THAIS.

THAIS.
(Jako satira.)
Ji vidím dosud: v mechu měkké plni rozpjata leží, tělo se nahé vlní, plá a plá v růžové tísni – vlas duhový poduškou hlavě smavé, v očkách vesmír celý plave, i ptáče na větvi ustalo v písni. Volá a vábí: pojď, zlíbej samet řasy! ret krví se nedočkavě rdí, lačný dechu spásy, plamenná svítí zoře – a s dechem v jednom bouřném kolotoku se zmítá kvetoucích dvé vnadných boků jak hory vln, když rozkotá se moře. Přes pubes nedbale se závoj míhá, ta nožka vztažena, ta se zdvihá, ctnost prchla bouří svátá. Zasvitla luna, ne, nelze se dívat, šílet a ssát a zpívat, zpívat, má Thaido zlatá! 90 A mořem kolébá se tělo její, spánky se pnou divém u peřeji, svět kolkol zdouvá se vírem – jak paprsk střelou v úběl vsedne křídy, nach zazáří v bělounké dvě pyramidy mihem jak slunka prška pod vesmírem. Ráj dal bych, devět heter nebí, kříž zapřel třikrát, krev i hřeby, satanu duši dal k spáse, jen jednu noc smět zlíbat profil dětský a květy ženy servat všecky, všecky tam v mechu, Thaido, zase. Ó bylo, bude žen, co mušek letí – však žádná, Thaido, nevyrovná se ti, tys Evě kouzla vzala a jí’s vyrvala hvězdy, slunce, luny, krev, vášeň, oči, vzpruh, taj runy – ó Thais, Thais! 91