skápla, kde zlatý zvonil petrklíč. Na rov vedlejší sed’ – vstal, obryl, odházel a zas motykou nakopal. Setřel pot a hleděl v dálku vyjeveně, ah! před měsícem na svatbu s ní šel. A kopal dál hrob své mladé ženě. 38
Lesem tápá, poletuje Lesem tápá, poletuje
 tupě, oddaně a tiše, větev ostrá peří ruje, rýhy v hlavu krví píše; znaven v zem sed’ podřimuje. Hladov opět poletuje, tápe, do kola se točí kos, má prázdny důlky očí, vrána vyklovala mu je. Starý, sám a opuštěn. Used’ zas a hlavu chýlí šedý na kořen. Zacvrliká, zvolna dýše, – lesy klidem hrana šelestily – tupě, oddaně a tiše. 39
Na stromě matčině v slizkém sladovém obalu Na stromě matčině v slizkém sladovém obalu
 dřímal dlouho, než vypučel, vzrost a dětskýma očima užásán se díval v okolí krásy, do očí bratřím, s nimi nes’ modlitby k bohu slunci mladistvý list. S větérky hrával skotačivě, s kapkami laškoval, dívkami snivými, jež lahodou mírnily žár a myšlénky vlévaly v žádoucí duši. Kdysi slunce na východě vzýval hořící a od západu žárlivé přišly kapky, kořit se bohu ustal a vnady dívek kochal. Vášeň prchla. Kam polibek, tam rez, živořil, umíral a prostřed léta uvadlý dopadl k zemi. 40
Byl tvor to a bratr můj snad, Byl tvor to a bratr můj snad,
 on cítil stejně se mnou bol i ples, ukojení, hlad, my byli páskou poutáni temnou – byl to jen pes, však já ho měl rád. On neznal těla mrzký pud, ukrutní lidé, slepí, mu ho vzali – když lesem žití my se zatoulali, on vždy mě vyved’ odtamtud. Dvé zločinných se ho chopilo ruk, když vzdálen jsem byl, život mu vzalo, aby mělo tuk. Píseň všední, denní bohužel snad, kletba, již v duši bůh nám zavěsil. Byl to jen pes, však já ho měl rád. 41
Král na vojnu zavolal, Král na vojnu zavolal,
 hráli, bubnovali, a syneček jen se smál; šavličku mu dali, na koníčka posedal. „Pánu Bohu tě, milá, nechávám, čekej, než jabloň zkvete na třikrát!“ Zkvetla, šla ho vyhlédat k černým ke vodám. „Voda bystrá, kam’s ho dala?“ třikrát voda zašuměla, třikrát panna zaplakala. Ponejprv bílá čáka vyplavala, podruhy voda zkrvavěla, potřetí Anička do vody popadala. 42
Konvalinko, kytko má, Konvalinko, kytko má,
 ty pěkná, bělounká, na jaře tě trhává má zlatá panenka, konvalinko, kytko má! Do lesa s ní pojuchám přes cesty i necestičky, budem trhat do kytičky, konvalinka sem, konvalinka tam. Jednu na klobouček, jednu do pasu, do rukou dvě, do šněrování, jednu do vlasu. Panenka se schovává, za ní, za ní! Konvalinko, kytko má! 43
Šli jsme spolu, nikdo nemluvil, Šli jsme spolu, nikdo nemluvil,
 jen Láska s námi kráčela, ruku jsem do ruky položil, tys oči zavřela a já tě políbil. Šli jsme spolu dál, tys ke květu se skláněla a modré oči zavřela, a já tě zulíbal. Jediný den, jediné štěstí, jediný sen. A večer byl, tys vlhké oči zavřela. a já tě políbil. 44
[M. N.]
