Konec karnevalu (1902)

1900-1901, Hanuš Jelínek

Diplomatická verze Ediční verze
HANUŠ JELÍNEK:
KONEC
KARNEVALU
(1900–1901)
V PRAZE NÁKLADEM SPISOVATELOVÝM 1902
[1] Od téhož autora:
Δεδυκε μεν ά σελανα και Πληїαδες. Verše. (Rozebráno.)
Sentimentalita mládí. Prosa. (V tisku.)
Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.
[2] Mais non, la poésie est: vivre, Paresser encore et souffrir Pour toi, maitresse! et pour mon livre, Il est là qui dort... Tristan Corbière.
[3]
DE PROFUNDIS.
Je dušička má tak schoulena, tak malá a tak nízká, že lítostí až se otřesu, když podívám se z blízka. Už tolik jsem prachu nadýchal, tolik se kalem brodil a stokrát a tisíckrát proklínal ten den, kdy jsem se zrodil. Eh, líp už tak bude dodělat v nenávisti a bolu, než tebe, ty světla zázraku, sem k sobě strhnout dolů. 5
DRAMA.
To bylo v máji. Do našich pustých cest v těch nocích padla teskná hudba hvězd, a v nocích těch, kdy květů voněl sníh, tě potkal já, tvé štěstí a tvůj hřích. Ty’s žíznila. A já? Já hlady mřel. Dál? To je známo. Dotek horkých čel, kus šílenství a pláč a vzlyk a smích – jak známo to z románů francouzských. Tak jako vždy. Lui, Monsieur et Madame. Oh, milostivá, do nožek vám padám... Já potkal tě, když květů voněl sníh, tvé štěstí jediné a jediný tvůj hřích. 6
GRIMASSU POTUTELNOU...
Grimassu potutelnou na nebi měsíc měl. Já tenkrát vzdorně v dálku od tebe odcházel. Do šedých dálek chtěl jsem svou bolest rozhodit. A jedno drahé jméno kdes v moři utopit. A cesta byla dlouhá a pustá, zoufalá. I sedla duše v koutek a tiše plakala. 7 A vracela se trním a dusným prachem cest a provázela tiše tvým jménem hudbu hvězd. Já roucho roztrh’, hlavu popelem posypal, poklek’ a v hořkém pláči tvé ruce zulíbal. A měsíc ironický se potutelně smál. Já starého jsem Heina si tiše citoval. A měsíc zíval nudou nad zemí, nad lesy. Já po sté opakoval: Madame, ich liebe Sie... 8
FRAGMENT.
– a vešel v pustou svoji garçonnièru, svlék’ rukavice, klobouk hodil na zem, skles’ na divan a v matném pološeru ten celý večer oživl mu rázem. To bylo něco jako štěstí chvíle, to bylo něco jako záblesk jitra... Tak mlčky líbat její čelo bílé a nemyslit, jak teskno bude zítra, – a ta, již dneska líbal roztouženou a krásnou tak, že poklekl bys před ní, že bude zítra zas jen ženou, ženou tak banální a koketou tak všední – – 9
SALAMMBÔ.
Ten bronzový had, jenž úlisně se vinul kol tvého ramene z mramoru, mne uštknul... Smrtelný jed erotického šílenství tělem mým zmítá a já se svíjím u nohou tvých, ty nádherná má Foiničanko... Ty dravče spící, tygřice unavená 10 afrických pouští, Gall rozmařilý hle, já tě dráždím: Sevři mne, stiskni, kosti mi rozdrť, duši mou sežehni žárem svých retů, ať hlava má horečná se tiše skloní, bledá a zmírající na tvoje prsy, a tam, má Salammbô, ať vykrvácím... 11
POZDĚ.
A můžeš prosit, můžeš ruce spínat a v prosbě zvedat bílá ramena a naříkat a zoufale se svíjet a tiše vzlykat, duše zlomená, je pozdě už a nelze jít už zpátky. Je šelma volná, praskly okovy. Kříž udělej a otčenáš se modli! Krev lidskou zvětřil tygr hladový! Tvé hrdlo z atlasu je měkké, bílé, však pozdě je. Už sotva vykřikne. Jen jeden šelmy skok – a potom ticho – a rudá krev tvá z něho vystřikne. 12 Teď pláče nech a osuš svoje oči; toť efekty otřelé z divadla: své dej mi rty a svoje dej mi tělo, když už jsi duší peklu propadla... 13
IMPROVISACE.
