GRIMASSU POTUTELNOU...
Grimassu potutelnou
na nebi měsíc měl.
Já tenkrát vzdorně v dálku
od tebe odcházel.
Do šedých dálek chtěl jsem
svou bolest rozhodit.
A jedno drahé jméno
kdes v moři utopit.
A cesta byla dlouhá
a pustá, zoufalá.
I sedla duše v koutek
a tiše plakala.
7
A vracela se trním
a dusným prachem cest
a provázela tiše
tvým jménem hudbu hvězd.
Já roucho roztrh’, hlavu
popelem posypal,
poklek’ a v hořkém pláči
tvé ruce zulíbal.
A měsíc ironický
se potutelně smál.
Já starého jsem Heina
si tiše citoval.
A měsíc zíval nudou
nad zemí, nad lesy.
Já po sté opakoval:
Madame, ich liebe Sie...
8