Věčně a z daleka, v skrytě dívat se do očí tvých, modlit se k tobě na úsvitě a vzdychat ve tmách večerních, mé sladké dítě! Neznat tě, vidinu mít, tebou po lesích v nadšení bloudit, tebou na struně něžné zvuky loudit, tvou krásu, ne tělo tvé, chtít. Být děckem zas v klíně mládí, vnad, do dálky hledět zadumán, v skrytě a nesouvisle šepotat. Vzdychat ve tmách večerních, věčně a z daleka, mé sladké dítě, dívat se do očí tvých. 45
Slunko zalilo krvavým závojem hory, Slunko zalilo krvavým závojem hory,
 dav stál tu u sochy a modlil se. Druh nezřel druha, boháč chuďasa a větřík svorně vlasy pohrával; hle! hlava sochy teď se zachvěla! Já ruku našel teplou vedle mne, z ní oheň ssál, a chorál mocně pěl a dozněl, ručku vymkla z mé, já viděl nachem růže s líčka plát – Ni slůvko nevyplulo se rtů nám. Teď šumot byl a davu vlnění; já ještě hled jsem zachyt’ poslední, tak tklivý, bolestný a zmizela, jak kvítko, vichr když je uchvátí. A umíráčkem znělo klekání. 46
V sadě jsi se mnou stála V sadě jsi se mnou stála
 rozvitá, já tě očima ždál, na trávník hebký’s usedala, já o strom se opřel opodál a ty ses tak zvonivě smála! Chceš? tvůj hled černý zavolal, jdi! ptáček loudil v stromě, kytičku hodila’s po mně, a já ji roztrhal. Sukýnku’s vábně nazvedala, ve mně to bouří zahučelo, bouře ta mi tě brala. Mračna oblohu potáhla modrou, žel! a srdce, to plakat chtělo. Já šel – – ! 47
Srdce mi plápolá, zrak do kraje hroužím, Srdce mi plápolá, zrak do kraje hroužím,
 nedočkavě chvíle počítám, schromeným křídlem dolem se ploužím, zas jásavě k oblakům zalétám – já toužím! Přijde už? srdce se ptá, v daleku strom větrem mi kývá a nad lesem mraků mátoha křivá perutě negace rozpínározpíná. Usíná tužba a jak stádo kněží tichošlápků v podsvětí mizí, myšlénka divá za myšlénkou běží. Bezděky v šílené, dusné padám jarmo hypothes, visí. Já toužím dál a darmo. 48
Zda ještě pamatuješ ten úzký byt Zda ještě pamatuješ ten úzký byt
 s jedním oknem, kam utekli jsme lidem, kde jsme se učili spolu žít, až řekla’s mi s klidem: Můžeš jít!? Tam my se modlili kdysi modlitby ponížených, nízkých, ohlas dvou duší jásavých, blízkých, nebe my vymodlili si. Na stěně křížek, pod ním lože, a ta dobrá chleba skyva, ten celý štěstí rok, ó bože! Slyšela’s zlato kdes zazvonit a řekla’s tak změněná, divá: Můžeš jít! 49
Z kostela domů, krok nejistý, Z kostela domů, krok nejistý,
 vzal jsem ti modlitby, obrázek, obličej přečistý, nevinný, přelibý, a pod ním jetýlek čtverlistý. Ty trhala’s ho jednou za rosy, pod ňadry hrdlička pěla, pod čelem píseň pěnkavky zněla, v oku ti zpívalo šumivě rákosí. Tady to bylo na stráni, kams tenkrát posílala srdéčko sladké a oko havranní? Obrázek hledí klamně a čtverlístku duše mi lhala. Tys tenkrát nemyslila na mě! 50
Bože, jak ta voda plyne Bože, jak ta voda plyne
 zdlouha, tiše, maličko, kolem do kolečka vsi se vine zvolna jako to srdíčko, které touhou hyne. Na lukách postojí, ztrácí se, paří, jako to srdíčko bolest maří a nic ho nezhojí. Bože, dej větry, ať vodu honí, ať křoví polámou, co ji cloní. Bože, dej bouře, ať vodu zvrátí, ať bolest srdíčka, bolest mou, navždy zkrátí. 51
V tajemných sklepeních, rozvleklých chodbách V tajemných sklepeních, rozvleklých chodbách