Máš zcela všední šedomodré oči jak každá naše buržoasní lady, když nudný hovor vázne idyllicky. To sedám v lenošce, jsem zamlklý a bledý. Máš velké oči Mater Dolorosy, když tvoje dítě pobíhá tu kolem a zpívá, žvatlá, když se s tebou mazlí... To já se odvracím, bych nezavzlykal bolem. Dva velké smaragdy ti v očích blesknoublesknou, dva velké smaragdy strnulé, vytřeštěné, dva velké smaragdy jak oči divé šelmy, dva velké smaragdy příšerně ozářené 14 tou vášní šílenou, jež všecko drtí, i strašnou tuchou blížící se smrti... Oh, ty dva smaragdy, oh, ty mou duši spíjí, když tělo v křečích šílených se v náručí tvém svíjí... 15
PARABOLA.
Rač parabolu starou dovoliti. Tak bývá to už s nadějemi všemi: dřív zpívá pták a voní luční kvítí – pak žluté listí padá tiše k zemi, a celý obzor v těžkých mlhách splývá a duše po všem, co kdys měla ráda, si melodii touhy teskně zpívá, a svadlé listí padá, tiše padá... A já to vím, co všecko pohřbila jsi. Já ve tvém zraku naučil se čísti. Já pochopil. Tvé první šedé vlasy – stříbrný reflex spadalého listí. 16 Bůh ví, kde vzal se ten můj zápal čistý – hm, lidské stopy často v písku mizí –: Chtěl bych být sluncem, a ty svadlé listy v tvé duši změnit v samé zlato ryzí! 17
VESTÁLKO MOJE...
Vestálko moje, světice má bílá, ve jménu ctnosti jste mne otrávila. Vestálko moje, světice má bílá, morálky jménem jste mne otrávila. Krev moje teče a krev má mne dusí. Je láska boj – a jeden padnout musí. 18 Zachránila jste jméno čestné ženy. Já na bojišti zůstal přemožený. Bezectná žena, v světě by se řeklo. Pámbíček, hehe, připravil by peklo. Zachránila jste jméno svého domu. Přijměte, madame, moji kletbu k tomu. – – – – – – – – – – Ach, je to hořké. Hrdlo to stiská. Je žena slabá a je žena nízká. Tak. A teď můžem konstatovat suše. 19 Je žena malá. Nemá žena duše. – – – – – – – – – – Na oči padá mlha jakás bílá. Hlava mi třeští, opouští mne síla – – Má vražednice bílá, bílá, bílá...! 20
PAYSAGE.
Zem třásla se a Vesuv soptil včera. Puch otravný zbyl tady od večera. Blesk všecky květy sežeh’ jedním rázem. A ptáci s větví mrtvi spadli na zem. Je ticho kol a nic se nehne ani. Jen z dálky kdesi tiché slyšet štkání. A horká láva zvolna stydne v trávě. Kdes v dálce někdo pláče usedavě. 21
MSTITELKA.
Kdož ví...? Snad jste jen nevědomky mstila – jak komický a bizarrní to nápad! – ty všecky ženy, jež jsem zradil v žití, jichž slzy nemoh’ jsem či nechtěl chápat, ty všecky ženy, které vstříc mi nesly svých důvěřivých duší mládí smavé, jich sklamání a nekonečnou hořkost a pohledy jich smutné, vyčítavé, bezesné noci v pláči beznadějném, krev prolitou a probuzené vášně, čest ztracenou a zradu, lež a výsměch – to všecko, všecko pomstila jste strašně... 22
TA TVRDÁ SLOVA...
Ta tvrdá slova nelítostná a těžká jako kameny! Já cítil, že je konec všemu a celý život zmařený. Pak zděšení v tvých velkých očích a prosby se rtů vanuly a lítost, úzkost zoufanlivá... Z mých očí slzy kanuly a nedoved’ jsem odpovědět, ni bolestí když opilá a smutkem drahá tvoje hlava se na má prsa sklonila, 23 a ani bolest, ani lítost já necítil, ba ani hněv: jen sladko v ústech, jakby měla z nich vyřinout se proudem krev... 24
PODVEČER.
Je temno kol. Vše zaplaveno stínem. Já zvolna šeptám: Hynem, pane, hynem. A v úzkosti se vzepnou všecky svaly a oči semknou, jakby tmy se bály, a ret cos šeptá o životě marném. Mlč, hochu, mlč, my Don Juani stárnem a čas teď přišel do Canossy jíti. Mlč, hochu, mlč, my dovedli jsme žíti! Kde lásky nebylo, my žebrávali, za nocí pustých pod okny jsme stáli. 25 Kde dost jí bylo, mlčívali hrdě a bez pohledu odcházeli tvrdě. A bylo víno, zpěv a byly ženy, pro změnu leckdy dramatické scény, a vytrysk’ bujný smích a radost zazvonila. Teď už jen naše smutná láska zbyla, dvou květů vadnoucích, jež tiše usychají ve vzpomínkách, jak bývalo to v máji... Vše vyžito a nového nic není. – Zde jsou mé oči. Chci tvé políbení. 26
JDI...