 srdcí jejich usadila se lstivá hyena a za nocí mlžných se plížila na lup, zvolna krev vyssála všecku bledému dítěti, Citu, jež v kolébce dřímalo Lásky. Za dne je po domě bloudící červeným zrakem z dálky uštkávala, očima nenávisti šlehala vrásčitá čela, táhlým vytím je dvojila skloněné. Byly dny, kdy úsměv jich zahnal ji daleko v nejzazší kouty, kde vzteklivě hryzla si ztřísněné běhy. Slovo a Hněv opět ji sytilo – a nenasytná, věčně žíznivá už pod krbem se hřála a vládla domem. 52
– Sirotek –
V oboře žežulka zakukala třikrát, třikráte na mě zavolala, třikrát má hlavinka zaplakala. Když nesli tatíčka, ponejprv plakala, a to s ní zalkala zelená travička. Podruhy, to hruda poslední zapadla na truhlu maminčinu, plakalo dřevo suché s ní. Potřetí zvonili jí, zvonili jed, zvonili mou vinu. To srdce mé s ní zaplakalo naposled. 53
Už zhasla, vím, Už zhasla, vím,
 a zbyl jen planý rým, blahých chvil čpavý dým. A hoří odlesk jen – vyznělý sten – v moři. Žití kus pochován, zbyl jen hnus, planý rým, starých ran čpavý dým. 54
Zvou tě andělem, Zvou tě andělem,
 křišťálem, ideálem, duší boží, Orientu hvězdou, pýchou Severu, kletbou Satanovou, zvou tě strojem a číslicí, ó ženo! Křídla ti věší schromená, pestrá, obarvená, požitku křídla, křídla okamžiku, a vzletnout ti nedají. Hněv svůj jim v čela kamenná vrývej a vyprávěj pohádku dum o červené karkulce! Ó ano, ty’s víno dávající krvi šťávu, ty’s netopýr ssající ji. 55
Lilie bílá, vonná, vychovaná Lilie bílá, vonná, vychovaná
 na záhoně rozkvétala. Chodili marniví kolem, vůni ssáli, na kráse pásli se zdaleka, rádi by ke zdobě utrhli ji. Žárlivý u plotu trn ji hlídal, pobodal ruce smělé. Než matka její, víla zahradnice, v pánvičku dala ji za okno pestrou. Přišel kde kdo, pil něhu její bílou, surovým hmatem se jí dotýkal, na okno peníz zvonivý kladl. Zahradnice smála se, těžkala měšec, a u plotu trn usychal. Lilie bílá, vonná, vychovaná – – 56
Byla studnicí, z ní prýštěla Byla studnicí, z ní prýštěla
 života láva, z ní napájela se lačná stáda mužů vzpřímených i shrbených, oasa uprostřed pouště. Byla hrobem, kam květ města chodil pochovávat semena svá svadlý se vraceje, kámen v zeleném poli. Byla žhavým ohněm, který pálil a nehojil, řečištěm vysechlým žárem léta, v němž prameny mladé v písku se hltavém ztrácely – Plaňka o samotě, kam se slétají ptáci! 57
Písničko má, s tebou vstávám, Písničko má, s tebou vstávám,
 s tebou chodím celý den, tebou znamení jí dávám: „má panenko, pojďte ven!“ s tebou šťastný ulehávám. Chodíš se mnou, se mnou bloudíváš z rána do měsíčka, od večera do sluníčka snem mě vodíváš. Až tomuhle koutku spánembohem dám, komu tě, písničko sladká, komu já tě zanechám? Zakopu já tě v cestičku ušlapanou, kudy jsem chodíval skrze vrátka pod okýnko za svou pannou. 58
Šibenice, vraždy, satanáš! Šibenice, vraždy, satanáš!
 Chceš víc? Nuž nouzi, bolest zpívám; hříčku, verši, šalebnou dáš a dlouze zívám, zívám, vře srdce – znáš písničku, znáš? Žalář se zlatem zdobí, reci vstávají, hřmí, sladce šveholí starou zvěstí, nesou svobod kýžené štěstí, lační po slávě, moci, nebešťany se zdávají. Lež! Nevěř! Proroci jsou prázdní, hluší! Směšní! Slámu na žerď věší, cepem bázliví točí, a ty’s, v nějž buší! Svůj, miláčku! Těžký čas! Přítele máš? Šťasten třeštivý, co hřeší! Znáš písničku, znáš? 59
Spal jsem den celý a neslyšel Spal jsem den celý a neslyšel
 jas písní kol a nedýchal jich žár, nezřel jsem, jak slunce kolos povyšel, a prostřed všeho ochuzen a stár, ó žel! Peruť západu mou duší vála chmurná, pod ní jsem usínal, a měsíc vysoko stál noc celou, žití, dennice ráno lhala. Já za soumraku hledal prosté kvítí, však netrhal a neplet’ kytice, já s ním chtěl žíti. Marno bojovat! Líp je se vrátit, kde chaloupky kynou poklid věštíce, než salony uhýčkán prázdný se klátit. 60
Já zpíval v bouři, blesky mě bily, Já zpíval v bouři, blesky mě bily,
 do čela vrážel kapek chlad, mým srdcem všechny zvony hlaholily, já bolest svou musil vyzpívat, bledých hvězd zákmity, co ve mně žily. Píseň větve ochořelé, kletby na boha, stesky země – proč otevřel jsem ti, hrdé plémě, své rány na vadnoucím těle? Oblaky písni mé rozuměly a duší teplých pár, mé struny mřely. Hleď, tam pták v houští skrytý pěl, zazpíval kouzlo, umírání jar a odletěl. 61
ŠUMÍ BOR –
Šumí bor a tráva hlásí jaro. Nad květem květ se rdí, mech šepotá mechu, ptáku pták, tam zacvrliká brouk, smrk s jedlí zasténá, jelen s laní jede, králík cupá s družkou, sojec emir heteru si v harem vede, slavík hymny zpívá pod šípkem a růží, potůček se snoubí s řekou, rybka hraje s rybkou, rákosí břeh líbá láskou prohřátý, žabka za žabkou skáče, u kolu, jej tráva bujná oplétá, na ráčka stydlivě vzhlédá žena, dno se kamenité s vodou tře, zastaví ji, dál ji nepouští a vodník ji dráždí těžké balvany vále. Země zpívá starou epištolu. 62
POD JABLONÍ
Prchl mráz a prchly mraky. Zelenými nad povlaky polí skřivan zahnal hluš a huš! už tam zmizel pod oblaky. V slunka démantech se cloní, milost prosí, zažadoní pro malounké, teplé lože, bože! na poli tam pod jabloní. Vyprosil ji, teď sjel bleskem k zemi s rosných perel leskem, kde proň v žitě na úsvitě dítě žínka chová s steskem. Už ho vítá plna vznětu, už k ní used’ po přeletu, do postele – štěstí celé – stele chrpa v hnízdo plno květů. 63
RODINA.
Kout šedý v louče tmavém, čadném mrku, kol matky zeje pět hladových krků. A šestý osmiletý hladí kliky: ples zní, či pláč to? z jeho harmoniky. Dcera vírem hospod, smíchy, ryky – táta zapad’ někam do putyky. 64
JE VEČER.
Večera pták zamával křídloma a sestupoval. Na horách v dálce vyšlehl oheň. Kultura předla, zpívala dřímajíc, v kolébce u nohou mladý člověk snil. Oknem měsíc bledou září svítil, do žlutých stěn proces života psal. Hluboko někde Bůh do prázdna hleděl, a v krčmě městské o negaci jeho byl hovor. Na řece vlny tiše šplounaly, na nebi hýřily hvězdy. V podkroví k ženě se skláněl muž; v jeskyni Hříchu, v údolí smrti satan člověka z hlíny tvořil s úsměvem, a za křovím před slují číhal dravec, lupič a blížní, chlebař a poctivec. Boj a mír pod dubem v lese se hádali a zmije z kořene nořila hlavu. Na blízku ve mlýně zvesela myšlének nových mouka se mlela, a byla ztrouchnivělá, plesnivá; před mlýnem umíral žebrák, 65 učil se umírat, a nahoře mlynář peníze počítal. Zaštěkal pes ctnosti a netopýr vyplašený odnášel vůli k dobru a odplatu. Trest, bratr jeho, hledal spící vyvolené a v ústa duší jejich těžká zrnka kladl: jednomu pochybnost, tomu odevzdání, vraždy a samovraždy, pýchu a v samotu útěk, zánik a šílenství, šílenství. Massa klidně spala dál. Na řece vlny tiše šplounaly, na nebi hýřily hvězdy. Na věži v okovech bděla Svoboda, dobře ji hlídala děla, na hradě vládl malomocný a ruce měl železné, v hrudi pravidelně klepal stroj. Byl dlouhý večer, noc, slunce nevycházelo, mraky Hrůzy se valily, nad nimi Věčnost do taktu kývala nehybná, nevšímavá. Náhoda Jistotu pod zámek zavírala, a jak zástup dychtivých k metě zamířil, meta zmizela náhle a zástup dal se do tance. 66
ROZCESTÍ.