Jdi, s cesty mi jdi a oči zavři, ať zpět mne nevolají... Já hračkou přestal být a bibelotem, jenž krášlil salon tvůj, a papirosou, již jsi kouřila a jíž si hrály nervosní tvé prsty, a děckem nemocným, jež do klína ti kladlo svou hlavu blouznivou a steskem plakávalo... Jdi, jdi a hleď už nepřijít mi v cestu! 27 Já mohl bych se přece zapomenout, na dobré vychování zapomenout a zapomenout na galantnost k dámě, vrhnout se na tě, srazit tebe na zem, jak kočku tě udávit, uškrtit, ubít, a v šílené radosti, v běsnění zmaru nad tebou tančit tarantellu divou... Pak... možná že bych klek’ a nad tvým tělem plakal, a plakal hořce pro tvé mrtvé oči, pro dobrou duši tvou a teplá tvoje slova, pro vonné tělo tvé a zlaté tvoje srdce, jež svoje jméno slýchával jsem zpívat, pro dítě naše nikdy nezrozené, pro naše slzy, pro ztracenou něhu... 28
CABOTIN. Dru. A. ŠTOLCOVI.
I.
Jsem suchý patron zdvořilý, v čas galantní mám frási, cynický úsměv zlotřilý se rtů mých neodchází. Anekdot laxních kluzký spád mám pohotově vždycky, znám diskretně se usmívat a mluvit ironicky. Když žádá toho společnost, já hovor vedu mělký, 29 galantní časem svedu toast na zdraví hostitelky. Já divadelní klípky znám a nic mne tajno není, a pro poměry našich dam mám ctnostné rozhořčení. Jsem garçon značně vyžilý. Už neláká mne žena, a rád, až den se nachýlí, dám za stotisíc věna, ba i za skrovnou apanáž svou svobodu a jméno. Snad zdá se, že to renommage – budiž mi odpuštěno... II.
A bude zase karneval a plesy na Žofíně. A jako loni, letos dál se budu dívat líně 30 svým monoklem a v koutku kdes své hltat papirosy, jak kolem bujně víří ples a fraků černé šosy se v pirouettách vznášejí kol krasotinek bílých. Já poslouchám tu raději hlas garde roztomilých. Sto poklon rozdám bezvadných, kde chtěl bych nudou zívat. Sto rukou stisknu lhostejných, kde chtěl bych ve tvář plivat. Pak nechám dobré matinky nad párky v kole bdíti a půjdu mezi papínky se dolů posaditi, na špatné pivo láteřitláteřit, na naše politiky. – Můj bože, musí-li to být, i za tohle měj díky! 31 III.
Já vlasy dal si ostříhat, – už popel není v modě – ctím lidský a ctím božský řád a žiji s každým v shodě. Já nechal nočních toulek svých, nedráždím policii. Pět piji denně plzeňských a bohabojně žiji. Já všech svých pletek nechal být, když vlasy kvapem řidnou. Už manželství neruším klid a cestou kráčím klidnou. Mé staré verše nemravné, dík bohu, vyprodány. Teď sotva už mne napadne mít literární plány. Jsem suchý patron zdvořilý, v čas galantní mám frási. 32 Cynický úsměv zlotřilý se rtů mých neodchází. Jsem roztomilý cabotin, jenž časem potlesk klidí. A zoufalý můj pláč a sten – ten nikdo neuvidí... 33
V PODZIMNÍ NOCI. (Vzpomínka na Paříž.) Dru. JINDŘ. KOHNOVI.
Mdlá světla plynová do mlhy prosakují, do noci podzimní jen harmonika vříská. Je mrtvo v ulicích. Je ubíjivé ticho a smutno k zalknutí. A skoro se ti stýská... Je u nás k zalknutí v tom tichu ustrašeném. Nám scherzo vypadlo sonaty živobytí. Akkordy smíchu v mlhách zadušeny. My slunce neznáme a nevíme, že svítí. A do pláče až je ti po životě teskno, po jeho jásání a hýření a shonu a touha šílená se v tobě zvedne náhle: zřít v mlhách obří silhouettu Pantheonu... 34 OBSAH. Str. DE PROFUNDIS5 DRAMA6 GRIMASSU POTUTELNOU7 FRAGMENT9 SALAMMBÔ10 POZDĚ12 IMPROVISACE14 PARABOLA16 VESTÁLKO MOJE18 PAYSAGE21 MSTITELKA22 TA TVRDÁ SLOVA23 PODVEČER25 JDI27 CABOTIN29 V PODZIMNÍ NOCI34
E: av; 2004 [35]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Jelínek, Hanuš; Unie
(Nákladem spisovatelovým - Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 36

Autor motta: Corbière, Tristan
(Tristan Corbière)

Motto: Corbière, Tristan
(Tristan Corbière)