Těžko smát se! Vzdechy! Vzdechy! chci svůj život, chci své nebe, chci svou víru, nechci milost, dobře jdu? či tápu v bludu? Kudy cesta? Která klame? Hledám, bloudím, nikde světlo. Býval bůh a bylo světlo, slýchával mé vroucí vzdechy, mrtvý bůh! I živý klame! Hříčka lidí, lidské nebe, kámen pouště, kámen bludu, nullou Satan, Bůh i Milost! Srdce živé pravá Milost, krev a tělo pravé světlo, klid a mír dá výhost bludu, a den po té nové vzdechy, stálý boj, toť eden, nebe, laská dnes a zítra klame. 67 Jinak chceš? Ne, Lež tě klame, nízký, trpný v prostou milost vlastní, lidskou doufej, v nebe, dá ti tebe, dá ti světlo, popel až tvé srovná vzdechy na konec. Nuž, znáš se k bludu? Žít chtěj! žij! Sic na tvém bludu, jenž co jiskra vábně klame, takže prchaj’ pochyb vzdechy, jiní stavět budou Milost, hrdých věží bájné světlo, město nicu, bytí nebe! Vídím v dálce modré nebe prostým okem, beze bludu, vidím lidstva jedno světlo, jediné to neoklame! Vidím Dobro! Své! Toť Milost! žití ráj, boj, ples a vzdechy! Moje vzdechy – moje nebe V srdci milost – zas kus bludu. Svědčí, klame – tma a světlo. 68
ZPOVĚĎ INDSKÁ.
Měl muž ženu, sedm dětí. Dle příkladu Adamova chodil kopat vinice. Chudý byl, však spravedlivý. Jednou červu ukop’ hlavu. V neděli šel před mší jitřní do kláštera k zpovědi, tvora že zahubil vraždou. Dal mu Otec rozhřešení, muž odešel s lehkým srdcem. Večer mnich když z brevíře se na klekátku v celi modlil, nešla zpověď z jeho mysli. Či satan či boží duch mu vnukal těžké přemítání: červ na hlíně počne tlíti, jedová naň vsedne moucha, přijde rybář, najde červa, na udici dá ho v řece, ryba chutě polapí ho, otrávená přijde na stůl 69 knížecí a kníže naše je v života nebezpečí. Zemře, soused kníže zpupný přepadne zem osiřelou, celý národ bude pykat za hřích muže bezbožného. A hrozí-li nebezpečí státu, celé společnosti, svoluje se nešetřiti zpovědního tajemství. – Šel a oznámil vše soudci. Ten to za zjevení boží uznal, muže pohnal na soud, upálili velezrádce na hranici na náměstí, když kníže-pán podepsal. Doma prázdno osm krků, a červ hnojí bujnou révu, z níž se zítra kníže pájí. 70
JEZDEC.
Po široké po pláni jezdec s větrem uhání. Jede a bez únavy, dlouhý plášť má rudavý. A v tom plášti divná smeť, točí se tam celý svět. A jak koník skok a skok, kosa klátí se mu v bok. A jak koník depne v step, holá skočí na něm leb. Jak chce vítr předehnat, chrastí na něm kost a hnát. Teď se po kameně smek’, vrány na něm chvěl se skřek. Jak zaletěl do oblak, zablýskal se černý zrak. Zamách’ kosou na pravo, na tisíc těl padalo. Zamách’ kosou na levo, tisíc těl tu leželo. Zamách’ kosou vpřed a vpřed, Aninčin se kalí hled. 71
HEJKALOVA ŽENA.
Šla děvečka, šla lesem před svatým Vítem ten den. Šla děvečka z pouti, co ji rmoutí? S hochem se tam rozhněvala, přišel, slovo, košem dala. A přec se mu zahleděla do očí – Teď bludný kořen překročí a „hý! hej! hoj! halihá!“ známý hlas se jí to zdá. ‚Tady, miláčku,‘ ozve se, a chechtot zazní po lese. Utíká, utíká ze všech sil, ví už, že to Hejkal byl. Obrací kapsičku na ruby, aby se zbavila obludy. 72 Na cestu se nekouká a zas to za ní zahouká. Hledá chleba, nemá, nemá, a se strany Hejkal stená. Běží, pot se jí s čela řine, běží s hráze po bařině, sedělať srnka na hrázi – a sluníčko už zachází. „Hý! hej! halihou! Hejhá!“ zlobně za ní Hejkal kejhá. Zástěrku obracet se jala, tkanička praskla a bouřka ji vzala. Už k ní Hejkal doletí, už ji svírá v objetí. Už nehouká, blahem súpí, mechy, kapradiny, chlupy – Kdo to v lese kvílí? Sova? Ne! to žena Hejkalova. 73
KLEKÁNICE.
Šlo dítě pro vodu mamce na draha, tam ke studánce. Šlo a draha celičká za slzou padala slzička: Ta prvničká za tatíčka, u keříčku za matičku, tisíc, dva za oba, ty, co nikdo neuvidí, pro zlé lidi. Slzy jí padaly do vody studeny. Upadla na kámen, džbán rozbila na něm. Pro oči červeny, pro džbánek rozbitý domů se bála, na drn sedala. 74 Očka klíží, dítě spí a klekání ze vsi zní. Co dítě usíná, selka doma proklíná. Ze tmy ze drah kulhá baba vyschlá, křivá, šklebná, slabá, v očích tmu, na ústech můru, krokem na zem, druhým vzhůru, vlasy svatojanské mušky, v drápech hůl, to sněť je sušky, měch má na zádech. Tichounko kolem, ani slechu – Už děťátko, už je v měchu. 75
ČERNÁ KNĚŽNA.
Je černý zámek v černém lese, tam černá kněžna zjevuje se. Pěkná je jak boží matka, co zoubky, to perly Jezulátka, co oči, to oči Jezulátka. Když ona se zasměje, kraj se sněhem poseje, když se oči zalijí, sněhy zase roztají. Ztratil jonák Marijánku, šel do světa, přišel k zámku. Podívala se mu do očí, a hlava se mu zatočí: do očí se jí podíval a byl by za ni nebe dal. 76 „Půl roku se mnou budeš bývat, ale nikdá nesmíš líbat!“ Tři měsíce spolu byli, tvářičky jí pobělily, oči se jí modraly, loučky zelenaly. A než půlrok zpátky let’, byla panna z růže květ, zčervenala jako mák. A jak viděl líčko plát, zulíbal ji nastokrát. Zulíbal a k zemi kles’, zčernala panna, zčernal les. A rok od roka panna černá, rok od roka panna bělá. 77
SMOK.
Na vojnu odvedli jí muže. Kdo mladé ženě pomůže, kdo bude vydělávati a těšiti a laskati? Vyšla na louku za chalupu, hrabala, ulehla na kupu; přišla večerní hodina, a žena na seně usíná. Kol kupy pan Smok se zatočí a nechá na ní svy oči, červeny oči, ohnivy – a Smok ji na rty políbí – ohnivy tělo i hlava – a Smok jí ňadra vyssává – Huš! Huš! Z té horké koupele zbylo jen trochu popele. 78
SVĚTÝLKA.
Na tuchomské mýti světýlka tam svítí. Svítí jako ze zlata, to malá nekřtěňata nosí hořící chvošťata. Šla tudy žena z práce domů, rouhala se pánu bohu, že málo vydělala. Její děcko před ní pláče a bludné světýlko skáče: „Mámo, cos to udělala, mě’s nekřtěné utopila. Pojď a pokolíbej, pokoj, ať já mám po smrti pokoj!“ Máma šla a pokojila, nikdy se už nevrátila. 79
KOČIČKY A PEJSCI.
Kočičkám, pejskům večeři dala, sama chleba pojídala. Venku sníh a chumelice, zařinčely okenice: „Otevři, má Andulinko, jenom málo, jen okýnko!“ Kvik! to po skle hnátem dráp’ a po prahu klip a klap. Běžela k pejskům, kočičkám: „Povězte, co dělat mám!“ „Pro šáteček pošlete ho, červeny jsou kraje jeho, co ho loni dostal pouti, než se vrátí, však se shroutí!“ 80 „Můj milý, nesmím otevřít, chci dřív svůj šáteček mít, po kraji hřebeny kohoutí, dostal’s ho loni o pouti!“ Na hřbitov několik poskoků a šáteček padá od stropu. „Otevř, Andulo má zlatá, rozbiju ta vaše vrata!“ Křap! zaprask’ domovní kruh a na prahu buch a buch! Letěla k pejskům, kočičkám: „Co já nešťastná dělat mám!“ „Pro věneček pošlete ho, zeleny jsou lístky jeho, co ho v létě dostal v lese, než se vrátí, rozpadne se!“ „Můj milý, nesmím otevřít, chci dřív svůj věneček mít, 81 cos mi ho vzal v lese, víš, jak sešli jsme se!“ Než by napočítal pět, od svého hrobu zpátky let’. A vedle kříže se stěny věneček padá zelený. „Otevři, milá, zadupu a rozdrtím tu chalupu!“ Bác! to kostí, hnátů třesk a po prahu hrom a blesk. Chvěla se k pejskům, kočičkám: „Pro boha, co jen dělat mám!“ „Ať přinese prstýnek, co dostal od vás naposled!“ „Můj milý, chci ti otevřít, ale dřív svůj prstýnek mít!“ Jak zmizel v rově za plotem, kohoutek zapěl kokotem. 82 Anička sedí u pecičky a krmí pejsky a kočičky, leccos jim tajně šepotá, lísá se k ní ta drobota. Sluníčko už vychází, s Kačenou máma přichází. Tančily, byly vesely: „Půjdem’ zas druhou neděli!“ Vyjde máma, vyjde z chaty, pod oknem tři pytle zlaty. „Byl tu, mamko, v noci pán, dukáty mi daroval!“ „Dobře! na druhou neděli my dvě zas budem’ vesely!“ A v neděli v chatu za večera zavřela se druhá dcera. Kočičkám, pejskům metlou dala, sama koláče si brala. 83 A jasno bylo, měsíček, na nebi plno hvězdiček. „Otevř, moje Andulinko, jenom málo, jen okýnko!“ Kvik! to po skle hnátem dráp’ a po prahu klip a klap. Běžela k pejskům, kočičkám: „Povězte mi, co dělat mám?“ „Sama jedla, sama smažila, sama dělala, sama radila!“ A vymrskala jim zas, poměnila hlas: „Můj milý, nesmím otevřít, chci dřív samé zlato mít!“ Na hřbitov několik poskoků a zlata je až ke stropu. 84 „Otevř, Andulo má zlatá, rozbiju ta vaše vrata!“ Chvatně otevřela síň – * Sluníčko už nad horama, s Aničkou se vrací máma. „Nezdárnice! málo’s chtěla! oč, že naše chata plna zlata!“ s Aničkou se hartusí. Chalupa na kusy, místo zlata plno smetí, bláta a na každičkém trámu vražený útržek masa z Kačeny. 85
PTÁČEK JEŘABÁČEK.
Used’ ptáček na hrušku, volal, volal Marušku. „Dobrý večer, ptáčku milý, co mi neseš za noviny? či mi neseš pozdravení, to od mého potěšení?“ Přelet’, sed’ na jeřabáčku, píseň tekla ze zobáčku: „Běda! Marušinko zlatá, novina, novina klatá! Zlí ti přišli do zahrady, podtínali jasan mladý. Utekla mu krev rudavá, klesla kučeravá hlava.“ Do jeřábku body, body, sypou se červené plody. 86 Maruška si zaplakala, do lesíčka pojechala: „A ty, jasánečku milý, cože ti to urobili! Ni mi otce, bratra, máti, kdo mě bude těšívati? Hlavo drahá, hlavo milá, cože jsi mě opustila? Kdo mě laskat, hladit líčka, dívávat se do měsíčka? Měsíčku, mně zvoní hrany, ty se pomsti nad katany!“ A nebe se zahalilo, blýsklo, třikrát uhodilo. Uhodilo na poprvy, dva vrazi se válí v krvi, jak blesk druhý k zemi letí, pod stromem se válí třetí. A když po třetí to sjelo, už ji srdce nebolelo. 87
AGAR.
Démante černý, Východ tě hřál v svém klíně plodném, v číši zlaté ztopil, když se Sluncem, ženou, láskou se opil a rozjařen tancem se smál. Žár spálil tě sprchou ohnivých střel, jím očí černých hlubina plaje i vlasů déšť, co ňader skrývá taje a nedotknutý, svatý pel. Jen Abram znal, když do stanu tě ved’, ty oči sklonit, jimiž dýše pusta, tmou rozvinouti vlákna hustá a med tvůj vyssát naposled. Vyrost’, vypučel ženin chrám, v něm vášní divou Abram hárá, a marně vzdychá, lká a touží Sára a s prosbou se mu vrhá ku nohám. Úklad a boj s matkou syna štval, tys padla znova v písku pusté žáry, 88 pohled na syna – a oheň starý u studnice do Sur se vzňal. Ó Agar, máti! Písek se zdouvá nad azur, před živlem hrdě černou kšticí dítě své chráníš zoufalou lvicí u studnice Sur. 89
THAIS.
(Jako satira.)
Ji vidím dosud: v mechu měkké plni rozpjata leží, tělo se nahé vlní, plá a plá v růžové tísni – vlas duhový poduškou hlavě smavé, v očkách vesmír celý plave, i ptáče na větvi ustalo v písni. Volá a vábí: pojď, zlíbej samet řasy! ret krví se nedočkavě rdí, lačný dechu spásy, plamenná svítí zoře – a s dechem v jednom bouřném kolotoku se zmítá kvetoucích dvé vnadných boků jak hory vln, když rozkotá se moře. Přes pubes nedbale se závoj míhá, ta nožka vztažena, ta se zdvihá, ctnost prchla bouří svátá. Zasvitla luna, ne, nelze se dívat, šílet a ssát a zpívat, zpívat, má Thaido zlatá! 90 A mořem kolébá se tělo její, spánky se pnou divém u peřeji, svět kolkol zdouvá se vírem – jak paprsk střelou v úběl vsedne křídy, nach zazáří v bělounké dvě pyramidy mihem jak slunka prška pod vesmírem. Ráj dal bych, devět heter nebí, kříž zapřel třikrát, krev i hřeby, satanu duši dal k spáse, jen jednu noc smět zlíbat profil dětský a květy ženy servat všecky, všecky tam v mechu, Thaido, zase. Ó bylo, bude žen, co mušek letí – však žádná, Thaido, nevyrovná se ti, tys Evě kouzla vzala a jí’s vyrvala hvězdy, slunce, luny, krev, vášeň, oči, vzpruh, taj runy – ó Thais, Thais! 91
KRISTUS.
Tržiště města kadidlem syté davem se vlní nadšeným, chorál teď zazněl, ticho okamžité, začíná vzývat Krista Řím. Nejzáze u loubí sta bledých tváří, uvadlé ženy, děti zakrnělé, mužové sehnutí, starci listí rozechvělé, vrásky a bída, předčasné stáří, čely o dlažbu bijí, modlitbu starostí šlou s povzdechem němým, okem skloněným, jež marně přes hustý kadidla dým Krista v dáli hledá: Pane, slyš modlitbu mou! Tam vychrtlý stařec matně hles’: Chléb náš vezdejší dejž nám dnes! Za nimi u zdi sedm se postav krčí v žíněném rouše, s provazy u beder, na knihách v rukou hlavou pod umrlčí sedřený nápis „Lucifer“, úsměšek na rtu, pochybu v očích černých a odříkání v rysech nesouměrných: 92 „Je Bůh!“ – „Prostor je!“ – „Prázdno!“ – „Nic!“ – „Kříž? hanba!“ – „Zlo!“ – „Krev! práce plic!“ A z dálky sem hudbou pohřební do zdí kamenných chorál zní. Něco dál krámků je dlouhá řada, kde s kupcem prodavač o chléb se hádá bez myšlénky, ať chorál v dálce zní, peníze! vydělat! bouda! k ní, k ní! K soše blíž zástup otazníků stojí s dvojakou tváří, jež zbožně teď upjata, paruka třese se vzadu copatá, zlato a řády a kordy se rojí. Matrony vážné, dívek naivní zrak, jinochů lhostejné řady, na křeslech vycpaných zástupci vlády – šosy se klátí tak a tak. Kol sochy taláry, kutny a mitra, kulaté duše, slunko z jitra, bubnů a kotlů, plechů sbor, vážně a velebně zaznívá chor. Před sochou hlouček mladých klečí, na sochu snivý hledí zor, ódy píší plamennými meči, 93 jež srší jiskrami, hvězdný meteor. A truchlivě hudbou pohřební v modravé nebe chorál zní. Socha má ze zlata hlavu, jež jakoby s úsměvem žehnala davu glorioly kruhem oblitá – běda! já viděl v davu bohy, a když vánek zahrál, trčící rohy a na nohou sochy kopyta – Pod pahorkem krajiny Galiley, kde jezero Tiberiad slzy chudých pije, v zástupu rybákú a pastýřů sedí syn člověka a učí je, muž bolestí jejich a štěstí. Pahorky dřímají, údolím stromoví kvete, chocholouš na stezku sedá, čáp dumá u potoka. Blíží se království boží. 94 Od téhož autora vyšlo:
Památník a Skokády. Sbírka veršovaných střepů. Nákladem vlastním. V komisi Jar. Pospíšila. V Praze 1897.
E: pk; 2004 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Knihtiskárna F. Šimáček, nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 95

Věnování: Voborník, Jan